Zkáza Sandtrillionu

Autor: corinne (já)

Les byl tichý, malé vločky se v dokonalém bezvětří snášely k zemi a lehce dopadaly na úzkou lesní pěšinu. Sníh křupal pod kopyty čtyř koní, u nozder se jim srážela pára. Jezdci v černých pláštích seděli zpříma, ale obličeje jim halily kapuce stažené huboko do čela. Vraník, bělouš a dva hnědáci kráčeli poklidně lesem. Stromy šuměly, i když nefoukal vítr a vysoko v jejich korunách hnízdili orli. Náhle vzduchem cosi prosvištělo a ticho kolem proťal bolestný výkřik. Dobře mířený šíp se zabodl poslednímu, nejmladšímu z jezdců, do ramene. Muž znovu zasténal. Ostatní zastavili koně a muž, co jel první, se ohlédl na jezdce na běloušovi.

"Pane...?" Denní světlo malinko odhalilo jeho tvář. Trochu opálená, zvrásněná...

"Jedeme dál. Vím, kdo takhle střílí, vědí o nás," odpověděl.

"A Myrthyel ?" naléhal muž a soucitně se zahleděl na mladíka, jehož tvář byla teď zkřivená bolestí. Muž na běloušovi místo odpovědi pobídl koně vpřed.

Útočník měl jistě pádný důvod vystřelit zrovna takto a teď. Tímhle šikovným zásahem znemožnil zraněnému hýbat pravou rukou a tudíž, pokud by došlo na meče, ho vyřadil z boje. Šedavý stín se mihl mezi stromy a zase zmizel.

***

"Tak mi to stopuj! Vždyť víš, že příští týden je mistrák!" Světlovlasá dívka sedící na štíhlém sportovním koni se nakláněla dolů. Ten už ztrácel trpělivost a nervózně podupával. "Hou, Cappy, uklidni se!" konejšila ho. "Tak slyšíš?!" Její starší bratr seděl v trávě a spravoval si svůj luk. Byl krásně propracovaný a dokonale lehký.

"Už jdu," zahuhlal a se stopkami v ruce se postavil k dřevěnému hrazení pískové jízdárny. Grošovaný hřebec Cappari byl rozmazleným rodinným miláčkem a zároveň šampionem v parkuru. Pan Schiller byl bohatým podnikatelem a svoje dvě děti bezmezně miloval, ale zároveň vychovával pevnou rukou. Plnokrevníka Anetě koupil k patnáctým narozeninám a nyní spolu už rok úspěšně sbírali stužky a ocenění v těch nejtěžších parkurových soutěžích.

Kůň plavně a rychle prolétl celou sestavu překážek a ve výborné náladě prudce zastavil před hochem. "Máš to dobrý," zabručel a vrátil se ke své práci. Dívka se zatvářila spokojeně a povolila koni otěže.

Bylo jaro, ale teploty se už stihly vyšplhat vysoko nad nulu. Země byla už dávno vyschlá a ohřátá. I když je o rok starší, chová se jako dítě, pomyslela si Aneta. Myšlenka patřila Janovi. Ten se vžycky zajímal jen o dávné bitvy a válečné taktiky a věnoval se závodní lukostřelbě. Nebyl tak dobrý jako Aneta s Cappym, ale i tak mu leckterý středověký lučištník mohl jeho umění závidět.

Po chvíli se sebral a zamířil i s vylepšeným lukem do zahrady. Ta připomínala obrovský park, mnohem větší, než zahrady přepychových zámků. Dívka lehce seskočila z koně, odsedlala ho a zpocenou dečku pečlivě rozložila na sluníčku.

"Tak co?" Mladík stál rovných padesát metrů od stromu, na kterém byl připevněný terč.

"Nezjistím to, pokud mě budeš pořád rušit!" Aneta se opřela o strom a upřeně pozorovala jeho ruce i šíp. Dlouho mířil a bylo vidět, že mu tětiva nevyhovuje a dělá problémy. Šíp opsal dokonalý oblouk a zabodl se na kraj terče. "Moc utažené." prohodil a opět se posadil na zem, aby luk upravil. Dívka se rozběhla, aby mu šíp donesla.

K ohromným pozemkům Schillerových patřily i rozlehlé lesy a louky, volně propojené se zahradou. Aneta natáhla ruku, aby vytáhla střelu z terče, ale ta jí hned zase klesla. Uviděla totiž postavu muže v šedém plášti. Kápě mu halila většinu tváře, pozoroval každý její pohyb. Stál jen pár metrů od ní, ale i přesto se dívka ohlédla a zavolala:

"Jane!" Hlas měla pevný a zpříma se podívala člověku v plášti do očí. Ten k ní vykročil a aniž z ní spustil oči, došel až ke stromu, u kterého stála. Naklonil se k ní a sykl:

"Pojď se mnou, hned!"

"A když nepůjdu?" On se ušklíbl.

"Prosit se tě nebudu. Uvědom si ale, že kvůli tobě zemřou tisíce nevinných lidí." Aneta zaváhala. "A s nimi i já." Jasný hlas mu zesmutněl.

"Dobrá," řekla pomalu.

"Pojďme," zavelel a rozběhl se hloub mezi stromy. Dívka se naposledy ohlédla. Na dům, zahradu a Jana... Pak se otočila a pustila se za oním v plášti.

Dál už přecházel park v hustý les. Na kraji, ve stínu stromů, klidně stál vysoký ryzák. Aneta zatajila dech. Štíhlý kůň, nohy jako strunky, srst více rudá než hnědá a bílá hvězda na čele. Ušlechtilá hlava, moudré oči.

Mladík se jediným ladným pohybem vyhoupl do sedla a podal jí ruku, aby mohla taky nasednout. Ta se jí pevně chytila, ale dřív, než jí pomohl nahoru, se jí pronikavě zadíval do modrých očí.

"O nic se nesnaž. Na mě si budeš muset ještě počkat." Dívka nechápala, co tím myslí, ale on jí nedal čas na odpověď. Lehce ji vytáhl k sobě za sedlo. Aneta se ho chytila kolem pasu a nohama stiskla boky koně. "Pojeď, Jezieli," zašeptal a kůň vyrazil tryskem vpřed. Země pod jeho nohama jen letěla a dívka si náhle uvědomila, že les už nepoznává. S Cappym měla proježděné všechny jejich lesy a znala téměř každý strom, ale tady to bylo jiné. I vzduch voněl pronikavěji. Byla tady o něco větší zima a svěže.

Aneta si prohlížela krajinu kolem a nejednou se i ohlédla za sebe. V jednu chvíli zahlédla v dálce za nimi tři koně a projel jí neklid.

"Co se děje?" zeptal se ledově muž v plášti, aniž se otočil.

"Tři jezdci." Opět se zachvěla. Muž se letmo otočil.

"Bílí jezdci," zašeptal. Ryzák zastavil na místě a muž sklouzl ze sedla. "To je moje starost, jeď dál." Mluvil tiše, jakoby se bál, že ho někdo v prázdném tichém lese může slyšet.

"Nemůžeš tady zůstat!" vykřikla Aneta.

Tři jezdci na sněhobílých koních vytasili stříbrné meče. Všichni měli bílé pláště a škrabošky přes oči, dlouhé světlé vlasy a jemné tváře. I přes svou krásu naháněli hrůzu. Byli bledí a všichni tři naprosto stejní.

"Tady nejde o to, co můžu, ale co musím. Jeď! Jeziel se o tebe postará." Z pouzdra na sedle vytáhl svůj meč. "Raději si sedni do sedla, uhání jako vítr," prohodil k dívce. Pak si povzdechl a kývl na koně. Ten jen počkal, až se Aneta usadí a potom vyrazil vpřed.

***

Jan uslyšel volání, ale když doběhl ke stromu, nikdo tam nebyl. Pokrčil rameny a chtěl alespoň sebrat šíp, který, jak si myslel, Anetě spadl na zem, protože terč byl prázdný. Zabodl oči do země a hledal. Pohled mu spočinul na botách. Prudce ho zvedl a jejich oči se setkaly. Ty druhé byly krásné, zářivé, černé. Patřily mladé ženě.

Na sobě měla dlouhé temně rudé šaty s černými lemy a vyšíváním. Gotický střih naprosto nezapadal do žádné z jeho knížek. A ty oči, rty, hedvábné hnědé vlasy...

"Kdo jsi?"

Žena se usmála.

"Jsem Ryell, jedna z Mocných. Potřebujeme tvou pomoc, pojď se mnou."

"Víš, kde je Aneta?" zeptal se podezřívavě.

"Předběhl mě, je mi to líto. Teď už je nenajdeme, ale pokud půjdeš se mnou, můžeš ji zachránit." Natáhla k němu ruku a on váhavě vložil tu svou do její drobné dlaně.

"Kvůli ní," řekl. Nato se země pod jejich nohama zachvěla a ochladilo se.

"Vítej na Sandtrillionu." Znovu se usmála. Chlapcova nejistota se vytrácela a místo ní nastupovala odvaha a odhodlání.

***

Tři bílí jezdci sesedli z koní a s meči v rukou obklopili muže, který stál nehybně, se skloněnou hlavou, aby mu nebylo vidět do tváře.

"Nám ani nikomu jinému se neschováš, Elonore," promluvil první jezdec. "Každý tě zná, ale nikdo tě ještě neviděl takhle, s mečem v ruce a úplně bezbranného." Muž se ani nepohnul a jen zatínal zuby, aby odolal urážkám a provokacím. "Můžu tě zabít a pak se honosit, že jsem to byl já, kdo tě přemohl a zkrotil. Někteří tvrdí, že snad ani nejsi, že jsi jen přelud, jen duch, co straší v horách a představ si ti slávu, kdybych to byl zrovna já," pokračoval. Mluvil zle, myslel to vážně.

"Dnes ne!" vpadl mu do řeči druhý. "A ani nikdy jindy, copak jsi zapomněl? Mrtvý nám už k ničemu nebude. Potřebujeme, aby mluvil, aby nám řekl co ví a my ne. Aby nám řekl o králi!"

"Do toho vám nic není!" procedil skrz zuby muž. Pak se trochu přikrčil a přiskočil ke třetímu jezdci, který k němu byl nejblíž, s měčem v ruce. Položil mu meč na krk a usmál se "Děláte velkou chybu, nikdy nepromluvím, a taky mě už nikdy nespatříte!"

"Na to nesázej," uchechtl se druhý. "Umíš se schovávat dobře, ale my si tě najdeme, jako dnes!" V tuto nestřeženou vteřinu se pokusil třetí jezdec osvobodit ze sevření, ale marně.

"Dost hloupostí Aeron! Nebuď ukvapená!" řekl pomalu. "Kromě toho od vás chci jednu laskavost. Aeron, tvůj meč." Žena, skrývající se pod třetí maskou neměla na vybranou. Elonor napatřil k těm, co nedokážou zabít ženu a už vůbec nedokázal odpouštět. Odepnula si meč i s opaskem a podala mu ho. On se jen bezeslova vyhoupl na jednoho z běloušů a i s mečem se rozjel do lesa.

