Druhý svět

Autor: corinne

 

Světů je mnoho... Jak si můžete být jisti, že zrovna tento je ten váš?

 

Přihraj! Tady!“ Křik sílil. Tss, fotbalista! Jestli mám přivést fotbalistu, tak ať se jdou bodnout. Kdyby alespoň dělal něco užitečnýho...utíkat za míčem zvládne každej tupec! Už tehdy, když jsem ho viděla běhat po trávníku, mi bylo jasné, že tenhle kluk bude pořádný oříšek.

Nebyla jsem tady, na Zemi, poprvé. Ale při mé poslední misi se stala věc, díky které jsem přísahala, že už se na tuhle proklatou planetu nikdy nevrátím. Pocházím z Druhého světa. Ze světa, odkud sem přišly všechny legendy a všechny fantastické příběhy nesmrtelných hrdinů. Nebo je alespoň jedním z mnoha, odkud pocházejí...

No a tohle je klasická zápletka. V Druhém světě zuřila válka. Během ní se králi narodil syn. A jelikož si byl vědom toho, že nepřátelé budou nejvíce usilovat o život dítěte, poslal chlapce na Zemi. Do bezpečí. Teď, když kluk vyrostl, ho chce dostat zase zpátky. A proto přicházím já. Mám to nemehlo přivést domů k tatínkovi.

***

Ne. Moc dobře víte, že na tu planetu se už nikdy nevrátím!“ Postřelili mi koně, zmetci, aby mě dostali. Jakmile jsem je v lese zahlédla, bylo mi jasné o co půjde a snažila se jim ztratit. Bylo jich příliš mnoho...

Bonne kulhal, ale zůstal mi věrný a zuřivě mě bránil, aby nedostali, co chtějí. Nakonec se spokojili s utrpením zvířete a výslech, místo vězení, započal už tady v lese.

Eufra říkal, že nebudeš chtít.“ Král najednou změnil tón z krutého na smutný. Měl mě asi dojmout.

No to jsi uhádl!“ rozčilovala jsem se dál.

Chovej se slušně, ano?“ Jeden z vojáků už se rozpřahoval k tvrdé ráně, ale Bonne se po něm ohnal zuby. Mužův bělouš pár kroků ucouvl a jeho snaha se tak rozplynula v prostoru.

Půjdeš tam a přivedeš ho!“ Král se jevil jako výborný herec. Jednou se div nerozpláče a podruhé málem vybuchne vzteky. Ani člověk jako já pak neví, na čem je.

Ti tvoji blbci mi zranili koně. A bez něj se nikam nehnu!“ Král se zatvářil kysele. Já vítězoslavně. Pár dobrých karet ještě mám.

No tak si v královských stájích vybereš jiného. Rychlejšího a silnějšího,“ vyjednával jako zkušený diplomat. Opovržlivě jsem se na něj podívala. Pak jsem sjela pohledem zvířata všech vojáků. A nakonec pohladila svého koníka po hnědobílém krku.

Silnější ani rychlejší není žádný z koní ve tvých zatuchlých stájích. Bonne nemůže chodit a dokud se neuzdraví, nikam se nejede!“ Takhle setřít se mi krále snad ještě nepodařilo. Moc dobře věděl, že vyléčit ránu způsobenou šípem z Aregunu dá spoustu práce a času.

Můj strakatý koník se začal třást po celém těle. Jestli chci, aby tohle dobře dopadlo, musím slézt z jeho hřbetu. Ale jestli slezu, donutí mě jet bez něj. Nikdy jsem nic nezvládla sama. Bonne byl mojí součástí. Mojí druhou polovičkou.

Zvíře se po mě úzkostlivě ohlédlo. Vědělo, že mi může stoprocentně věřit, stejně jako já jemu. Pohladila jsem ho po krku...a přehodila pravou nohu přes jeho hřbet. Neslyšně jsem dopadla na jehličí a očekávala němé rány ze všech stran. Zabít kohokoli z těchhle tupců jsem si nedovolila.

Obestoupili nás, jenže král se rozmyslel.

Nechte ji! Mohla by zmizet nadobro. Je sice drzá a já sám bych ji nejradši viděl za mřížemi někde v podzemí, ale...“ Odmlčel se. Vrhla jsem na něj provokativní pohled. A co ti v tom brání? On jen odvrátil hlavu, aby odolal pokušení. „Vezměte toho koně k zelenému kouzelníkovi, ten dokáže moc Aregunu zlomit.“ V duši se mi, i přes mé vnitřní protesty, rozlil klid a úleva. Ale to nebylo dobré, chtěla jsem zůstat ve střehu.

Všichni naskákali na koně a já zůstala stát nehybně vedle svého Bonne.

