Ozvěna, Návrat a muž, co nezapomíná

Autor: corinne (já)

(V pořadí třetí pokračování Cheorie...)

Věnováno všem mým současným čtenářům. Díky, že jste, a že pro vás můžu psát dál a dál, jste mojí inspirací…

Paměť je někdy víc než zrádná. Nehrajte si s ní.

Zaklapla jsem knížku a mrkla na hodiny. Do půlnoci zbývalo deset minut. Už to bylo víc než rok ode dne, kdy jsme se vrátili domů, a kdy všechno skončilo. Všechno. Moje svědomí si žádalo očištění. Byla to přeci i moje vina, že… Oni si nemohli vybrat, na rozdíl ode mě. Tohle skutečně nebyl život, který by mě naplňoval. Osud byl krutý. Usínala jsem s pocitem touhy odčinit smrt, kterou jsem zavinila. Já…já a…

„Všechno nejlepší!“ Rozespale jsem zamžourala na člověka, co mě probudil.

„Měl by sis už konečně najít jiný způsob, jak mě budit,“ usmála jsem se. Šimon stál ve dveřích mého pokoje a také se široce usmíval. „A co že to dneska slavíme?“ To bylo jediné, co jsem ze sebe v překvapení dokázala dostat. Bylo to poprvé, co za mnou přišel až domů. A vůbec poprvé, co mi blahopřál.

„Vylez z pelechu a něco na sebe hoď, Sav’éan čeká.“ Potutelně se šklebil a mě bylo jasné, že toho z něj asi moc nedostanu. Pokud něco říct nechtěl, neřekl to.

Vymotala jsem se z přikrývky a otevřela křídlové dveře své obrovské skříně. Vytvořila jsem tak provizorní zástěnu a oblékla si alespoň spodní prádlo. Přešla jsem zpět k posteli a nasoukala se do džínů. Marně jsem přemýšlela, co se vlastně děje. Tričko jsem si natahovala už za chůze, protože Šimon se mezitím ztratil v kuchyni. Na stole jsem popadla kus rebarborového koláče a vyřítila se ven.

Před domem už stáli oba koně – Savana i Auri – osedlaní a já se začala dusit marmeládou. Šimon se jen smál, ale po chvíli se slitoval a doběhl do kuchyně pro sklenici vody. Vzpamatovala jsem se, ale nepřestala v údivu zírat na svou klisnu. Překrásné nové westernové sedlo se na bílém koni nádherně vyjímalo. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku, a kdyby to trapné ticho neprolomil, kdoví, jak dlouho bychom tam ještě zůstali stát.

„Tak nasedni, spěcháme.“ Nemotorně jsem se vysoukala do sedla. Mých dvanáct let anglického stylu ježdění nejspíš mělo skončit.

Lehce jsem dosedla…tak pohodlné…

„Hnědá Savaně sluší,“ řekl jakoby omluvně. Otočil se na mě a dodal: „Nesnaž se té kobyle překážet. Pořádně si sedni a uvolni se…a víc se narovnej. Tohle není anglie, musíš rozložit váhu na celá záda koně…holeně dozadu, ruce uvolni…ta hruška na sedle ti má pomoct, takže se nesnaž naklánět dopředu…“ S těmi slovy pobídl Auria do klusu. To se mu to poučuje, když na westernu jezdí denně. Popohnala jsem svou klisnu, abychom jeli vedle sebe.

„Tak řekneš mi už konečně…?“

„No,“ přerušil mě, „je začátek prázdnin, tak jsem myslel…jako dárek k ukončení základky…“ usmál se.

„Ale co vlastně?“ nedala jsem se odbýt. Brzy ráno mě vytáhl na vyjížďku a jen tak? Tomu se mi nechtělo věřit.

