Dej sbohem...

Autor: corinne

For scatttah…

Modlitba za draka.

Naposledy vzhlédl k obloze a divoce zařval. A já nemohl být s ním. Drželi mě příliš pevně. Klesl jsem na kolena a začal šeptat prastará slova. Vítr je roznesl po okolí. Zachytávala se na stéblech trávy a listy stromů je opakovaly stále dokola.

„Dej sbohem modrým kopcům a zeleným údolím,

neboť tvá křídla už tě neunesou.

Dej sbohem hlubokým vodám a mořskému větru,

neboť tvé tělo už necítí.

Dej sbohem ohni,

neboť i poslední jiskra v tobě už vyhasla.

Dej sbohem divokým ptákům a obloze,

neboť jsou už navždy nekonečně daleko.

Dej sbohem lesům a trávě,

neboť tvůj dráp už nikdy nespočine na zelené louce.

Dej sbohem zvěři a koním,

neboť už se nikdy nepostavíš na nohy a neuděláš jediný krok jako oni.

Dej sbohem slunci a zářivé luně,

neboť už je nikdy neuvidíš.

Dej sbohem chladivému dešti,

neboť je to naposledy, co smáčí tvé šupiny.

Dej sbohem kráse,

neboť tvé oči už nejsou schopné vidět.

A dej sbohem i svému Jezdci,

neboť už nikdy neusedne na tvůj hřbet a už nikdy neuslyší tvé myšlenky.“

Nikdy mě nenapadlo, že bych tohle kouzlo někdy v životě použil. Ale teď se to zdálo jako milosrdné vysvobození. Drak se mezitím upokojil a zavřel své obrovské planoucí oči. Poslouchal, a když dozněla i ozvěna posledních slov, naposledy se nadechl. Uvnitř jsem se smutně usmál. Dal jsem mu to jediné, co mi nevzali…