Začátek se vzpírá

Autor: corinne

Člověk není poražen, je-li sražen k zemi. Člověk je poražen, jestliže na té zemi zůstane.

Stál tam. Mezi stromy. Ve známém pološeru. Alex oděný do černé kůže. Vypadal hrozivěji, než v jakýkoli okamžik, kdy jsem se ho bála. Naháněl mi skutečnou nepopsatelnou hrůzu. Tím spíš, že jsem věděla, že mě zradil. Ne, já zradila jeho...nebo jak to vlastně bylo? Myšlenky létaly jedna přes druhou. Jedna do druhé narážely. Oči zabodnuté do mě. Modré oči, které se mi na něm líbily ze všeho nejvíc.

„Vy jste jí něco udělali!“ vykřikl, když jsme já a moji strážci přišli tak blízko, jak jen to bylo možné. S vůdcem lovců v patách. Ten si místo odpovědi jen odplivl. Tahle informace mu nestála za seriózní odpověď.

Upírova pěst prolétla v záchvatu zuřivosti hrudí jednoho z lovců, co mě drželi takovou silou a rychlostí, že mu na ní neulpěla jediná kapka krve. Muž se podle očekávání složil k zemi.

„Chtěl jsem po vás medvědího jezdce schopného boje! Ne tuhle trosku, co ani neudrží pušku, nezvedne meč, nenapne tětivu!“ Při těch slovech mě chytil za volnou paži a já najednou uviděla, za koho mě to mají vyměnit.

„Elijasi,“ vydechla jsem, ale to bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. Měla jsem co dělat, abych nezešílela, nerozplakala se, nezhroutila se. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou.

Když si nás obě strany předávaly z ruky do ruky, ocitli jsme se na malou chvilku tváří v tvář. V té jeho jsem neviděla nic, než neurčitou změť blázna, jako když mi v lese vyprávěl o lovcích. On v mé musel vidět strach, bezmoc a nenávist. Zatínala jsem zuby. Z náhlého popudu jsem ho chtěla zabít. Kdybych teď dostala zbraň, kdybych jen měla volné ruce, neodešel by s lovci. To jeho vinou jsem teď tady. Protože se nechal chytit!

„Zlom vaz, medvídě,“ prohodil bez ohledu na mou zuřivost, „a to myslím doslova, protože to, co tě čeká, bude bolet jako nic na světě,“ volal ještě, když ho kruh ozbrojených lovců uzavřel mezi sebe, kdyby si to upíři náhodou rozmysleli.

„Vyrovnáno,“ zasyčel na mě Alex, když lovci zmizeli z doslechu. „Věrnost za věrnost, srdce za srdce, odvahu za odvahu a krev za krev. Já totiž nikdy nikomu nic nedlužím moc dlouho.“ Pak kývl a jeden z těch ostatních mě vzal do náručí. Zbytky svých sil jsem se snažila vykroutit z té paralyzující pozice, ale nešlo to. Vždyť to byl přeci upír. „Neříkej, že jsem ti nedal šanci,“ zašeptal ještě s hrozivým úšklebkem a já usnula. Nebo omdlela? Nebo co to bylo?

Moje nitro nezvládlo psychický nápor tolika skutečností, jakože Alex chce moji smrt. Kvůli blbýmu jednorožci?

***

Vstala jsem, protože zem byla nechutně vlhká a studená.

„Narovnej se a zvedni hlavu!“ ozvalo se za mnou tlumeně. To jsou přeci...ne, to nemůžou být Georgova slova. George tady není. George mě má zachránit! „Je tady spousta těch, co si přejí tvoji smrt. Nebo jen dlouho nejedli,“ dodal ten hluboký hrdelní hlas, co mohl patřit jedině medvědovi. Patřil? O paži se mi otřela kožešina. „Ale je tady také spousta těch, kteří čekali na medvědího jezdce. A s nimi i já.“

Těkala jsem očima po tmě všude kolem jako po hrůzných tvářích bez obličeje. Cítila jsem pohledy. Spousty němých pohledů, které třeba ani mluvit nemohly nebo neuměly.

„Prosím, přijmi mou sílu.“ Čumákem sjel od mého pravého ucha, přes rameno, paži a konečky prstů, přes stehno, koleno a holeň až k zemi, abych věděla, že se jí dotknul a tím mi daroval svou sílu. Jako to udělaly stovky medvědů na kopci a určitě další, o kterých jsem ani nevěděla.

„Ano, buď mou silou,“ zašeptala jsem v odpověď, abych na sebe neupoutala přílišnou pozornost těch ostatních, o kterých mluvil medvěd.

„Teď, ti, má paní, můžu vyprávět svůj příběh.“ Chtěl podsunout hlavu pod mou paži, ale několikrát se mu to nepovedlo a teprve, když si čumákem ohmatal mou ruku, povedlo se.

„Ty jsi...?“ Nedopověděla jsem. Jak bych mohla, když přesně věděl, na co myslím, když se tak choval. Když věděl, že vím, že medvědi ve tmě vidí dobře.