Počkat. Pojedou jen dva. Ostatní tu s ní zůstanou. Musíme mít jistotu, že nám s tím koněm nezmizí.“ Král byl nechutně vychytralý. Trochu mě to děsilo. Každopádně všichni, krom dvou, zase sesedli. Udělali kolem mě kruh a tasili meče.

 

***

Opřela jsem se o zábradlí a čekala. Pár kluků už mě zmerčilo a vrhali na mě čas od času podivné pohledy. Samozřejmě, vždyť moje oblečení z Druhého světa se tady jevilo jako směšné a bláznivé. A meč snad budil i pohrdání. Žádný obyčejný člověk tady odsud by se se mnou dobrovolně nedal do řeči. A to přesně jsem chtěla. Nezahazovat se s kde kým. Oslovit jen toho jednoho.

Ostrý hvizd píšťalky ukončil dnešní trénink a chlapci se začali trousit do šatny. Ostřížím pohledem jsem si je prohlížela, aby to byl skutečně on, koho budu přemlouvat. Jistě, támhle je. Přívěšek nesundává ani na fotbale, musí to být on. Povzdechla jsem si a spěšně se vydala k východu.

Ahoj,“ oslovila jsem ho, když ve dveřích procházel kolem mě. Ze všech sil jsem se snažila, aby to znělo mile a přirozeně.

Ahoj,“ udiveně si mě prohlédl a chtěl pokračovat ven, ale já ho zadržela.

Počkej! Já...chci... Musím ti něco říct.“ Pokrčil rameny a čekal. „Ale ne tady.“

Tak kde teda?“ Cítila jsem, že můj plán je na pokraji zhroucení. Jeho úsečné a nepříliš nadšené odpovědi nebyly dobrým znamením.

Za hodinu. Budu čekat na konci lipové aleje. Slib mi, že přijdeš,“ zaprosila jsem a udělala co nejroztomilejší obličej. No teda! Takhle se ponižovat! Tentokrát to bude drahé, můj královský příteli.

Ale já nemůžu...“ pokusil se protestovat. Pro tuhle situaci tady byl plán číslo dvě.

Jediným škubnutím jsem mu strhla z krku řetízek s malým temně fialovým kamínkem. Kdyby mě teď viděl král, asi by mě na místě zabil.

Hej! Vrať mi ho!“ Automaticky hmátl po mé ruce, ale já jsem přívěšek rychle skryla v dlani.

Dám ti ho, jen, když přijdeš. Za hodinu v lipové aleji.“ Věnovala jsem mu poslední rozverný pohled a rozběhla se pryč.

 

***

Netrvalo to dlouho, snad jen hodinu, a uslyšela jsem dusot kopyt. Bonne zaržál a vrazil mezi ozbrojence, aby se se mnou přivítal. A taky, abych mohla znovu nasednout na jeho hřbet.

Jezdila jsem jen se sedlem, kvůli praktičnosti. Sedlové brašny byly vždycky plné nejnutnějších drobností a na sedle visel také můj druhý meč. Nic jiného jsme nepotřebovali. Bonne vždycky věděl, kam chci jet, a tak nebylo nutné, abych ho vedla otěžemi.

Doprovoďte ji k bráně, ať máme jistotu.“ Král vsunul nohu do třmenu, ale jediné mé tiché slovo stačilo k tomu, aby Bonne štípl hřebce do plece. Kůň sklopil uši dozadu a o krok ustoupil.

Usmála jsem se při pohledu na krále, který se zvedal z bláta. Zpražil mě pohledem, o kterém se domníval, že ve mně vzbudí strach. Zachichotala jsem se nahlas.

Tak běžte už!“ křikl, snad abych neměla možnost ho znovu zesměšnit. Pobídla jsem svého strakáče do cvalu. Směrem k bráně. Ještě naposledy. Kdoví, co by Bonne provedli, kdybych se teď vypařila...

 

***

Vzal to celkem dobře... Seděla jsem pod stromem a pohrávala si s malým kamínkem. Je zvláštní, že za mnou neběžel...že by o tu schůzku fakt stál? Moje mysl se pomalu nořila do míst, na která jsem si zakázala myslet. Nesmysl! Přesvědčovala jsem sama sebe. Viděl mě poprvé v životě. Neví kdo jsem. Vlastně...jsem pro něj zloděj a vyděrač. Ano a ještě ke všemu blázen. Očima jsem pohladila meč, který mi ležel v klíně.

Bonne mi čumákem pocuchal dlouhé vlasy.

Neboj se hochu. Běž se schovat, víš, že naše vystoupení musí mít gradaci,“ usmála jsem se, aniž jsem na koně pohlédla a znovu se zadívala na temně fialovou věc ve své dlani. „Dala ti ho královna, ještě ve Druhém světě, v den tvého odchodu. Ani netušíš v jakém jsi nebezpečí. Bez něj.“

Zaslechla jsem kroky. Jako osamělý chodec, jediný a sám. Skutečně se rozhodl přijít. Tím lépe pro něj. Zvedla jsem se a připjala si meč. Zase jsem se cítila jistější, když mi visel u boku. Vynořila jsem se zpoza stromu a se smíchem si užívala ten výraz překvapení.