***

Ryzák cválal lesem a hbitě se proplétal mezi větvemi. Opravdu dával pozor, aby žádná nešvihla Anetu do obličeje. Po pár kilometrech přešel do klusu a hned potom do kroku. Zastavil se a nastražil uši vpřed. Chvíli čekal a pak je opět sklopil dozadu a promluvil, jakoby to byla ta nejběžnější věc na světě.

"Tak slez už, ať si můžeme promluvit z očí do očí!" Dívka byla zaskočená, ale raději koně poslechla. Tady už se není čemu divit, pomyslela si. Jakmile se nohama dotkla země, kůň se vzepjal na zadní a na několik vteřin ji oslepila zlatá záře, která z něj vycházela. Z paprsků vyšel postarší muž.

Byl obrovský, o dvě hlavy vyšší než ona a zdál se silný, že by vytrhl strom ze země i s kořeny. Měl černé prošedivělé vlasy a husté dlouhé vousy. Aneta se ho ale nebála. I když se netvářil zrovna přívětivě, vyzařovala z něj dobrota. Na sobě měl jen volnou krémovou halenu z hrubého plátna a ze stejné látky i hnědé kalhoty.

"Abychom se vyhnuli zbytečným formalitám," promluvil hlubokým hlasem, "jsem Mocný živlů, Jeziel." Položil jí ruku na rameno. "Potřebujeme tvou pomoc. I když moje sestra Ryell, Mocná lásky a války, unesla tvého bratra, musíš ze sebe vydat všechno...a hlavně...věřit. Naburaszo, králův přítel a pobočník, ho zradil a uspořádal povstání. Bylo jich dost na to, aby se násilím ujali krvavé vlády. Král naštěstí včas uprchl do lesů v horách. Nikdy však nic nenechal bez pomsty a my se obáváme války, která by znamenala konec všech. Celého Sandtrillionu.  Vydal se hledat pomoc u mocného kmene čarodějů ze severu. Haregové se ale nedají ovládnout žádnou mocí. Buď krále zabijí nebo se s ním, v horším případě, spojí. On netuší, s čím si zahrává a co oni dokážou. Je jich moc a nic je nezastaví, stejně jako krále v cestě pomsty. Takové ponížení on nesnese. Tvým úkolem bude postavit se proti bratrovi a přesvědčit krále dřív, než bude pozdě. A pokud to bude nutné, i bojovat. Bude to těžká zkouška..."

"Ale jak vám můžu pomoct? Vždyť nic neumím." On se povzbudivě usmál.

"Umíš toho dost na to, aby ses o sebe dokázala postarat a máš schopnosti, které na Zemi nemůžeš ani z poloviny využít, ale tady se stáváš spásou. Zbytek už bude na Elonorovi a na tvé vůli. Nebude to lehké, ale musíš to dokázat!" Pak sundal ruku z jejího ramene, tvář mu zvážněla, rozplynul se...

***

"Tohle jsi nemusela dělat, sestro. Oni si to nezaslouží, zvlášť ta dívka ne."

"Ale bratře," promluvil příjemný hlas, "to ty jsi mě předběhl a unesl ji."

"Ne... Kvůli tobě budou teď odděleni, jeden potřebuje druhého!"

"Tak vidíš, pořád se hádáš," zasmál se ženský hlas. "Co kdybychom tedy náš věčný spor rozhodli právě tím? Ten člověk, který uspěje, podle nás dvou. Podle mě nebo tebe."

"Ne...to nejde, jsou to jen slabí lidé!"

"Tak ty chceš tvrdit, že ona je slabá? Ty jí nevěříš! Ale ne, Jezieli, ty jí nevěříš!"

"Věřím Elonorovi, Ryell, a jí taky. Není silná, ale má spoustu skrytých schopností, to přeci víš. A taky víš, že nejsilnější jsou spolu! Ale dobře, ať je po tvém..." povzdechl si.

***

Dívka osaměla. Brzy na to se ozval dusot kopyt a Aneta se ohlédla. Byl to On, ten muž v šedém plášti. Jel na nádherném běloušovi, vracel se! Ještě za jízdy sklouzl ze sedla a hodil dívce stříbrný meč v pouzdře na bílém opasku.

"Připni si ho, myslím, že pro tebe bude akorát," promluvil. Pak se obrátil ke koni a něco mu pošeptal. Bělouš se otočil, zařehtal a odcválal směrem, odkud před chvílí muže donesl. "Tak co?" zeptal se a otočil se zpět. Aneta pomalu vytáhla meč. Byl lehounký, do jedné ruky, zdobená čepel a rukojeť ozdobená spoustou malinkých kytiček z nejrůznějších drahokamů.

"Nemá chybu," vysoukala ze sebe v tom úžasném ohromení.

"Dávej si na sebe pozor, teď máš mnohem větší sílu než jsi zvyklá," prohodil ještě a kývl na ni, ať ho následuje.

Po pár minutách ostré chůze se vynořili z lesa. Ne, nebyl to sen. Na kopci, uprostřed mýtiny stál obrovský srub. Z komína stoupal dým, slunce ozařovalo okolní krajinu, všechno vypadalo dokonale a mírumilovně. Muž si konečně sundal kápi a jasné slunce ozářilo jeho obličej. Byl mladý, tak devatenácti - letý, dlouhé hnědé vlasy mu spadaly na ramena a oříškové oči se mu zvláštně leskly. V tu chvíli Aneta pochopila jeho narážku, že si na něj bude muset ještě počkat. Přesně věděl, jak by se začala chovat, kdyby jí to neřekl. Měl ji přečtenou. Ale bylo to zvláštní, jediný pohled a už o ní všechno věděl? Nesmysl! Za tím bude něco víc.

Překročili práh a mladík zavolal do ztemělé místnosti.

"Tome! Hm...asi se zase někam vypařil," zahuhlal, když se nedočkal odpovědi. Místnosti tu byly dvě. Jedna větší, jen se stolem uprostřed a množstvím polic a skříní u všech čtyř stěn. Druhá musela být menší a vycházela z ní líbezná vůně koření a taky příjemné teplo. Muž přešel k jedné z truhlic, které stály na podlaze a vyndal z ní podobné oblečení, jako měl sám, jen o něco menší. Popelavě hnědá košile, krásně vypracovaná kožená vesta a kalhoty, vysoké kožené boty a šedý plášť. Podal to všechno dívce a pak na pár minut odešel do vedlejší místnosti, aby se mohla převléknout.

Oblečení jí padlo naprosto přesně, jakoby bylo ušité přímo pro ni. Upnutá košile ji hřála a zároveň nebránila žádnému pohybu, vesta spíš připomínala tuniku, takže si ji v pase stáhla bílým opaskem se stříbrným mečem. Přes ramena si přehodila plášť a nazula si boty. Cítila se mnohem líp.

Mladík přišel právě, když vstávala a chtěla ho jít zavolat. Prohlédl si ji a pokýval hlavou. Pak vyndal ze skříně, u které stál, luk, toulec se šípy, cosi v koženém pouzdře a krátkou dýku. Rozložil všechny věci na stůl a promluvil.

"Luk a šípy budou tvou hlavní zbraní, s nimi musíš umět zacházet nejlíp." Posunul se o kousek dál. "Dýka v botě je poslední možná útočná zbraň, nezapomeň na ni." Přešel ke třetí zbrani a vytáhl ji z pouzdra. Vypadala jako dýka, ale jedna část ostří byla podivně zubatá. Krátké hroty ve tvaru hlavice šípu čněly kolmo do prostoru souběžně s čepelí. "Hautreth neboli lamač mečů, velice šikovná věcička. Pákou dokážeš vytvořit neuvěřitelnou sílu a zlomit téměř jakýkoli meč. Věř, že ho budeš potřebovat." Aneta přikývla, zastrčila si dýku do zvláštní kapsičky v botě a hautreth si schovala pod plášť.

Opět vyšli na mýtinu a tam, na lavičce vedle dveří seděl malý mužík. Mladík k němu hned zamířil s úsměvem na tváři.

"Tohle je Tom," otočil se na dívku "A já jsem Elonor," představil se konečně. Tom slezl z lavičky, a když teď stál, byl Anetě sotva k pasu. Malý, zavalitý, s hustými černými vlasy a plnovousem.

"Ty jsi...trpaslík?" zaptala se dívka a měla co dělat, aby se nerozesmála.

"Jistě," pokýval vážně hlavou.

"A já jsem..." začala, ale mladík ji přerušil.

"Anne, jistě, víme o tobě."

"Jmenuju se Aneta," opravila ho. "A jak o mě můžete vědět?"

"Tady jsi Anne," usmál se trpaslík.

"Jeziel nám o tobě řekl, všechno," doplnil ho Elonor. Tak proto mě tak dokonale zná, proběhlo jí hlavou.

"Jsi ze Země, že ano?" zeptal se Tom. Když přikývla, pokračoval. "Ach ano, Země. Bájná planeta z hlubin dávno ztraceného času. Prostupuje každou báji, každou legendu, odráží se v každém příběhu. Celé knihy se píšou o bytostech, které tam žijí."

"No, ne tak docela vymyšlená, byl jsem tam a Anne se tam narodila," vpadl mu do řeči mladík. Tom se však nedal vyrušit a pokračova.

"Jeziel dávno věděl, co se stane, a že přijdou hrdinové z dálného světa a ochrání nás před zkázou." Elonor se ale nedal odbýt.

"To se samozřejmě může změnit. Osud můžeš změnit, pokud budeš chtít. Můžou tě zabít nebo můžeš odmítnou nám pomoct," řekl suše.

"Už jsem řekla, že pomůžu," odvětila Aneta, snažila se stále si zachovat čistou hlavu.

"Dobrá." Mladík se energicky postavil, protože doteď seděl vedle Toma a pronikavě zahvízdal na prsty. Ozvalo se zařehtání a po chvíli se z lesa vynořilo stádečko koní vedené nádherným hřebcem. Doběhl až k nim a stádo za ním prudce zastavilo. Sklonili hlavy a začali se pást. Dívka jen stála a nevěřícně si prohlížela ty malé podsadité koníky.

Všichni, až na vůdčího hřebce, byli černobíle flekatí, měli hustou srst, bohatou a dlouhou hřívu i ohon a kolem kopyt dlouhé chlupy na ochranu před mrazem, sněhem i blátem.

"No, přece sis nemyslela, že tady budeš jezdit na plnokrevníkovi!" neodpustil si trpaslík štiplavou poznámku. Mladík si toho nevšímal a raději se dal do mluvení.