„Slepý? Ano. Jsem slepý.“

„A proč už nejsi...?“ Polka jsem, abych to nemusela říkat.

„Mrtvý? Nejspíš proto, že jsem nikdy nikomu nic neodpustil. Člověku, upírovi ani medvědovi. Elie, to já byl ten, kdo zabil Anet.“

„Co?!“ zaskočila mi molekula kyslíku a já se začala dusit. Myšlenky se chovaly nepříčetně. Naprosto nepříčetně. „Co?! Co?! Co že jsi udělal?!“ dávila jsem se vlastními slovy.

„Poslouchej mě. Tak poslouchej!“ Chytil můj rukáv do zubů a zatřásl se mnou takovou silou, až jsem se skutečně trošku uklidnila a byla schopná vnímat i něco jiného, než vzpomínky, co mi neustále zahlcovaly mysl. „Když jsi naposledy mluvila na sněmu. Ano, není to tak dávno. Ten medvěd, co stál po tvém boku, ten obrovský, našedivělý, to byl nejváženější z medvědů. Upíři mu říkají Pán všech medvědů. Byl moudrý a dokázal vést. Dokázal zaručit spravedlnost. Byl dobrý. Byl to Medvěd. Takový Medvěd, co se rodí jednou za století. Zabili ho. Pět černých šípů vystřelených ze zálohy. Z úkrytu v houští, z luku černé lovkyně. Víš, komu měl patřit ten vůbec první?“

Nečekal, až zavrtím hlavou a rovnou pokračoval.

„Tobě. První šíp vystřelený té noci měl být do tvého hrdla.“ Brada mi poklesla a oči jsem ještě víc vyvalila do tmy.

„Proč?“ zašeptala jsem ochromeně.

„Změnila se. Odešla. Zmizela. Má tolik moci, že neví co s ní, a tak dělá tohle. Vraždí. Tenkrát poprvé se k tobě dostala na dostřel a Velký medvěd mi jistě odpustí, ale jsem rád, že nakonec zabila jeho. Jsem si jistý, že by neváhal a bránil tě vlastním tělem, kdyby bylo potřeba. Protože ty máš mnohem větší úlohu v tomhle všem než my všichni. Máš větší cenu, než si uvědomuješ. Než jsi schopná si uvědomit.“

Pozoroval moje narůstající zděšení, moji bezmoc, každou vteřinou větší, můj vztek i to, že za chvíli vybuchnu. Přesto ale pokračoval dál. Musel mi to říct. Musel mi to říct celé, protože já to chtěla vědět.

„Jenže to nebyla náhoda, co tě zachránilo. Byl to upír. Bernard. Ten, co tě tolik zná.“ Zastavilo se mi srdce, ale pořád jsem se ještě ovládala.

„Ne tak, jako Alex,“ špitla jsem a už se neubránila vzlyku.

„Když Velký padl mrtvý, nastalo ticho. A pak mi to došlo. Byl jsem tam. Stál jsem v první řadě a viděl, jak umírá. Jeho oči se na mě podívaly. Alespoň myslím, že na mě. Říkaly, že se nemám bát, a že to nemám nechat jen tak. Že mám pomstít svého bratra. A tak jsem vyrazil. Mé oči mu ještě kývly na znamení, že chápu a moc jsem si přál, aby viděl, co udělám tomu člověku. Tomu člověku, který bezdůvodně vraždí. Znám jen jednu rasu, která to dělá. Upíři. A ona se pomalinku mění v jednoho z nich. Upír v lidské podobě. Běžel jsem rychle a bylo mi jasné, že už musím být dávno před ní. Ostrým obloukem jsem stočil běh zpět a prodral se křovím právě ve chvíli, kdy dobíhala ke mně. Obrátila se. Stála mezi mnou a Frediem a moc dobře věděla, že ani jeden z nás ji nenechá odejít živou. Oheň zapálil maso a moje drápy a vztek...“

Odmlčel se a já si už dokázala domyslet, co se dělo dál.

„Proto jsem taky tady. Ublížil jsem člověku. I když nebyl hoden života, a i když by si ta holka zasloužila umírat tisíc let, zabil jsem ji. A oni věděli, že budu slabý. Vzali mě sem. Do tohohle pekla.“

„Ale jak to? Jak to, že si nic z té noci nepamatuju? Pamatuju si jen, jak jsem mluvila s tím velkým medvědem a potom...nic...“ Medvěd si povzdechl.

„George souhlasil, aby ti tu noc vymazali z paměti. V tu dobu jsme nepočítali s tím, že se ocitneš tady a tvoje duše by byla příliš zraněná, než abys dokázala vést medvědy dál.“ Zase ticho. Brala jsem to. Měl pravdu. Teď už na ničem nesejde.

Tisíckrát mě zabijou a zase oživí jen, abych mohla znova umřít. A nakonec moji hlavu ukážou medvědům, aby bylo jednou provždy rozhodnuto o osudu prvního a jediného medvědího jezdce, a aby medvědi uznali, že vzdor už nemá smysl. Že i jejich bájný jezdec je mrtvý. Mrtvý zuby upírů.

