Druhá kapitola

Autor: corinne

 

Pokud chceš vědět, jak to skončí...otoč list...

 

Proč? Proč tohle děláš?“ Zmučeně jsem zvedla hlavu a podívala se na něj s bolestí v očích. Bezdůvodně. Dělá to bezdůvodně.

Proč?! Anet mě požádala, jestli by mohla mít tu čest. Čest prvního šípu. A nebude to rána z milosti.“ Ztišil hlas, aby jen tak někdo nemohl poslouchat. „Proč myslíš, že jsi byla zavřená tam a ne rovnou tady? Proč myslíš, že jsem jim tvou přítomnost utajoval? A proč myslíš, že jsem tady? Spoléhal jsem na to, že dnes nepůjdeš bojovat. A zmýlil jsem se v tobě, jako už mnohokrát.“

Pomalu mi docházelo, že tohle celé byla jen rafinovaná hra. Jen divadlo. Ale k čemu? Co to mělo za cíl? Alex si zahrává s osudem, když myslí, že Anet nedojde, jak se chová podivně. Ale on se nechová podivně. Umí dokonale ztvárnit svou roli bezcitného věznitele. A já bych mu měla být vděčná. Možná...

Ty seš blbej,“ mrskla jsem po něm svou mikinu a zatvářila se naoko dotčeně.

Tak se oblíkej, venku je zima,“ prohodil nezúčastněně. Vrhla jsem na něj pohled naznačující choulostivou informaci o tom, že by se měl alespoň otočit. „Snad si nemyslíš, že máš přede mnou co skrývat,“ ušklíbl se. Hodila jsem po něm botu. „Hodně lidí si myslí, že jsem jen...obyčejný upír. Ale realita je malinko jiná. Můžu víc, než sám princ. Ten až příliš lpí na zdvořilosti a dvorních pravidlech. Ale já... Můžu mít každou, na kterou si ukážu. I tebe,“ dodal šeptem.

Prase,“ vyprskla jsem. Ale ve skutečnosti to, co řekl, mi bylo víc než jasné. A pravda se většinou neposlouchá dobře.

Bez dalšího komentáře jsem se nasoukala do šatů i kalhot, nazula si jezdecké boty, natáhla rukavičky a připnula plášť.

A jak se dostaneme ven?“ Rovnala jsem si dlouhé rukávy.

Mám tě rád. A tak mi tohle jistě promineš,“ zašeptal, lehce mě objal kolem pasu a srazil na zem.

Co to...?“ Skoro mi vyrazil dech. A já se nestačila bránit.

Musí nám uvěřit, tak koukej hrát dobře,“ zasyčel ještě, jako kdyby vyhrožoval. Začala jsem strašně řvát. Ne proto, že bych chápala, co po mě chce. Ale proto, že tohle mu nešlo odpustit. Doteď nechápu, že tam někdo nepřišel, protože to muselo otřásat celými základy.

Sršel ze mě pravý vztek a nešetřila jsem urážkami na jeho adresu ani na adresu dalších, co se mi v poslední době pokusili ublížit, když mi svazoval ruce. Ječela jsem jako kdyby mě vraždil. Ječela jsem jako šílená, dokud mi pusu nezacpal pevně utažený roubík.

Výborně, zlato,“ špitl a políbil mě na tvář i přes mojí značnou nelibost, „ale nemusí celý hrad vědět, že odcházíme.“ Mě to ale jen ještě víc rozzuřilo. „Tak, teď se Anet dozví jen tolik, že jsi utekla.“ Přehodil si mě přes rameno a vyklouzl nízkými dveřmi ven.

Kopala jsem a snažila se vykroutit, i když jsem věděla, že mě nikdy nepustí. V chodbě za námi se objevili dva upíři. Tiše jako stín se plížili podzemím, ale neskrývali se. Jen byli stále blíž. Přepadl mě strach. Teď se ho budou ptát! Vycítil moje emoce a otočil se. Na jejich tázavé pohledy odpověděl dvěma údernými slovy.

Este mea!“ Oba si vyměnili udivené pohledy.

