Dva rubíny

Autor: corinne (já)

Oficiálně si tuto povídku naděluji k sobotnímu svátku...

Žij, jak nejlíp umíš a umírej s úsměvem.

Velký brod na řece Emania ležel dlouhá léta na nejbezpečnější cestě v celém Rëonasu. Byla to stezka králů. Po ní jezdili všichni šlechtici i páni jednotlivých měst, aniž by se museli obávat loupežníků nebo nebezpečných šelem.

S elfskou válkou však tohle všechno skončilo. Lidí, kteří chtěli zbohatnout na cizím přibývalo a stezka ani samotný brod už nebyly bezpečné ani pro ozbrojené skupiny. Ale protože to byl jediný možný přechod přes řeku, byli lidé nuceni po Saete Nie – Krvavé stezce chodit.

Mnozí nepřežili, mnozí se ze strachu nebo čisté chamtivosti přidali ke skupině, která je přepadla. Tenkrát se Velká rada rozhodla povolat Jezdce, aby chránili alespoň brod a umožňovali tak obyčejným lidem bezpečný průchod.

Upadající skupina Jezdců čítala už jen zlomek z původní dračí armády, která měla být k ruce v případě nebezpečí. Všichni z jejich řad záhadně umírali nebo se ztráceli i se svými draky. Bylo to zvláštní, moc zvláštní…

Jezdec, který měl se svým drakem hlídat část stezky tonoucí v mělkém korytě musel být rychlý a obratný nejen ve vzduchu, ale pohotový i na zemi. Byl potřeba zdatný lučištník i šermíř, který si dokonale rozumí se svým drakem. Tím Jezdcem byl Araes…

Jediný elfský Jezdec byl zabit. Vybrali mě, abych chránil Saete Nie ze vzduchu. Vůbec nebylo lehké hlídat zalesněný potok. I když Schik byla obdivuhodná dračice, nebylo možné držet cestu zcela čistou. A navíc, loupežníků přibývalo. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě nikdy nechytili.

„Přidej se k nám. Přidej se k nám a dostaneš bohatství, o kterém se ti nikdy nesnilo.“ Slýchával jsem to často. A jednou až moc blízko…

Byl podzim. Vítr už nebyl svěží, ale dotěrný. Schik měkce dosedla na jeden z břehů a já seskočil. V této službě neexistoval odpočinek, a proto jsme se střídali. Jednou jsem hlídal já a ona vyrazila na lov, podruhé zase obráceně. Toho dne jsem měl u řeky zůstat já.

Dračice ještě dýchla do hromady roští a oheň ihned vzplál. Její rubínové šupiny se zaleskly, když sebou trhla a opět se vznesla nad koruny stromů. Usedl jsem na velký balvan a díval se do plamenů.

Byla to ta největší hloupost, jakou jsem v tu chvíli mohl udělat. Měl jsem bedlivě sledovat okolí dokud se Schik nevrátí. Ale moje smysly spolu s ostražitostí polevily. Když jsem svůj zrak zvedl, stálo přede mnou pět mužů.

Byli oděni do drahých šatů, ale i přesto vypadali divoce; nenávist jim syčela z očí jako jedovatí hadi. Přišli tiše. Nezpozorováni.

„Měl jsem pravdu. Je tady a je sám,“ promluvil první z nich. Stál uprostřed, přímo naproti mně.

„Jistě si nás pamatuješ, Araesi,“ zaskřehotal druhý, nejstarší. Prudce jsem se postavil. Nezvyk slyšet své jméno od takového člověka mě probral.

„Pamatuješ,“ zabručel třetí. Ostatní dva mlčeli. Dost možná, že ani mluvit nemohli.

„Tak, potkával jsi nás v lese,“ pokračoval první a mě už bylo jasné, kdo to přede mnou stojí. Přesně pětkrát jsem se dostal do jejich spárů a pětkrát odmítl stát se vrahem a zlodějem.