Dech se mu zrychlil a kroky zpomalily. Bál se. Bál se mě. Znovu jsem se široce usmála, tentokrát už přátelštěji, ale i přesto jsem položila ruku na jílec své zbraně. Tohle gesto jsem si nemohla odpustit.

V modrých očích se mu odrážela vidina smrti. Zastavil se a chtěl se obrátit k útěku. Byl ode mě sotva pár kroků a já ho skoro začala obdivovat. Dostal se nejdál ze všech, které jsem měla kdy převést k nám.

Než se však stačil otočit, rozevřela jsem dlaň. Zasvítily mu oči a vrhl se ke mně. Pohybem ruky jsem ho zastavila.

Nejdřív mi slib, že si vyslechneš, co ti chci říct.“ Váhavě kývl.

Dobře...ale teď mi dej můj přívěšek!“ Mlčky jsem mu řetízek podala a on ho opatrně schoval do kapsy. „Poslouchám,“ řekl pak poněkud přiškrceným hlasem. Opřela jsem se zády o lípu; tohle bude na dýl...

Víš, kdo ti ho dal?“ zeptala jsem se. Přišlo mi nejrozumnější začít úplně od začátku. Od jeho narození.

Moje mamka...dala mi ho na krk, když umírala...“ No vida. Úplně dutej není.

A pamatuješ si, kdy to bylo?“

Byl jsem malej. Hodně malej,“ odpověděl, ale já cítila, že do dalšího mluvení už se mu moc nechce.

A chceš slyšet proč umřela, kdo je tvůj otec a proč se svět kolem tebe zbláznil?“ Chlapec se na mě vyjeveně podíval. Očividně si byl jistý, že když procházel bránou z Druhého světa, bylo to jen stěhování do jiného domova. A nikoli do jiného vesmíru. Tak takhle to nepůjde... Začala jsem rychle uvažovat. V tu chvíli mě cosi šťouchlo do ramene. Bonne...

Ten kůň je tvůj?“ vykulil na mě oči, když se mi strakáč začal otírat o tvář. Chtěl asi uniknout dalším nepříjemným otázkám a zároveň zachránit situaci.

Jistě.“ Improvizovala jsem a byla ráda, že se Bonne ukázal. Ten se zatím zvědavě zadíval na příchozího a šel se s ním seznámit. Ve chvíli, kdy chlapec zahlédl na sedle můj druhý meč, na okamžik mu v očích zasvítila jiskra jeho předků.

Hézký...“ protáhl uznale a položil ruku na jeho jílec.

Nesahej na to. Něco si...“ Chtěla jsem říct něco si uděláš, ale pak mi hlavou bleskla myšlenka. Znát jeho sílu taky není k zahození.

Byla jsem si skoro jistá, že se mnou dobrovolně nikam nepůjde. Na to byl až moc chytrej. Vytáhla jsem svou zbraň.

Tak se ukaž,“ prohodila jsem směrem k němu s vyzývavým úsměvem. On se zatvářil povýšeně. Asi si myslel, že meč nosím jen tak. Postavili jsme se naproti sobě. Neměla jsem strach, že tudy někdo půjde. Tudy nikdy nechodilo moc lidí. A když už ano, bylo to hodně pozdě večer.

Zbraně zdvižené a já očekávala sílu. Skutečně. S mečem byl nemotorný; sotva ho uzvedl, ale když už se napřáhl k ráně, snažil se, aby úder byl co největší silou. Lehce jsem odrážela útok za útokem.

A pak se stalo něco, co jsem přímo nenáviděla. Moje duše odplula a realita se změnila. Stáli jsme na svěží louce zalité zářivým jarním sluncem. Vítr mi bystřil mysl. Lehké kroky a třesk kovu. Vznášela jsem se lehounká jako pírko a zároveň silná jako oceán.

Máchla jsem rukou a můj protivník byl beze zbraně. Nečekal to, a tak skončil na zemi spolu se svým mečem. Udělala jsem k němu krok a než se stačil zvednout, zabodla meč těsně vedle jeho krku. Projel jím strach a vlna paniky.

Opatrně, princi, tahle nepozornost by tě příště mohla stát život.“ Když jsem si uvědomila svou chybu, bylo už pozdě.

Jak jsi mi to řekla?“ Svět zešedivěl a zevšedněl. Nad námi šuměly jen staré lípy a můj meč tkvěl v rozbahněné půdě. Tahle půda však patřila Zemi.

Jakmile uslyšel má slova, bleskurychle se zvedl. Vyskočil na nohy a meč nechal ležet. O několik kroků jsem ucouvla. Chtěl mě následovat, ale já proti němu napřáhla svou zbraň. Zůstal stát a zadíval se mi hluboko do očí.

Řekni to ještě jednou,“ zašeptal. V jeho hlase jsem ucítila vzrušení. Teď už ne strach, ale cosi velikého a mocného.

Zapomeň na to,“ odpověděla jsem taky šeptem a sklonila meč k zemi.

Ne, zopakuj to. Chci to slyšet ještě jednou.“ Začal dotírat a já své chyby opět zalitovala.

V další vteřině se sehnul pro druhý meč, co ležel na zemi. Zhluboka se nadechl a jeho špičku opřel o mou hruď. Tak je to správně, pomyslela jsem si s nepatrným úsměvem.

Řekni to ještě jednou,“ procedil skrze zuby. Nepokoušela jsem se jeho zbraň odvrátit, věděla jsem, že by byl schopný bodnout.

Pane,“ špitla jsem a znovu se pousmála, „pojeď se mnou.“ Uvnitř jsem cítila nesmírnou radost. Meč ho probudil z dlouhého spánku. To můj meč probudil jeho válečnického ducha.

Kam?“ Zbraň mu v ruce začala těžknout a zarývala se mi do kůže stále hloub.

Jakoby věděl, že je ta správná chvíle, objevil se zase Bonne. Lehce zaržál a šťouchl chlapce do ramene. Zatnula jsem zuby bolestí, když se meč opět pohnul.

Pojeď, princi,“ přemáhala jsem se, abych vykouzlila líbezný úsměv. Konečně sklonil meč a nedůvěřivě se podíval na koníka.

Já a jet?“ Opatrně k němu přistoupil. A když už nic jiného, vrátil meč tam, kde ho vzal.

No, pokud si chceš říkat princ,“ usmála jsem se, „musíš se naučit jezdit.“ Dostala jsem ho. Pýcha se ozvala. Jak podivná lidská vlastnost...

S mojí pomocí se dostal nahoru a já se pak vyšvihla za něj.

 

***

Bránu jsem viděla už z dálky. Dva mohutné javory se tady tyčily už od počátku věků. Jejich zelené listy nikdy nezežloutly. Nikdy neopadaly. Zůstávaly pořád stejné. A tak se jevily i z druhé strany, ze Země. Pokud ovšem byla brána otevřená.

Pohlédla jsem do onoho průchodu a spatřila krajinu, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Jak tohle jenom dopadne...

Tak běž už!“ vykřikl jeden z vojáků ve strachu, že jsem si to ještě rozmyslela. Já však stále zůstávala klidná. Čekala jsem na závan čerstvého větru svého světa. Jako vždycky. Měl být pokynem k cestě. Dneska si však dával na čas.

Seděla jsem nehybně a ani Bonne se nepohnul. Stál s hlavou vysoko vztyčenou, uši napřímené dopředu, nozdry rozšířené a ocas elegantně zdvižený. A vítr nefoukal a nefoukal.

Na co ještě čekáš? Máme ti snad pomoct?“ rozčílený hlas netrpělivých strážných prolétl až do korun obou stromů. Listí se však nehnulo.

Uslyšela jsem, jak si jeden z vojáků sundává z ramene luk. Ten blázen snad chce střílet... Aregunský šíp mi prosvištěl těsně kolem ucha a zabodl se do kmene javoru. Dřevo zasténalo. Strom promluvil.

Příště budu mířit přesněji. Tak hni sebou!“ Listí se rozšeptalo. Mírný větřík rozcuchal Bonne hřívu.

Blázne,“ prohodila jsem ke strážím a kůň se sám od sebe vydal lehkým krokem směrem k bráně. Byl natěšený. Dneska možná až moc. Bylo to jako sedět na náloži dynamitu, o které nevíte, kdy vybuchne.

Ten pocit jsem znala dobře a milovala jsem ho. Milovala jsem, když Bonne uháněl po louce. Vždycky tak plný nekonečné energie. V Druhém světě většinou běhal sám, ale tady jsme byli vždycky spolu.

Zvláštní mrazení, které mnou vždycky otřáslo, když jsme projížděli branou, dneska ještě nějakou chvíli zůstávalo ve vzduchu. Najednou jakoby barvy zbledly a vítr se zcela vytratil. Vzduch se změnil ze svěžího na dusivý. Hřebec se zastavil a zahrabal kopytem. Kolem se rozlétly drny. Hlína ze Země.

 

***

I přes svou zkaženou náladu jsem se smála. Ten kluk se v sedle natřásal jako pytel brambor. Škodolibost a drzost byly mými předními vlastnostmi.

Bonne si moc dobře pamatoval cestu domů. Vyjeli jsme za město do luk a hřebec automaticky zrychlil do cvalu. Nikdy jsem branou neprojížděla rychleji než krokem, ale tento den byl výjimečný. A tenhle okamžik zásadní a jedinečný. A ten kluk měl odvahu.

Kam to jedeme?“ otočil se na mě a snažil se překřičet vítr. Nespouštěla jsem oči z líbezné krajiny za branou.

Domů,“ vydechla jsem. Zase jsem ucítila jeho strach. Odhodlával se, že v plné jízdě seskočí. Když už začal klouzat ke straně, chytla jsem ho pevně kolem pasu. Teď už utéct nesmí! „Neboj se, jen se pevně chyť.“

V ten okamžik Bonne vyrazil šíleným tempem a hnal se k javorům. Věděl, že jsem to tak chtěla. Čím dřív budeme na druhé straně, tím líp.

Mrazivý pocit tentokrát trval jen zlomek vteřiny. Pak se krajina zalila nádhernými barvami a zlaté sluneční paprsky mě pohladily po tváři. Kůň však nezastavil, jak bylo jeho zvykem. Uháněl dál, směrem ke královskému městu.

Prolétl doširoka otevřenou branou. Lidé zděšeně uskakovali z cesty a tiskli se ke zdem domů; údery kopyt na kamenné dlažbě se rozléhaly ulicemi. Už jsme byli na dohled od paláce.

Vojáci otevřely těžká dubová vrata a Bonne jimi proběhl aniž zpomalil. Po širokém schodišti vzhůru a pak dlouhou chodbou do Velkého sálu.

Před trůnem na místě zastavil a já nechala chlapce, aby neudržel rovnováhu a sklouzl na zem. Nebylo to zrovna nejšetrnější, ale chtěla jsem to mít co nejdřív z krku.

Všude kolem se vyrojily stráže a král se zvedl ze svého křesla. Ten kluk stále ležel na zemi. Skoro ve mně hrklo, že nakonec to všechno ještě odnesu já, když zvedl hlavu.

Hleděl na mě. Jeho oči tady, ve Druhém světě, zářily nebývalou modrou. Úzkostlivě na mě pohlížel a hledal pomoc. Skutečně koukal on na mě a on ode mě chtěl, abych mu pomohla. Pohrdavě jsem od něj odvrátila pohled.

S králem jsme se setkali očima a ten pokynul svému pobočníkovi. Muž nevypadal příliš nadšeně, když mi podával dva váčky zlaťáků. Teď, když chlapec na zemi viděl, co se děje, muselo to vypadat jako nechutný obchod s lidským masem.

Jeden jsem schovala do sedlové brašny, ale ten druhý si nechala v ruce a s přivřenýma očima se podívala na krále. Takhle jsme se nedomluvili...chce si mě snad koupit?

To je záloha. Chci z něho mít válečníka,“ usmál se muž.

V tom případě si to zlato strč za klobouk!“ Mrštila jsem druhým váčkem králi k nohám. Mince zazvonily o mramorovou podlahu. „Já tohle nemehlo učit nebudu!“ Nevěnovala jsem tomu klukovi ani jediný pohled. I když jsem věděla, že má oči jenom pro mě. Tohle už teda vážně přehání! Vsadím se, že si to promyslel už předem a jenom na mě ušil boudu!

Nemohla jsem čekat, musela jsem jednat. Bonne se na můj pokyn zvedl na zadní a skokem se otočil. Stejně rychle jako sem vrazil, tak vyběhl ven. Schody mu nedělaly nejmenší problém a branou prolétl jako blesk.

Zastavil až hluboko v lese, když jsme měli oba dva jistotu, že nás nikdo nepronásleduje. Ostatně zmizet beze stopy byl můj oblíbený způsob odchodu. Konečně jsem mohla slézt ze sedla a trochu si odpočinout.

Posadila jsem se do trávy a opřela se zády o strom. Zavřela jsem oči a dlouho jenom vnímala svůj dech a tlukot svého srdce. To byl pro mě ten nejlepší odpočinek. Tak se celé mé tělo zregenerovalo nesmírně rychle. A čas při něm utíkal desetkrát tolik.

Když mi Bonne zafuněl do ucha, na krajinu už padalo šero. Otevřela jsem oči a po paměti natáhla ruku, abych ho podrbala na nose. Šťouchl do mě a zafrkal na tmavé křoví. Něco nebylo v pořádku. Postavila jsem se a pohladila ho po šíji.

Copak je?“ zašeptala jsem, ale kůň stále upíral oči i uši k tomu hustému keři. „No tak odsud vypadneme,“ rozhodla jsem nakonec a vyhoupla se do sedla.

Nebyla jsem připravená na to, že tak rychle vyrazí, a tak jsem měla co dělat, abych nespadla. Několika mohutnými skoky se dostal na lesní cestu a po té se tryskem rozeběhl.