Pane?“ oslovil ho jeden.

Je moje,“ odpověděl Alex příkře. „Gabrielovi vyřiďte, že holubička uletěla,“ pokračoval rázně, jakoby rozkazem. A pak ke mně tišeji dodal: „Anet bude zuřit, viď?“ Sladkost jeho slov byla na facku.

Já mu odpověděla další vlnou nesouhlasu a šílené zuřivosti loveného zvířete a oba upíři si to vyložili přesně tak, jak měli. Pán si odnáší svou kořist a nepřeje si být rušen. Zmizeli a Alex pokračoval rovnou chodbou ven. Ucítila jsem čerstvý noční vzduch. To už je noc? Podivila jsem se té skutečnosti, protože před chvílí byl ještě den...přeci...v aréně... A ještě něco. Vůni, co mi byla tak důvěrně známá.

Koním noční projížďka prospěje a tobě taky.“ Kůň si odfrkl a hrábl kopytem do dlažby. „Stormy si tě pamatuje,“ prohodil jakoby nic a vysadil mě do sedla grošáka. I já ho poznala a myslela jsem si, že aspoň teď už mě upír rozváže. Neudělal to. Asi si nebyl ničím dost jistý a upřímně já bych za sebe v tu chvíli taky neručila.

Ujeli jsme pořádný kus cesty a pro mě bylo nesmírně vyčerpávající jet a nemoct hýbat rukama. Nemluvili jsme. Já nemohla. Alex nechtěl. Nechtěl vzbuzovat pozornost.

Konečně zastavil a sklouzl na zem. I mě pomohl dolů a konečně mě rozvázal.

Bylo to nutný?!“ vyštěkla jsem na něj hned, jak to šlo.

Bylo,“ usmál se, „kdybys se mnou šla dobrovolně, bylo by to nápadnější, než si myslíš.“ Mluvil se mnou jako s malým děckem a mě to stále víc popouzelo k novému a ještě většímu výbuchu.

Ty jsi...idiot!“ pokračovala jsem v ostrém tónu, i když mi bylo jasné, že nadávky mu nic moc neudělají. Uraženě jsem se otočila a už přesně věděla, co udělám. Vsunula jsem nohu do třmenu a ladným nacvičeným pohybem se vyhoupla do sedla. Sukně šatů dokonale splývala přes grošovanou záď. Chytila jsem otěže a pobídla Stormyho, aby vyrazil cvalem. Ochotně mě poslechl. Hnal se nocí a tmou a já zase v adrenalinu ubíjela svůj vztek a vůbec všechny emoce, co jsem nemohla potřebovat. Jen několik desítek vteřin stačilo k tomu, aby mě dohnal a jedním tichým slovem koně zastavil.

Kde to jsme?“ zeptala jsem se rozechvěle. Točila se mi hlava. „Kde to jsme?!“ vykřikla jsem do nebe, když neodpovídal. „Co tu děláme a kam jedeme?!“ Můj hlas se nesl do tmy a podle toho, jak zněl, jsme museli být v rovině. Naprosté široširé rovině. Anglie? Nesmysl! Chvíli jsem se snažila přemýšlet, ale moc to nešlo. Stormy! Jela jsem na něm, když jsme byli v Sibiu. V Rumunsku... Dotkl se mé ruky, ale já ucukla. „Nech mě být!“ Chtěla jsem znovu slyšet, jak se zvuk krásně nese krajinou.

Mlč!“ sykl. „Jsme v Rumunsku. A nemůžeme teď potřebovat, aby nás někdo sledoval.

Kde v Rumunsku?“

Naposledy ti říkám, buď zticha. Nemám problém s tím, že budeš svázaná celou cestu. Ušetří to spoustu námahy mě i tobě.“ Zlobně jsem ho provrtala očima. „Jsme na severu. Musíme se co nejdřív dostat přes maďarské hranice a to nám pár hodin dá. Tak seď a nedělej hlouposti.“ S tím pobídl svého koně a zřejmě nečekal, že bych protestovala. Chtěla jsem se ještě zeptat na tolik věcí...