„Jak...jak dokázal Bernard Anet přesvědčit, aby...aby místo mě zabila medvěda?“ zeptala jsem se rozechvěle, když jsem si zase, dneska už asi po sté, vzpomněla na vzpomínku, co se mě držela jako klíště.

Viděla jsem jen jediný obraz, co se promítal pořád dokola. Viděla jsem Anet, jak stojí, tětiva je natažená, šíp se mě skoro dotýká a ruce se jí chvějí.

„Řekl jí...řekl jí, že...“

„Co? Tak co? Co jí řekl?!“ naléhala jsem stále hlasitěji.

„Řekl jí, že si nezasloužíš rychlou smrt.“

„Cože?!“ O Berním jsem věděla, že se změnil, ale do takové míry?

„Svět se dává do pohybu,“ promluvil nepřítomně medvěd, „kontinenty do sebe brzo narazí.“ Zatvářila jsem se nechápavě. „Vždycky jsem chtěl nosit jezdce. Ale vyvoleným byl někdo jiný.“ George? George je vyvolený? Co je to za pitomost? „Snil jsem o tom od doby, co jsem se dozvěděl, že jezdec má přijít...“

„Vy...vy jste věděli, že přijdu? Jak?“

„Medvědi větřili podzim. Větřili zimu a zhoršení počasí. Větřili změnu. Cítili ji. Změnu k horšímu. A podzim skutečně přišel.“ Zase udělal krátkou pauzu. „Před rokem touhle dobou taky padalo listí ze stromů a já věděl, že brzo přijde zima. Ale zároveň to byl velice slunečný podzim. Slunce nám přišlo říct, že zima bude mírná a zdaleka ne tak hrozná, jak si myslíme. Že bude celá prozářená jasným paprskem. Když jsem seděl na kopci a poslouchal, co zapadající slunce zpívá, les pode mnou vrhal do údolí stín. Slunce mi ukázalo, kdo bude v zimě svítit místo něj. Kdo nás bude hřát a dodávat nám naději. Byl to stín člověka. Silueta postavy, co pomalu měnila tvar, pozvedala pravou ruku a levou si tiskla k srdci. Ženské rysy se nedaly přehlédnout. Zařval jsem slunci v odpověď a to zmizelo za obzorem. Stín se rozplynul a nastala tma.“

„To není možné,“ vydechla jsem v ohromení nad tím, co mi tu zrovna vylíčil.

„Proč ne?“ zašeptal ještě pořád dost tajemně. „Jsi medvědí jezdec, říkáš si tak, žiješ tak. Mluvíš s medvědem, co zabil člověka. Bojíš se upírů, protože víš, že jsou a chtějí tvou smrt. Chtějí tvůj křik, pláč a prosby. Prosby o smrt. Osoby, které jsi tak milovala a důvěřovala jim, přebíhají na druhou stranu bez jakéhokoli varování. Šlapou po tobě, protože si myslí, že tě zraní. Nedělej jim to lehčí.“

Teď už mi slzy tekly proudem. Veliké a hořké. Nevědomky jsem se mu přitiskla ke kožichu a plakala.

„Myslíš,“ vzlykla jsem, „myslíš, že by se přišla podívat? Myslíš, že by přišla?“

„Kdo?“ zeptal se mírně, skoro otcovsky.

„Anet. Myslíš, že by se přišla podívat, jak...umírám?“ spolkla jsem další slzu.

„Nepochybuju o tom,“ pravil chladně jako prve, když mě napomínal, ať se chovám jako jezdec, co nemá hrdosti nazbyt.

„Co mám udělat?“ procedila jsem skrze zuby. Nehty jsem zaryla do dlaní, až to bolelo. I čelist už mě bolela, jak se všechny svaly napínaly proti sobě. „Co můžu udělat, abych se odsud dostala?“

„Proč? Proč se chceš odsud dostat? Před chvílí už jsi byla smířená s osudem dlouhé smrti.“ Medvěd mě nepochybně postrkoval k tomu, abych konečně vybuchla.

„Chci odsud, abych je zabila! Všechny!“ Výbuch to byl parádní. Rozječela jsem se, protože už nebylo potřeba to v sobě držet.

„Výborně,“ zamumlal medvěd, přestože mnou začalo zmítat šílenství.

„Kdo půjde se mnou?“ oslovila jsem mocným křikem ty pohledy, co dosud jen němě a hladově zíraly. „Kdo půjde se mnou a ukáže jim, že ještě není mrtvý?!“ Vztekle jsem vykročila a dál ječela. „Tak co?! Kdo z vás se ještě dokáže postavit na nohy? Kdo z vás chce ještě někdy vidět zapadat slunce? Kdo chce slyšet ptáky a usínat pod letním nebem plným hvězd? Seberte všechno, co zbylo z vaší hrdosti, a pojďte se mnou! Pojďte je zabít!“

V odpověď se mi ozval neurčitý šum a některá mumlavá slova jsem i rozeznávala. Všechna byla negativní v tom smyslu, že se odsud nedostaneme. Najednou jsem zatoužila, aby všechno bylo jako dřív.