Každý byl vůdcem své skupiny a teď jim nejspíš došlo, že nejsilnější jsou spolu. Co ale chtějí? Zabít mě? Přinutit mě, abych se k nim přidal?

„A odmítl jsi čestné místo v našich řadách.“

„Schik, vrať se, hned!“ pomyslel jsem si a vnímal, jak svá obrovská křídla opřela proti větru a zarazila se.

„Ale my ti chceme dát ještě jednu šanci. Jezdci jsou vzácné zboží a mít je na své straně vždycky znamená vítězství. A tak se tě ptám znovu, za nás všechny, chceš být jedním z nás?“ Nastalo ticho. Hluboké a nekonečné. Dělal jsem, že přemýšlím, ale ve skutečnosti jsem čekal na svou dračici. V hlavě jsem uslyšel ohlušující řev, za zády žár a na tváři vítr od jejích křídel.

„Snad si nemyslíš, že bychom byli takoví hlupáci a přišli sami. Mohlo nás napadnout, že nebudeš chtít spolupracovat.“ Stařec zvedl ruku. Na obou březích se náhle objevilo spoustu mužů. Bylo jich víc než sto a všichni byli připraveni na pokyn zaútočit. Už, už jsem se otáčel, abych Schik poslal pryč.

„Neopovažuj se svého draka posílat pryč!“ spustil zase první. „Pokud to uděláš, budeš se dívat, jak umírá!“ Už jsem se neotočil zpět, ale došel k dračici a pohladil ji po nozdrách.

„Je konec, víš…“

„Zůstaneme spolu až do toho konce. To nám nikdo nemůže upřít,“ odpověděla mile, jako vždycky.

„Takže s námi neodejdeš,“ začal opět dotírat muž. Povzdechl jsem si a otočil se.

„Ne.“ V tomhle jediném slově byla obsažena má přísaha i celý můj život stejně tak, jako ten, co patřil Schik.

„Je to tvoje volba,“ pronesl ledově chraplavým hlasem třetí z mužů. Na ta slova se dračice vrhla kupředu, aniž bych jí v tom mohl zabránit. Zaútočila jako první a využila tak drahocenný moment překvapení. Udělala mi živí štít proti mé vůli. Nechtěl jsem, aby kvůli mně trpěla. Nedovolovala mi jakkoli zasáhnout do zuřícího boje a jen odrážela dotěrné rány.

Když první meč zdolal pevné šupiny, projela mnou stejná bolest, jakou cítila Schik. Už jsem se neovládl.

„Schik! Pusť mě! Oni tě zabijí! Neubráníš mě, jen mi způsobuješ bolest…“ zakřičel jsem, jak nejvíc mi to vnitřní hlas dovoloval.

„Zemřeme spolu, neboj se.“ Věta, která ve mně rozdmýchala ještě větší paniku. „Sbohem.“ Naposled se nadechla a mocným plamenem zapálila křoviny na obou stranách řeky. S hlasitým šplouchnutím skočila do vody a zůstala ležet. Vrhl jsem se za ní.

„Pomoz,“ prosil jsem. „Nenechávej mě tady. Neodcházej, tohle není konec!“ Marně.

„Co jsem ti mohla dát, jsem ti dala. Zachránila jsem tě. Teď si vezmi to, co ti právem patří, co patří každému Jezdci.“ Do dlaně mi skanuly dvě rudé slzy.

Jak dopadla druhá, cinkla o tu první jako kámen o kámen. Dva rubíny se leskly v záři ohně a plameny na nich divoce tančily. Slzy mojí milované Schik. Chtěla, abych je měl navěky, ale já nemůžu…

Čím to, že si náhle zakryl tvář dlaní? Už se na mě ani nepodíval a utekl na ulici. Vzpomínka na jeho draka byla dosud příliš živá. Snad se pro mě vrátí…

Nevrátil se. A na stole přede mnou zůstaly ležet dva malé rubíny…