Jak jsi to myslel s tím, že tě mám doprovodit na slavnost,“ rozhodla jsem se prolomit ticho i jeho trpělivost.

Doprovodíš,“ odpověděl suše.

Tak na to zapomeň!“ vyjela jsem a uvědomila si, že zase křičím. „Myslíš, že stojím o to ocitnout se beze zbraně uprostřed upíří smetánky? Myslíš, že stojím o proměnění? Myslíš, že stojím o smrt? A myslíš, že bych ráda strávila noc s princem, jeho milenkou a ještě Drákulou v jedné místnosti? Tobě nestačí, cos mi doteď udělal?“

A s Norbertem a Bernardem. A se mnou,“ významně zvýšil hlas, aby bylo jasné, že on bude z těch všech ten nejdůležitější.

A s tebou? A koho to zajímá sakra?“

Tebe by mělo,“ usmál se a mě to začínalo jít na nervy. „Nezapomeň, pořád jsi ještě můj vězeň.“ Úsměv mu z tváře nemizel.

No bezva,“ snažila jsem se, aby z mého hlasu čišela ironie, „a nechtěl bys třeba rovnou na slavnost dotáhnout moji hlavu? Ušetřil bys jim práci, víš.“

Nebuď drzá, to se pro medvědího jezdce nesluší.“

Chceš mě ponížit ještě víc, než doteď? Fajn, ale v tom případě vymysli něco originálnějšího. Na slavnost nejdu,“ uzavřela jsem naši konverzaci, protože jsem nemínila dál pokračovat, ale Alex už neřekl ani slovo.

Najednou jsem nad korunami stromů zahlédla bílou věž.

Vítej doma,“ promluvil ledově.

Doma? Copak tohle je...?“

Zámecká tvrz. Jedna z mnoha rodu Bartoňů z Dobenína,“ odpověděl rovnou, aniž by se zdržoval poslechem otázky. „Elie, tvoje jméno neznamená o nic míň, než jméno rodu Pendragonů, nezapomeň na to,“ nahnul se, aby mě políbil na čelo, ale já se tentokrát nebránila. Možná on je jediným, kdo může pomoct. Je přeci proti válce. A proč vůbec válka? Kvůli čemu? „Dobrou noc,“ zašeptal ještě a já to brala jako vybídnutí, abych slezla a ten kousek došla pěšky, abych nebyla tak nápadná. A co šaty? Napadlo mě ještě. Svoje oblečení jsem si z vězení nebrala. Otočila jsem se, ale upír tam už nebyl. Divila bych se, kdyby ano.

Vydala jsem se příjemnou studenou nocí k naší tvrzi a doufala, že v krbu bude praskat oheň a hlavně, že něco zbylo od večeře. Pořád mi nešlo do hlavy, jak to udělal. Tím, že jsme překročili jedny hranice se přeci nemůže jen tak vymazat tři sta kilometrů z mapy. To nejde... Byla to jen jedna z dalších záhad na seznam, který byl každým dnem delší.

Nadechla jsem se a opřela se do jednoho křídla dveří s nadějí, že jsou všichni v pořádku. V tuhle dobu už budou dávno spát. Zkontrolovala jsem všechny pokoje a s potěšením zjistila, že nikdo nechybí. Proto spí tak klidně... Pak jsem si ale vzpomněla na dopis od mamky. Takže tam nakonec žádný člověk nebyl? No, stejně už mu nepomůžu. Zhodnotila jsem situaci jako příhodnou k dlouhému spánku.

Vyběhla jsem nahoru do své komnaty. Na ovčí kůži vedle postele ležela uschlá růže. Shodila jsem ze sebe šaty i boty a jen ve spodním prádle vklouzla pod tlustou pokrývku. Myslím, že si nejde ani představit, jak jsem se lekla, když jsem zjistila, že ve velké posteli nejsem sama. Chtěla jsem vykřiknout, ale upír mě předběhl.

Pšš, to jsem jen já,“ zašeptal Alex, ale já už ho měla pro dnešek plné zuby.