Abych s Georgem doma u kamen čekala, až spadne poslední list. Abych si naplno užívala svátek všech mrtvých s tou dokonalou atmosférou. Abych s Georgova náručí posadila hvězdu na vrchol vánočního stromku. Abych jela za Anet a ta byla překvapená. Aby Georgovi padal sníh do kožichu a mě do vlasů, až budeme sedět pod lampou, bude šest, vánoční večer a tma jako v ranci.

Neuvěřitelná vlna nostalgie mě zalila a já se začala topit. Ztichla jsem a poslouchala hlasy okolo.

„A jak se chceš dostat ven, holubičko?“ ozval se tichý vtíravý hlas těsně u mého ucha. „Nemůžeme nikoho z nich zabít, dokud jsme tady. Můžeme se jen pozabíjet mezi sebou.“ Cítila jsem, jak to něco natahuje ruku. A pak to medvěd odhodil někam daleko ke stěně.

„Existuje cesta ven,“ promluvil nahlas, aby ho slyšela i ta nejmenší bytost. Celé vězení, či co to vlastně bylo, se propadlo do ticha. Tak náhle, jako já začala křičet. Nikdo se neodvažoval ani hlesnout.

„Ale to je cesta do arény,“ píplo to někde dole, takže jsem usoudila, že tu odvahu dostal někdo hodně malý.

„Ano, je to cesta do arény!“ zahřímal medvěd a mě pomalinku začala zamrzat krev v žilách.

Všechna odvaha, co přinesla energie výbuchu se ztratila v nenávratnu. Celá jsem se rozklepala.

„Teď se rozhodne,“ zašeptal, „teď musíš vydržet!“ Nadechla jsem se, ale udělalo se mi špatně. Myslela jsem na to, že většina těch bytostí asi vidí ve tmě nebo aspoň cítí strach.

Buď silná! Vnitřní facka fungovala, ale otevřela jednu z ran, co mi způsobil lovec. No bezva, prolétlo mi hlavou. Za další okamžik šum mezi mými spoluvězni opět vzrostl.

„Jenže aréna,“ začal zase medvěd hlasem silným jako zvon, „je teď naše jediné vysvobození. Jediné dveře odsud vedou do arény. Když se chceme dostat ven, projděme jimi!“ Zvedla se vlna nesouhlasu. Zase.

„Medvěde, víš ty vůbec, k čemu slouží aréna?“ ozval se hlas, co docela připomínal lidský. Mužský. „Slouží k zabíjení,“ pokračoval, aniž čekal na odpověď. Jednoduchá řečnická otázka. „A pokud se z ní někdo dostane živý, o čemž silně pochybuju, sežerou ho o Samhainu na slavnostní hostině. A pokud ani to ne...stejně...bude jen jeden.“ Odpovědělo mu zase ticho. „Bude jen jeden a možná bude moct odejít, ale já se rozhodně neobětuju pro to, aby mohl žít jeden z těchhle parchantů jenom proto, že si o něm pár lidí myslí něco víc. Pokud tam půjdu, nedám svůj život jen tak.“

„A upíři z toho budou mít děsnou prdel,“ odpověděl na jeho pokus o svár jiný hlas. Taky lidský a taky mužský. Zněl ale mladší, než ten první. „Jaký je tvůj plán, medvěde?“ zeptal se.

„Není to můj plán. Je to plán medvědího jezdce. Ano, je tu s námi! Jezdec je tady a dostane nás všechny ven!“

„Cože?“ zašeptala jsem, i když jsem chápala, že pokud přijde plán ode mě, budou mě víc respektovat.

„Jak jsi chtěla, aby pokračoval příběh Hunger Games, když se všichni ve druhém dílu chytli za ruce na důkaz vzdoru?“ zadrmolil medvěd, aby mi napověděl.

„Půjdeme,“ nadechla jsem se, „půjdeme tam všichni. A všichni odejdeme.“ Začaly se na mě sypat otázky nejrůznějšího znění. Ale všechny vyjadřovaly totéž. Jak?! „Dokážeme to! Společně to dokážeme!“

Medvěd mi tou myšlenkou dodal tu odvahu, co jsem potřebovala ke zlomu. K tomu, abych je všechny zlomila. Nebo alespoň většinu z nich. Za chvíli se ozve touha po svobodě. Věděla jsem to. Déšť otázek se smyslem Jak?! nepřestával.

