Druhý příběh

Autor: corinne

Krátká vsuvka do medvědích příběhů v podobě slohu...

Byla to největší hrůza v mém životě.

(vypravování)

Seděla jsem u krbu, zády opřená o obří chlupaté klubko. Oheň praskal a příjemně hřál. Koukala jsem do plamenů a přemýšlela o minulosti a o všem, co se za jediný rok našeho přátelství událo. Medvěd za mnou se pohnul.

„Už jsem ti dlouho nic nevyprávěl,“ zamumlal. „Myslím, že dnes je správný čas na další příběh.“ Nic jsem neříkala, ale on věděl, že ho vnímám. „Nebude to veselý příběh,“ pokračoval, „a tentokrát asi vyvolá spíš další otázky než odpovědi.“ Pořád jsem mlčela, napětí uvnitř rostlo a srdce tlouklo. „Bude o mých rodičích.“

Všechno se ve mě najednou stáhlo, že jsem sotva mohla dýchat. O své rodině se nikdy nezmínil, jen občas odjel na pár dní k bratranci do močálů. Teď jsem mu nemohla odpovědět, ani kdybych chtěla. Naštěstí dokázal vycítit mé vnitřní napětí a reakci ani neočekával.

„Nastalo jaro,“ začal, ale ještě předtím, než pokračoval, se protáhl a posadil vedle mě. „Rodila se mláďata, všude voněla zem a čerstvá pryskyřice. A v tento čas, v ten nejkrásnější čas celého roku, se stala tragédie, na kterou nikdy nezapomenu. Byl jsem tenkrát ještě malé medvídě, sotva roční, a tak spousta událostí šla mimo mě. Taky jsem toho hodně zapomněl. Dodnes mám ale před očima jeden jediný obraz. Vryl se mi do paměti. A já na to nikdy nechci zapomenout.“

Odmlčel se, upřeně zíral do plamenů a já věděla, že přemáhá slzy.

„Stáli tam, máma s tátou, a vrčeli na něco, co jsem nemohl vidět. Chránili mě a chtěli mě chránit za každou cenu. Když to pak tátu odhodilo stranou, všechna krev mi v žilách zamrzla. Tenkrát jsem poprvé uviděl upíra. Vím, že jsem se nedokázal ani pohnout a jen zděšeně pozoroval, jak se to bledé stvoření blíží k nám, jak mi mámy obrovské tělo brání ve výhledu a jak se na něj táta zezadu vrhá. Upírovi se rty ve vteřině proměnili a místo samolibého úsměvu se stáhly do úzké linky. Bleskurychle se otočil. Všude byla najednou samá krev. Země byla od krve, máma byla od krve a i ta nemrtvá bestie měla na rukou krev. Krev mého otce. Byla to ta největší hrůza v mém životě. Máma zařvala, vrhla se na upíra a rvala z něj oděv i kusy masa, aby pomstila smrt svého druha. Nepříčetností si nevšimla, že už jsou oba na kraji strmého skalnatého srázu, a jak jí podjela noha, strhla s sebou i jeho. V té chvíli jsem zavřel oči.“

Stále jsme seděli u krbu na vlčí kožešině, ale tentokrát už jsem skutečně zahlédla i slzy. Podruhé v životě jsem viděla svého bratra medvěda plakat.

„Už jsem je pak nikdy neviděl. Nikdy. Ani jednoho. Přísahal jsem, že toho upíra zabiju, ale kdoví, jestli se o to už nepostaral někdo jiný.“ Skoro vzlykl a mě ho přišlo líto.

Seděli jsme u krbu. Oheň praskal a příjemně hřál. Koukali jsme do plamenů a přemýšleli o minulosti. O minulosti, která se pomalu vrací.