Co ještě chceš? Ráda bych se vyspala.“

Myslím, že téhle noci spát nebudeš.“ Tušila jsem, jak se kysele usmál.

Pak bylo nějakou chvíli ticho a já už pomalinku začala usínat. Jeho jsem se nebála. Po tom, co se stalo dneska v noci už ne.

Už je to dlouho,“ začal najednou tiše vyprávět, „co jedné studené podzimní noci medvědi napadli naše bašty.“ Otevřela jsem oči. Začalo mě to zajímat. Zavrtěla jsem se, aby pokračoval a on se nenechal dvakrát pobízet. „Nechci na nikoho svalovat vinu. Byla na obou stranách. Jen medvědi byli prostě chytří. Ne míň, než upíři, kteří zaútočili v době mláďat.“

Velká bitva,“ zašeptala jsem.

Přesně tak. Medvědi zaútočili o Samhainu, o jednom z našich největších svátků vůbec. Nečekali jsme to a jejich útok byl rychlý. Té noci zemřelo hodně upírů i hodně medvědů a už nebyla šance na mír. Upíři se začali ještě víc chlubit plášti z medvědích kožešin a medvědi už nezabíjeli upíry jen pro jídlo. Tenkrát se taky stala jedna věc. Rodina, která se jako jediná v historii rozhodla postavit na stranu upírů, ztratila jednoho svého člena. Váženého a mocného.“ Zachvěla jsem se a očekávala jméno. „Byl to Artuš Pendragon.“ To jméno se mnou trhlo. Cítila jsem, jak mi začíná být horko i zima zároveň.

Ale vždyť to je...on je...jen legenda...“

Ano.“ Jeho odpověď mě překvapila. „Od té doby každý toho rodu zemřel stejně. Tlapou medvěda.“ Přestala jsem dýchat. Věci do sebe začaly pomalinku zapadat, ale skládačka ještě zdaleka nebyla celá. „Anet je další, kdo už má být mrtvý.“

Ale vždyť ona byla mrtvá. Umřela!“ snažila jsem si vybavit všechno, co mi slepý medvěd říkal.

No právě. Umřela. A nemůžeme dost dobře říct, jestli se tím prokletí naplnilo. Jestli tím, že se vrátila, nepřemohla to kouzlo jednou pro vždy.“

A co s tím mám co dělat já?“ Zamrazilo mě z toho, jak tady filozofoval o něčem, co mě ale vůbec nezajímá.

Říkám ti to proto, abys pochopila, proč chci, abys mě doprovodila na slavnost. Musím se jí zúčastnit. Je to nezbytná formalita k tomu, abych dobře vycházel s Drákulou a všemi ostatními, co se rozhodli zobat mu z ruky. A výsadou každého pozvaného je přivést si dámu. Bude se tam mluvit o spoustě zajímavých věcí a čtyři uši slyší víc, než dvě.“

To jo, jenomže stovka upírů je silnější, než jeden. Jsem hodně velký blázen, ale tak velký zase ne. Nepočítej se mnou.“ Chtěla jsem se od něj odtáhnout, protože až doteď jsem ležela přitulená k němu, ale v poslední chvíli mě chytil a přimáčkl k sobě ještě víc.

Víš, jakou já mám moc?“ Zavrtěla jsem hlavou a začala větřit nepříjemnost. „To si ani nedovedeš představit.“ Teď šeptal a mě se z jeho hlasu dělala husí kůže. „Ale ani bych tu moc nepotřeboval, když mám teď tebe.“ Zachvěla jsem se od nejhlubšího nitra až na povrch. „Stejně jako velikost mé moci si nedokážeš představit, kolik upírů by vyměnilo veškeré svoje poklady za jedinou noc s medvědím jezdcem. Nemysli si, dokážeme milovat. A někteří i dost vášnivě.“ Usmál se nějaké vzpomínce a já si uvědomila, že se nemůžu pohnout. Že mě odmítá poslouchat nejen moje tělo, ale i můj mozek. „Mohl bych to udělat, ale já to neudělám. A propustím tě, když se mnou půjdeš na slavnost.“

Nepůjdu,“ pronesla jsem strnule a tupě si stála za svým. „Ale zajímá mě, proč jsi to řekl,“ dodala jsem rozechvěle a rychle zaplašila hrůzné představy, co se na mě začaly sápat.