Náš dům nám zmizel z dohledu už dávno. Ztratil se za březovým hájkem a my směřovali k lesu. Pozorně se rozhlédl, a když se ujistil, že nás nikdo nesleduje, vytáhl ze sedlové brašny dopis. Starou obálku s malou pečetí. Byla rozlomená. Podal mi ji a já začala kus papíru bezradně obracet v rukou. Nebyla na něm adresa, jméno…nic. Sáhla jsem dovnitř. Čtyřikrát přeložený list…a na něm…

„Sherwood, Pevnost, 30. června. Příteli, stýská se mi po dětech… Pošli je, prosím, zpět ještě v den, kdy ti bude doručen tento dopis. Budu čekat v půli cesty na kraji lesa. Polib za mě děti a pozdravuj je, každého zvlášť. Jak dlouho jsem je neviděl…Petr a Dominika…snad si mě pamatují…Buď sbohem, Příteli, než se opět shledáme…R.“

Dočetla jsem a vzhlédla. Šimon mě upřeně pozoroval. Můj nechápavý pohled plný otázek ho informoval o tom, že nemám páru, co tenhle dopis znamená.

„Je ti, doufám, jasné, že máme problém,“ promluvil tónem, který znamenal potíže. Významně pohlédl na dopis, na mě a k lesu. A pak jsem pochopila, když jsem se podívala na kraj lesa. Když můj pohled zabloudil do míst, kde začínala, teď už obyčejně vypadající, štěrková cesta.

Bylo to už dlouho, co jsem tudy jela poprvé… Potkala jsem…Cheorie…a teď tam stála zas…

Napadli nás purpurové přízraky…a teď se jejich pláště lehce vlnily, jak pomalu kráčely loukou k nám…

Modrý plamen je všechny zničil…tam, na druhé straně Cesty… Šimonovi, který seděl na Auriovi po mé levici, se v ruce modře zaleskl meč a odrazil se v jeho hlubokých očích…byl připraven k boji…

To ráno, kdy jsme se rozdělili…viděla jsem, jak mluví, ale neslyšela jsem nic…

Koně rytířů, kteří se stále vrací… Nádherný ryzák cválal vysokou trávou… Hlas Rytíře Jihu…kůň prudce zastavil a jeho mohutné tělo se napjalo, když se postavil na zadní…ržál…

Krajina Anglie s širým oceánem a vysokým útesem… Prudká bolest a lítost zároveň… Bílá. Bílé plátno, které splývá s pěnou vln tříštících se o strmé křídové skály…

Vyděšený hlas té dívky… Všechny vzpomínky rázem zmizely. Cheorie, stíny, meč i kůň… Jen výkřik a její hrdá slova plná pevné odvahy…

„To ne…“ Začala jsem se bát.

„Ten muž byl jejich otec.“ Šimon vyslovil myšlenku, kterou jsem si nechtěla připustit. „Cesta je otevřená.“

„Ale proč…? Proč musíme napravovat něco, co mělo takhle dopadnout…?“ Byly prázdniny a má mysl se, i přes moji vůli, uvolnila a já nebyla schopná jasně přemýšlet.

„Vidíš… Zákon historie… Změň ji celou nebo ji neměň vůbec… Ale i tak, jaký by to mělo smysl, kdybychom se tam už nikdy nevrátili? Tyhle prázdniny můžou být nový začátek a další dobrodružství,“ usmál se, „užijeme si to.“ Nevěděla jsem jak mám reagovat. Mám se radovat, že se vracíme zpět, tam, co je možné úplně všechno? Mám se bát? Mám být skleslá a smutná, bránit se, nejít, utéct…? Moje povinnosti jsou přeci jinde, stala jsem se součástí rodiny, která je odedávna pověřena tím, aby dokončila dílo někoho jiného. Povedlo se, ale tím úkol nekončí. Jsou tady další věci, které je třeba napravit, dokončit nebo se stát jejich součástí.

