Medvěd, Já a Upíři

Autor: corinne

Nedovol minulosti, aby ti ublížila. Ta už nyní nemá žádnou moc.

„Stejně je to všechno moje vina.“ Stála jsem v lese a jednou rukou objímala strom. Dívali jsme se s Georgem, jak medvědi shromažďují padlé. Z měst je odtahali ještě během noci, kdy proběhla bitva. Mrtvé upíry nechali svému osudu.

„Ne, není to tvoje vina. A nikdy nebyla. Ty za nic z toho nemůžeš.“

„Je to moje vina. A víš proč?“ Nespouštěla jsem oči z řady mrtvých, která se stále zvětšovala. Po tváři mi sklouzla slza. Celou dobu jsem ten vzkaz muchlala v dlani a pořád neměla odvahu mu to ukázat. „Kdybych nebyla blbá, spoustu z nás by mohlo žít.“ Vtiskla jsem mu kuličku do tlapy. „Nečekala jsem, že to přijde tak rychle.“

„To nečekal nikdo,“ zamručel medvěd zaraženě, když si ho přečetl.

„Ale mohli jsme se pořádně připravit!“ George zavrtěl hlavou, ale už neřekl ani slovo. Další horkou slzu ochladil ledový vítr, když mi stékala po tváři. Listí se zvedlo ze země a zatočilo se v marné snaze vrátit se zpátky do větví. Žalostně zašustilo a kleslo zase zpátky na zem.

„Teď už čas nevrátíme.“

„Zabila jsem Bernarda,“ řekla jsem tiše. Další mrknutí znamenalo další slzu. Hořkou, velikou slzu.

„Byl jedním z nich. A zabil by tě, kdyby na to přišlo. I on by se podílel na tvé smrti, kdyby ještě žil.“

„Třeba ne.“ Pořád jsme se na sebe nedívali. „Třeba...“ polkla jsem vzlyk a zatnula zuby, aby nepřišel další. „Třeba by se to vůbec nestalo. Třeba...by mě ušetřili...“

„Nebudeme se dohadovat o tom, co by kdyby. Jen se tím trápíš. Zabili tě. Jsi upírka. Smiř se s tím.“

„Nemůžu,“ zašeptala jsem, „nemůžu, když vidím, co udělali.“

„Chceš se pomstít?“ zeptal se jasným hlubokým hlasem.

„Ano.“ Zatnula jsem ruce v pěsti a nehty zaryla do dlaně a kůry stromu.

„Já taky,“ zamručel mírně. Studeným čumákem se mi otřel o paži a jeho tvář se ocitla vedle mojí. „Ale ne teď. Musíme čekat. Musíme být silní a čekat. Čekat na správnou chvíli.“

***

„Nemůžeš si to dávat za vinu. Nemůžeš. Nemůžeš!“ George se mnou zatřásl, abych se konečně vzpamatovala. Pořád jsem se nemohla zbavit neodbytného pocitu, že Anet měla pravdu. Dělala jsem si smaženici k večeři a zkoušela zapadnout zase do normálního života.

„Doteď jsem neměl čas, abych ti vyprávěl, co všechno se stalo na sněmu těsně před bitvou.“ Vzhlédla jsem od pánve a otočila se na něj. To mi skutečně nevyprávěl. Sakra co zase nevím? Kolik toho nevím? Co jsem si domyslela a v čem mi lhal? Jistě, nemohl to na mě vychrlit, když jsem šílela ve sklepě ani potom před prodlouženou. Tohle byl konečně první den klidu. Che, den klidu. Výstižněji už se ten den ani pojmenovat nedal.

Naložila jsem si plný talíř hub a odešla nahoru do pokoje. I přes zákaz rodičů jsem tady poslední dobou jedla často. Stranou od všech. Jen se sebou a Georgem.

„Hádali jsme se,“ začal George pomalu. „Dohadovali jsme se o tom, jestli je nyní, kolem Samhainu, míra ohrožení tak velká, že bychom měli zaútočit. Dub navrhoval, aby medvědi vzali veškeré své síly a zaútočili právě tu noc před slavností, protože si byl jistý, že takový úskok nebudou čekat. Ale byl sám. Nikdo s jeho plánem nesouhlasil, i když ho stále opakoval a do každé tiché chvilky promlouval on. Přesvědčoval. Jiní zase navrhovali zopakovat bitvu našich otců a zaútočit přímo noc o slavnosti, což taky nebyl nejhorší nápad. Ani před Samhainem ani o Samhainu, zařval jsem, protože mě to už přestávalo bavit. Chtěl jsem počkat a o první noci po slavnosti vyrazit. Byli by otupělí veselím a nečekali by, že zaútočíme, protože to by nebyl náš styl. Máme tradice a milujeme tradice. A oni to vědí. Čekali by nás o Samhainu, ale pak už ne.“

Celou dobu se na mě díval a já se dívala do stěny. Chtěla jsem jíst, ale po tomhle to nešlo. První sousto mi zhořklo v puse; ztěžka jsem polkla. Zbytek vyprávění jsem tajila dech a před očima viděla všechno to, co bychom zachránili. Alexe. Další čtyři. Tmavou medvědici. Tisíce medvědů.