Jak jinak ti mám ukázat, co všechno bych ti mohl udělat?“ zasmál se. „Ani nevíš, jak moc mě některá tvoje gesta bolí, ale já se ti nechci mstít. Ani teď, když jsi můj...“

Já nejsem tvůj vězeň!“ vykřikla jsem, protože mi opět došla trpělivost.

Ale ovšem, že jsi. Dobrovolně jsi s tím souhlasila. Nebo si to už nepamatuješ?“ Jeho myšlenky se mi začaly vtírat do hlavy. Bránila jsem se jim, ale byla jsem příliš vyčerpaná, než abych je dokázala udržet dlouho. Viděla jsem arénu, sebe i svou družinu. Byla jsem zpátky tam, kam jsem se už nikdy nechtěla dostat. Zavrtěla jsem hlavou a seskočila z medvědího hřbetu...

Dost!“ Obraz zmizel.

Nechci ti ublížit,“ zašeptal a znovu mě políbil na čelo. S těmi slovy se mi vybavila jiná vzpomínka. Vzpomínka na naše druhé setkání. Říkal úplně to samé...

Pokud jsem teď tvůj vězeň, pak se vězeň vzbouřil a nikam nepůjde,“ zívla jsem a tím dala jasně najevo, že ho neberu zase tak vážně. Nepřekvapilo ho to.

Otočila jsem se na druhý bok. Spát nešlo. Ne po tom, co mi tady vyprávěl. Pomalinku se ve mně začínal probouzet pocit touhy. Touhy po informacích. Řekl mi toho o Anet málo a já chtěla vědět víc. Proč? Proč to chceš vědět, ty ufňukaná dívko? Nepotřebuješ to vědět. Tahle strana zatím vítězila a já pevně doufala, že jí síla vydrží. Nechtěla jsem na slavnost jen z pouhého instinktu. Z pouhého pudu sebezáchovy. Pak mě napadlo něco, co mě mělo napadnout už dávno. A teď jsem litovala toho, že mě to dávno nenapadlo. Zachrula jsem se a otočila se zpátky k němu.

George. Chci, aby ses seznámil s Georgem. Osobně a přede mnou.“ Tohle je gesto. Tohle je veliké gesto směrem k němu. Aby viděl, že si jeho slova beru k srdci.

Je to...?“

Je to dobrý nápad,“ skočila jsem mu do řeči, když se nenápadně snažil naznačit, že zase blbnu.

Dobře,“ povzdechl si a zvedl se z postele. „Za hodinu nahoře na věži.“ Odešel dveřmi a já se po chvíli taky vyplížila na chodbu. George jsem neviděla od doby, co jsme potkali toho kluka. Teď najednou, když na to byl konečně čas, se mi začalo stýskat. Začala jsem si vyčítat, že jsem ho neposlechla a že se mu kvůli mně třeba něco stalo. Po širokých schodech jsem sestoupila do velké haly a postavila se ke krbu.

Georgi, kde jsi?“ zašeptala jsem do plamenů. Zavřela jsem oči a začala kousek po kousku propátrávat okolí jako radarem. Najednou se ozval skřípot a drápy. Trhla jsem sebou a otevřela oči, abych tomu unikla, ale ozvalo se to znovu. Bylo to zvenku. Zvenku od brány.

Přehodila jsem přes sebe deku a po špičkách přeběhla ke dveřím. Otevřela jsem je a vykoukla do nádvoří. Znovu se to ozvalo. Skutečně to bylo od brány. Zem studila, ale mě to bylo jedno. Pokud je to medvěd, uvítám ho, jak se sluší a patří. Pokud je to kdokoli jiný, Alex čeká na věži.

Zatáhla jsem za velký želený kruh a jedno křídlo vrat se tichounce otevřelo.