Zatvářila jsem se ustaraně a otočila Sav’éan zpět. Obě jsme letěly loukou…domů. Šimon nechal Auria, ať v klidu kráčí za námi. Živě jsem si dokázala představit jeho výraz. Byl…zklamaný. Kobylka zvolnila tempo a já seskočila. Vyběhla jsem nahoru, do svého pokoje a praštila sebou do postele. Kvůli tomuhle přišel za mnou? Kvůli tomuhle mě budil? Kvůli tomuhle mi koupil nové sedlo? Do očí mi vhrkly slzy vzteku.

Rukou jsem bezmyšlenkovitě sáhla za postel. Mé prsty uchopily cosi z kůže. Nepamatovala jsem si… Vytáhla jsem to něco a dlaní přejela po vrstvě prachu. Ucítila jsem ryté znaky i tu sílu, na kterou už jsem dávno zapomněla.

Jak jsem tu věc obracela v rukou, pravý konec podlouhlé kůže se pohnul a odhalil tak safírově modré ostří. Všechny vzpomínky se opět vrátily. Můj pohled zabloudil k oknu.

Šimon zdrceně dosedl na lavičku před domem. Zastrčila jsem meč zpátky. Cesta nás volá. Nás oba. Vyřítila jsem se z místnosti; venku jsem na Šimona jen kývla a přijala ji opasek s mečem. Hned pochopil, co se stalo.

„Nemohla jsem ho nechat čekat.“ Ta slova mě samotné dodávala odvahu. Ladně a rychle jsem se vyhoupla Savaně do sedla. On na mě zíral v němém úžasu. Pozvedla jsem obočí. „Musíme jet.“ Šimon kývl, vyskočil svému hřebci na hřbet a pobídl ho k místu, kde se Cesta poprvé objevila. Nic nechápal a přeci všechno věděl.

Zůstali jsme v sedlech a mlčky vstoupili na štěrkovou Cestu vedoucí dolů z kopce. Ujeli jsme sotva deset metrů, ale moje touha pohlédnout zpět byla neodolatelná. Ohlédla jsem se a na zlomek vteřiny jsem zahlédla svěží zelenou louku světa, kam se možná už nikdy nevrátím…

Všechno zmizelo a zůstal tam jen les a cesta vinoucí se hustým podrostem. Byli jsme na druhé straně… Tam, kam jsem se už nikdy nechtěla vrátit. Svědomí mě opět začalo pálit jako plamen výčitek. Bylo tady ticho. Ne ticho lesa, ale děsivé ticho.

„Víš,“ začal najednou, „chtěl jsem jen…chtěl jsem ti jen říct…“ Co mi chtěl Šimon říct, jsem se už nedozvěděla. Prudký tupý náraz mě vyhodil ze sedla a já přistála v křoví malin. Koruny stromů…a tvář cizího muže.

Vypadal překvapeně, ale to brzy vystřídal bolestný výkřik a on se skácel k zemi. Čísi ruka mi pomohla z houštiny na nohy.

„Jsi v pořádku?“ Jistě, Šimon. „Měla jsi štěstí, že jedem dva. Ten muž patřil k družině toho, kterého hledáme.“ Mluvil s takovou jistotou…

„Ale jak víš, kde ho hledat a kde je?“

„Nasedni na Sav’éan, musíme zrychlit tempo, takových tu bude víc.“ Neposlouchal mě. Úplně mě ignoroval. Mě, Savanu i mé otázky. Kde bylo naše kamarádství? Uvelebila jsem se v sedle a nechala svou kobylku, ať letí lesem za Aurim. Dnes měl náš úkol jedinou výhodu, a to, že jsem tady nebyla sama. Byla tu se mnou Sav’éan, rychlý a vytrvalý arabský kůň se srdcem, které patřilo jen mě.

Rychle jsme se blížili k široké lesní cestě a také k vysokému kopci. Na vršku stála obrovská pevnost. Brána byla dokořán a všude kolem spoustu lidí. Nám dvěma nikdo nevěnoval pozornost; jezdci tu byli na denním pořádku. Klapot kopyt se rozléhal na kamenné dlažbě nevelkého nádvoří. Bylo málo času do doby, než nás někdo přijde přivítat, ale i tak jsem musela vědět, co tady děláme.

„Proč jsme právě tady?“ Zachytil můj vyčítavý pohled.

„Ty děti… Musíme jejich otci říct, co se stalo. Bydlí tady, je to…“

„Vítejte, poutníci v mém sídle!“ Vysoký muž ve slušivém zeleném obleku vyšel z jediných dveří a já se zase nic nedozvěděla. Došel k nám a pohladil oba koně. „Jak vám mohu pomoci?“ Podívala jsem se na Šimona a dala mu tím jasně najevo, ať mluví on.

„Pane, máme pro vás důležitou zprávu,“ promluvil tiše. Svírala mě tíseň. Za tohle nás dá okamžitě zabít…

„Tady ne, pojďte se mnou,“ pravil ten muž mile a křikl na jednoho mladíka, co se opíral o zeď a nedůvěřivě nás pozoroval. „Postarej se o tyhle dva koně! A vy mě následujte,“ dodal k nám.

Šimon vešel dovnitř a já chtě nechtě musela taky. Naše kroky zněly s tichou ozvěnou dlouhou studenou chodbou.

„Nemluv. Ať se děje cokoliv, nemluv. Nech to na mě, věř mi, prosím,“ špitl a očima přelétl řadu těžkých dveří. Neodpověděla jsem. „Prosím, věř mi.“ Protočila jsem oči, ale za každou cenu jsem odtud chtěla pryč. Můj prázdný pohled ho umlčel, alespoň prozatím.

Usedali jsme za velký stůl v jedné z mnoha komnat v pevnosti. Když se Šimon postavil a nedechnul se, znovu na mě padla tíseň. Co se stane?

„Vrátili jsme se, otče.“ Vyřkl ta slova s pohnutím nebo možná strachem v hlase. K tomu hroznému tíživému pocitu mnou začala chvět zima, když muž, co seděl naproti nám, ztuhl.

„Petře…? Už jsem nedoufal… Tolik jste se změnili… Dostal Přítel můj dopis?“ Hlas se mu třásl.

„Dominiko, dopis…“ Raději jsem mlčela, ale obálku jsem mu podala.

„Skutečně… Děti moje…“ V očích se mu objevily slzy, spousty slz. Vrhl se k nám a ve chvíli, kdy nás oba vroucně objal, mě píchlo u srdce. Co to jen Šimon udělal? Byl to den plný nepříjemných překvapení a mezi ně měla patřit i prohra. Naše prohra. Ne, tohle nemohlo dopadnout dobře. Šlo to příliš hladce…

Seděli jsme u večeře a já stále mlčela. Netroufala jsem si tomu muži pohlédnout do očí. Otevřeným oknem do místnosti dolehl pronikavý zvuk podkov jak na ztichlém nádvoří prudce zastavil jezdec. Za několik okamžiků už byly jeho kroky slyšet na kamenných schodech a v chodbě. Náhle se rozlétly dveře a nově příchozí nás spaloval pohledem. Mě a Šimona.

„Co tě sem přivádí,“ začal mile, jako vždycky, náš otec.

„Pane,“ promluvil ten ve dveřích a jeho hlas mě přimrazil ke křeslu. „Tihle dva nejsou vašimi dětmi.“ Sevřel se mi žaludek; ten jelen, co jsem ho s chutí povečeřela, se ve mně začal nemilosrdně obracet. Pomalu jsem svůj pohled stočila na Šimona. Byl bledý jako smrt.

„Cože? Tomu nějak nerozumím… Proč by to nemohli být moje děti?“ Klid pána Pevnosti mě malinko uklidnil. Nedá se jen tak přesvědčit… Posel se jen sebevědomě usmál.

„Protože je hledá celá Anglie pro vraždu dvou dětí, vašich dětí!“

„Ne, to není možné… Mají přeci dopis, můj dopis!“ Byli jsme teď bledí všichni tři. Byla mi zima a přišlo mi, že smrt už si brousí kosu a brzo si pro nás přijde.

„Nevím, jaké čáry jsou v tom, že právě tihle mají váš dopis. Posílá mě Přítel, dnes ráno vylovili rybáři dvě mrtvá těla pod útesem, na kterém jeho lidé viděli tyhle dva. Popis přesně sedí, můžete se sám přesvědčit.“ Podal otci list pergamenu. Ten si jen prohlédl pečeť.

„Není třeba, Příteli věřím. A tobě děkuji, nechám ti připravit pokoj a zítra se můžeš vydat na zpáteční cestu.“ Muž se poklonil a spěšně odešel. „Lháři! Tolik mě to mrzí…“ řekl otec a tiše za sebou zavřel dveře.

Probudila mě zima a nechutné vlhko. Netušila jsem, co se v noci stalo a možná jsem to ani nechtěla vědět. Ležela jsem na tvrdé kamenné podlaze někde pod zemí. Jediný zvuk nebyl slyšet. Ani myši tu nebydlely, voda nekapala…

„Vítám tě zpět ze světa mrtvých,“ Šimon se ironicky usmál. „Kéž by ses neprobudila, bylo by ti líp…“ Posadila jsem se a zmateně se rozhlédla. „Jo, je to vězení.“ Tak tohle si mohl odpustit, došlo mi to a on se mi určitě zase pokouší číst myšlenky. Uvnitř nás je něco, co ani sebevětší hádka nerozdělí…

„Jak se odsud dostaneme?“ zeptala jsem se přímo. Něco mi říkalo, že času už moc není.

„To by mě taky zajímalo. Můžeme jen doufat, že nás nehodlají nechat umřít hladem…“ Viděl to i on stejně? Ne, on byl smířený se smrtí, já ne. Asi jsem toho prožila ještě moc málo na to, abych byla připravená zamřít bez boje. Nechtěla jsem ho ovšem přesvědčovat, třeba mě něco napadne.

Seděli jsme celé hodiny. Světlo, dopadající sem malým okénkem u stropu se změnilo. Bylo poledne.

„Veroniko?“ ozvalo se náhle ze tmy. Pohlédla jsem tím směrem. V uličce, za mřížemi, někdo stál. Přišla jsem blíž. Kdo z lidí tady by mohl znát mé jméno? Nechápala jsem. Tam, na druhé straně stál onen mladík, který nám odvedl koně, když jsme se poprvé setkali s mužem, který měl zpečetit nás osud.

Podal mi skrz mříže ruku a já se jí chytila. Jeho stisk byl pevný a teplý.

„Veroniko, Šimone…“ začal tiše, že ho bylo sotva slyšet. „Nemohu vám pomoci, protože jsem Pevnosti zavázán životem. Můžu vám však dodat odvahu a to je mnohdy víc než samotná pomoc.“ Šimon, stojící dosud vzadu, přistoupil také blíž.

„Johne…“

„Ano, jsem to já,“ přikývl a hned pokračoval. „Nejsem starý a zkušený, ale mladý a odvážný. Přesto vám oběma chci říct jedno – V pravdě je síla. Nezadržujte dech, dokud ještě stojíte na břehu. A hlavně nezapomeňte, jak se žije!“

Jakmile dokončil poslední větu, pustil mou ruku a vytratil se stejně tiše jako přišel.