„Budu ale potřebovat vaši pomoc. Pomůžete mi? Pokud chceme všichni přežít, pokud se chceme společně vydat zabít ty, co nás sem zavřeli, nesmí tu být nikdo, kdo nás nebude chtít podpořit. Je tu někdo, kdo nesouhlasí s tím, že se plánu zúčastní všichni?“ vykřikla jsem, jak nejvíc jsem dovedla. Ticho. „To je dobře. Pokud by někdo takový byl, zemřeme všichni i on. Pokud se do toho jednou pustíme a někdo zradí, pokud někdo poruší naši jednotu, budeme zranitelní. Ale když budeme držet při sobě, zvládneme to.“

„A ten plán?“ ozval se první lidský hlas, co nejdřív nesouhlasil.

„Odmítneme bojovat. Odmítneme se navzájem zabíjet. Odmítneme hrát jejich hru.“ Opět se strhla diskuze, tentokrát mnohem živější.

„Můžeme to dokázat? Opravdu?“ zeptal se druhý, mladší hlas.

„Můžeme. Pokud do toho všichni půjdou s námi.“ Medvědův hlas zněl zkoumavě a jistě by si všechny přítomné měřil, kdyby mohl vidět.

„Tak jdete? Jdete se mnou pomstít všechno, co na vás bylo spácháno? Jdete bojovat?!“ hlas se mi zase vystupňoval a konečně jsem si mohla oddechnout, když se ozval odhodlaný jásot. Plán za všechny prachy. Jako ostatně vždycky. „Ale musím vás varovat. Nikdo z nás nemůže vědět, jak se upíři zachovají. Proto nepodléhejte panice a čekejte na další pokyny. První část plánu je, abychom se dostali do arény a byli jednotní. Abychom se tam postavili a odmítli zabíjet. Jdete i přesto?“ mluvila jsem tiše, ale reakce všech kolem byla mnohem větší než poprvé.

„Jdeme,“ položil mi kdosi ruku na rameno. Leknutím jsem nadskočila. Byli to ti dva. Ti dva lidé. Každý mě držel za jedno rameno. Stáli za mnou. A spolu s nimi i moje nová armáda.

„Jsme jen obyčejní lidé,“ promluvil ten mladší, „ale ve válce jsme bojovali. Náš příběh je dlouhý a pokud to zvládneme, jednou ti ho budu vyprávět,“ dodal šeptem a mě to malinko zahřálo u srdce. Dodalo mi to odvahu.

„Dveře se otevřou zítra za svítání. A kdo bude chtít, může zkusit zápas o svobodu.“ Hlas druhého lidského bratra už mi nenaháněl takovou hrůzu jako poprvé.

„Odpočiňte si, zítra nás čeká dlouhý den.“ Mluvila jsem tiše, ale i tak se odevšad začaly ozývat zvuky naznačující choulení a ušlapávání místečka na spaní.

„Bude to těžká zkouška,“ zamručel medvěd a já uslyšela jeho měkké tlapy přešlápnout vedle mě.

„Zvládneme to. Alex nic takového nečeká,“ zašeptala jsem s pohledem k místu, kde jsem tušila dveře, co budou zítra, až se probudíme, otevřené.

Nemyslím si, že jsem byla jediná, kdo nespal. Přesto bylo překrásné pozorovat paprsek oslňujícího světla, jak zalévá tuto podzemní místnost, a jak se ti, co slíbili, že mi budou věrni, pomalu probouzejí jako z kouzelného snu. Hledí směrem ke dveřím, mrkají do sluníčka a do žil se jim vlévá nový život a nová naděje.

Já nemusela bojovat sama se sebou, abych nevstoupila do světla dřív, než budou všichni připraveni. Všechno podmíněné chtění, které neovládám vůlí, vyprchalo. Až za mnou půjdou i oni, pak teprve dovolím smyslům, aby je pohltila síla, která z toho slunce tryská. Dovolím mysli, aby se napila teplé záře a opět byla silná. Aby se všechna zranění zahojila. Protože jedině na slunci je něco takového možné. Taky jsem v noci hodně přemýšlela. A jedno rozhodnutí, ke kterému jsem dospěla...

Medvěd zívl, otevřel jedno oko a protáhl se. Světlo neviděl, ale vnímal ho, stejně jako všichni. Život proudil všude kolem.

„Pojedu,“ zašeptala jsem k němu. „Pojedu na tvém hřbetě, až půjdeme ven.“ Rozzářila se mu tvář, ale vzápětí zase pohasla.

„Je to dobrý nápad?“ zeptal se pomalu, jakoby nám to mohlo ublížit.

„Pokud se rozhodnou nás zabít, nebude to kvůli tomu, že medvědí jezdec bude jezdcem.“ Ohlédla jsem se po ostatních, jak slézají z nejrůznějších plošin a vyhrabávají se ze sutin. Teprve teď mi došlo, že tohle jsou ruiny. Ruiny něčeho moc velikého.

Postavila jsem se a oprášila si špínu z kalhot. Když už, tak už.

„Půjdeme klidně, ale hrdě. Nikdo nebude mluvit, dokud to nebude bezprostředně nutné. Každý, kdo teď překročí ten práh, bude vázán slibem jednoty. Nebojte se přátelé, já a medvěd vás povedeme.“ Nečekala jsem, že opět zazní jásot a oni opravdu věděli, že křikem by se teď nic nespravilo. Mlčeli a čekali na mě.

Vyhoupla jsem se medvědovi na hřbet a všichni ostatní se dali do pohybu. Řadili se, jako kdybychom byli ve skutečné válce. Medvěd znejistěl.

„Neboj se, povedu tě. Kůň a medvěd, to zas není takový rozdíl, věř mi.“

Neviděl. Já ho musela uklidňovat. Já musela uklidňovat všechny kolem a dodávat jim odvahu. Bylo to poprvé, co mi takové břemeno spočívalo na ramenou. Poprvé, co zdroj všeobecné odvahy byla ta moje. Nebyl tu George, aby mi dodal tu správnou míru odhodlání ani Elijah, aby se za mě postavil ani Berní, aby mi poradil. Všichni byli pryč. Tedy kromě George, ten byl jen daleko. Kdoví...jak daleko...

„Pojeď.“ Stiskla jsem kolena, nechala slunce, ať mě vábí a volá k sobě a žaludek, ať se obrátí. Začalo mi být špatně a teplo zároveň. Medvědí drápy cvakaly na betonu a nespočet tlapek a chodidel vytvářel šustivou ozvěnu kroků.

Tlapa se zabořila do písku a nechala v něm hluboký otisk. Světlo mě oslnilo, když jsme vystoupili na první schůdek z dlouhého schodiště svobody. Neohlížela jsem se. Slyšela jsem je dobře. Vždycky jsem si myslela, že jediná armáda, co mě kdy bude následovat, bude medvědí...a jediný medvěd, na kterém kdy pojedu, bude George.

Narovnala jsem se, pozvedla hlavu a medvěd taky zmajestátnil krok. Našlapoval měkce a přece každý jeho krok hlasitě zaduněl. Oválné kolbiště s písečným povrchem mi najednou připadalo docela neškodné. Klidné a mírumilové. A mým cílem nyní bylo ho takto udržet. Pohladit spokojenou předoucí kočku.

Ode dveří to bylo dobrých tři sta metrů ke vzdálenějšímu oblouku arény, kde také seděli jediní diváci. Nikde nikdo. Všude bylo pusto. Jen v lóži přímo naproti nám sedělo u zábradlí několik postav. Když nás spatřili, a když jim došlo, co se děje, postavili se a mrazivými pohledy nám dávali najevo svou nelibost. Všichni byli v černém, a jak jsme se přibližovali, rozeznávala jsem i jejich tváře.

Já ale nechtěla vědět, kdo tam všechno je. Pro mě byl důležitý jen jeden. Upírala jsem na něj oči po celou dobu a celou dobu se taky tvářila stejně povýšeně.

Zaklonila jsem se a medvěd zastavil. Nervozita stoupla. Všechno, co nás následovalo, se zastavilo. Oba vojáci stanuli po mém boku. Pořád jsme se s Alexem navzájem sžírali pohledy, až konečně promluvil.

„Upřímně jsem nepočítal s tím, že i jezdec se dnes bude chtít bít o svobodu, ale šanci má dostat každý,“ ušklíbl se, ale bylo na něm jasně vidět, že ho to zaskočilo. Že neví, co by řekl. „Proto můžeme mluvit o velkém štěstí, že mí přátelé dorazili již dnes.“ Otočil se ke dvěma po své pravici a mladé ženě políbil ruku. „Má lady.“

Střelila jsem po nich pohledem a nedokázala dost dobře zaostřit na to, co jsem viděla před sebou a na hrůzu, co mi zamíchala v hlavě všechny myšlenky do panického koktejlu paranormality. Anet. Široce se usmála, ale pak jí tvář opět zkameněla, když mě uviděla opět na hřbetě medvěda. Opět živou a zdravou. Opět odhodlanou. Ona žije? Jako fakt? Je upír? K čemu teda to všechno? Proč si to medvěd vyčítá? Všechno zbytečně...

„Žije,“ zabručel medvěd pode mnou znechuceně. Mladý muž, co stál vedle ní, ji k sobě přivinul a pevně objal kolem ramen. Asi byl krásný...člověk by o něm řekl, že vypadá jako anděl.

„Teda holka, ty jsi dopadla,“ zamumlala jsem si pro sebe a moc si přála, aby to Anet slyšela.

„Drákulův bastard,“ odtušil medvěd a zavětřil nosem, když cítil, že jsem otočila hlavu. „Neproměněný. Musel to být on, kdo ji zachránil. Neproměnil ji. Za tím musí být něco víc, než jen láska.,“ odfrkl si na důkaz pohrdáním nad tímhle párem a vůbec celým jejich románkem.

Poznala jsem ho. Byl to on, co mu zachránila život tenkrát v lese, když Galdrar přišel na to, kdo je stopuje. Myslím, že dluh mají vyrovnaný.