Georgi,“ zalapala jsem po dechu, když jsem rozeznala známou siluetu a známé vrčení mě ujistilo, že se nemýlím. „To jsi nemohl přijít normálně jako vždycky?“

Měl bych ti dát pár facek,“ zavrčel a protáhl se kolem mě dovnitř. „Teď už jsi mohla být desetkrát mrtvá. Mám za tebe zodpovědnost. Tohle by mi rada nikdy neodpustila.“

Chyběl jsi mi,“ objala jsem ho kolem krku a tím snad i malinko rozmrazila.

No jo,“ zabručel a zdál se být pořád tak trochu na trní. Ošil se a objal mě tlapou. „Víš, jak těžké bylo rozmotat tu tvoji zamotanou stopu? I když mi čumák slouží dobře...měl bych ti nasekat.“

Tak to udělej,“ popotáhla jsem. Vůbec ho nezajímalo, čím jsem si já prošla. „Všechno bude lepší, než...“ Takticky jsem se odmlčela a chtěla, aby se zeptal on. Udělal to.

Co se stalo?“ odtáhl se ode mě, a když uviděl slzy, popadl mě za ruku a dotáhl zpátky dovnitř.

Usadili jsme se u krbu a medvěd spokojeně zavrněl. Mělo to znamenat povídej.

Stalo se toho hodně,“ začala jsem nejistě a popravdě nevěděla, kde začít.

Začni od začátku, drahoušku,“ pomohl mi s rozpaky, ale já se nad tím oslovením jen ušklíbla.

No dobře,“ začala jsem znovu a tentokrát už sebejistěji. „Když jsem odjela s tím klukem, byl to jen prachsprostý žoldák. Měl mě dovést k lovcům a taky to udělal. Lovci chtěli medvědího jezdce, aby osvobodili Elijase, protože ten pitomec se nechal chytit.“

Elijah?“ skočil mi George do řeči, „co ten tam...?“

Jo, to kdybych věděla...“ Zase jsem se nadechla, abych mohla pokračovat. „Když si nás vyměňovali, nevěděla jsem, koho zabít dřív, jestli Elijase nebo Alexe. Ten totiž celou tu smečku upírů, co pro mě přišli, vedl. Jo a ještě něco. Když mě zajali lovci, jejich veliteli se nelíbilo, že jsem se chtěla bránit, ale nemohl mi ublížit navenek. Udělal to vnitřně. Pod kůží. Je něco takového možné? A je Anet schopná něco takového použít?“ Očekávala jsem odpovědi.

No,“ řekl medvěd, ale znělo to spíš jen jako nepřítomné zabručení, „teoreticky to možné je. Ale Anet se ještě nedokáže ovládat do takové míry, aby tohle svedla.“

A dokáže to? Bude moct tohle dělat?“ naléhala jsem, protože pro mou další možnou obranu to bylo velice důležité.

Pokud je nějaká možnost, že by tuhle úroveň zvládla, tak je natolik vysoká, že to bude trvat ještě hodně dlouho.“ Trochu mě uklidnil, ale ne dost. „Pokračuj.“

Elijah mi řekl, že se mám připravit na hodně dlouhou smrt a já byla tak šílená, že jsem se s tím skutečně smířila. Pak jsem ve vězení s jedním medvědem zorganizovala vzpouru. Vězni měli bojovat v aréně. Odmítli jsme se navzájem zabít. Když teď na to vzpomínám, bylo to víc riskantní, než ta zpropadená slavnost.“

Slavnost?“ zbystřil medvěd.

K tomu dojdeme,“ uklidnila jsem ho a pokračovala. „Měla jsem armádu a chtěli jsme bojovat, ale když jsem viděla, že Anet je tam taky, a že je živá, i přesto, že mi ve vězení medvěd řekl, že ji sám zabil, nedokázala jsem udělat nic jiného, než přistoupit na Alexův návrh.“

Jaký návrh?“ přerušil mě zase George.