"Pokud tady zůstaneš, půjdou ti po krku. Všichni, celá Naburaszova armáda. Budeš potřebovat rychlého a silného koně." Hřebec zvedl hlavu, jakoby věděl, že se mluví o něm. "Tohle je Kellyenn." Černý kůň popošel pár kroků, aby se ho Aneta mohla dotknout. Byl úplně celý černý, jen na nose měl malinkou bílou šňupku (pozn. šňupka je přirozený odznak, stejně jako třeba hvězdička na čele nebo lysina).

Dívka mu položila levou ruku na čelo a pravou na krk. Ani nevěděla proč, ale skrytý instinkt jí tak radil. Cítila ho. Promlouval k ní zvláštním jazykem, ale ona mu zatím nerozuměla. Cítila, že ji přijímá, seznamuje se s ní. Trpaslík napjatě očekával, co se bude dít, jistě věděl, že je to ona, ta pravá. Aneta pomalu spustila ruce a Tom se zeptal.

"Co ti řekl?"

"Já nevím," odpověděla, "nerozuměla jsem."

"Mluvil s tebou?" Elonor povytáhl obočí. Ona jen kývla a usmála se.

***

Čtyři jezdci, i se zraněným, pomalu sestupovali do údolí. Svěží zeleně bylo stále víc. Nepříliš pečlivě ošetřené zranění už tolik nebolelo, ale i tak byla ruka ještě hodně slabá na to, aby udržela meč. A on to ví, moc dobře to ví, pomyslel si muž na běloušovi. Teď vedl svou skupinu on.

Váhavě zahnul na širší cestu, už se nepotřebovali skrývat. Vzduch těžknul. Něco se chystá, na nás. Jsou tady!

Zpoza zatáčky se vynořilo asi dvacet prapodivných vojáků. Pod jejich nohama se země chvěla, až se koně začali plašit. Všichni měli pevný kamenný výraz. Dunění kroků se rozléhalo ztichlým lesem, působilo strašidelně, mělo nahánět hrůzu. Zastavili se těsně u prvního z koní, bělouše. Ten nervózně pohazoval hlavou a hrabal kopyty, ale jeho pán mu držel pevně přitažené otěže.

"Už na vás čekáme," promluvil dokonale srozumitelně a chladně jeden z vojáků. "Vaše zbraně, králi."

***

"Pevnou ruku! Uvolni zápěstí!" Elonor rázoval po mýtině a trpělivě opravoval chyby. Aneta už nesčetněkrát pozorovala svého bratra při střílení, ale nikdy jí nepůjčil svůj luk do ruky. Dnes poprvé natáhla tětivu a vypustila šíp. Vedle. Ruka se jí třásla a šíp minul terč. Mladík měl dlouhou trpělivost a nepolevil v tvrdém výcviku ani na chvíli.

"Znovu! Pamatuj, jediný rychlý pohyb. Šípy máš na zádech, luk musí být před tělem, jen jeden pohyb!" Dívka nacvičovala ladný, sotva postřehnutelný pohyb, nasazení šípu na tětivu. "Konec!" zavelel, když viděl, že Aneta už sotva napne luk. Dívka si oddechla a doklopýtala za ním do velké místnosti, kde už na stole ležela pečená, perfektně upravená zvěřina.

Všichni tři, i s Tomem, usedli k jídlu a hladově se do něj pustili. Aneta využila příležitost a zeptala se.

"Jak to, že o mě tolik víš? Jeziel vám o mě řekl, ale ty jsi mi četl myšlenky." Elonor se tázavě zadíval na trpaslíka a ten pokýval hlavou

"Je čas." Atmosféra se náhle změnila z únavy v napětí. Mladík si povzdechl. Odhrnul si vlasy dozadu a pod nimi se objevily špičaté uši. Dívka vydechla.

"Nejsem obyčejný člověk. A nejsem ani elf. Jsem Hraničář. Pocházím z Cangarazu, obrovského pohoří na hranicích dvou světů. Canga znamená v dávné Ingillštině, jazyku Mocných, svět a raz, mezi. Mezisvětí. Nijak se od lidí nelišíme, až na ty uši." Elonor se pousmál a pokračoval "Je nás málo, Mocní si nás vybrali a dali nám možnost mluvit s nimi. Každý také může přijmout jednu schopnost, která se však odrazí v jeho duši a díky ní ztratí jinou. Já jsem svůj dar přijal, dokážu cítit to samé jako člověk, který mi je nablízku. Ztratil jsem však lásku. Nedokážu milovat a sám nejsem nikým milován."

Domluvil a Aneta na něj jen zírala s otevřenou pusou. Uvědomila si to a zhluboka se nadechla. Tohle není možné ! Elonor... Už věděla, proč byl tak opatrný. Jaké věci by se mohli stát, kdyby si ji k sobě pustil blíž?

"Hraničář..." vydechla zklamaně, když se trochu vzpamatovala a popadla dech. Mladíkova tvář se náhle proměnila, jistě do ní vstoupil a přečetl myšlenky. Pobledl a zamračil se.

"Tohle nikam nevede," pronesl tiše, zvedl se od stolu a vyšel ze dveří. Dívka se tázavě podívala na trpaslíka a ten se slabě usmál.

"Jdi za ním," zašeptal, aby to Elonor nemohl slyšet. Aneta váhavě zamířila ke dveřím. Venku se zatáhlo, obloha i okolní les potemněly. Začalo slabě mrholit. Počasí se přesně přizpůsobovalo rozpoložení a vztahům mezi nimi.

Mladík stál pod rozložitým bukem a opíral se o hladkou kůru. Byl zahlěděný hluboko do lesa nebo možná jen do své duše. Všechny smysly dívce pracovaly naplno a byly napnuté k prasknutí.

"El," začala nesměle. Nevěděla, jak ho oslovit, srdce jí vybíralo slova. "Já jsem nechtěla..." Sklopila oči, ale on se ani nepohnul.

"Nechápeš to, já nevěděl, co tím ztratím. Zrak, sluch, soucit... Já nemůžu za to, že si mě vybrali."

"Nechápu to," přiznala. Už si začínala dávat pozor na své myšlenky a na "lži", protože do ní kdykoli mohl vstoupit a ověřit si pravdivost jejích slov. "A asi to ani nikdy nepochopím. Chci se jen vrátit domů a hlavně se setkat s Janem!"

"Domů se vrátíš, to se neboj," pronesl ledově, až jí přeběhl mráz po zádech. "Ale až se setkáš se svým bratrem, budeš si přát, abych tě zabil, věř mi." Tohle jí vyrazilo dech. Ten tichý nesmělý chlapec, Jan, její bratr...

Vždycky byl tak uzavřený do sebe. Byl jen sám ve svém světě. Otec ho nikdy do ničeho nenutil, on by se snad proti ní nedokázal postavit nebo jí ublížit. "Ryell je schopná všeho." Zase mi čteš myšlenky. "Promiň," povzdechl si. "Jsi zvláštní, jiná." Zase něco, co nedává smysl, proč to říkáš? Na tohle už neodpověděl.

Zničehonic se odlepil od stromu a vytasil svůj meč. "Dneska jen základní postoj, údery a krytí. Připrav se." Aneta vytáhla svůj lehký stříbrný meč a postavila se proti Elonorovi na mýtinu. "Takže, řídíme se heslem, že nejlepší obrana je útok, zkus to." Dívka se nadechla a zaútočila na jeho levou ruku, která byla prázdná. Vykryl její ránu nádherným pohybem a zamračil se. "Přemýšlej. Síla není důležitá, nespoléhej se na ni." Rozmáchla se znovu. Tentokrát na pravé rameno. Znemožnění útoku. Elonor meč lehce odrazil. "Dobře. Pokračuj." Vzápětí se ale musel začít mečem pořádně ohánět, protože Aneta zaútočila sérií přesných ran na jeho nohy a boky. Přestal se bránit a začal útočit. Hlava, paže, ramena a nohy. Dívka napodobovala jeho krytí a brzo už si byla s mečem v ruce jistá. Několikrát se jí dokonce podařilo dostat Elonora do úzkých, do slepé uličky, ale on se vždycky nějakým šikovným trikem dostal ze sevření a oplatil jí to několika tvrdými ranami.

Hodina uplynula jako nic a oba už byli unavení. Ani jeden se však nechtěl vzdát. Aneta už byla otupělá bolestí snad každého kousku svého těla, nečekala, že se v něm zvedne ještě taková vlna energie, a tak ji jeho prudká rána srazila na zem. Na svém krku ucítila chladné ostří meče. Jak se mám zachovat? Vzpomněla si na dýku v botě. Ne, to je příliš nebezpečné. Meč jí vypadl z rukou už při pádu, teď byla bezmocná.

Těžce oddychovala a čekala. Na vhodný okamžik, co se stane, co udělá... Stál tam a tvrdě jí pohlížel do tváře. Užíval si její pokoření. Potřeboval jí dokázat, jak moc se ještě potřebuje učit.

"Dávám ti život, paní z Moare, ale příště si dávej větší pozor!" Tvář se mu rozjasnila a objevil se na ní úsměv. "Teď vstaň!" Sklonil meč a podal Anetě ruku. Ta vstala a zadívala se na něj. Ve tváři měla nevyslovenou otázku. Kdo je paní z Moare?  "Tolik mi ji připomínáš... Je krásná... jako ty." Pak si ale uvědomil, co řekl. "Ne, zapomeň na to." Odvrátil tvář. "Zbytečně se nevysiluj a vždycky si nech v koutku své bytosti trochu energie pro poslední úder." Odešel a Aneta zase zůstala sama. Opřela se o strom a zahleděla se mezi stromy. Zahlédla rychlý nepatrný pohyb.

"Kelly...?" zašeptala, ale kůň už se neozval. Pomalu vykročila do lesa, tiše našlapovala po trávě i jehličí. "Kellyenn...?" Zapraskala jediná větvička... Kdosi jí zkřížil cestu mečem! Dlouhý, úzký, s prapodivnými znaky na čepeli. Jistě ho vykoval obzvlášť zručný kovář. Dívka položila ruku na jílec svého meče. Zpoza stromu vystoupil štíhlý mladík. Mohl být stejně starý jako Jan, ale o necelé dvě hlavy vyšší než ona. Měl dlouhé světle hnědé, zpola spletené vlasy. V ruce meč, přes rameno luk a ve tváři kamenný výraz, ze kterého se nedalo nic vyčíst. A ještě něco. Vlasy se mu v lehkém vánku vlnily a pod nimi se objevily špičaté uši. Elf. Nepochybně. Na sobě měl stejné oblečení jako Elonor. Byl ale jiný.

"Kdo jsi?" zeptal se.

"Po tom ti nic není," zašeptala. Vrozený instinkt jí radil, aby se začala bránit, nemá právo ji tady držet. Prudce vytasila meč a ten se stříbrně zaleskl a elfa zřejmě ohromil.

"Moare...?" Dívka místo odpovědi o krok ustoupila a udeřila, jak ji to před necelými dvěma hodinami učil Elonor. Mladík byl překvapený nenadálým útokem i neúplným zvláštním stylem, ale beskurychle zareagoval. Několik ran mu vrátila ostrými údery, i když byla unavená a ruka se jí třásla. Byl však zdaleka lepší a po pár minutách opět ležela na zemi s dlouhým ostrým mečem u krku. Vzpomněla si na dýku a nepozorovaně ji vytáhla. Ano, teď je ta pravá chvíle!

"Kdo jsi?" zeptal se znovu a se zájmem jí pohlížel do očí.

"Po tom ti nic není," odpověděla. Dýka prolétla vzduchem a zabodla se mu přesně do levého ramene. Aneta nečekala, že se kamkoli trefí, ale byla připravená ihned utéct. Jakmile však bolestně vykřikl, zavřela oči. Bylo to poprvé, co někomu vědomě ublížila. Elf se zapotácel, narazil na strom za sebou a sesul se k zemi. Zřejmě byl také velice vyčerpaný a otevřená rána, z níž vytékala temně rudá krev, mu způsobila obrovský úbytek energie. Když opět oči otevřela, chtěla vstát, ale přísný hlas klidně řekl:

"Zůstaň kde jsi a nehýbej se!" Tři lučištníci stáli okolo, tři tětivy byly napnuté, tři šípy mířily přímo na ni. Zase byli stejně odění, zase na ni shlíželi tak majestátně... Už jí nezbývalo nic, čím by se mohla bránit. A i kdyby měla, tři najednou by nikdy nepřemohla. Pohlédla jim do tváří, dva chlapci, oba tmavovlasí, a jedna dívka s vlasy jako havraní křídla. Aneta věděla, co bude následovat. Výslech. Neměla kam utéct ani kam se schovat, veškeré pokusy o odpor byly předem prohrané. Letmo se rozhlédli a uviděli její lesknoucí se meč.

"Prokletá Moare!" zasyčel první.

"Zrádkyně!" dodal druhý. Ale vtom, zničehonic, zašustilo křoví a skrz něj se prodral Elonor. Dívce se ulevilo, ale pak řekl něco zvláštního.

"Anne, jsi v pořádku? Bál jsem se..." Když kývla, pokračoval. "Smarte, Doorne, přítel. Brigito, postarej se o Laie." Oba lučistníci sklonili své luky a dívka si klekla k poraněnému elfovi. Aneta se konečně s Elonorovou pomocí postavila a vyslala k němu děkovný úsměv a spolu s ním i myšlenku. "Poděkuj Kellymu, div mě nezabil, choval se jako šílenec!" usmál se.

"Už vím, co mi řekl," ozvala se zamyšleně.

"Co?" zeptal se a položil jí pravou ruku na levé rameno. Ona udělala to samé a tiše řekla:

"Slíbil mi věrnost a přátelství až za hrob." Hřebec vyšel z křoví a jemně jí zafrkal do dlaně. Ostatní čtyři se na Anetu nechápavě podívali.

***

Vojáci vedli čtyři odzbrojené jezdce lesní cestou stále níž.

"Hargelias dongur," promluvil velitel, "údolí Hargelia vás vítá!" Král, který jel na běloušovi, kývl, ale mlčel. Vyšli z lesa a před nimi se otevřelo široké údolí se svěží trávou a obrovským městem. Leželo v kotlině a okolo se tyčily strmé skalní bloky vysokých hor. Bylo dokonale skryto a málokdo k němu znal cestu a odvážil se přejít Průsmyk Stínů. Ptáci zpívali, bylo teplo a ve vzduchu bylo cítit kouzlo. Brány města byly vysoké a ulice široké, rovné a plné lidí. Všude se tísnily davy a nadšeně vítaly přijíždějící delegaci. Král seděl rovně a jeho společníci na něj úzkostně pohlíželi. Vysoké barevné domy dotvářely prazvláštní dusivou atmosféru svojí štukovou výzdobou. Bylo to písmo, starobylé runy a znaky nevěstily nic dobrého.

"Vítám tě, copak tě sem přivádí?" promluvil mile starý muž. Seděl za obrovským psacím stolem ve svícemi osvětlené pracovně a prohlížel si všelijaké staré pergameny. Jen občas zvedl hlavu a teď se díval králi přímo do očí.

"Ty víš, co se stalo, Kairo, o Naburaszovi..."

"Vím," odpověděl stařec, "a vím také, jak ti pomoct. Dám ti své vojáky a po tvém boku vytáhnu do války za znovu získáním tvého království." Ošidně se usmál, ale král nezpozoroval faleš v jeho očích. "Je tu však ještě jedna potíž, Elonor!"

***

Výpad. Levé rameno krytí, nohy a nový výpad.

"Levá noha dozadu, udržuj rovnováhu!" Elonor pozoroval Anetu se Smartem při tréninku.

"Kdo to vlastně je?" zeptal se Doorn a pohlédl na dívku, která se perfektně oháněla mečem. Stříbrný kus kovu už dokonale ovládala.

"Je ze Země," prohodil, aniž by ze dvou šermířů spustil oči.

"Ze Země?" Brigita si k nim přisedla, z jejího hlasu sálal takový zájem, jakoby celý život nečekala na nic jiného.

"Brigito...! Už zase!" vykřikl přísně Doorn, ale Elonor jen chladně odvětil.

"Je pod mou ochranou." Otočil se a podíval se jí do očí. "Nejdřív by jsi musela zabít mě." Řekl právě tohle, protože věděl, že by něco takového neudělala. Vždyť, kde by byla bez něj? Ne, tohle by nedokázala ani kdyby ji o to prosil.

"El!" Zděšený výkřik proťal nastalé ticho, až se z korun okolních stromů zvedli ptáci. Elonor se ohlédl a uviděl děsivou scénu. Smart se do meče opíral neuvěřitelnou silou a dívka se sotva stíhala chránit před jeho zuřivými útoky. Trénink přerostl ze Smartovy strany v nelítostný zápas. Elonor vyskočil, popadl svůj meč a jak nejrychleji mohl se rozběhl na druhý konec mýtiny.

"Kairo! Dávejte pozor!" zvolal ještě na Doorna s Brigitou. Ti na sebe jen mlčky a kývli.

Dívka narazila zády na strom na kraji lesa a meč jí vypadl z rukou. Nedokázala už ani sevřít prsty v pěst. Je konec, pomyslela si a očekávala tvrdou ránu, tu poslední. Necítila však nic, otevřela pevně zavřené oči. Špička jeho meče se dotýkala jejích prsou...v místě srdce. Tvář měl nemilosrdně staženou a oči tvrdé. Myslí to opravdu vážně? Kde jsou ostatní, proč něco nedělají?

"Jsou tři pravidla, která tě ještě nenaučil," zašeptal. "První pravidlo, přítel, je jenom nepřítel, který ještě nezaútočil." Posměšně se usmál. "Druhé pravidlo, nikdy se k nepříteli neotáčej zády. Třetí pravidlo, dívej se nepříteli přímo do očí, i v okamžiku jeho smrti." Pohlédl jí do modrých očí. "Je ještě jedno, čtvrté." Dramaticky se odmlčel. "Hrdě a tiše...zemři!" Než však stačil dokončit poslední slovo, někdo do něj vrazil takovou silou, až upadl na zem.

"Smarte, vzpamatuj se! Na ní závisí celá budouctnost Sandtrillionu, takže i tvoje." Elonor nad ním stál s vážnou tváří. Smart se ještě jednou vražedným pohledem zadíval na roztřesenou Anetu, pak se postavil a odešel o kus dál, kde se ho Brigita hned ujala a odváděla ho pryč. Co to mělo být? Dívka zabodla oči do Elonora. Něco jí tajil.

"To ti nejlíp poví Tom," řekl prostě.

"Posaď se." Trpaslík i s Elonorem a Anetou usedl na lavičku před srubem a zapálil si dlouhou dýmku. Kouř stoupal vzhůru v malých obláčcích a příjemně voněl. "Nikdy to neměli lehké," začal tiše. "Jsou to Haregové. Všichni obyvatelé údolí Hargelia jsou pod vlivem Kairova kouzla. On jim vládne, už dlouhých tři tisíce let. Každý dům ve městě je pokryt jinou kletbou, všechny však znamenají jedinou věc. Slib poslušnosti." Vyfoukl obláček kouře a zadíval se na trojici mladých lidí, jak se šťastně smějí a povídají si. "Jednou za sto let se však zrodí kouzelník, na kterého se Kairova kletba nevztahuje. Takový čaroděj se potom ze dna své duše bouří proti svému vládci. A ten je přirozeně zabije. Vznikají, aby doplnili rovnováhu, aby ostatní měli šanci zbavit se té strašné vlády. Jen oni dokáží přesvědčit ostatní a sthnout je na svou stranu. Lidé se ale bojí trestu a nemilosrdného masakrování, jestliže jen promluví s těmi...jinými.

Kairo však dokázal nemožné. Přesvědčil tři vzbouřené a dostal je na svou stranu. Spoutal je silným kouzlem, kdyby náhodou chtěli změnit názor. O to jsou stašlivější. jsou to zabijáci... Bílí jezdci! Poslouchají jen jeho." Opět se odmlčel a zadíval se na dívku vedle sebe. "A nejhoší je, že Kairo už ví jak na ně, jak do nich proniknout. Smart, Doorn a Brigita jsou jedni z těch, kteří mu unikli. Kairo se však snaží ovládnout." Aneta se zachvěla.

"Hlavně se uklidni," zašeptal Elonor. "Neublíží ti, pokud budu nablízku a pokud se budeš držet Smartových pravidel. Opravdu mají něco do sebe. Nevěř jim, ty ne. Kairo se prozradil, chtějí na nás zaútočit." Dívka sevřela ruce v pěsti a nervózně si poposedla.

"Stojíme mezi dvěma ohni," pokračoval trpaslík. "A jediný, kdo je může uhasit, jsi ty. Tvoje odvaha, vůle a statečnost." Tohle jsi mi neřekl.

"Ne," odpověděl mladík, "odmítla bys nám pomoct." Aneta si zhluboka povzdechla, ale neupustila už jedinou myšlenku. Byla unavená. Tolik toho po mě chtějí a já nedokážu člověka ani zranit, natož zabít. Elonor mě zachránil, ale co když budu sama? Nechám se zabít? Kdo jsou Haregové a jak je poznám? Z přemýšlení ji vyrušil měkký hlas Brigity.

"Elonore..." Stmívalo se, na lesnatou krajinu padal modravý soumrak. Mladík se na ni podíval.

"Jen běžte. Už je dost pozdě." Otočila se a i se svými dvěma společníky zmizela hustém ztmavlém lese. Aneta stočila svůj pohled k Elonorovi. Kam jdou? Mladík upřeně hleděl do místa, kde se ti tři ztratili v polostínu modřínů. "Oni nejsou jako lidé. Nejí, nespí... Na noc odcházejí do lesa a já se jich neptám proč. Dokáží se o sebe postarat a navzájem se ochránit." Na rozdíl ode mě. "Tohle neříkej! Učím je pět let a ty už za necelý týden umíš polovinu z jejich dovedností. Máš silnou duši a charakter a taky velké srdce..."

