Jinny a sen

Autor: Beky

V malé zemi Faial se s první hvězdou na nebi objevují také Sny, jak dobré tak i zlé. Vylétávají ze zavřených květů, procházejí se po pláži koukajíc na vycházející měsíc, plíží se mezi stíny stromů nebo vyskakují z náhrobků na hřbitovech. Každý vypadá jinak, některé mají podobu zvířat, nějaké lidí, rostlin či nestvůr, podle toho, na co spící lidé přes den mysleli, co dělali a co si přáli. Sen třináctileté Jinny měl podobu bledé dívky sedící na koni, v jedné ruce držela medailon a v druhé dýku posetou smaragdy. Jinny se toho Snu bála, vždy když medailon otevřela, viděla v něm obrázek plavovlasé dívky, portrét se najednou začal hýbat, dívenka odkudsi vytáhla stejnou dýku, jakou držel Jinnyin Sen, a snažila se jí zlomit, když však čepel začala praskat Jinny se probudila. Jak si má tenhle Sen vysvětlit? Jak ho má zahnat?

„Felixi!“

Zavolala Jinny na prodavače ryb stojícího kousek od ní.

„Felixi, ty znáš všechny legendy a pověsti, nevypráví jedna z nich o plavovlásce, která zlomila dýku?“

„To ano, jednu takovou znám.“

Řekl a začal vyprávět:

„Legenda praví o dívce s plavými vlasy, jménem Bell. Měla sestru, která jí byla neskutečně podobná, až na to, že měla vlasy černé jako havraní křídla, jmenovala se Diana. Dívky se měly velice rády, tak moc, že by jedna za druhou položila život. Jednoho dne však Diana přišla o život. Jela toho rána na vyjížďku do zátoky Fiotre. Večer, když se tamtudy vracel nějaký starý rybář domů, našel Dianu ležet v písku a vedle ní její klisničku Dasawru. Kobylka měla rozpárané břicho a Diana v srdci dýku posázenou smaragdy.

Jak se to Bell dozvěděla, chtěla dýku zlomit, když začala čepel praskat, objevil se před Bell Sen v rudém plášti.

,Nedělej to!,

Vykřikl. Bell jeho varování nedbala a dýku zlomila. Sen vzal oba kusy do dlaní a řekl:

,Diana zemřela dýkou, Bell zemře rukou NOČNÍ MŮRY.,

Jak řekl, tak udělal. Té noci vypukl veliký požár, Noční můra každého člověka. Bell uvízla pod několika hořícími trámy a oheň jí vzal život.

Má jim pomoci dívka Faial, která se narodila v den Dianiny smrti, dívka se smaragdově zelenýma očima, s takovýma, jako máš… ty.“

Zapotácel se a padl obličejem do hromady čerstvě vykuchaných ryb.

„Co se děje? Felixi, co ti je?“ snažila se ho vzbudit Jinny. Muž však nejevil známky života. Kolem jeho stánku se začali shromažďovat lidé. Jinny utíkala domů, neohlížela se na lidi, kteří na ní volali co že se to vlastně stalo, nevnímala nic. Vtrhla do domu a udýchaná se rozhlédla.

„Tati? Sašo? Marku?“

Volala. Když jí nikdo dlouho neodpovídal, vyběhla před dům. Ani na ulici nikdo nebyl.

„Kam se všichni poděli?“

Zeptala se sama sebe. Nic nechápala. Úplně bezradná běžela zpátky na trh. Tržnice však byla opuštěná, dokonce ani Felix tu už neležel. Ale přeci jen tu někdo stál. Byla to černovlasá dívka s dýkou v ruce, na krku jí visel medailon, byl to Jinnyin Sen.

„Pomoz mi… Prosím, pomoz mi.“

Vzlykal Sen.

„Jak ti můžu pomoct?“

Ptala se Jinny.

Sen jí podal dýku.

„Dej mi svoje tělo, chci ji znovu vidět, chci s ní mluvit, já chci mít zpátky svou sestru. Daruj mi ho.“

„Proč to mám dělat?“

„Protože jaký by byl život bez přátel a rodiny? Všichni stojí za bránou času, žádný člověk z Faial neexistuje!“ řekl Sen podivně škodolibým hlasem a všechen smutek a zoufalství mu z tváře zcela zmizely. Jinny se rozhlédla. Vedle sebe uviděla stát svou zemřelou maminku a svou mladší sestřičku, obě se před pár lety nešťastnou náhodou utopily. Náhle se začali na trhu objevovat již dávno mrtví obyvatelé Faial, udělali okolo Diany a Jinny kruh a potichu zpívali. Maminka jí pohladila po tváři, dívka se na ni usmála, klekla si a zašeptala: „Zemřela jsem dýkou a na žádného člověka z Faial už Noční můra nevztáhne ruku.“