Život jezdce za svobodu ostatních.“

A na to jsi přistoupila? Skutečně jsi to přijala?“

Jistě! Nemohla jsem se dívat, jak je všechny zabíjejí!“ začala jsem se hájit, ale bylo to zbytečné.

Udělala jsi správnou věc. Moc správnou. Nemysli si, že oni na to zapomenou. Nezapomenou, že jsi kvůli nim šla na jistou smrt a postaví se na naši stranu, jestli přijde na otevřený boj.“ Nečekala jsem, že to řekne. Ale vedla jsem si dobře. To bylo hlavní.

Pak mě nechal zavřít a já si fakt myslela, že mě zabijou. Ale ten parchant to hrál zatraceně dobře. Přišel pro mě a laskavě mi vysvětlil, že to celé byla jen hra. Jen groteska, aby se mohl pobavit. A zřejmě se bavil dál, když mě svázal a odvezl z hradu někde na severu Rumunska. Pak jsme se nějakým zázrakem dostali sem a teď mě nutí, abych s ním šla na upíří slavnost o Samhainu jenom proto, abychom se toho víc dozvěděli.“

A co ty?“ pohlédl na mě zkoumavým pohledem.

Co já? Poslala jsem ho s tím k šípku, co jiného.“ Viděla jsem, jak se medvědovi ulevilo.

To je dobře,“ zamručel spokojeně.

Georgi,“ oslovila jsem ho po chvilce ticha, aby si to mohl znovu celé podrobně probrat, „chci, aby ses oficiálně seznámil s Alexem.“ Kousla jsem se do rtu a čekala na jeho reakci.

Co tak najednou?“ protáhl líně, ale pak mu asi došlo, co by se mohlo stát. „Snad nechceš...?“ vyskočil na nohy a vytřeštil na mě oči.

Vdát se?“ vyprskla jsem smíchy. „Ne, to vážně ne. Ale on je dobrou spojkou a zdrojem informací. A já chci, abys věděl stejně tolik, co já. Vlastně už jdeme skoro pozdě.“

No bezva, takže tys mi už domluvila i rande, jo?“ znovu se otráveně protáhl a oklepal se. Kývla jsem a jeho nadmíru nadšený tón jsem ignorovala.

Čeká nahoře na věži.“ Rozběhla jsem se po schodech nahoru.

A co to máš prosimtě na sobě?“ zakroutil medvěd hlavou nad mým chatrným oblečením. Pokrčila jsem rameny a George obrátil oči ke stropu. „Jen neudělej nic, čeho bys potom litovala. A o Alexovi to platí dvojnásob,“ mrkl na mě, protože moc dobře věděl, jak moc nejsem romantická.

Spěchali jsme nahoru a já byla tak šťastná, že je zase tady, až jsem skoro zapomněla, co po mě upír zase bude chtít. Přišli jsme na ochoz a já se zachvěla zimou. Přitáhla jsem si deku víc k tělu, ale ani to moc nepomohlo. Alex už tam přirozeně čekal. Choval se tak dokonale zvláštně...až bych řekla, že ten upír, co mě málem popravil, úplně zmizel. Poklekl před Georgem a vzdal mu tak nesmírnou úctu. Tohle snad ještě žádný z jejich rodu neudělal!

Pane,“ promluvil pak, „je mi nesmírnou ctí, že se s vámi mohu setkat, a že vůbec mohu mluvit s medvědem jinde, než v boji.“ George nebyl zaskočený a lehce kývl na znamení, že se má postavit.

I mě je nesmírnou ctí, že potkávám upíra, kterému tak záleží na naší věci. A co se medvědího jezdce týče, oba jsme tví velcí dlužníci.“ Takových formalit a pěkných slovíček...těžko říct, jestli neměli oba chuť tomu druhému urazit hlavu. Ale kvůli mně to neudělali.

Nuže, má paní,“ obrátil se Alex zase ke mně a uklonil se, „doprovodíte mě teď na velkou slavnost na Karlštejně?“ Horečně jsem přemýšlela, jak větu zformulovat a přitom ho neurazit.

