Most do Lesa

Autor: corinne

Úlomky ze
stěží dýchatelného příběhu
Tam, kde jednou byla trpělivost
Jsem teď jen já
A samota...

„Stůj.“ Nahmátla jsem pod pláštěm jílec meče, ale koně jsem nechala, ať jde dál. Snažila jsem se působit klidně, ale jak se vzdálenost mezi námi a dlážděnou cestou, vedoucí po mostě, zkracovala, cloumala mnou nervozita. Můj grošák moc dobře věděl, co to znamená, když se někdo takhle domáhá naší pozornosti.

Už nás dělilo jen pár metrů od prvního kamene, když se těsně před jeho kopyto zabodl do země šíp. Byl zvyklý na střílení, ale stejně jsme se oba lekli. Zatím nám ale nic nezabránilo v tom, abychom pokračovali. Vál studený vítr. Les řídl, stromy se otvíraly, koruny nad námi šuměly. Ano, tenhle úsek mojí cesty patřil k těm nebezpečnějším.

Jakmile první kopyto dopadlo na dlažbu, šíp mi prosvištěl těsně nad uchem.

„Dál ani krok!“ Cítila jsem, jak se otřel o kápi. Asi měl odhalit, kdo jsem. Pousmála jsem se a kůň zastavil. Narovnala jsem si kapuci a stáhla si ji víc do čela; zvíře pode mnou hráblo kopytem do kamene.

„Ukaž se! Nebudu jednat se stínem!“ Byl to elf. Nepochybně. A elfové se těžko zabíjejí, když nejsou vidět. Teď stačí jen čekat, jestli se fakt ukáže a zabít se nechá. Po chvíli se z lesa na druhé straně opravdu vynořila štíhlá postava s lukem v ruce. Hlídka. Nebo strážce mostu? Moc dobře věděl, že u sebe nemám střelnou zbraň. Přesto však měl šíp nasazený na tětivě.

„Kdo jsi a kam jedeš?“ křičel na mě. Tak tohle je zlý. To je moc zlý. Musela jsem postupovat pomalu a opatrně. Nesměla jsem nic prozradit a zároveň musela pokračovat v cestě.

Sklouzla jsem ze sedla. Kožené boty neslyšně dopadly na zem. Sáhla jsem po meči, co visel na sedle. Byl můj. Ukovaný mně na míru. Lehce jsem vykročila, za mnou klapala kopyta mého grošáka a pomalu jsem rozeznávala drtivý výraz ve tváři dívky, která měla být mým protivníkem. Bylo mi jasné, že s ní se nedohodnu.

Klidně jsem došla až k ní. Co to je tohle to? Už se přeci měla pokusit mě zabít. Jako vždycky, když někdo nechce, abych zprávu doručila včas. Ne, já nejsem jen posel.

„Ukaž se i ty. A řekni, kam jedeš.“ Spíš bych to nazvala jako žoldák, co doručuje dopisy.

„Opakovaný vtip už není vtipem,“ odpověděla jsem uvolněně a usmála se, ale to ona nemohla vidět. Stín kápě mě dokonale kryl před jejíma zkoumavýma očima. A nejen jejíma.

Zaútočila jsem rychle, že sotva stačila zareagovat. Ale mou první ránu stejně odrazila. Čím vlastně? Možná jen silou vůle. Pak už stačila sáhnout na záda pro meč. Hm, luk je nepraktická zbraň, co? Teď jí vadil, ale i tak se pohybovala skvěle. No jo, elfka. Dlouhé vlasy jí létaly do všech stran, jak se točila v divokých kreacích v tanci se svou zbraní.

Kryla jsem se a snažila se ji odzbrojit, protože zabíjení v popisu práce nemám. I když vždycky jdu za svým a jdu i přes mrtvoly, dělám to nerada. Kazí mi to tu část pověsti, o kterou nechci přijít. Taky to není nic moc, když máte před sebou týden cesty a za sebou bandu nájemných vrahů, co mají přinést vaši hlavu nebo někdy i vás samotného. Mnohdy živého. Cukr ale taky není zrovna začátečník. Navíc jeho jméno je dost strategicky výhodné.

Kůň zafrkal, ale já mu dala rukou jasné znamení. Zahrál úlek a protáhl se kolem nás do lesa. My dvě jsme bojovali mlčky. Jen kov zvonil o kov. Nic neobvyklého, jen průměrný souboj.

Potíž přišla ve chvíli, kdy mi začalo docházet, jak daleko jsme se dostali do lesa. Do toho lesa, do kterého jsem nesměla vstoupit. Přes hluk obou mečů jsem neslyšela nic, ale ve volných vteřinách, kdy jsem kontrolovala okolí, se kvůli větru nedokázali skrýt. Napočítala jsem jich dvanáct, ale klidně to mohlo být víc. Začaly mi docházet síly. A taky to, že pro ni je to jen nenáročný trénink.

Z posledních sil, které mi dodával jen instinkt, jsem naposledy udeřila. Upustila meč a kamenná tvář jí změkla ve škodolibost.

„Bojuješ dobře, chlapče,“ usmála se. Jasně, pokud má někdo jako já vlasy v drdolu, je to matoucí. Měla jsem ji před sebou bezbrannou, ale místo toho, abych ji zabila nebo abych alespoň dávala pozor, otočila jsem se k Cukru, který pro mě přišel, a vrátila meč na místo. Když jsem se chtěla vyšvihnout do sedla, uzemnil mě tichý hlas.

„Zůstaň, jak jsi.“ Navzdory všemu jsem se otočila a spatřila úzký kruh šípů mířících na mou hlavu. Byly tak blízko, že by se stačilo jen zachvět a už by se mě dotýkaly.

„Škoda, že už tvé umění nikdo neuvidí,“ dokončila elfka nakousnutou větu, pohlédla na mě skrz mříž z luků a natáhla ruku, aby mi strhla kápi. Sklonila jsem hlavu, aby tak stín zakryl co nejvíc, i když už nebudu mít na hlavě kapuci, ale ten tichý hlas ji zarazil.

„Paní. Víte, že to nemá rád.“ Ruka jí ztuhla v polovině pohybu. „Váš otec...měli bychom se vrátit...“

„Ano, to bychom měli.“ Elfka pevně semkla rty, ale už nic neřekla. Lehce jsem šťouchla do Cukru a ten se vydal, s hlavou skloněnou k zemi, hledat nějakou paseku, kde by se mohl napást. Nikdo si ho nevšímal, všichni hleděli jen na své zbraně a na mě.

„Odzbrojit a prohledat!“ zazněl rozkaz velitele. Nebyl nejmenší důvod k panice. Bylo třeba počítat i s nepřáteli takového kalibru, a tak musely být dopisy v bezpečí. A kde jinde by se schovaly líp,než u mého největšího přítele, Cukru. Sedlo mi dělal nejlepší sedlář od moře na sever a můj dobrý přítel. Jen my dva jsme věděli, kde přesně dopisy hledat. Tihle mohli tak maximálně zjistit, že nejsem kluk, ale než by k tomu došlo, pár z nich by se sbíralo ze země.

Vykroutit se z podobných situací většinou nebyl problém, ale s elfy jsem se takhle přímo ještě nikdy nesetkala. Když zjistili, že u sebe nemám nic, krom menšího arzenálu nožů pro případ nouze, dovolili mi jít po svých a dokonce s volnýma rukama. Z toho bylo už lehké usoudit, že jejich sídlo není daleko.

Ani jeden se na mě nepodíval. Ani jeden se mi nepodíval do očí. Měla jsem podivný pocit. Takový tísnivý pocit, jako kdyby se ve mně všechno uzavíralo. Byl to strach ze smrti. Přesně tohle jsem cítila, když mě zajali poprvé.

Byli to lupiči, co si je najal pán Bílé věže, protože nějaký vydřiduch si nechal zaplatit za lži. Ten den jsem do Bílé věže přivezla psaní od jednoho šlechtice z města. Tu práci mi dohodil jeden známý a ten muž platil předem, takže nebyl důvod to nevzít. Když jsem vyjížděla z bran Bílé věže, dohonila mě tamější paní, děkovala mi za dobrou zprávu, co jsem přivezla jejímu muži z města, a dala mi, podle ní, druhou část odměny. A někdo si vymyslel, že to, co mi předávala za hradbami, je milostný dopis pro někoho z míst, kam jsem měla jet. Pochopitelně fiktivní dopis pro neexistujícího milence do míst, kam jsem nikdy nechtěla jet, pánovi Bílé věže nedal spát. Hned dalšího dne za mnou vyslal oddíl loupežníků, kteří mě měli přivést zpátky. Neměla jsem se čeho bát, právě jako u elfů, ale nedokázala jsem to nijak ovládat.

Elfské město je vlastně jedno obrovské bludiště dřevěných schodišť. Točí se po kmenech i okolo nich, stoupá a klesá. Ze stupňů pod našima nohama vyrůstaly větve; nad námi se klenul strop z listí. Domy byly malé a nenápadné, na první pohled přehlédnutelné. Na zemi i v korunách stromů.

Ani bych neřekla, že i tady mohou být velké síně. Zavedli mě do jedné z nich. Skoro ani nešlo odhadnout, jak jsme vysoko. Celé to tu bylo podivně oslepující. Člověk si nikdy nebyl úplně jistý na čem je.

„Nányë alassëa omentielvanen, člověče,“ rozezněl se mocný hlas prosvětleným sálem s mnoha balkony a terasami. Trhla jsem sebou, jak jsem se lekla, když doteď bylo všude takové ticho, ale hlavu jsem nechávala skloněnou a jen po očku sledovala dění okolo, kdyby bylo třeba vyhnout se ráně.

„Chtěl mě zabít, otče.“ Rychlé měkké kroky, co vyběhly schody a hlas, co mi všechno zase o trochu víc zkomplikoval. Zatnula jsem zuby a sevřela ruce v pěsti.

„On? Tady tenhle chlapec?“ Kdosi se zastavil těsně u mě.

Viděla jsem jen dolní část nohou a boty nenápadně skryté pod hedvábným šatem splývajícím až k zemi. Pak opět tiše vykročil. Kroužil kolem mě a já začínala být stále nervóznější.

„Poklekni, chlapče, a vzdej mi hold,“ uslyšela jsem, když mi procházel za zády. Už mě dva ze stráží chtěli strhnout na kolena, když jsem nepatrně zvedla hlavu, ale já je odstrčila. Klekla jsem, nechala hlavu skloněnou a pravou ruku přiložila na srdce.

„Nányë nildo.“

„Tak přítel...“ Elf, který byl v jejich hierarchii nepochybně vysoce postavený, pokud to ovšem nebyl sám král, si mě stále mlsně prohlížel.

„Chtěl mě zabít,“ nenechala se odbýt elfka, co jsem jí chtěla dokázat, kdo má pravdu, když mě nechtěla pustit přes most.

„To je lež,“ pravila jsem nahlas, až to i s vyrovnanou chůzí trhlo.

„Ty se opovažuješ zpochybňovat slova mé dcery?!“ Přiskočil ke mně a zvedl mi bradu, abychom si viděli do očí. „Ale,“ podivil se a tvář se mu rozjasnila, když jistil, že skutečně nejsem kluk. Opatrně mi sundal z hlavy kápi. „Tak tohle je ten obávaný zabiják?“ zvýšil hlas a zněla v něm jasná výtka, která měla patřit jeho dceři.

Byla to taková potupa, když jsem ji odzbrojila právě já? Já jako dívka? Elfka ale neztrácela mrazivý klid. Když jsem na ni opatrně pohlédla, vypadala, že po mě každou chvíli skočí.

„Copak nám vezeš?“ zeptal se zase sladce mě, až jsem začala mít pocit, že to všechno hraje a nejradši by mě usmažil zaživa.

„Vám nic,“ odsekla jsem, ale vzápětí si uvědomila, že když už jsem začala, musím to dotáhnout až do konce. Elf se na mě udiveně podíval. „Já...omlouvám se, pane,“ vykoktala jsem, „jenom projíždím. Ano, vaším lesem jenom projíždím.“

„Manna vantalyë?“ Že já s tou elfštinou vůbec začínala, pomyslela jsem si. Ale on vlastně začal, tak co?

Jen matně jsem tušila význam jeho otázky. Podle zcela zřejmého zdrceného výrazu, když jsem lovila to málo, co jsem se z jejich jazyku naučila, mu asi došlo, že jsem přítel je jediná fráze, kterou dokonale ovládám.

„Kam jedeš?“ zeptal se tedy znovu. „Naše říše končí až na úpatí Vysokých hor a to jsou příliš nehostinné kraje pro tak mladou, krásnou...“ Zahleděl se z jednoho balkonu a já viděla, že ho něco znepokojilo, protože se mu hlas vytratil. „No nemám pravdu?“ otočil se zase na mě, jakoby se nic nestalo.

Pořád jsem klečela a už chtěla co nejdřív zmizet, ale rozhovor se zamotával stále víc a víc a mě začalo docházet, že odtud se asi jen tak nedostanu.

„Dovolíš, otče, ta nám stejně už nic zajímavého neřekne,“ uslyšela jsem odměřený hlas a rychlé kroky. Když jsem se pak ve vteřině ocitla na zemi s hlavou nepřirozeně zakloněnou a dlouhým nožem na krku, moc už jsem dělat nemohla. Přišla zezadu a všichni tady byli na její straně. Tedy, skoro všichni.

„Ava maca së! Gilrael!“ Rozzuřený hlas se nesl lesem, odrážel se od kmenů stromů a děsivě se rozléhal.

„Le feuya nin!“ zasyčela elfka nade mnou. „Cárlya ná ronta! Je nebezpečné nechat ji naživu a ty to víš! Ty to víš,“ dodala pak trochu tišeji, aby slovům dodala důraz.

„Gilrael.“ Dívka sebou trhla. „Odejdi,“ řekl elf hlasem už zase klidným. Elfka mě pustila ze sevření, zvedla se a neslyšně odešla. Pomalu jsem vstala. On byl zase zahleděný někam do lesa.

„Kam tedy jedeš?“ zeptal se náhle aniž se otočil.

„Jedu...“ Kousla jsem se do rtu. Nemůžu přeci elfům vykládat, že jedu s dopisem k trpaslíkům. A už vůbec jim nemůžu vykládat, že jedu k trpaslíkům jen tak. „Jedu k přátelům do Vysokých hor.“ Lež, která mě měla dostat pryč.

„Nauco?“ zeptal se nezúčastněně.

„Úquetin Eldalambenen,“ odvětila jsem kysele a jemu snad konečně došlo, že nemluvím elfsky.

„Ti přátelé,“ otočil se, „malí, fousatí...?“

„Trpaslíci? Ne.“ Rozbušilo se mi srdce. Zkoumavě si mě měřil, ale neřekl ani slovo. „Vysoko v horách tam žije skupina lidí, jsou to moji přátelé.“ Snažila jsem se mluvit přesvědčivě, ale jeho to asi nepřesvědčilo.

Nevím, jaké dal svým mužům rozkazy, ale moje naděje na to, že ještě dnes se od elfů dostanu, mizely s každým dalším okamžikem. Nebo spíš s každým dalším patrem, které mě táhli po schodech dolů. Už jich bylo i na mě moc. Pak jsem upadla nebo mi možná někdo podrazil nohy.

Dopadla jsem na kamenné dláždění. Nejdřív jsem myslela, že je to cesta, ale když jsem zvedla hlavu a podívala se okolo sebe, veškerý můj optimismus se rozplynul jako pára. Tři stěny z kamene a ta čtvrtá z mříží. No jistě. Elfská pohostinnost je proslulá! Kopla jsem do železa a vyhlédla ven. Byl tu les. Byli jsme na úrovni země a všude spadané listí a výhled na část města, kterou jsem si nepamatovala. Dokonalé. Teď jen stačí, aby se ta elfka, Gilraen, dozvěděla, kde mě má hledat.

Posadila jsem se, ale neseděla jsem dlouho. Přišel usměvavý a celkem mile vyhlížející elf. Mladý a docela pohledný, jak jen elfové dokážou být. Neviděla jsem, že by měl u sebe nějakou zbraň, ale v zápase bych s ním neobstála, to si zřejmě moc dobře uvědomoval.

„Kapitán Alassëon, k vašim službám madam,“ vklouzl dovnitř a vysekl parádní poklonu. Pak mu ale tvář zkameněla. „A teď doopravdy. Buď mi popravdě řekneš, co tu děláš a kam jedeš nebo z tebe pravdu dostanu, ať to stojí co chce.“ Takový obrat událostí jsem nečekala a v první chvíli nebyla schopná říct ani slovo. „Víš, já...nesnáším lháře,“ naklonil hlavu na stranu.

Ten strach, co mě přepadl v lese na cestě sem, se vrátil a začal mi ohryzávat konečky prstů. A přesně na to on hrál. Oni všichni. Neměli zapotřebí nutně mi fyzicky ubližovat. Dokázali dokonale ovládat strach druhých.

Chtěla jsem se postavit a jednat, ale on mi dupnul na rameno takovou silou, až jsem se svezla k jedné straně a zůstala ležet. Bolest mi nedávala moc prostoru k pohybu.

„Tak?“ Otočil mě špičkou boty na záda a nohu položil na hrudník. „Řekneš mi pravdu?“ Přikývla jsem. Jestli jsem o něco nestála, tak o zbytečné potíže, ve kterých jsem stejně byla až po uši. A nebylo by tudíž moudré dobrovolně si to ještě zhoršovat. „Tak mluv.“ Pohlédl mi hluboko do očí, ale já se pohledem snažila uhnout. Hledal v nich smítko lži. Dával pozor, kdy se mi začnou víčka chvět nervozitou.

Srdce mi tlouklo jako o závod. Stále ještě rozum sváděl boj se strachem a instinktem přežití. Pokud řeknu pravdu, zabijou mě, to je jisté. A pokud neřeknu pravdu, pozná to a stejně mě donutí říct pravdu. Nebo mě rovnou zabije. Těžko říct, která z těch dvou možností měla být kratší a bezbolestnější. Nakonec jsem se přeci jenom rozhodla pro pravdu a vrhla se tak po hlavě z vodopádu do jezera, o kterém nikdo nemohl říct, jestli je bezpečné nebo ne.

„Vezu dopis,“ začala jsem přiškrceně, „dopis trpaslíkům z hor.“ Dlouhé ticho, které následovalo, bylo horší, než okamžitá bolest, kterou jsem čekala.

Neuvědomila jsem si, že při svých slovech zavírám oči. Teď jsem křečovitě sevřená víčka otevřela a chvíli jen civěla do stropu prázdné místnosti, kde jsem zase zůstala sama.

Pomalu se už stmívalo, když kapitán znovu přišel. Netvářil se už tak příjemně, jako když tu byl poprvé. Postavil se doprostřed místnosti a já se postavila naproti němu. Už toho nebylo moc, čeho bych se měla bát.

„Žádný dopis u tebe nenašli,“ začal ostře, až mi přeběhl mráz po zádech.

„Nemám ho u sebe,“ odvětila jsem chladně a dávala dobrý pozor na každý jeho pohyb.

„Tak kde je?“ pokračoval ve výslechu. Stál nehnutě a připravený na útok z mojí strany.

„Co já vím?“ odsekla jsem. „Byl v sedlové brašně. Ale Cukr utekl, takže nemám ponětí,“ pokrčila jsem rameny a zatvářila se tak nevinně, jak mi to jen pravdivost mých slov dovolovala.

„Mluví pravdu,“ ozvalo se najednou zvenku. Alassëon vzhlédl a já se otočila. Gilrael. Stála za mříží a sledovala náš rozhovor. Nic bych za to nedala, že od začátku. Vzápětí štěkla po elfovi pár slov, kterým jsem nerozuměla, a ten s podmračenou tváří opustil celu. „Pojď ven!“ poručila dívka a já opatrně vyklouzla na druhou stranu k ní.

Bez dalšího slova mě popadla za paži a táhla někam pryč. Ani jsem nestačila protestovat, když jsme se ocitly na kraji lesa u mostu.

„Vypadni! A už se nevracej!“ zasyčela na mě jako ve velké síni na svého otce. Strčila mě na most a já, celá otupělá tou novou skutečností, že mě fakt nechce zabít, jsem ho přešla. Když jsem se na konci ohlédla, už tam nestála a nedívala se za mnou. Co ji tak náhle přinutilo změnit názor? Na vteřinu jsem zavřela oči.

Cukr! Je tam Cukr a oni o něm vědí! Došlo mi to možná až příliš pozdě. Proplížila jsem se přes most zpátky, vydala se směrem, kterým můj grošák zmizel a tiše volala jeho jméno. Někdo do mě zezadu strčil, až jsem neudržela rovnováhu a upadla. Na okamžik mě zalila vlna paniky, že je to zase ona nebo Alassëon, který tu věc nechce nechat jen tak. Když mi ale ten někdo přátelsky zafuněl do tváře, poznala jsem protáhlý obličej Cukru. Pohladila jsem ho po nozdrách a vstala.

„Taky jsi mi chyběl, kamaráde.“ Vyhoupla jsem se do sedla a zkontrolovala svou tajnou skrýš. Dopis byl na svém místě, ale stejně něco podivného viselo ve vzduchu. Pobídla jsem koně do cvalu a ten vyrazil jako střela napříč lesem. Proplétal se mezi stromy a přeskakoval houští. Až se kraj začal z roviny zvedat do kopců.

Cválal mělkou říčkou v jednom z nejhlubších údolí, co se klikatí celými horami. V síních uvnitř kopců trpaslíci staví svá města a v dolech těží drahé kameny. Nikdo netuší, kolik jich přesně je, ale jejich království je veliké. A jejich král mocný.

Tehdy to byl Falgrim, za kým jsem jela. Předtím už jsem se s ním setkala a, stejně jako poprvé, mě nyní přijal vlídně. Obrovská podzemní síň osvětlená tisíci loučí působila mnohem impozantněji než provzdušněné balkony elfů.

„Vznešený Falgrime,“ poklekla jsem v uctivé vzdálenosti od trůnu a sklonila hlavu.

„Povstaň, dítě, a pověz, co přinášíš do našeho království Vysokých hor.“ Králův hlas se rozezněl ve veliké hale. Než jsem však stačila odpovědět, ozval se třesk kovu a dva trpaslíci, co hlídali vstup do královy síně, se svezli na podlahu. Dva pramínky krve vytvořily kaluže. Do jedné z nich dopadla kožená bota s rovnou podrážkou.

„Přináší zkázu, mistře trpaslíku,“ ozval se známý hlas a mě v tu chvíli ztuhly snad všechny svaly v těle. Král zíral ke dveřím a já se přinutila postavit a otočit.

Stála tam elfka. Gilrael. S vlasy až po pás a rudými jako oheň. Oči jí zlobně žhnuly; v rukou třímala dva stříbrné meče. Kapky trpasličí krve z nich stékaly na podlahu. Neslyšně. Stála tam sama a nespouštěla ze mě oči.

„Zabít,“ procedila skrze zuby, „ale jeho a tu dívku chci živé!“ dodala místo křiku, aby její armáda vyrazila. Připadala jsem si jako ve snu. Samozřejmě, že už jsem chápala, proč mě pustili a proč mi návrat na jejich stranu mostu prošel tak snadno. Nedokázala jsem se teď otočit a pohlédnout mu do očí. Musel to brát jako zradu.

***

Ve vězení jsme skončili v jedné místnosti. Jak jinak. Elfové se ale pojistili, abychom se navzájem nezabili, což byl na můj vkus až moc velký komfort. Hořkost ironie celé té situace mi spalovala maso až na kost. Každý připoutaný ke zdi v protějších rozích místnosti. Jen za jednu ruku, aby to bylo zajímavější.

„Odpusť mi, prosím...“ Klekla jsem si a a chtěla mu všechno vysvětlit. Dřív než bude pozdě. I když elfů bylo hodně a trpaslíci nebyli připravení, jistě se jich pár našlo, kteří unikli a pokusí se svého krále osvobodit. A Falgrim byl podle vyprávění jeden z nejlepších králů, co kdy Vysokým horám vládli. Nenechají ho tu. A já nechci umřít jako zrádce.

„Vím, že jsi to neudělala úmyslně. Nemohla jsi vědět, že tě sledují.“ Jeho odpověď mě překvapila. Co ještě může být překvapivější? „Zaskočili nás oba nepřipravené. A zaplatili jsme za to. Ale v horách je stokrát víc trpaslíků, než si myslíš. A tisíckrát víc, než elfové zabili v mých síních.“ Pak zvedl hlavu a zadíval se mi zpříma do očí. „Ty jsi mi ale něco přivezla. Co to je?“

„Dopis. Je to dopis.“ Skoro jsem na něj zapomněla. V tom všem zmatku, kdy bylo třeba starat se hlavně o svůj krk. Volnou rukou jsem dopis vytáhla. „Tady,“ natáhla jsem ruku, ale byli jsme od sebe příliš daleko.

„Přečti mi ho,“ řekl klidně; měli jsme dost času. Možná. Otočila jsem ho tedy a pohlédla na pečeť.

„Je od pana Dora,“ prohodila jsem nevzrušeně.

„Cože?! Dor? Ten kouzelník?“ vykřikl Falgrim, ale já mu gestem ruky naznačila, aby byl tiše. Pak jsem kývla a otevřela dopis. Rozložila jsem špinavý kus papíru a začala číst.

„Buď zdráv příteli Falgrime! Přeskočím z kamene na kámen po sedmém úplňku, desátý měsíc. Budu vysoký tři nebo čtyři dny. Znáš můj talíř, tak ať je pěkně malovaný. Jestli někde tančíš, tak počkám, mám pro tebe divokou husu, co se musí vykuchat. Dor.“ Tvářila jsem se nechápavě už od prvních slov, ale král zřejmě rozuměl úplně všemu.

„Ten blázen mě chce navštívit! Jakoby zapomněl, že se bojí podzemí. No, bude muset počkat v horách, protože já právě válčím.“ Kov zazvonil o kámen a Falgrim nenápadně zvedl volnou ruku s vítězoslavným výrazem ve tváři. „Holt trpaslíci mají jiný ruce než lidi,“ usmál se a hodil mi dýku. „Na, s tím si snad poradíš.“ Kývla jsem a on si zase sedl na zem, aby nebudil přílišnou pozornost, když se budu osvobozovat já.

„Proč nepočkáme na trpaslíky?“ zeptala jsem se a soustředěně vrtala dýkou v západce.

„Protože takhle můžeme zachránit nejen sebe, ale i je.“ Jeho pohled se do mě zabodával, jako kdybych snad neměla srdce.

„A dokážeme to?“

„Nevím, proč bychom neměli.“ Očima sledoval dění venku, aby mě mohl včas varovat.

Těsně předtím, než padla tma, osvobodila jsem i já svou ruku a společně jsme se proplížili k té části mříže, která se dala otvírat.

„Co teď?“ zašeptala jsem. Přirozeně bylo zamčeno.

„Ten nůž.“ Podala jsem mu dýku, kterou vlastně u sebe neměl mít, protože ho prohlíželi. Chvilku jí šátral v zámku, než povolil. „Sakra, je to pěkně rezavý,“ prohlásil a na důkaz jeho slov mříž zaskřípala. „Pojď, tvůj kůň je ve stáji.“

Venku nebyla ani noha. Ale bylo otázkou času, než si někdo všimne, že dva vězni nejsou tam, kde mají být. Tiše jsme se proplížili až ke koním. Cukr mě přivítal lehkých zaržáním. Já na něj hodila svoje sedlo a vyskočila mu na hřbet. Trpaslík si vybral menšího silného koně, jaké mívají hraničáři.

„Sbohem, Falgrime,“ přehodila jsem si kápi přes hlavu. Král se na mě otočil a kývl. Oba zároveň jsme pobídli koně do cvalu a středem města vyjeli za zvuků tětiv a svistu šípů každý za svým. On do Vysokých hor ke svému lidu, já k mostu, u kterého to celé začalo.

„Stůj! Dál už ani krok!“ Na druhé straně mostu stál v šeru stromů rytíř s taseným mečem v levé ruce. „Elfové mají zakázáno překročit řeku.“ Usmála jsem se, ale to nemohl přes stín kápě vidět. Seskočila jsem na zem a sáhla po svém meči. S výsměšnou grimasou jsem vykročila po dlážděné cestě mostu.