***

Dva muži seděli v obrovské jídelně u jediného stolu uprostřed místnosti a tiše obědvali. Barevnými vytrážemi v oknech prosvítaly zlaté, červené, modré a zelené paprsky. Zapálené svíce a květy na stole voněly. Král byl spokojený. Haregové bez jakéhokoliv odporu souhlasili, že mu pomohou. Nevyvstal jediný problém.

"Elonor tuší, že udeříme, ale neví jakou silou," promluvil a ukousl si kus pečeného kuřete.

"Neměj strach. Jsme silnější, než si myslíš," odpověděl Kairo. Král se napil vína ze stříbrného poháru.

"Co chceš dělat?" zeptal se se zájmem.

"Bílá pleť a zlaté vlasy, kdo to v brzku přijde asi? Moare, jí podobná, země bude svobodná! Krásný, mladý, milý hlas, promluví a zas a zas, ledy puknou, skála praskne, mír a láska se v něm leskne. Zemřou oba králové, v poslední dny spasené." Kairo domluvil, ale nečekal na královu reakci a hned pokračoval. "Jsou dva a jsou tady. Už přišli!" Král se nadechl, ale hned zase pusu zavřel.

"Ten chlapec..." promluvil zamyšleně.

"Co?!" vykřikl Kairo.

"Přišel k nám..."ozval se zaraženě s pohled upřeným do talíře před sebou.

"Kde je?!" Hrozný hlas se rozléhal v prázdné jídelně jako dračí řev jeskyněmi Darkmirror.

"Na Ratenburgu..." zašeptal král. Kairo se děsivě rozesmál. Zvedl se vítr a průvan zhasl všechny svíčky. Potom se naklonil přes stůl a zašeptal bledému králi:

"Vyhráli jsme válku a Elonor prohrál! Vydáme se na cestu a Naburaszo draze zaplatí za těch pár měsíců, které jsi musel čekat."

***

Aneta vykoukla ze dveří a zamžourala do ostrého ranního sluníčka. Elf s Elonorem stáli na kraji lesa a povídali si. Regenerace jeho zranění byla obdivuhodná, za pár dní měl ruku zcela zdravou. Dívka k nim vykročila. Povídali si zvláštním jazykem, ale jí připadal tak nějak známý. Určitě ho neslyšela poprvé.

"Co je to za jazyk?" zeptala se.

"Dongarol Ingillia, prastará Ingillština," odpověděl elf. Vtom si na něco vzpomněla.

"Mluvil se mnou...Ingillia..."

"Kdo?" zeptal se Elonor se zájmem.

"Kellyenn..." Pak, jakoby se rozvzpomněla, proč sem přišla, se zaptala:

"Co ruka... Totiž, tvoje rameno?" Elf bez jediného slova sundal z ramene luk, přiložil šíp a vystřelil. Střela se zabodla přímo doprostřed terče na opačném konci louky. Pak se usmál.

"Nejsi jediná, kdo mě zkoušel zabít." Oplatila mu úsměv, ale najednou si všimla něčeho zvláštního v jeho tváři. Jak se na ni díval, ty oči, úsměv... Anetu polilo horko. Tohle asi není úplně vpořádku.

"Saltar lau en, poledne, slunce je nejvýš." Elf s Anetou se už od rána toulali lesem a on ji postupně učil všechna slova, která by mohla z jazyku Ingillia potřebovat. Terén byl hodně nerovný, a tak každou chvíli přelézali vyvrácený strom nebo šplhali po strmém srázu. U každé překážky jí podal ruku a pomohl jí, ale ona se mu pokaždé vysmekla. "Adion sitaene, devět balvanů," řekl po chvíli chůze a ukázal na několik různě vysokých skal. "Neposadíme se?" Dívka pokrčila rameny a pak kývla.

Lai vybral nízkou, sotva dva metry vysokou, sluncem ozářenou skalku. Několika skoky se na ni ladně vyhoupl a podal jí dolů ruku. Ona se však jen odrazila a s mrštností šelmy stála ve vteřině vedle něj. Usmál se a oba se posadili do vyhřátého mechu, který na balvanu rostl. Chvíli jen tiše seděli a hleděli do lesa. Pozorovali ticho a poslouchali prázdnotu lesa. Když Lai vzal jemně její ruku do svých dlaní. Něžně si ji přitáhl k sobě. Objal ji a přitiskl se k ní. Ne, tohle ne! Tohle ne, tohle ne...

"Tohle ne!" vykřikla. Moc dobře věděla, co bude následovat, co si od toho slibuje. Ale chtěla to zarazit. Avšak ve chvíli, kdy se mu vytrhla, sevřela jí srdce ledová ruka. Někdo jí volal, tam, uvnitř. Srdce bilo jako splašené, měla pocit, jakoby právě uběhla nejmíň dvacet kilometrů. Elf se tvářil zmateně. Nic nechápal. Aneta sotva stála na nohou a celá se třásla. Lai ji vzal do náruče a sklouzl po kameni dolů. Postavil ji na zem a podepřel ji, aby dokázala stát. Stromy. Mnoho stromů. Potřebuje mě...nebezpečí...Kellyenn!

"Kellyenn!" vykřikla nahlas. Vize jí dodala odhodlání a sílu. Konečně dostala své myšlenky a pocity pod kontrolu, aby ji dále nevysilovaly. Její srdce, duše i celé tělo se upíralo k jedinému cíli. Plná znovunabyté energie se rozběhla do lesa. Neposlouchala volání elfa, neslyšela praskání větví ani zpěv ptáků ani vlastní dech. Prodírala se křovím, přelézala vyvrácené kmeny, až se dostala k místu, kde mělo číhat ono nebezpečí.

Rozhrnula husté větve mladých smrčků a uviděla vysokého muže na zlatém plavákovi. Před ním stál Kellyenn, oba koně se dotýkali nozdrami a vzájemně se očichávali. Muž na větším koni si už připravoval bič, aby odehnal toho dotěrného horského poníka.

"Nechte toho koně na pokoji!" křikla dívka a vystoupila z houští. Hřebec do většího koně jemně šťouchl nosem a pár kroky vyšel Anetě naproti. Vysoká klisna se za ním smutně podívala. Muž v sedle se zatvářil nejdřív zmateně a potom se usmál.

"To je tvůj kůň? Asi bys ho neměla nechávat jen tak běhat po lese." Dívka se mu podívala do tváře. Byla zarostlá hustým rezatým plnovousem, Vlasy měl dlouhé a husté a téměř celé splývaly s vousem. Na první pohled připomínal trpaslíka, ale jeho oči říkaly něco jiného. Byl štíhlý, s úlisným pohledem a jedovatě zelenýma očima.

"Nechte ho na pokoji," zopakovala ledově. Černý hřebec se jí otřel o rameno. Stál teď za ní, jakoby ve skrytu duše hledal pomoc vnějšího světa.

"Hledám místo k přenocování," zamračil se muž.

"Nevyznám se tady," odpověděla stejně klidným tónem. Ten na koni si ji změřil hrozivým pohledem a pak přimhouřil oči.

"No, nevadí. Já už cestu z lesa najdu." Hrubě pobídl svou klisnu a ta se tryskem rozběhla do lesní hlubiny.

Kellyenn do ní strčil nosem, chtěl jí něco říct. Pravou ruku mu položila na krk, levou na čelo.

"Bet y Hargelia." Slyšela jeho hlas, jemný a klidný. Plynná a čistá Ingillština byla jeho rodným jazykem, ale ona rozumněla dokonale.

"Hareg? Ale to nejde, to nemůže být pravda, co by Haregští bojovníci dělali tady?" Kůň porozumněl. Elonor mu vyprávěl dlouhé příběhy a často s ním rozmlouval v Jazyce Země, jak mu říkal. Mluvil však nerad řečí, kterou zcela neovládal.

"Oni...přišli...Hergelia...Kairo!" Aneta porozumněla i lámané větě. Pořád ale netušila, proč jsou Haregové tady.

"To nebylo zrovna chytré," ozvalo se náhle nad nimi, až sebou dívka leknutím trhla. Ze stromu seskočil Elonor. "Kde komu vykládat, že tady nejsi doma, není zrovna rozumné. Takoví jsou tady jen dva. Ty a Jan." Domluvil a oba se podívali do země.

"Asi bychom se měli vrátit," špitla tiše Aneta. "Ten Hareg jistě nebyl sám." Elonor prudce zvedl hlavu, jakoby si na něco důležitého vzpomněl.

"Anne, už je pozdě. Haregové jsou před námi," řekl smutně. Dívka se na něj otočila. Vypadala vyděšeně. "Tom!" vykřikl najednou. Opět na něco zapomněl? Vzápětí skočil do houští a rozběhl se směrem, kam před několika minutami odjel onen zrzavý muž. Kelly hodil hlavou dozadu k svému hřbetu. Aneta naskočila na neosedlaného koně a zabořila prsty do jeho dlouhé husté hřívy. Kellyenn vyrazil z místa jako blesk a hnal se lesem, vůbec neměl v úmyslu zastavit dřív, než to uzná za vhodné.

***

Dřevěný srub vypadal na první pohled stejně jako vždycky. Jen z komína nestoupal dým. Trpaslík seděl na lavičce hned vedle dveří; vypadal naprosto spokojeně. Když ale přijeli blíž, dívka uviděla, že je celý od krve, sazí a slz. Klikaté cestičky na jeho tvářích byly ještě mokré. Anetu přivítal vzlyky, které samozřejmě jen jenom hrál.

"Zlomili mi fajfku, neřádi jedni čarodějný." Šibalsky mu blýsklo v oku, ale hned zvážněl. "Byli tu Haregové...hledali tě." Dívka se vyděsila a div strachy nevykřikla. "Neboj, nic jsem neřekl. jak bych mohl...!" Teď zvážněl ještě víc a zároveň se mu tvář proměnila v bolestně staženou. Křečovitě sevřel jedno z prken. "Lai...můžeš na něj být hrdá..." zasípal.

"Ne, tak to...není, já jen..." Došla jí slova, ale Tom ji jen pobídl.

"Jdi...já...budu v pořádku..." Aneta se na něj ještě jednou podívala a když znovu kývl, vešla do velké místnosti. Panoval tady zmatek a příšerný nepořádek. Věci ze skříní i truhlic byly vyházené, stůl převržený, podlaha posypaná moukou a politá čerstvou krví.

"Laii?" ozvalo se do ticha. V odpověď jí přišlo jen slabé zasténání. Elf seděl opřený o dřevem pobitou stěnu. Z jeho hrudi čnělo dlouhé kopí. Byl zázrak, že ještě dýchal. Když ji uviděl, malinko se pousmál.

"Zlomili trpaslíkovi fajfku, verbeš kouzelnická. Měla jsi slyšet, jak je proklínal až do Gardel Ethrandilia."

"Promiň mi to." Dívka si k němu klekla a sklonila hlavu. "To kvůli mě jsi byl tady, mohli jsme být v lese a tohle by se nikdy nestalo." Lai se znovu vstřícně usmál.

"Ne, volal tě a já to přehnal. Jsem jen elf, jeden z tisíců, komu na mě záleží? Ale ty jsi jedna. Ber to tak, že jsem ti zachránil život."

"Ale mě na tobě záleží! Nechci, abys odešel!" zašeptala zoufale a jejich smutné oči se setkaly.

"Každý pozná, kdy přijde jeho konec. Na mě smrt čekala tady. Stalo se. Nezabila jsi mě ty, udělali to oni. Příběh nepokračuje, flairen, konec. Mám tě rád," zašeptal ještě a zavřel oči.

"Já tebe taky." Dívka objala bezvládné tělo a na šedý plášť skanula velká slza. Druhá, třetí...

"Anne..." ozvalo se náhle ode dveří. Stál tam Elonor s tváří plnou smutku. "Musíme jít, oni se vrátí." Aneta se zvedla, oči mokré od slz a ještě jednou se zdrceně podívala na chladnoucí tělo elfa v kaluži krve. Zemřel tiše, s úsměvem na rtech... "A tak to má být. Pojď, čas se krátí." Vyšli před dům a dívka se zmateně rozhlédla.

Tom už tam nebyl. Zato z lesa se ozývaly dunivé zvuky bubnů ohlašující smrt člena trpasličího národa. Všichni tři Haregové stáli opodál a tiše si povídali. Aneta sebrala všechny své zbraně a meč si schovala pod plášť. Každý nemusí vědět, že ho nosí u sebe. V ponuré náladě plné beznaděje opouštěli toto, pro ně teď zapovězené, místo a vydali se jihozápadně, směrem k velkému městu Annsed.

***

Nádvoří bylo plné lidí, celé město jen vřelo a očekávalo příchod Vládce.

"Věrní služebníci pravdy!" Na balkoně nad nádvořím se konečně objevil Kairo s králem v patách. Dav je oba přivítal vlnou jásotu. Čaroděj zvedl obě ruce, aby je ztišil a mocným hlasem pokračoval "Právě ke mně dorazila zpráva, že se výzvědná skupina vrátila a splnila téměř všechny úkoly. Nyní můžeme vyrazit s velkou armádou mocného Hargelského lidu a pomoci našemu králi! Bojujme proti bezpráví! Kdo půjde se mnou, mí stateční?" V odpověď zazněl jásot, provolávání slávy a sborové hurá, předem vyhrané válce. Tenkrát poprvé si král uvědomil, jakou sílu probudil, a že se mu věci pomalu začínají vymykat z rukou.

***

Oheň praskal a příjemně hřál. Aneta se choulila do teplého pláště, ale i tak jí cvakaly zuby zimou. Zvuky nočních zvířat se rozléhaly tichem lesa, ale ona teď měla jiné starosti. Neměla čas se bát. Přemýšlela. Zároveň chtěla na pár minut zapomenout na všechno, co se jí honí hlavou a jen tak sedět, dívat se do plamenů, spát...

Elonor přiložil pár větví a přisedl si blíž k ní. Sloup jisker vylétl k jasnému nebi plnému hvězd. Oba si lehli do trávy a on ji nechal, aby se k němu přitiskla. Na zimu byl zvyklý a Anetě věřil jako nikomu. Myslel na Toma a na jeho slova, než naposled zavřel oči.

"Noutae Wela. Najdeš odpoveď na své otázky." Co je na Bílé hoře tak zvláštního? Aneta pozorovala neznámá souhvězdí a přemítala, jestli tam někde je i její milovaná Země.

"Ta malá modrá," zašeptal. Četl jí myšlenky jako obvykle.

"A Sandtrillion?" zeptala se a dál hleděla zrakem upřeným na souhvězdí Orlice, v němž poblikával malý modrý bod.

"Z tvojí Země by to byla pátá z jihu v souhvězdí Velké hvězdy." Dívka se usmála.

"Ale takové souhvězdí není." Mladík pokrčil rameny.

"Když myslíš," řekl lhostejně.

"Řekni mi pravdu." Změnila najednou téma. Povzdechl si a zavřel oči.

"Jakou pravdu?" odpověděl otázkou. Tomuto tématu se snažil co nejvíce vyhnout.

"O Naburaszovi, čarodějích z hor i o králi. Na čí straně stojíme a proti komu bojujeme? Kdo nás ohrožuje...?" Elonor se usmál.

"Původně jsme na straně krále, ten se teď však spojil s Haregy a obrátil se proti nám. Moc dobře ví, jaký je tvůj úkol, zastavit ho v jeho kruté pomstě."

"Takže jsme dva a proti nám stojí král s Haregy ze severu a Naburaszo z jihu. A směřujeme do pasti. Jak je můžu zastavit? Táhnou proti sobě a zároveň mě chtějí zabít?" ovětila ponuře.

"Tak nějak to bude... A nejsme dva, ale je nás pět. Brigita, Smart a Doorn se jistě v bitvě postaví na naši stranu. Co se týče tvého úkolu, mám v rukávu jedno eso, které rozhodně čekat nebudou. Moare!" Aneta už tohle slovo znala nazpaměť a pokaždé, když ho někdo vyslovil, zarývalo se jí ještě hlouběji do mysli. Měla zvláštní pocit, že to, co řekl, neodpovídalo zcela jejím otázkám. Zase mi neříkáš všechno...

"Ne..." Elonor se znovu zasmál s pohledem stále ponořeným do tmavého nebe. "Ale jak to víš...?" Hned zvážněl, když kousavě odpověděla.

"Jak to, že mi čteš myšlenky?"

"Pokud to chceš opravdu vědět," vrátil se k původnímu tématu, "je jen malá šance, že se vyhneme hlavnímu boji a ještě menší, že ji přežijeme. Jeziel řekl, věř, a já mu věřím a víru neztratím ani v poslední minutě svého života." Hlas měl pevný jako ledovec v největších mrazech zdejší kruté zimy.

Teplé sluneční paprsky, zpěv ptáků a táhlé zaržání Anetu probudilo brzy ráno. Shodila ze sebe Elonorův plášť, kterým ji přikryl a unaveně se postavila. Nohy ji bolely ze včerejšího pochodu, ale jinak se cítila dokonale svěží. Opodál stála Brigita a tiše rozmlouvala s Elonorem. Když uviděli, že dívka už vstala, rychle ukončili hovor a mladík přistoupil k ní a špitl:

„Běž s Brigitou, ale drž se Smartových rad a meč měj pořád u sebe. Slíbila, že ti neublíží, ale Kairo je zrádný a úskočný jako starý lišák. Důvěřuj jí, ale měj se na pozoru. Plán musí dokonale vyjít.“ Dívka nepatrně kývla. Proč mi nikdy nic nevysvětlí až do konce? Stále abych si musela všechno domýšlet. Cítila, že tohle není dobré a pokud jí nedůvěřuje, může to být ještě horší. Zhluboka se nadechla a vykročila směrem k Brigitě. Uvědomila si, že s ním vlastně ještě nikdy nemluvila. Všichni tři se drželi zpátky. Kvůli jejímu bezpečí.

Když obě zmizely v trnité houštině, Elonor poslal Anetě vzdušný polibek a zašeptal:

"Noutae Wela, Moare, nenech se stáhnout do černé propasti smrti a nepodléhej zlu veliké magie."

"Anne," promluvila mile Brigita, "teď mi musíš věřit." Dívka neodpověděla, jen nasucho polkla. "Nemůžeme si dovolit, aby nám plán nevyšel," pokračovala. "Neboj se, jen se nesmíš poddávat strachu. Kairo to lehce zjistí a zatemní nám mysl. Je velice těžké udržet jeho kouzla mimo sebe, ale přesto, že je to možné, ...dávej si pozor." Povzbudivě se usmála. "Doorne!" zvolala, když uviděla přicházet jednoho z kouzelníků.

Nesl úhledně složený čistě bílý balík. Když byl na několik kroků od obou dívek, hodil ho Brigitě a ta ho obratně chytila.

"Tady." Rozložila bílý plášť a podala ho Anetě. Ta si oba pláště prohodila, šedý za bílý. Byl obrovský jako oltářní plátno ze Sigurské katedrály, takže se do něj celá pohodlně zachumlala. Byla zima, vzduch téměř jiskřil a poryvy ledového větru profukovaly veškerým oblečením.

"Kairo je blízko, můžeme se jen modlit, aby nezačalo sněžit," ozval se náhle Smart. Stál za Anetou a držel osedlaného Kellyenna za otěže. Bílý postroj i sedlo jasně kontrastovaly s jeho tmavou srstí. Dívka obdivně vydechla. "Od teď je to vše tvoje," zazubil se Smart.

Aneta přešla ke koni a prohlížela si nádherně zdobené sedlo s rytím v podobě tvarů a umě vytvořených křivek jemného písma. Lehce se vyhoupla koni na hřbet. Plášť elegantně spadal přes jeho záď až na zem.

"Ještě tohle." Brigita podala dívce bílou škrabošku přes oči a znovu se usmála.

"Klaním se, Aeron, paní z Moare," pronesl slavnostně Doorn a vzápětí se všichni čtyři rozesmáli výbuchem srdečného smíchu.

"Ano, teď jsi Aeron, bílá paní z Moare," pravila Brigita, když jejich nadšení poněkud opadlo. "Jsi jedna z Bílých jezdců, Haregů, našeho vlastního rodu, kteří se nechali ovládnout zlem. Pamatuj na to a na dalších několik dní zapomeň na své pravé jméno." Stiskla jí ruku, a když ji odtáhla, Anetě v dlani zůstal drobný prstýnek se třemi barevnými kamínky ve tvaru trojlístku. Každý lístek měl jinou barvu, červenou, modrou a zelenou.

„Dárek od nás všech,“ promluvil Doorn. Měl příjemný sebejistý hlas. „Vždycky si vzpomeň na dobrotu své duše a nenech Kaira ani nikoho jiného, stáhnout tě do temnoty.“ Smart pohladil černého hřebce po krku.

„Meč u sebe máš?“ zeptal se. Dívka odhalila kousek pláště a bílé pouzdro v paprscích slunce jasně zazářilo. Smartovy se zaleskly oči, přesně jako tomu muži v lese. Ihned ale zamrkal, aby odehnal zlá kouzla. „Jeď na sever, přesvědči Kaira o nebezpečí, které tu na něj číhá. Vymysli si obry, draky nebo potopu... Aby okamžitě obrátil své vojsko a vrátil se zpět do hor. Jestli propukne válka, země se z ní už nevzpamatuje.“ Sklopil oči. „Já vím, půjde ti o život, ale lepší nápad nikdo z nás neměl...“ A mě se nikdo nezeptá...! Dívka se zamračila, ale věřila jim, vlastně ani neměla na vybranou.