Je mi líto pane, ale stále trvám na svém prvotním rozhodnutí. Nestanu té noci po vašem boku a to pouze z důvodů své osobní bezpečnosti. Nakonec ani můj přítel tuto alternativu neschvaluje,“ otočila jsem se na George a ten mi pomohl a sotva znatelně kývl. Na konec svého proslovu jsem udělala nešikovné pukrle a čekala, jak tohle Alex skousne. Odmítla jsem ho před Georgem. Před medvědem. Tak už by mi snad mohl dát pokoj.

Dobrá,“ reagoval zcela nenuceně na moje další odmítnutí, „zpravím vás tedy o všem a mých dojmech z onoho večera dalšího dne. Čekejte mě, paní.“ Lehce se uklonil a zmizel na druhé straně ochozu. Bylo to slušnější, než kdyby se rovnou přehoupl přes hradby.

Pocity?“ usmál se George. Oddechla jsem si, uvolnila se a usmála se.

Z fleku bych mohla dělat dvorní dámu.“ Zívla jsem.

Jak dlouho jsi nespala?“ zeptal se medvěd, jakoby to mělo být nějak moc dlouho. Bylo to moc dlouho. Uvědomila jsem si to až teď.

Tohle je druhá noc,“ zarazila jsem se.

Tak mazej do postele. Budu hlídat.“ Když jsem položila bosou nohu na první schod, George už byl přede mnou v polovině schodiště a někdo mě chytil za ruku.

Ještě něco ti chci říct,“ zašeptal Alex. „Byl jsem dole u toho mrtvého. Nebyla v něm ani kapka života. A ani kapka krve. Do půli těla byl uvězněný pod sutinami spadlého stropu. A tohle mu někdo strčil do dlaně těsně před smrtí.“ Vtiskl mi cosi do dlaně a byl pryč. Sevřela jsem ruku, aby mi to něco nevypadlo a spěchala do komnaty.

Medvěd už tam byl a byl stočený v klubíčku v nohách mé postele jako vždycky. Jako za starých časů, pomyslela jsem si a znova zalezla pod peřinu. Celá jsem se schovala a rozsvítila baterku.

Vzrušením jsem skoro nedýchala, když jsem rozbalovala zmuchlaný papír, co mi dal Alex. Byla na něm jediná strohá věta. Stojíš na špatné straně. A čtyři podpisy. Bernard. Norbert. Gabriel. Anet. Nepochybovala jsem o tom, že byl určený pro mě. A nepochybovala jsem o tom, že je to varování.

 

***

Můj táta vydělává sta tisíce. No fakt, nekecám. Vydělává sta tisíce...jenomže forintů. A proč to sem cpu? Prázdniny v Maďarsku. U táty. To byl týden poklidného velkoměstského života v Budapešti. Spali jsme dlouho, nesnídali jsme. Potom lehký oběd a večeře ve fastfoodu. Táta chodil domů se setměním, a protože podzimní večery byly dlouhé, trávili jsme je ve městě. Já, ségra a taťka.

Když jsme procházeli davem na nábřeží všichni tři vedle sebe, tak sebevědomě, muselo to působit úžasně. Všichni nám zdvořile uhýbali z cesty a já si připadala jako lovec. Jako medvěd. A měla jsem v tu chvíli tolik odvahy a připadala si tak silná. A pak jsem si vzpomněla na to, jak jsem brečela ve vězení. Jsem srab. Sama jsem srab. Ale s medvědem...

Možná nejsem silná,“ zašeptala jsem opřená o masivní kovové zábradlí řetězového mostu, „ale oni mě neskutečně podceňují.“ Zvedla jsem hlavu a zadívala se směrem k hradu. Teď v noci byl nádherný. „A já to moc dobře vím,“ dodala jsem si sama pro sebe ke svému soukromému rozhovoru.

Druhá kapitola

Datum 08.12.2014
Vložil Will
Titulek

Píšeš moc pěkně!!!

Datum 14.12.2014
Vložil corinne
Titulek Re:

Ó děkují :))

 

Kontakt

Vyhledávání

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode