Cesta osudu

Autor: Kačka!

(obsahuje pouze část příběhu kvůli kopírování)

Tajemná postava

Začal foukat studený vítr a Kate začala být ještě větší zima než ji do teďka byla. Přes hlavu si přetáhla kapuci bundy a ruce zastrčila do kapes. Byla tma a dívka se vracela domů ze souboru, kde hrála na sopránovou flétnu. Na okraji cesty byly poslední zbytky sněhu letošní zimy. Celý den sníh tál, ale teď se najednou zase ochladilo a z nebe se začaly snášet drobné vločky sněhu. Přidala do kroku, aby byla doma co nejdřív. Jinak ze mě bude zmrzlej preclík. Podívala se na oblohu. Zase žádné hvězdy a zase ten smog. Už si ani nevzpomínala kdy naposledy byla jasná obloha. Povzdychla si, ráda se dívala na hvězdy a hledala známá souhvězdí.

Zadívala se do stínu jednoho z rodinných domků vesnice, kolem kterého procházela. V tom ji zamrazilo. Ve stínu spatřila dvě malá světélka. Byly to oči, oči které proniknou i tou nejčernější tmou, to nejtemnější nocí. Nemohly to být oči člověka, žádný člověk neměl tak dobré oči, spíše vypadaly jako kočičí. To ale zavrhla, když ve stínu spatřila siluetu temné postavy – postavy v plášti?

Dívce začalo být srdce jako splašené a skoro se ji zastavilo, když postava…zmizela. Prostě se najednou dočista rozplynula jako obyčejný vzduch. Jakoby tam vůbec nikdy nabyla.

Zůstala stát na místě jako přimrazená s otevřenou pusou do kořán a zírala do místa kde ještě před chvilkou viděla stát temnou postavu. Najednou se vzpamatovala a na nic nečekala. Rozběhla se přímo k domku svojí rodiny. Cestou na ni v každém stínu, za každým rohem vykukovali ty svítivé oči a všude viděla to temnou postavu.

Tohle však byly jenom její představy, skutečná však byla jenom ta první.

***

„Ahoj mami!“ zavolala Kate na svoji mamku a při tom si vysvlékala bundu. Zamířila za maminkou do kuchyně, měla už pořádný hlas, ale ještě stále byla v šoku z toho zjevení so před chvílí spatřila. „Ahoj Kate, jak se ti hrálo?“ zeptala se Katenina maminka. „Celkem dobře. Ale mám strašný hlad.“ Oznámila Kate, protože ji už opravdu kručelo v břiše. Její maminka se na ni usmála a řekla: „Dneska budeme mít vaječinu.“ Na pánev zrovna nalévala už ze skořápky vyklepnutá vejce a vařečkou začala míchat. „Výborně.“ řekla Kate a začala si mazat chleba máslem, položeném na kuchyňské lince. V polovině namazaného chleba se ji myšlenky zase rozutekly k tajemné postavě – přízraku, zjevení, duchovi?! Přeběhl ji mráz po zádech. Co to vlastně bylo? Co když…

„Haló, Kate! Na co myslíš?“ vytrhla ji ze zamyšlení maminčina otázka. „Jsi zamilovaná nebo co?“ dodala ještě a Kate se konečně od svých myšlenek přenesla zase zpět do reality. „Ne! Nejsem!“ až příliš prudce Kate. V duchu se nad tím zasmála. Bylo to absurdní spojovat to zjevení, co viděla se zamilováním. „A na co pořád myslíš? Jak vidím jsi pořád někde jinde.“ „Hmm…na nic.“ řekla zvesela Kate a široce se na maminku usmála. Rozhodla se že o tom co viděla nikomu neřekne. Stejně by ji to nikdo nevěřil, všichni by si mysleli, že si to vymyslela a jen se ji to zdálo. Začala o sobě pochybovat, opravdu to viděla? Nebyl to jen nějaký její přelud? Musela si přiznat že už dneska byla taky dost unavená, měla dlouhý a těžký den ve škole a pak ještě nějaké kroužky, ale přece jenom…vždyť vím co vidím! Nezdálo se mi to! Ale tohle…