„Pokud moje smrt bude znamenat záchranu a mír, udělám to,“ řekla Aneta třesoucím se hlase, pocítila potřebu je povzbudit, ale ve skutečnosti to byla ona, kdo potřeboval taky nějakou tu dobrou zprávu. „Co udělat můžu, to udělám,“ dodala už odhodlaněji a pobídla Kellyho do klusu.

***

„Poslední spasené dny...“ ozval se do čirého ticha milý ženský hlas. „Vymyslel jsi to dobře, Jezieli. Sedmý úplněk po slunovratu už je blízko. Jsi chytřejší, než jsem myslela, zasel jsi do jejich srdcí semínko strachu.“

„Jistě, Ryell.“ Odvětil chladným hlasem její bratr.

„Ale co když ten plevel vytrhám i s kořeny?!“ usmála se.

„Na to nemáš právo!“ rozkřikl se Jeziel.

„Ale proč ne?“ pokračovala klidně. „Copak tu nejsme od toho, abychom měnili osudy lidí?“

„Lidí snad, ale Haregové mají mnohem složitější duši, mnohem hlubší nitro!“

„Tak přizveme toho třetího!“

***

Kellyenn měkce cválal po cestě a množství spadaného listí příjemně šustilo pod jeho kopyty. Vál teplý vítr a země voněla, už nebyla taková zima jako ráno. Náhle křoví vedle lesní cesty zapraskalo. A zase. Na druhé straně se mezi stromy cosi mihlo a předběhlo je. Za nimi něco vyskočilo z houští. Obrovské šedé zvíře se každým skokem blížiloa nemilosrdně chňapalo po zadních nohách běžícího koně. Ten se zachvěl. Aneta mu položilaruku na krk a ucítila jeho strach i klid a bezmeznou lítost.

„Musím... amanden, musím odejít. Musím tě zachránit.“ Jakmile to dořekl, prudce se zastavil a vzepjal na zadní. Dívka se však pevně držela v sedle, zvyklá na takové chování. „Odejdi, dívko.“ Řekl klidně kůň. Cítila jeho touhu a cítila také, jak moc si přeje, aby se postavila těm obrovských tmavým psům. Váhavě seskočila ze sedla. Hřebec divoce pohodil hlavou a znovu se vzepjal, aby si v kruhu, který se kolem nich začal stahovat, udělal místo a vyrazil tryskem pryč.

Aneta nečekala, až se na ni vrhnou a pomalu vytáhla svůj meč. Zaujala postoj, o kterém si myslela, že je pro ni nejvýhodnější, a čekala, až se vlci dostatečně přiblíží. Kruh se zužoval každou vteřinou. Dívka se jich bála a, i když jí tvář zakrývala bělostná maska, zvířata vycítila její přívaly strachu. Tohle nebyli obyčejní vlci.

Byli obrovští, jen o něco málo menší než Kellyenn. Třináct. Třináct nestvůrných a zároveň majestátních bytostí. Všichni tmavě šedí s vyceněnými tesáky a výhružným vrčením. Náhle vše utichlo v němém očekávání. Anetě za zády tiše scvakly zuby. Prudce se otočila, ale bylo už pozdě.

Mohutná šedá masa letěla proti ní a povalila ji na zem. Vlk na ni těžce dopadl a ona ucítila v prsou prudkou bolest. Na okamžik jí ztuhlo srdce hrůzou. Dívala se do protáhlé tváře obrovského psa. Jeho kulaté žluté oči probodávaly ty její, modré.

„Moare!“ zavrčel. V jeho tlamě se zaleskly dvě řady ostrých zubů. Největší, nejmohutnější samec, alfa smečky, přiblížil svou hlavu až těsně k jejímu obličeji a znovu cvakl čelistmi. „Zabít!“ vyplivl směrem ke skupince přihlížejících vlků a pomalu sundal přední tlapy z dívčiny hrudi.

Ta jen těžce oddechovala a sotva nabrala do plic trochu víc kyslíku, chtěla vykřiknout a obhájit se, ale v poslední chvilce si to rozmyslela, protože jí pohled spočinul na prstenu a připomněl jí tak její poslání. Ještě není ta správná chvíle se prozradit. Pozvedla proto svůj stříbrný meč, aby se chránila před útoky ostatních členů smečky. Stále ležela na zemi, s tváří obrácenou k houfu krvelačně vyhlížejících vlků. Byla stále připravená k obraně. Měla strach. Adrenalin jí v žilách divoce pulzoval a dodával jí alespoň kousek rozvahy.

Jakmile se však ostří meče stříbrně zalesklo a odrazilo sluneční paprsky, všichni vlci, ať už vypadali sebe hrozivěji, ulehli do měkkého listí, ale jinak se žádný nepohnul. Najednou se tvářili přátelsky, jakoby jim třpyt meče zastřel mysl.

„Odmítáte poslušnost?!“ zavrčel na ně alfa, vůdce celé smečky, první z vlků. Ostatní neřekli nic, jen jeden slabě zakňučel. „Mám to snad udělat sám?! Vy se opovažujete nechat špinavou práci na mě?!“ zuřil.

„To nebude nutné. Pokloň se meči, Niro, nemáte nad ní žádnou moc, alespoň teď ještě ne!“ přerušil jeho rozlícení rázný měkký hlas. Brigita, s lukem v ruce, šípem na tětivě a se svými společníky těsně za sebou, stála nad vlkem i Anetou.

„Doorn?“ procedil skrz zuby vlk. Čaroděj udělal krok vpřed a hrdě se pousmál. Zvíře stáhlo ocas mezi zadní nohy a ustoupilo dál od ležící dívky. V minulosti už mělo tu čest setkat se s mladým kouzelníkem v boji a rozhodně to nechtělo zopakovat. „Je vaše,“ zabručel, stále rozpálený a teď ještě nasupený, protože nemůže potrestat svého největšího nepřítele ani když už ho sám chytil. „Slibte mi ale spravedlnost,“ vyštěkl a prudce pozvedl hlavu. Doorn se k němu opět o krok přiblížil.

„Neboj se, trestem ani bolestí a utrpením na ní šetřit nebudeme,“ promluvil. „Pro nás je ještě větším nepřítelem než pro vás.“ Vlk hluboce zavrčel a krátce zavyl. Ostatní z jeho smečky se jako na povel zvedli a, s rozzuřeným alfou v čele, odběhli dlouhými skoky hluboko do lesa.

„Brigito,“ vydechla s úlevou dívka, ale Brigita ji jen probodla nenávistným pohledem.

„Nemysli si, že tě ušetřím jen pro to, že jsi děvče jako já. Spravedlnost váže všechny! Dej mi svůj meč a neopovažuj se použít kouzlo.“ Nepatrným pohybem ruky lehce pokynula a oba kouzelníci napjali své luky. „Známe tvoje slabé místo, byla jsi příliš neopatrná, Aeron.“ Aneta se bála jejího nezlomného tónu. Vlci už jsou pryč, tahle hra už měla dávno skončit.

Třesoucími se prsty Brigitě podala meč, který jí zachránil život před rozzuřenými vlky, aniž se dotkl jediného jejich chlupu. „Nezapomeň, jsme stejného rodu, nedokážeš nás jen tak zabít. Naši slabinu však nikdy nenajdeš, nikdy! Jdeme!“ zavelela Brigita. Dívka se těžce zvedla a, za ostražitého doprovodu Smarta a Doorna, vešla za kouzelnicí do měkkých stínů javorů.

Dívka usilovně přemýšlela o podivném chování těch tří a co chvíli koukala po svém prstýnku. Kamínky na něm svítily jasnými plaménky barev Hargelia i jejich nositelů. Prozrazují snad vnitřní rozpoložení? Co znamená jasné světlo, a co když zhasne? Pak jí proběhla hlavou myšlenka. Kairo!

Vzpomněla si na Elonora i na jeho varování. A na Brigitu. Nikdy se za sebe nemůže zaručit, co když zrovna teď podlehli čárům starého mága? Už pochopila smysl své důležitosti i jak moc závisí celý Sandtrillion na ní. Nebo si alespoň myslela, že rozumí. Rozhodla se jim vzepřít. Teď hned. Kairo ani král ji neuvidí, rozhodně ne jako zajatce vydaného na milost zvrhlým mocím. Zastavila se a podívala se na oba lučištníky.

„Co má tohle znamenat?!“ vykřikla s novým odhodláním, které jí dodávalo sebejistotu. Ti neřekli ani slovo, byli vážní. Sklonili luky a pohlédli na sebe. Letmý dotek… Dívka sebou trhla a prudce se otočila. Brigita nechala ruku na jejím rameni.

„Už můžeme mluvit.“ Na vteřinku se usmála. „Omlouvám se, ale vlci neodešli. Schovaní vzadu v lese nás pozorovali a my jsme si nemohli dovolit být tvoji přátelé.“

„Znám vlky i jejich zvyky. Je to mocný národ a je jich mnoho. Chtějí být jen sami pro sebe, nemají přátele, jen ty, kteří jsou jim lhostejní a ty, proti kterým se vždy a všude postaví bez ohledu na okolnosti. Jejich přísná pravidla se nedají nijak obejít a pokud je chceš na své straně, musíš dobře rozmístit figurky na šachovnici.“ Doorn měl hlavu hrdě vztyčenou, ale mluvil smutně a vážně. Smart jí jemně sundal masku z obličeje.

„Bílé jezdce nemá v lásce nikdo a vlci nejsou výjimkou. Jediný přijatelný plán selhal, naší vinou. Neměli jsme tě vystavovat takovému nebezpečí. Nemáš dostatečné znalosti a dovednosti, aby ses ubránila vlkům. Tohle se vůbec nemělo stát, vůbec jsi neměla jezdit.“ Ano, tohle dávalo smysl, kouzelníci vypadali, že jednají v jejím zájmu. Znovu pohlédla na prsten, barvy stále zářily. Je to tedy znamení, že jejich mysl je čistá?

„Co ale…ten meč?“ vyslovila nahlas další ze svých otázek.

„Byla to náhoda nebo neuvěřitelné štěstí,“ odvětila trpce Brigita. „Elonor nemohl počítat se vším. Šlo jen o vhodnou zbraň pro tebe s množstvím využití, která by se mohla hodit… Bylo pro něj tak těžké přijmout tenhle plán, zvlášť po tom, co ho kvůli tobě málem zabili.“ Aneta si s hrůzou uvědomila, že to kvůli ní se chtěl obětovat, když je Bílí jezdci pronásledovali v den, kdy se s Elonorem poprvé setkala. Cítila jak bledne.

Tohle jí také zatajil; nikdy si neuvědomila nebezpečí, kterému se díky ní vystavil.

„On ti to neřekl.“ Smartův ledový hlas ji přešpendlil na místě ještě víc. Zavrtěla hlavou. Všichni tři vyděšeně koukali na člověka s mrtvolně bílou tváří, namísto planoucího růměnce.

„Abys rozuměla,“ začal mile Doorn, „Hraničáři nejsou jen obyčejní bojovníci za pravdu.“ Tahle věta byla pro dívku jako tupý nůž ničící její srdce. Znovu! Musí to pořád opakovat?! Copak nestačí, že už teď je moje srdce na dvě půlky? Nohy jí vypověděly službu a ona klesla na kolena. Bílý plášť vytvořil na zahnědlém listí ohromný vějíř a zlaté vlasy jí spadaly do obličeje. Jednotlivé prameny tvořily clonu před okolním světem. Jediná slza plná smutku, hořkosti, lítosti a nenávisti spadla na zem. Půda planety, která prakticky neexistovala, pohltila kapku, nepatrný kousek její bytosti. Doorn k ní poklekl a vzal ji za ruku.

„Mají své silné, ale i slabé stránky. Umí se pohybovat tiše a nepozorovaně a dokonale znají krajinu, ve které žijí. Pokud nechtějí, aby je kdokoli viděl, nikdo je nevidí. Vidět a nebýt viděn, je jejich hlavní pravidlo. Z luku střílí jako nikdo, žádný z králových bojovníků nebo Haregů by se mu nevyrovnal. Dokonce ani elfové, uznávaní lučištníci, na ně nemají, neodváží se jim postavit. Vědí, že by za svou troufalost draze zaplatili. Proto se také Hraničáři neukazují, málokdo o nich ví a jen hrstka je zná lépe než jen jako šedavé stíny. Pro většinu lidí jsou to jen duchové, strašidla z hor. Bez těla, bez duše, bez srdce a citu…“ Na chvíli se odmlčel, aby zahnal nepříjemnou vzpomínku.

„A to je dobře, lidé se potřebují bát a potřebují své přízraky. Avšak právě tady je to ale. Dokáží se plížit tiše jako kočky a obratně střílet. Luk je však jejich jedinou zbraní. Nosí sice meče, ale v šermu se nikdy ani zdaleka nepřiblíží umění většiny mužů. Kdyby se byl tenkrát utkal s Bílými jezdci, nepřežil by. A oni to věděli. Věděli, že by neměl ani tu nejmenší šanci, a přesto udělali chybu. Nedává smysl, proč ho nechali žít.“ Dívka vzhlédla a zadívala se Doornovi do očí. Obvyklá jiskra zářila ještě víc.

„To nic,“ pronesla nepřítomně. Ve vlasech ucítila teplý dech a na tváři hedvábné žíně. „Kellyenn…“ Otřel se jí o rameno, jen lehounce, věděl, že je slabá. „Já vám věřím. Já ano, ale někdo nevěří mě.“ Rázně vstala a vyhoupla se do sedla. Jednou rukou sáhla po otěžích a druhou pohladila koně po lesklé černé srsti. „Tohle mu jen tak neprojde.“ Pohlédla na tři kouzelníky stojící opodál, spokojeně se usmívali a Brigita nepatrně přikývla. „Pojeď, Kelly, nebudu mu věřit, dokud mi všechno nevysvětlí!“ Hřebec bujně pohodil hlavou. Dlouhá hříva se rozlétla do všech stran. Vyrazil z místa jako blesk, ohon zdvižený.

„V té maličké se rodí odvaha,“ řekl zamyšleně Doorn.

„A taky síla a tvrdohlavost.“ Brigita objala svého bratra.

„Rozhodně má dost kuráže na to, aby dala Elonorovi nůž na krk. Tohle Kaira nepotěší,“ přidal se s podmračenou tváří Smart.

„Ale no tak, co je nám do něj? Zvolili jsme svobodu, nejsme už jeho sluhy a on není naším pánem, jen ať se sám napije jedu, který na nás chystá. My ji ochráníme!“ Brigita se na něj letmo podívala a pro sebe se usmála.

„Elonore!“ křikla Aneta už z dálky. Seděl na nejnižší větvi rozložitého buku, asi dva metry nad zemí, jednou rukou objímal kmen a tu druhou měl položenou na hladké kůře. Když uslyšel rozzlobený hlas, vzhlédl.

Dívka seskočila z koně a rázným krokem k němu zamířila. Myšlenky ukryla hluboko, aby bylo obtížnější se k nim dostat. Nemohl tedy předvídat její činy ani reakce. Elonor seskočil ze stromu a usmál se. Zdál se být duchem úplně nepřítomný.

„Stará kouzla…stromy…buk je můj přítel…“ říkal tiše. Pak se probral ze zamyšlení a jeho výraz se zcela změnil. Snažil se uhasit nebo alespoň zmírnit žár, který z Anety vyzařoval, starostlivým úsměvem. „Anne…“ Jeho hlas byl lehký jako pírko, ale dívka se nenechala tak lehce oklamat přetvářkou.

„Řekni mi všechno. Všechno, rozumíš? Proč mi nevěříš a neříkáš mi věci, které bych měla vědět?! Nezeptáš se mě na názor ani na souhlas? Pak ti mám věřit?! Nevím o tobě nic, ale ty o mě úplně všechno, opravdu to takhle chceš?“

Celá plála spravedlivým hněvem a v očích jí jiskřilo. Když trochu vychladla, změnila tón a mírněji řekla:

„Já vím, bral jsi mě jako bezbrannou vůči tomuto světu, jako ubohou holku, která stále potřebuje něčí pomoc. Jestli jsem skutečně ta, o které jsi mluvil, ta, co má zachránit Sandtrillion, musíme si přestat hrát na hrdiny a zahrávat si s mocnějšími silami. Nesmíme se vrhat do nebezpečných plánů a spoléhat na náhody. Ano, musíme věřit, ale musíme taky něco dělat!“

Mladík celou dobu, co mluvila, stál před ní s kamenným výrazem ve tváři. Takovouhle ránu od ní tedy nečekal.

„Copak my nic neděláme?“ ozval se konečně, když vodopád jejích slov utichl.

„Jistě, že ne! Lidé čekají činy a ne sázky. Vsadíš a vyhraješ nebo prohraješ, osud se neptá na okolnosti a Naburaszo ani Kairo teprve ne.“ Elonor se znovu pokusil usmát a rozehnat tak temná mračna, která se nad nimi stahovala.

„Nemůžu ti…nic…říct,“ dostal ze sebe. Hraničáři jsou opravdu podivní.

„Pak mi nedáváš jinou možnost,“ pronesla tiše. Rozepjala si plášť; spadl na zem. Ten jediný zvuk, zvuk padající látky, zapůsobil v ponuré atmosféře hrozivě. Sáhla po jílci svého meče zdobeného drahokamy a pomalu ho vytáhla. Jemný větřík si pohrával s jejími zlatými vlasy a vál jí je do obličeje. Ona si toho však nevšímala. Stála bez pohnutí a jen sledovala jeho ruku. Jak sahá po meči.

„Anne,…tohle…ne.“ Musí myslet, že jsem pošetilá, když vyzývám na souboj svého učitele. Nebo se bojí? Pozvedla meč a zahleděla se mu do očí. I Elonor už třímal svůj meč v ruce a udělal stejné gesto. Přijal výzvu k boji.

Ještě jednou se jejich oči setkaly. Aneta uviděla v těch jeho lítost a bolest, ale neustoupila. Zaútočil první. Mlčky si vyměnili několik ran, nevypadalo to, že by některý z nich chtěl přestat. Spoléhá se jen na svou mrštnost a obratnost. Každý krok si nejdřív promyslí, než ho udělá, napadlo ji. Teď mi může pomoct jedině síla. Je vytrvalý, ale když využiju moment překvapení…

Jedna rána, druhá, třetí, kov o kov hlasitě zazvonil. Do těchto tří úderů vložila dívka veškerou svou sílu. Elonor zavrávoral a čtvrtá rána ho srazila k zemi. Padl na záda a vyrazil si dech. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval, ale než stačil opět vstát, na krku mu spočinula špička stříbrně se lesknoucí zbraně. Dívka se usmála, teď už ho nepustí.

„Elonore, řekni mi všechno. Všechno,“ řekla znovu, chladně a neústupně a přišlápla meč, po kterém nenápadně natahoval ruku. Pod náporem její síly ho upustil a teď doufal, že s jeho pomocí opět unikne otázkám. Plán ztroskotal a ostří na jeho hrdle ho nutilo téměř přestat dýchat.

„Haregové ti to snad řekli,“ začal vyhýbavě. Byl stále ve střehu a všechny svaly měl napjaté. Ani Aneta nedopřála svému unavenému tělu odpočinek. Každý okamžik čekala nějaký trik nebo zradu.

„Mluv, chci to slyšet od tebe. A, v zájmu mého bezpečí, nic nezatajuj.“ Znovu na sebe pohlédli. Ani jeden nehodlal ustoupit.

Nakonec dívka začala zvolna tát.

„Víš, chci jen, abys mě zasvěcoval do našich plánů ty a včas. A taky, abych měla co mluvit do věcí, které se rozhodnete udělat. Nemůžu nikam chodit naslepo, dokážu se o sebe postarat, když plán selže, proto jsme trénovali…a proto…jsi málem…zemřel.“

„Stejně bys mě nedokázala zabít.“ Zíral nepřítomně do dálky a i jeho hlas byl jako z jiného světa.

Ne, ale slib mi to, slib mi, že budu moct ovlivňovat boj svými názory. Uvnitř byl stejně tvrdý jako na povrchu, ale svolil.

„Slibuji,“ zasípal a dívka konečně o krok ustoupila, aby mohl vstát. „Dobrá,“ promluvil Elonor, když zase chytil dech, „pojedeme do Annsed, přímému boji už se nevyhneme, tak ať si alespoň určíme sami místo střetu obou armád. Cestu využijeme k dalšímu výcviku. A,“ dlouze zapískal na prsty, „začneme hned.“

Z lesa vyběhla klisna podobná Kellyenovi. Srst se jí leskla a dlouhá hříva letěla spolu s ní. Mladík nasedl.

„Já, Smart, Doorn…a Brigita, pojedeme napřed a ty vyrazíš dvě hodiny po nás. Tvůj úkol bude najít naše stopy a dohonit nás co nejdřív.“ Ani nečekal na odpověď a kývl na tři Haregy, kteří se tu zase zjevili tiše, že je nikdo nezpozoroval.

Seděli na krásných zlatohnědých koních. Byli jen o něco štíhlejší než kůň ryšavého muže v lese. Beze slova je pobídli směrem k Elonorovi. Když projížděli kolem Anety, které se už Kelly zase třel o rameno, Smart se na ni usmál. Ano, podle něj odvedla dobrou práci. Čtyři jezdci se volným klusem ztratili za zákrutou lesní cesty.