Чернобыль

Autor: corinne

For Fox…

Někdo pamatuje, někdo ne…já ne.

Mlha, hustá a neprostupná, tady byla už od rána, ale teď, když se jezdec rozhlédl kolem, ještě o poznání zhoustla. Cesta mezi poli byla podmáčená; koni pod kopyty křupal štěrk. Nikdy však nezaváhal a nesl svého pána stále dál. Mlha jakoby tady byla jen pro ně. Aby skryla to nešťastné místo ve svém hedvábném závoji.

Neokovaná kopyta dopadla na asfalt. Kousek před nimi se rozsvítila pouliční lampa. Její mihotavé světlo alespoň trochu pročišťovalo okolní šeď. Když se černého koně dotkla teplá záře, trhl sebou a odmítavě se vzepjal. Jezdec ho však donutil pod lampu vstoupit. Tam svého koně zastavil a zhluboka se nadechl.

Světlo na pár vteřin téměř pohaslo, než stará žárovka pomalu doplnila, co na něm ubylo. Vraník byl nesvůj od první chvíle, co lampu spatřil, ale jeho pán držel otěže pevně. Ještě jednou se nadechl světla kolem a dovolil koni, aby pokračoval v cestě.

Míjeli šedé zdi domů i netknuté dveře a špinavá okna. Od té strašné nehody se tu nic nezměnilo, jen lidé odešli. Nechali po sobě rozdělanou práci.

Kůň se zastavil před jedním z mnoha domů a očichal kost na okenním parapetu. I tady se příroda snažila zachránit, co člověk zničil. Mohutné kmeny břečťanu se pnuly po kdekteré zdi a sloupu, tráva a chudobky se svou nezměrnou silou prodíraly skrz asfalt a stromy své koruny rozložily v místnostech vyšších pater činžovních domů.

Bylo tady ticho a tma. Jen, když míjeli rozpadající se prolézačky, houpačka zavrzala. Chlapec, který na ní seděl, skoro nedýchal. Jezdec lehce kývl a chlapec seskočil na zem. Doběhl vraníka a malou ručkou se dotkl jeho plece. Šel vedle něj rázným krokem, i když mu bylo sotva pět.

V ulici, po které teď šli se najednou začala rozsvěcet okna. Jedno po druhém a stále rychleji. Už svítily celé domy a okna se začala otvírat. Objevovali se v nich lidé s hrůznými maskami na tváři, které snad někdy v minulosti byly obličejem. Navěky poznamenaní. Ztracení. Nechtěli odejít. A teď čekají.

Na ulici začaly vybíhat děti a za nimi rodiče, kteří kdysi jen o vlásek unikli smrti. Bylo skoro nemožné, že by tady někdo žil. A přece… Skrývali se. Ale teď už nemuseli.

Kráčeli do středu města jako zástup nespasených duší, v čele s podivným jezdcem, zahaleným do tmy a mlhy, vraný kůň, který se bojí světla. Přijel je vysvobodit. Kdo chtěl, mohl teď odejít. Chtěli. S tím, jak teď žili, byli nešťastní.

Na velkém náměstí, které se zcela zaplnilo během jediné minuty, se jezdec otočil na ty kteří stáli nejblíž. Lehce na ně dýchl a jejich těla se proměnila v mlhu. Na každého dýchl, každý se rozplynul ve tmě. Nikdo se ho nebál. Čekali. Čekali na něj…