Měla jsem strach. O svého koně. Vždycky, když jsme dokončili nějakou misi, uklidnil se a společně jsme několik dní odpočívali a užívali si volna a svobody. Jenže teď... Bála jsem se, aby se mu něco nestalo. Přeci jenom se dneska naběhal už dost. A takhle se normálně nepřepíná. Musí jít o nějaké skutečně veliké nebezpečí. Sledovali nás? Pronásledovali? Nemohli nás přece najít!

Za zatáčkou se vynořil mohutný strom. Byl vyvrácený ze země a jediná možnost, jak pokračovat, byla přeskočit ho.

To zvládneš,“ zašeptala jsem a hřebec ještě zrychlil. Přitiskla jsem se k jeho krku a připravila se na skok. Avšak těsně předtím, než přední nohy odlepil od země, prudce zastavil.

Těsně před jeho hlavou prolétl šíp a zmizel v hustých větvích vyvráceného smrku. V tu samou chvíli se Bonne postavil na zadní a zahrabal kopyty vysoko do vzduchu. Pod jeho břichem prolétly současně další dva šípy, které následovaly ten první kamsi do houští.

Tenhle úhybný manévr jsem ale nečekala a nekontrolovaně se řítila k zemi. Tvrdě jsem dopadla a jako v mlze uviděla, jak se Bonne odrazil a skokem, který jsem u něj ještě nikdy neviděla, z místa přeskočil padlý kmen. Zalapala jsem po dechu. Ztratil se.

Chtěla jsem ho zavolat, ale v krku jsem měla najednou tak sucho. Začalo se mi špatně dýchat. Každý nádech bolel. A pak jako bych se rozplynula...

 

***

Pálily mě ruce. Odíraly mi je provazy. Procházela jsem chodbou se spoustou dveří. Byla jsem sama. Poslední dveře, naproti mně, byly dokořán a linula se z nich tma a chlad.

Jen, co jsem do té místnosti vkročila, zabouchly se za mnou s dunivou ránou. Stála jsem uprostřed obrovské místnosti; sluneční paprsky sem pronikaly skrz obrovská barevná okna. Připadala jsem si jako v katedrále.

Nekonečný prostor sálu najednou naplnil hlas. Nerozuměla jsem mu, ale věděla jsem, že po mě něco chce. Začala jsem šeptat, pak mluvit a nakonec křičet. Chtěla jsem mu to říct...že nerozumím. Ale on mě nebral na vědomí. Měl mě tu samotnou a bezbrannou. Ať už jsem věděla, co po mě chce nebo ne, měla jsem kývnout.

Nutil mě a dusil. Znovu a znovu jsem padala a zase vstávala. Cítila jsem, jak mi po spánku stéká krev. A pak už jsem se nezvedla. Bez pomoci rukou už jsem nedokázala vstát.

Zůstala jsem ležet a nevnímala ani chlad kamene ani nedýchatelné horko. Jen bolest pokaždé, když jsem do plic nabrala trochu kyslíku...

 

***

Prudký kopanec do žeber mě vytrhl z mrazivé noční můry. A já si potřetí uvědomila tu bolest při každičkém nádechu. Paměť se mi pomalu vrátila. Vzpomněla jsem si na svůj pád. Jistě, ty žebra jsou určitě pořádně naražený...

Chtěla jsem se posadit, ale bez pomoci rukou to nešlo. No to snad... Došlo mi, že s nimi nemůžu hýbat a na okamžik mě zachvátila panika, že můj sen nebyl snem. Otevřela jsem oči.

No to mě těší, že pořád ještě žiješ.“ Podivně povědomý hlas plný ironie. Ležela jsem na zemi, hleděla na azurové nebe a taky do tváře někoho, koho bych tu čekala ze všech nejmíň.

Ty? Ty máš být přece na hradě!“ vykřikla jsem. To už však moje hrdlo svírala ledová čepel spolu se zemí. Stál nade mnou se špičkou meče na mém krku a jakoby váhal. Jen tak si pohazoval s mým životem.

Tvůj vězeň, kterého jsi tak chytře prodala králi, jednoduše utekl,“ pronesl naoko důležitě. Pak meč zvedl a zabodl ho těsně vedle mého krku. Jako já jemu... „Proč jsi lhala?“ otázal se suše.

Nelhala,“ řekla jsem klidně. Už jsem věděla o co mu jde.

Mám tě zabít?“ usmál se. Doufal, že mu řeknu pravdu, kterou chce slyšet. Bylo to zvláštní, jak rychle se přizpůsobil tomuto světu a zdejšímu tvrdému životu.

Můžeš to zkusit.“ Drzý úsměv se mi opět vrátil. On však už zase držel zbraň pevně v ruce.