„Rada?“ prolomil Šimon nastalé ticho. „Nám už přeci pravda jednou nepomohla. Díky ní jsme tady!“

„Třeba v tom bylo něco víc…“ nedalo mi to. Ten mladý muž mě znal, znal moje jméno, chtěl nám poradit a poradil, jen musíme přijít na to, jak celou věc převrátit. Na mysl mi vytanula hrůzná myšlenka. Rychle jsem se ji snažila zaplašit, ale nešlo to.

Zvon kdesi v dálce odbíjel šestou večerní, když nás přivedli na nádvoří, kde se zlověstně tyčila…šibenice. Měla jsem plán, strašlivý plán, s minimální možností na úspěch, ale za zkoušku stál.

Nebylo tady moc lidí, jen pár jich postávalo po temných koutech u vysokých zdí. Sebrala jsem veškerou svou odvahu.

„Chci něco říct. Vám všem.“ Hloučky lidí projela vlna odporu.

„Jen ji nechte, ať mluví,“ pokynul mi pán Pevnosti.

„Dnes budete soudit, zabíjet a popravovat…neprávem!“ Hlas se mi třásl, ale postupně nabýval na jistotě. Nikdo nic neříkal, jen Šimon vedle mě moje počínání zděšeně pozoroval. „Tento muž,“ podívala jsem se na otce, „má právo vědět pravdu. Má právo vědět, jak to bylo s jeho dětmi i jak došlo k jejich smrti.“

Obecenstvem projel lehký šum.

„Pravda je taková, že nejsme z tohoto světa. My nepatříme k vám.“ Neklid přítomných vzrostl a Šimon do mě strčil takovou silou, že jsem málem upadla.

„Co to děláš?“ sykl, ale já neohroženě pokračovala dál.

„Přicházíme z jiné doby. A přicházíme, protože jsme měli dokončit jedno velké dílo. Úkol tak těžký, že kvůli tomu zemřely i dvě děti. Nebyly však nevinné a z útesu skočily dobrovolně.“

„Skočily, protože se bály o život!“ vykřikl kdosi. Dav už přímo vřel. Tohle nevypadalo dobře. Nesouhlasné výkřiky se rozléhaly nádvořím stále častěji, až pouhé narážky přerostly v neřízený řev. Dostala jsem nás do potíží…

Cosi uvnitř mě ale nesouhlasilo. Takhle se to mělo stát a já cítila, že úkol je dokončen a Cesta čeká, aby nás odvedla domů. Jenže jak? Svázané ruce, kolem sebe rozlícený dav, který je připraven vás ukamenovat.

Náhle branou prošel dovnitř starý muž. Vedl osedlaného ryzáka. Ve chvíli, kdy mě kůň spatřil, vyškubl muži otěže z rukou, postavil se na zadní a hlasitě zaržál. Když dopadl zpátky na všechny čtyři, pokýval ušlechtilou hlavou.

Pak se třikrát proměnil…v rytíře se zbrojí s čirého ohně, v Cheorie, která ladně vyklenula šíji a potřásla hlavou, a nakonec v Sav’éan. Bílá klisna si lehce razila cestu zástupem až ke mně. Otřela se mi o rameno a v tu chvíli Šimon zašeptal cosi nesrozumitelného.

Všechno kolem se zastavilo. Čas se zastavil, všichni zůstali stát, jakoby zkameněli. Jen my, Savana a Auri, který právě cválal k nám…

„Co…?“

„Kouzlo. Funguje jen v minulosti, dokáže zmrazit čas. Může se však používat jen v nejvyšší nouzi a naprostém ohrožení života.“ Koukala jsem jako u vytržení. Šimon byl přeci smířený se smrtí, tady v minulosti… „Nechtěl jsem tě do svého plánu zasvěcovat…mám pro to své důvody… Ale jak to tak vypadá, moc by nám to nepomohlo nebýt tvé odvahy. Splnili jsme, co se po nás chtělo. Řekli jsme mu pravdu.“

Rozhlédla jsem se naposled po nehybném nádvoří. Cesta z brány už nebyla dlážděná, byla štěrková…