Vítězství

Autor: corinne (já)

Skutečný příběh přenesený do doby dávno minulé…

Osud je vrtkavý, nikdy nespoléhej na štěstí.

Nikdy na to nezapomenu. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem vyhrál a zároveň vše ztratil.

Stál jsem tam nad ním. Bitva už dávno skončila a on tam ležel uprostřed stovek padlých. Oči měl zavřené a ztěžka dýchal. Mělké nádechy skoro nebyly pod pochroumanou drátěnou košilí patrné. Čekal na smrt. Čekal, až své zkrvavené kopí zabodnu také do něj.

Zadíval jsem se na svého bezmocného nepřítele a ve zlosti mrštil kopím. Zabodlo se do země několik desítek metrů od nás. Umře tak, jako tak. Otevřel unavené oči a nepřítomně zamžoural, jakoby se probouzel z jiného světa. Vzápětí je však vytřeštil, když mě uviděl beze zbraně.

Snažil jsem se vypadat lhostejně, ale uvnitř mě zuřil nelítostný zápas. Nenáviděl jsem toho člověka a zároveň se bránil myšlence na lítost a pomoc. Zavraždil mi rodiče, pod trestem smrti vyhnal mě a moji rodinu do Pustiny, zradil mě a rozdrtil všechny moje sny. Všechno mi zničil, celý můj život. Věřil jsem mu a se vším jsem se mu svěřoval, bral jsem ho jako veliký vzor. Stal se však příliš pyšným. Nabídnete prst, sebere vám celou ruku.

A teď mi náhoda dopomohla vidět ho, jak tady leží, vydaný na milost a nemilost. Také poznal stejnou zradu jako já. Já se z toho dostal, těžko, ale přece, on…nemusí.

Pohled měl plný strachu a tiché prosby…o pomoc. Kdysi, když se to stalo, slíbil jsem si, že až jednou budu já ten silnější, nepomůžu mu ani jediným pohybem nebo slovem, dokud mě o to nepoprosí. Hodlal jsem to dodržet, i kdybych se měl koukat, jak umírá.

Jistě, že mu šlo pomoct, jeho zranění nebyla zdaleka taková, jako tenkrát ta moje. Jednou mě bude prosit na kolenou, abych se vrátil, říkal jsem si ještě před několika měsíci, aniž bych tušil, že se mé proroctví vyplní tak brzy.

Hleděl na mě, prosebně a zoufale, ale hrdě mlčel. Uvědomoval jsem si, co všechno ztrácí. Jeho blízcí a nejvěrnější, kterým tolik důvěřoval, ho zradili. Lítostí se mi zaleskly oči. Rychle jsem zamrkal, nechtěl jsem brečet nad tím zrádcem. Poraženým zrádcem. Za to mi nestál.

Ne, nezabil jsem ho. Avšak nepodal jsem mu ani pomocnou ruku. Nechal jsem ho tam a odešel. Ještě, než jsem se otočil k odchodu, rozloučil jsem se s ním větou, kterou tak rád používal a kterou mě poučoval „Nemůžeš myslet o krok dopředu, ale o dva.“

Prý se z toho nějak dostal a přežil to, ale už byl pryč, daleko. Na vlastní kůži poznal, jak pomíjivá je sláva. Žádné stromy nerostou do nebe ani ty zelené…