„Měl jsem ho poslechnout. Měl jsem se postavit na jeho stranu. Zabránil bych masakrování.“

„Ne. Stejně...co by zmohli dva medvědi proti všem ostatním?“ Zamračil se a mě bylo jasné, že hrát si na chytrou se mi opět nevyplatilo.

„Nevíš, co znamená medvěd jezdce mezi ostatními. Moje slovo mělo na sněmu největší váhu. Moje, rozumíš? Kdybych uznal Dubův plán, uznali by ho i oni. A nemuselo se...“

„Přestaň!“ přerušila jsem ho. „Chováš se jako já. Slabě a hloupě.“ Tázavě na mě pohlédl a pokýval hlavou.

„Neměli bychom to dělat. Nejbezpečnější bude, když z víru těchto událostí vystoupíme a budeme se na něj dívat hezky z dálky. Nastoupíme na jinou loď a poplujeme jiným směrem. Dál.“ Kývla jsem. Tak to bude nejlepší. Pro nás určitě.

***

„Viděl jsi to?“ zašeptala jsem polohlasem a měla co dělat, abych nevzlykla. Dívala jsem se do skelných očí velké tmavé medvědice.

„Co? Bylo toho tolik k vidění...“ odpověděl George ponuře. Byla sama. Nikoho neměla. Medvěd souhlasil, že ji pohřbíme spolu.

„Medvědi. Všude medvědi. Medvědí hlavy.“ Ležel tady, schoulený do klubíčka, i Georgův bratranec, co ho zabil Norbert.

„Maškarní bál,“ zabručel. Tulili se k sobě, medvěd i medvědice, ve společném hrobě, protože George řekl, že to tak bude nejlepší. Pomaličku mizeli, jak jsme na ně házeli po hrstích hlínu.

„Ta výzdoba,“ připomněla jsem mu, co nám Alex ukázal svýma očima.

„Tak odporné, odporné. V sálech, na cimbuří i na jejich hlavách! Ten bastard, co se nazývá princem, taky jednu měl. Urval bych mu obličej i za cenu toho, že by se kosti mého bratra znesvětily, kdybych k tomu měl příležitost!“

„Jsem ráda, že jsem nakonec s Alexem nešla. Věřím mu, dokázal by mě ochránit, ale psychiku už by mi nenarovnal. Zkolabovala bych tam nebo bych se zbláznila nebo bych skočila z hradeb a utekla.“

„To ne, nepustili by tě,“ ušklíbl se George.

„A pak bych ucítila krev. Pravou lidskou ledovou krev ze čtrnáctého století. Poblila bych se tam,“ zakončila jsem svůj teatrální monolog. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli je vhodné na tomhle místě a v tuhle dobu takhle mluvit, ale potřebovala jsem s medvědem probrat ještě spoustu věcí. George už neodpověděl. Přihodil poslední hrst hlíny a dotkl se čumákem země.

„Sbohem.“

„Sbohem,“ přidala jsem se i já a teď už skutečně následovaly slzy. Objala jsem medvěda kolem krku, a když se na mě otočil, i jeho oči se leskly. To bylo poprvé, co nějaký medvěd v mé blízkosti plakal. Stalo se tolik věcí...tolik horších věcí...ale nikdy nebyl na slzy čas. Medvědí smutek prostupoval les. Všichni dnes pohřbívali svoje blízké. A v noci se bude řvát.

***

Byla už skoro tma a já stoupala na kopec, kde měl být George. Někteří medvědi už začali řvát se západem slunce. Povinností každého bylo zařvat tolikrát, kolik je spočtených padlých. A já chtěla řvát taky.

I přes Georgův zákaz jsem se oblékla a vylezla oknem, když už většina domu spala. Byla jsem zadýchaná, ruce zaťaté v pěsti a čelisti sevřené vnitřní bolestí a vztekem. Všude kolem tančily strašidelné stíny, ale já se nebála. Neohlížela jsem se, jen jsem naslouchala, jak se přidávají další a další medvědi do symfonie smutku, hrůzostrašnější, než vytí vlků.

Měsíc byl za mraky, ale i tak jsem jasně viděla tmavou siluetu obrovského zvířete, jak se staví na zadní. Když mě uviděl, zase klesl na všechny čtyři.

„Co tady děláš?“ zamručel znechuceně. „Snad jsem ti říkal, že máš...“

„Jsem medvěd jako ty,“ skočila jsem mu do řeči, aby mě nestačil obvinit. Pak jsem si ale vzpomněla, proč jsem tady. „Prosím, přišla jsem jen kvůli tomu.“

„Dobře, můžeš to zkusit,“ souhlasil George, „ale nevím, jestli to bude fungovat.“ Dotkl se mě čumákem a myslí předal trochu svého řevu. Cítila jsem uvnitř sebe vlnu, jak se zvedá a stále se zvětšuje. Tryskala ze mě síla v podobě řevu. Skutečně. Dokázala jsem to. Můj řev patřil Alexovi.