Když jsem já ležel na zemi a ty jsi mě mohla zabít, neudělala jsi to.“ Nelítostně na mě pohlédl a naše oči se setkaly. „To ovšem neznamená, že já tě nechám žít.“ Mluvil ledově, jakoby nebyl sám sebou. Jeho modré oči teď už nezářily tou překrásně modrou, ale mrazily a tvrdě se zabodávaly hluboko do mé duše.

Ne, to není jako tenkrát,“ promluvila jsem tiše. Chlapec na okamžik znejistěl. „Tehdy jsi nebyl bezbranný jako já teď. Nebyl jsi mi vydán na milost a nemilost jako já tobě.“

Přeci jenom byl mozek víc než síla. Byl to rozum, co mě dostával ze smrtelných pastí jako byla tato. Riskovala jsem, ale nebylo co ztratit. Hůř jsem dopadnout nemohla. Znovu zaváhal. Pak přivřel oči a změřil si mě pohledem soudce.

Ty chceš souboj...“ Kývla jsem. Blbej není, jen mu to dýl trvá.

Přesně tak.“

Když vyhraju, uděláš, co po tobě budu chtít.“ Jistě, byl to on, kdo si teď určoval podmínky. Pokud jsem nechtěla skončit jako vlčí potrava, musela jsem i na tohle kývnout.

A když vyhraju já, vrátíš se do paláce.“ Zkusila jsem obhájit taky svůj zájem.

Myslím, že ty nejsi v postavení, které by mě nutilo, abych tuhle hloupost přijal,“ prohodil ledabyle, ale ve skutečnosti ta slova znamenala moc. Celej táta, prolétlo mi hlavou. Připomínal mi krále. Až moc.

Za chvíli už jsem se zvedala ze země a sundávala si z rukou zbytky provazů. Pche! Tenhle kluk, fotbalista, a dokázal mě svázat. A chtěl mě zabít. Co hůř, dokázal by mě zabít. Stačilo mi jenom na něj pohlédnout a bylo mi jasné, že je plně odhodlaný jít za svým cílem. A pokud je jím moje smrt, zabije mě.

Svůj meč jsem u sebe kupodivu stále měla. Sevřela jsem ho oběma rukama jako vždycky. Váhou byl tak akorát jako vždycky. Ale když jsem se chtěla zhluboka nadechnout a zaútočit, naražená žebra o sobě dala znovu vědět. Vynechala jsem jeden nádech a to mou koncentraci zcela rozhodilo.

Stejně jsem to byla já, kdo udělal první krok. Bez toho aniž bych věděla, jak chci tohle všechno zakončit, musela jsem ho alespoň odzbrojit.

Meč, který držel v ruce, musel být neuvěřitelně lehký. Zato ten můj každým dalším úderem těžknul. Bezmála tři dny už jsem si pořádně neodpočinula. Tělo mi dávalo jasně najevo, že takhle to dál nepůjde. Síly mě opouštěly rychleji než obvykle.

Vztek násobil jeho sílu spolu s odhodláním. Neuvědomila jsem si, že před jeho údery začínám ustupovat. A pak zbýval už jen poslední krok... Záda narazila na strom, opět se ozvala bolest a moje prsty povolily. Meč zazvonil o kámen v trávě. Zavřela jsem oči a čekala na poslední ránu. Marně.

Ucítila jsem, jak sklonil svou zbraň a místo toho se jen rozmáchl volnou rukou. Tvář mě začala pálit. Dvakrát.

To bylo za únos a za zlato,“ řekl ledově a napřáhl ruku potřetí.

A za co to bylo teď?“ špitla jsem, když sám nepromluvil.

Za to nemehlo,“ zamumlal. Chtěl mi slepě dokázat, že je silnější, to on ale nebyl.

Štěstí stálo na jeho straně, že jsem byla unavená. To ale situaci neřešilo. Naopak, ještě zhoršovalo.

Vyhrál jsem,“ škodolibě se usmál a znovu pozvedl svůj meč a namířil ho proti mě, abych ho snad nechtěla přesvědčit o opaku.

Co ode mě vlastně chceš?“ zasípala jsem znaveně. „Zabít mě nechceš, tak o co ti jde?“ Zablesklo se mu v očích, ale vzápětí svůj zrak sklopil k zemi.

To bych ani nedokázal,“ špitl. Ale já moc dobře věděla, že pokud má člověk zbraň, je schopný zabíjet. „Chci jen...domů...“ Nepřítomně se zahleděl do lesní hlubiny.

Ale vždyť jsi doma,“ pokračovala jsem. Zavrtěl hlavou. Nevědomky sklonil meč a ani si nevšiml, že jsem se vyčerpáním svezla na zem.