„My jsme ale nepřišli bojovat,“ zakřičela jsem, když už se mi hrdlo nesvíralo a mohla jsem i dýchat. „Přišli jsme si pro to, co nám patří. Pro svobodu!“ Trojice na balkoně se po sobě podívala. Pět strážců, co stálo kolem nich, vrhly tázavé pohledy na Alexe. Pak se o něčem začali vzrušeně dohadovat.

Anet planula rozrušením a hněvem a zřejmě se snažila co nejvíc ovlivnit debatu. Když krize dosáhla vrcholu a začínali zvyšovat hlas, my jen tiše čekali. Na zádech jsem cítila pohledy všech, ale neodvažovala se otočit. Chtěli by po mě, abych zahájila útok. Ale já nechtěla. Ještě ne.

„Tak to bude!“ vykřikl Alex. Hádka ustala a on se na nás otočil se zlověstně podmračenou tváří. Ten hezoun se tvářil uraženě a vypadal teď vedle Alexe nějak uboze.

Anet se snažila zůstat uzavřená, ale ani její lovecké stránce se to nedařilo. Uvnitř jsem se pousmála. Zlobila se. Ale chtěla zůstat pořád hrdě nad věcí. Chtěla vzbudit dojem, že má vše pevně ve svých rukou.

„Přátelé,“ promluvil pak Alex k nám všem. A jen já věděla, že ke mně jako jediné nemluví. „Vaší odvahy si cením. A proto mám pro vás nabídku. Vydejte mi medvědího jezdce a budete moct odejít. Se vším, co máte. Se vším co vám ještě zbývá.“ Provokoval je, ale zároveň to byla až příliš lákavá nabídka.

Teď poprvé jsem se otočila na svou armádu, abych se dočkala rozsudku. Přelétla jsem je očima. Všechny. Odhodlané tváře. Velké, malé, hubené i baculaté. Ostré rysy starého vychrtlého vlkodlaka, co ke mně minulého dne promluvil. Malé chlupaté zvířátko s velikýma očima a špičatýma ušima, které včera jako jediné sebralo odvahu a promluvilo, když bylo největší ticho. Veliké kočky. Psy. Vlky. Jednoho trpaslíka. Desítky bytostí, které jsem ani neuměla pojmenovat. Dva vojáky. Dva muže s kalnýma očima. Ti všichni čekali jen na můj rozkaz.

Beze slova se v jediném okamžiku shlukli kolem mě a medvěda. Sehnula jsem se k nim.

„Půjdu,“ šeptala jsem, „půjdu dobrovolně.“

„Ne,“ ozval se hluboký rozčilený hlas vlkodlaka, „stojíme za tebou. Nenech si vzít svou hrdost a bojuj za ni spolu s námi.“

„Mou hrdost mi už nikdo nevezme. Nemyslíte, že vaše životy mají mnohem větší cenu než ten můj? Půjdu a vy všichni budete žít.“

„Sami žádnou šanci na vítězství nemáte,“ vtíral se do našeho rozhovoru Alex se svými proslovy, „ještě pořád máte možnost žít, nezahazujte ji!“

„Nepustíme tě,“ promluvil starší z mužů, „všechny životy mají stejnou cenu a žádný se nesmí přeceňovat ani podceňovat. Všechny to bude bolet stejně, ale tebe by to bolelo za všechny.“

„Ne, tak to není. Měl jsi pravdu. Nemůžete bojovat za jeden život jenom proto, že si o něm někdo myslí trochu víc.“ Neřekl nic. Jen zakroutil hlavou.

Znovu jsem se po nich všech podívala. Věděla jsem, že by se mnou šli, kdybych jim řekla. Ale životů není tolik, aby se s nimi mohlo plýtvat takovým způsobem. Možná jsem byla medvědí jezdec, ale rozhodně ne jiná než kdokoli z nich. Byla jsem obyčejný vězeň jako všichni. Byla jsem vůdce vzpoury. Generál armády. Kapitán lodi. A pokud se loď potápí, kapitán přenechá svoje místo ve člunu někomu jinému, protože je to jeho povinnost.

„A co naše jednota?“ ozval se medvěd, který dosud mlčel. „Kde jsou tvá slova o síle a naději? Lhala jsi, když jsi tvrdila, že máme šanci je porazit? Snaží se vypadat silnější, ale jen proto, aby nás oslabili. Aby podkopali naši soudržnost a mohli nás snadněji zničit. Vědí, že by nevyhráli, kdybys zůstala. Proto zůstaň. Ne kvůli mně, ale kvůli ostatním, kteří ti věřili a pořád ještě věří.“

„A co když ne? Znám je dobře a vím, jak jsou proradní a jací dokážou být jen proto, aby dostali, co chtějí. A pokud Alex chce, abych zemřela, udělá to bez ohledu na váš názor. A já nechci, aby kvůli mně někdo umíral. Teď už ne. Pro všechny bude lepší, když zemře jen jeden.“ Zamrazilo mě z mých vlastních slov, ale byla to pravda. Bylo zbytečné, aby tihle všichni zemřeli a pak i já, když upírům a Anet jde jen o mě.

„Medvěd promluvil. Nepůjdeš. A konec dohadování,“ zasáhl opět starý vlkodlak.

„Nechápete! Nic nechápete!“ vybuchla jsem, když stále nechtěli pochopit, co se jim snažím vysvětlit. „Chtějí mě! Nějaká hrstka bláznů je jim ukradená! Nechají vás jít.“

„A kdo nám to zaručí?“ zavrčela jedna z obrovských koček.

„Já,“ pozvedla jsem hlavu.

„Pořád jsem proti,“ zabručel medvěd.

„Stejně už mi v tom nezabráníš,“ zašeptala jsem. On chtěl ještě něco říct, ale upír ho předběhl.

„Tak co? Zemřete všichni nebo jen jezdec?“ Na ta slova jsem seskočila na zem. Celým davem proběhl šum, upíři s Anet nad námi se nahnuli přes zábradlí.

Jakmile se moje nohy dotkly písku, ztěžkly a já si začala připadat bezmocná a neohrabaná. Taky na mě padl strach, ale povinnost byla mnohem víc. Podlomila se mi kolena a zatočila hlava. Musela jsem pokleknout a na okamžik zavřít oči, aby se mi reality srovnaly. Prsty jsem se opírala o zem a cítila, jak mě naplňuje síla, která stejně za chvilku vyprchá a na její místo nastoupí všudypřítomná bolest.

„Dobře jste se rozhodli,“ uslyšela jsem opět Alexův hlas a na důkaz vzdoru zvedla hlavu.

„Ne. Oni s tím nesouhlasili. Jdu sama.“ Alex zvedl obočí. Ten druhý se ani nepohnul a Anet by mě nejradši zabila rovnou. „Mám ale jednu podmínku.“ Bylo to riskantní tohle říkat. Byla riskantní podmínka, kterou jsem s nikým neprodiskutovala. Nemusela jsem se ohlížet, abych věděla, že všichni za mnou se tváří nanejvýš překvapeně.

„Jakou?“ zeptal se se zájmem a bylo jasně vidět, že ho to znepokojilo.

„Já sama uvidím, jak opouštějí arénu živí a zdraví. A ty mi odpřisáhneš, že se jim nic nestane.“ Bylo nádherné, jak ti dva vedle něj svým postojem přesně vyjadřovali, co si myslí. Byli zděšení a rozhořčení. Taková drzost! Nesmí zůstat nepotrestána!

„Souhlasím.“ Oddechl si. Co asi čekal? „Jste volní,“ promluvil k ostatním, „to přísahám. Můžete svobodně odejít nebo svobodně zůstat a zemřít.“

„Nikam nepůjdeme, budeme bojovat,“ slyšela jsem za sebou vrčet medvěda.

„Medvědí jezdec nám dal dar, nepromrhejme jeho život.“ Vlkodlak už zněl zase stejně úlisně jako včera ve vězení.

Slyšela jsem, jak se spousty a spousty tlapek, nohou a bot otáčejí. Jak pod jejich vahou skřípe písek. Jak mě opouštějí. Ale takhle jsem to chtěla nebo ne?

Postavila jsem se, ale stále nespouštěla oči z Alexe. Jako kdyby to byla jediná má obrana. Byla to jediná má obrana.

„Zavřít,“ kývl na dva své strážce a mě po tvářích stekly dvě veliké slzy vzteku a vpily se do vyschlého písku.

Tam, kam mě zavřeli bych se nechtěla jít podívat ani jako host. Ani jako přítel. Malá tmavá místnost byla mnohem horší, než nekonečný prostor a v něm tisíce hladových očí. Bylo mi zima a věděla jsem, že onemocním, jestli tu budu dlouho. A tak jsem se skoro zaradovala, když někdo otočil železným klíčem v železném zámku železných dveří. Jako bych mohla ty dřevěné vyrazit. Opřená zády o stěnu jsem tiše čekala, co bude dál.

Na klíně mi přistály šaty. Byly to moje krásné fialové sametové jezdecké šaty od George. Byly to ty šaty, ve kterých jsem tančila na slavnosti.

„Obleč si to.“ Uviděla jsem Alexe, jak stojí ve dveřích.

„Ne,“ odpověděla jsem a jen objala ten jediný známý kousek světa.

„Jestli se nechceš dostat do rukou těm dvěma, tak si to obleč. Chtějí tě zabít,“ naléhal.

„To vy všichni,“ odtušila jsem kousavě a dál jen seděla. Kousl se do rtu, aby neřekl, co nechtěl.

„Obleč si je. Chci, abys mě doprovodila na velkou slavnost.“ Ne! Měla jsem co dělat, abych nevykřikla.

„Nepůjdu,“ odsekla jsem, když jsem se trochu vyhrabala z leknutí a ze vzpomínek, co všechno se stalo Anet, když na Bernardovu nabídku kývla. Alex se jen usmál.

„Už nejsi má dáma. Jsi můj vězeň. A tohle je rozkaz.“ Povzdechla jsem si. Tady už pomůže jedině můj medvěd.