Duše za chvíli přijde, počkej

Autor: corinne

Až jednou chytíš svou zlatou rybku, rozmysli si dobře své přání…

Tak takhle skončil svět… V očích se mu zatřpytily dvě velké slzy a skanuly na listy břečťanu. Někde pod ním je hrob. Hrob jeho přítele. Došel pokoje, už ho nic netrápí. Bezmocně klesl na kolena. Jak dlouho už sem chodí? Kolik staletí? Věděl jen, že tady musí zůstat, bylo to jeho přání…žít věčně…

***

Ne, nejsem na světě jediný. To by to bylo moc lehké. Ale utekl jsem jim. Jako každý rok. Svět už není to, co býval. Ale to ti vykládám taky pokaždé. Jenže teď...

Už jsou blízko. Zase budu muset bojovat, abych splnil svůj slib. Ani nevíš, kolikrát už se mě pokoušeli zabít. A vždycky to bolelo stejně. Budu se bránit. Ale dnes, právě dnes jsem zranitelnější než kdy předtím.

Nemůžu říct, že bydlím za rohem, to ne. A pokaždé je to těžší a těžší strávit s tebou tenhle jeden den, jak sis to přál. A já hlupák ti to slíbil. Váže mě to víc, než si myslíš. Svazuje mě to jako sama existence.

Už je slyším. Jejich těžké boty šustí v listí. Nebojí se zemřelých. Nebojí se tmy. Pro ně je to jen další místo bitvy. Zase mě zabijí a moje krev zase obarví vybledlou růži na tvém hrobě. A ty se mi směješ. Za slzy ti ani nestojím. Vím to, tak nezkoušej zapírat! Mám tě rád, i když ty mě už nemáš.

***

Byl podzim. První listopadová noc. Svíčky na hrobech byly v mlze jako vlákna, co mohla člověku pomoct z mléčné temnoty. Profukoval ledový vítr a stará lampa u štěrkové cestičky možná dodávala jistý pocit bezpečí těm, kdo se tu ještě zdržovali. Listí padalo ze stromů a pomalu se snášelo na zanedbané hroby. Přikrylo všechno. Všechny stopy. Minulost.

Lidé tiše odcházeli a netušili, že zrovna tady oběť lidské malichernosti naplní svůj osud jako každý rok. Kdysi měl totiž jedno přání. Mohl si přát cokoli na světě i mimo něj. A on si přál toto. Přál si věčný život a myslel si, že se bude na věky radovat. Byl prokletý. Mohl tisíckrát umřít a stejně se pokaždé vzbudil, protože když jeho duše vystoupala k nebi, nebe ji odmítlo. Netušil a ani nemohl tušit, že skončí takhle.

Sám. Opuštěný. Jen se svým věčným životem. Díval se, jak Země, kterou tak miloval, a na které chtěl zůstat na věky, umírá.

Klečel v mokré trávě na studené zemi a dýchal chladem protkaný vzduch. Čekal, až přijdou a zase ho budou chtít odvést. Říkal jim Smrt.

S prvním jejich úderem se otočil, aby se bránil. Uměl se prát dobře a vydržel vždycky dlouho, ale ten den chtěl osud všechno uspíšit. Tentokrát jen pár ran stačilo k tomu, aby se nedobrovolně vzdal.

***

Probudil jsem se se smyčkou kolem krku. Jak jinak. Tohle byla jedna z těch méně originálních smrtí. Vlastně už jsem takhle umřel hodněkrát. Vedle mě stála na bedně žena. Byla ubrečená a obličej měla špinavý od krve. Asi měla strach, protože se mě chytila za ruku. Držela mě pevně. Dokonce i pak, když jsme umřeli.

Bylo to jako vždycky. Nemohl jsem se hnout, ale věděl jsem, že duše se co nevidět vrátí. Za chvíli přišla. Zamrkal jsem a rozehnal tak mlhu, co už si myslela, že mě může schovat ve svém mrazivém závoji. Pohnul jsem rukou, pak nohou a zíral do tmy. Teď jen musím vymyslet, jak se dostanu dolů.

***

Lidé, co dalšího rána přišli, aby zapálili nové svíčky, uviděli na stromě, před velikým křížem, viset dvě siluety. V ranní mlze jen těžko mohli poznat, zda jsou to lidé.

Kdo z nich přišel blíž, uviděl, dva lidi. Vlastně jen jednoho. Mladou ženu s tváří špinavou od krve. Za ruku pevně držela zašlou kostru muže pokrytou mechem. Jakoby tady visela už několik desetiletí.

Dlouho se o tom mezi lidmi povídalo, ale nikdy žádný z nich nevymyslel nic, co by rozumně vysvětlovalo skutečnost, že po příjezdu policie našla jen jedno tělo a žádné stopy po ničem, co by jakkoli narušilo strom za posledních padesát let. Jen bosé stopy v rozmoklé půdě, co zmizely na asfaltu.