Ne. Chci zpátky. Chci domů.“ Povzdechla jsem si. Slib je slib. Pocit naprosté bezmoci mě zase zaplavil, když se otočil a podíval se na mě. Žádný soucit. Jenom tvrdohlavost. Když jsem prohrála, jen ať platím. Ale tohle by se nestalo! Nestalo, kdyby... Polovina mě samé se vzpírala. Nechtěla uznat, že tohle nemehlo mě dokázalo porazit.

Bonne si neslyšně opřel hlavu o mé rameno. Měla jsem co dělat, abych vůbec dokázala sedět. Tou tíhou mě rozbolela záda. No, ještě ke všemu tohle! Nebyla jsem překvapená, že se vrátil. Věděla jsem naprosto jistě, že přijde, až ho budu potřebovat. A přišel.

Bonne, nech toho.“ Hřebec sebou polekaně trhl. Bylo to poprvé, co jsem mu něco vytkla. Chlapec se na mě zadíval ještě pronikavěji. Celou tu dobu čekal. Chtěl domů.

S pomocí svého strakatého koně jsem se zvedla a znovu si povzdechla. S námahou jsem vylezla na jeho hřbet a ohlédla se po tom klukovi.

Tak nasedni,“ vzdychla jsem a chtě nechtě mu podala ruku. Ten ihned pookřál a vyhoupl se za mě. Bonne věděl, že mám co dělat, abych se v sedle udržela, a tak na nic nečekal a vyrazil pohodlným cvalem. I vyrovnaný krok mi teď dělal potíže. To mám za to všechno. Nakonec je to stejně moje chyba. A já všechno odnesu. Nebylo se čemu divit, měla jsem krále varovat. Ale já naivně doufala, že už si poradí sám. Tss...tupec!

Brána byla na dohled hned za lesem. Dva mohutné javory a mezi nimi krajina šedší a všednější než ta naše. Projeli jsme branou a můj hřebec zastavil jako vždycky. Chlapec seskočil a bez jediného slova si odepjal meč.

Naposledy se zahleděl na nádherně se lesknoucí čepel, na vteřinu zavřel oči a pak ho zabodl hluboko do rozbahněné půdy u jednoho ze stromů. Otočil se a odešel. Ani se nerozloučil.

Bonne stál bez hnutí a pozoroval ho spolu se mnou, dokud se nám neztratil za obzorem kopce. Vítr mi vál do vlasů a koni do hřívy. Nedokázala jsem se ubránit veliké slze, která mi stekla po tváři a skanula koni na šíji.

Sbohem, princi,“ zašeptala jsem s hlavou vztyčenou a pohledem upřeným k místu, kde před chvílí zmizel.

Netušila jsem, že když my už ho neviděli, on nás ještě viděl. Podíval se zpět na překrásnou krajinu mezi dvěma javory, která postupně bledla, až se stala stejnou jako všechno kolem.

Sbohem otče, můj domov je někde jinde.“ Vítr vzal slova mizející v prostoru a odnesl je k bráně. Vynesl je až vysoko do korun obou stromů. Listí se rozšeptalo, ale brána zůstala zavřená.

Druhý svět

Datum 13.02.2014
Vložil Nhoriel
Titulek :D

Ááách jo a já doufala, že s koněma už bude pokoj! :D
Šíp z Aregunu? Trochu mi to zavání morghulákem z Hobita, ale proč ne... :)
Měla bych ještě jednu poznámečku - a sice povahu hlavní hrdinky. V jednu chvíli drsná ostřílená válečnice a v druhou taková vystrašená slečna...? No nevím, nevím... Ale fajn, věřím, že z toho pendlování sem a tam musela bejt asi fakt dost vyřízená :D
Trochu mě zklamal konec. Psala jsi, že je to "trochu delší", ale přesto mi závěr přišel tak trochu uspěchaný a nedovysvětlený (zatraceně, existuje vůbec takový slovo? :D). Na druhou stranu ale fajn oddych od George a jeho patálií :))

Datum 15.02.2014
Vložil corinne
Titulek Re: :D

A nebude! Ještě pár desítek let :D
Ne, tohle je fakt náhoda...já tam původně žádný název ani dávat nechtěla...ale pak mě to napadlo jako oživení nebo co :D
Jo a nejsi první... Asi jsem to špatně vykreslila nebo je to ve čtenářích, to fakt nevím... Ale šlo o to, že byla jaká byla tedy holka, co žije v divočině se svým koníkem a stará se sama o sebe. Hnedka na začátku, ještě na Zemi, hrála na toho kluka jakože divadýlko. A na konci byla prostě jen unavená.
Konec se mě osobně zdá v cajku (což se často nestává). A nejen mě i těm, co doteďka četli... Měl být takový...nedovysvětlený (jo, fakt to existuje) a otevřený. Nevím, co všichni na uzavřených koncích vidíte? Já miluju ty otevřené... :)

 

Kontakt

Vyhledávání

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode