Unesená - tati, zaplať

Autor: corinne (já)

NAVŽDY je moc dlouhá doba a slovo NIKDY neexistuje.

Nemůžu dýchat. Dusím se. Dusí mě. Že chce, abych umřela, mě nenapadlo. Nechci umřít! Návaly emocí a strachu vybuchly v jeden gejzír zoufalství. Veškerá nahromaděná energie se prodrala ven. Noční nebe už se mi začalo rozmazávat před očima, ale moje ruka ještě uposlechla rozkazu.

Sevření povolilo a on zůstal pár vteřin ohromen prudkostí rány, i když mu sotva co udělala. Byla to moje poslední naděje. Vysmýkla jsem se zpod jeho rukou a znovu se rozběhla. Po chvíli jsem ztratila, už tak dost slabý, dech a uvědomila si, že jiné kroky, než ty své, neslyším. Neběžel za mnou.

Nechal mě uniknout? Tohle je ošklivá hra. Padla na mě tíseň; z liduprázdné ulice dýchl chlad. Strach mi bystřil smysly, ale ani tak jsem nezaslechla plíživé kroky člověka ve stínu starobylého domu. Když mě pak jemně objal kolem krku a ubral tolik kyslíku, že jsem omdlela, bylo už pozdě.

Jakmile jsem otevřela oči a zhluboka se nadechla, bylo mi hned jasné, že tímto můj odpor skončil. Zamrkala jsem, abych se ujistila, že to není sen. Nic se však na mém postavení nezměnilo. Všude kolem byla tma.

Žádná okna, žádné světlo, žádná matně poblikávající žárovka. Bála jsem se pohnout. Když ani očima nemůžu zmapovat terén, nemá cenu zbytečně riskovat, že na mě něco spadne nebo že někam spadnu já. Tohle byla jedna z vět, které můj učitel používal často v různých souvislostech. Dala se pochopit stokrát jinak a zapadala do tisíce možných situací…

…

Jako dcera jednoho z nejbohatších mužů své doby na světě, jsem měla mít ty nejdražší a nejlepší učitele. Ale jakmile nastoupili, začali jeden po druhém odcházet. Žádný z nich nevydržel déle než týden. Vymlouvali se, že jsem prý problematické dítě a žádali vysoké odstupné. Můj nešťastný otec jim samozřejmě ochotně vyhověl. A já si jen říkala: Tak takhle se dneska vydělávají těžké prachy…

Nakonec zůstal jen jediný. Byl to učitel tance. Jenom on pochopil můj splašený temperament a začal ho obracet ve svůj prospěch. Každou hodinou tance nade mnou získával převahu, až docílil toho, že se stal přirozenou autoritou.

Teprve potom zašel k otci s nabídkou, že mě bude vyučovat všem předmětům s jedinou podmínkou – otec se nebude do mého učení plést. Samozřejmě, že souhlasil, neměl na výběr. A se slzami v očích učiteli tance děkoval. Tímto dnem vzal Jeremy mou výchovu do svým rukou.

Za půl roku, ve kterém mě do tance tvrdě nutil, jsem si zošklivila krásu pohybu a z ostatních předmětů jsem neuměla nic. On mě ale za těch šest měsíců dokonale přečetl a už na začátku věděl, co se opravdu chci naučit, co má smysl mi vtloukat do hlavy, protože budu spolupracovat a co je jen ztráta času.

„Co takhle šerm?“ navrhl, když jsem zase jednou seděla na židli v tanečním salonku a čekala na hodinu největšího zla. Kordy byly mým tajným snem, ale nikdy jsem se neodvážila připustit si to. Otec by to nikdy nedovolil. Chtěl ze mě mít dámu. Otrávenou, posedlou módou a penězi.

Zvedla jsem hlavu od špiček jeho bot a pohlédla mu do očí s kapkou naděje. Opravdu by mě učil? Nemotorně jsem se postavila omámená novou skutečností.

„Zkus si sundat boty,“ usmál se. Na podpatkách jsem chodila, co si pamatuju, ale teď jsem se najednou cítila, jako bych je na sobě měla poprvé…

Vyzula jsem si je a taneční koberec mě začal hřát do bosých nohou. Byla jsem teď o dost menší, ale chodilo se mi mnohem líp.

„Tak to zkusíme. Když ti to půjde, začnu tě učit.“ Podal mi kord a postavil se na druhý konec místnosti. Cože?! Žádný ochranný oblek? Žádné vysvětlení techniky? „Budeme se učit stylem pokus – omyl. Když si nebudeš dávat pozor, budeš platit.“

Nedal mi čas ani na to, abych se pokusila pochopit význam jeho slov a bleskurychle zaútočil na mou pozornost. Špička jeho zbraně se zastavila jen pár centimetrů od mé tváře, aniž bych cokoliv podnikla.

Druhou ránu už jsem odrazila. Na to sklonil svůj kord k zemi.

„To půjde. Půl roku tance ti hodně pomohlo, ale chce to ještě něco…“ Odmlčel se a nechal mi prostor.

Neudivila mě ani tak délka jeho první lekce, ale spíš to, že šerm spojoval s tancem…

„Celý souboj je tanec, ve kterém nesmíš splést kroky. Závisí na tom tvůj život. Tanečník má proto obrovskou výhodu. Jeho nohy už znají nespočet pohybů a každý krok je sebejistý…“ Opět čekal. Chtěla jsem najednou umět vanout po parketu jako jarní vítr. Chtěla jsem se vznášet nad zemí jako motýl. Jen, když mi to pomůže v šermu.

Učil mě a já statečně nesla bolest, když jsem zaváhala a otočka byla o desetinu vteřiny delší.

…

„Amelie!“ Dveře, které vedly do stejné temnoty jako panovala tady, se otevřely.

Stál v nich ten člověk, co mě přepadl na ulici a v ruce držel svíčku. Copak jsme ve středověku? Pak mě ale polilo horko. Zná moje jméno…

„Napíšeš svému otci dopis. Chci po něm pět set tisíc, je to jasné?“ Podal mi papír a tužku a začal diktovat. Malá svíčka dávala jen chabé světlo a moje třesoucí se ruka písmu na kráse taky moc nepřidala. Nakonec se můj rukopis ani zdaleka nepodobal tomu, co mě Jeremy naučil.

Dopis byl dlouhý a při jeho psaní jsem se nejednou zachvěla.

„Buď budu mít peníze na stole do dvou dnů nebo svou dceru už nikdy neuvidíte. Zůstane v mém sídle navždy.“ Když jsem dopisovala poslední řádky, zmocnila se mě panika. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, zda by otec obětoval takovou částku jen kvůli mně.

Co se vlastně stane, když… Bála jsem se na to myslet. Nechají mě zemřít hlady…? Už teď mi kručelo v břiše, natož za dva dny…

„Tak, teď víš, co tě čeká, jestli tatínek nezaplatí,“ řekl posměšně muž, vytrhl mi papír z ruky a i se svíčkou se ztratil v té tmě za dveřmi. Tak alespoň vím, že jsem na nějaké půdě. Moc odvahy mi to ale nedodávalo. Podlaha je dřevěná, dveře dřevěné, tužka…

Místo vyšívání, které se prý zase stalo moderní u té vyšší vrstvy, mě Jeremy naučil mnoha užitečnějším věcem. Takže sponkou jsem zámek otevřela bez mrknutí oka. Pro jistotu jsem zkusila dveře, ale byly zamčené.

Když odcházel, zahlédla jsem ve světle svíčky, že klíče, které ve dveřích vězely, vypadaly dost staře. Na historické zámky však už vlásenka nestačí, a tak jsem v něm zašátrala tužkou, kterou mi ten člověk nechal. Povolil skoro hned a já se v duchu zaradovala, že mě tady mají za neschopnou a ubrečenou snobskou nanynku. Budu mít dost navrch.

Tady už nebyla taková tma. Jediným střešním oknem sem dopadalo trochu měsíčního světla. Na konci široké chodby se zlověstně rýsovaly další dveře. Tentokrát však vypadaly daleko bytelněji. I zámek na nich patřil k modernějším a navíc jsem z jejich druhé strany tušila těžkou kovovou závoru, aby je jen tak někdo nemohl vysadit. Moje síly by mi na to ovšem ani zdaleka nestačily.

Nezbývalo mi nic jiného, než čekat, až někdo půjde nahoru. Ale to mohlo klidně trvat i den nebo dva. Posadila jsem se na zem do prachu a pozorovala, jak noční oblohu přikrývají těžké mraky.

Jistě, že mě napadlo vylézt oknem na střechu, ale hlavní problém byl v tom, že samo okno bylo tak vysoko, že bych tam sama nevylezla. A pak, kdybych se už na střechu dostala, jak se dostanu dolů na ulici? Neznala jsem to tady. Bůhví, kde vůbec jsme… Usnula jsem s myšlenkou na svobodu a podivným hřejivým pocitem, který mi dodával sebejistotu.

Do snu o staré zaprášené půdě, kde jsem usnula, se mi začaly vtírat šátravé kroky. Otevřela jsem oči. Skutečně jsem ještě tady…proběhlo mi hlavou. To byl ale důkaz, že kroky opravdu existují. Někdo pomalu stoupal po rozvrzaných schodech ke mně.

Vyskočila jsem na nohy a čekala, schovaná za dveřmi, až otevře. Kus kovu dopadl na dřevěné schodiště a ozvala se tlumená rána. Pak cvaknul zámek a postava se svíčkou vstoupila do tmavé chodby. Počkala jsem, až dojde na půli cesty k místnosti, ze které jsem unikla a pak, tiše, jako myška, jsem seběhla schody.

Vedly do spoře osvětlené chodby v přízemí obyčejného domu, jaké stály na náměstí. Červený koberec a bílé domovní dveře. Dva oblouky z lakovaného dřeva. Jeden průchod vedl do kuchyně, ten byl ke mně blíž a druhý do velké společenské místnosti.

Vklouzla jsem do kuchyně a zaposlouchala se do zvuků v domě. Všude bylo ticho, jen občas cinkla sklenička. Když vtom nahoře bouchly dveře a ten člověk, kterého jsem viděla na půdě se svíčkou v ruce, se hnal dolů jakoby uviděl přinejmenším strašidlo.

Přitiskla jsem se ke stěně. Mezi vchodem do této místnosti a lednicí byl asi tak půlmetr místa a tam jsem se nyní tísnila ještě s nevelkým květináčem, v němž rostla květina s podivně omamnou vůní. Kdyby se svítilo tady nebo alespoň na chodbě, každý by mě uviděl hned, jak by očima zabloudil k průchodu vedoucímu do kuchyně.

Ten člověk se však jen prohnal kolem a vpadl do společenské místnosti. I když mu nebylo zcela vidět do tváře, zahlédla jsem zděšení. Přestala jsem dýchat, abych slyšela alespoň něco z rozhovoru lidí ve vedlejším pokoji.

„Amelie utekla!“ vychrlil ze sebe ten muž, jen co trochu chytil dech.

„A díval ses pořádně?“ zeptal se kdosi ledově klidným tónem. Ten hlas mi byl tak hrozivě povědomý… Na mysl mi vytanul obraz… Ne, to není možné.

Předtím jsem se tohoto odvážného činu bála, ale teď jsem prostě musela vědět, kdo to je. Chodba byla krátká. Po levé straně byl vchod do kuchyně a po pravé straně do salonku…či jídelny.

Z místnosti, kde jsem se schovávala nebylo vidět do salonku a obráceně, takže jsem se opatrně proplížila do chodby a přitiskla se ke zdi těsně vedle vchodu do vedlejší místnosti. Z mlčení obou jsem usoudila, že dotázaný horlivě přikyvuje.

„Budu si s ní muset promluvit, takhle to nejde,“ odpověděl nakonec známý hlas. V tu chvíli už jsem si byla skoro jistá, jen jsem tomu nedokázala uvěřit.

Nepatrně jsem se vyklonila a v červeném sametovém křesle spatřila…Jeremyho. Rychle jsem se otočila zpátky a doufala, že mě neviděl, a že neslyší, jak divoce mi bije srdce.

„Zburcujte celý dům, rozsviťte ve všech místnostech a hledejte!“ Pak se ale zarazil a skoro šeptem dodal: „Nebo vlastně nemusíte. Je tady s námi.“

Nikdy jsem nepochopila, jak věděl, že tam poslouchám. Ale jakmile vyslovil s naprostou jistotou, že o mě ví, přeběhl mi mráz po zádech.

„Amelie, pojď dovnitř!“ Musela jsem jít. Jeho jsem si nedovolila neposlechnout a on to zřejmě věděl až moc dobře. Váhavě jsem vstoupila. „Nechte nás, prosím, o samotě,“ prohodil k muži stojícímu opodál. Kývl a rychlým krokem vyšel z pokoje.

Nohy se mi třásly a každý krok byl nejistější a nejistější.

„Tak se posaď,“ usmál se a já se doslova sesula na pohovku. Nebyla jsem schopná cokoli udělat. Kdyby mě chtěl zabít, nedokázala bych utéct. Potřebovala jsem klid a vysvětlení. „Dlužím ti omluvu a ne jednu,“ začal nerozhodně. „Předně jsi vůbec neměla vědět, že za tím vším stojím já. Mělo to proběhnout hladce a bez obtíží.“

„Ale proč?!“ vykřikla jsem. Vřel ve mně vztek. „Proč jsi mě dal unést a nutíš mého otce, aby ti zaplatil?“

„Amy,“ snažil se mě ukonejšit, ale já už se znova nadechla.

„A co měla znamenat věta ‚Už ji nikdy neuvidíte, zůstane v mém sídle navždy.‘?!“

„Amelie, uklidni se, tohle všechno má vysvětlení.“ Skutečně jsem na něj přestala chrlit otázky, ale bylo to jen proto, že mi vzal dech. Vysvětlení?! Jaké může mít tohle všechno vysvětlení?!

„Tak mluv,“ řekla jsem tiše. Hlas se mi třásl rozčílením.

„Nejdřív chci říct, že bych ti nikdy nedokázal ublížit, to si pamatuj.“

Chtěla jsem namítnout tolik věcí, ale ovládla jsem se. Pro tentokrát.

„Nebudu říkat proč se to stalo a ani nebudu tvrdit, že veškerá vina spočívá na něm. Ne. Podstatné je to, že jistý člověk má něco, co mi ukradl. Moc mi na tom záleží…vlastně spíš…závisí na tom můj život. Chce za to peníze. A ne málo. Chce pět set tisíc. Mám nějaké úspory v bance, ale půl milionu to rozhodně není. Přemýšlel jsem nad svou situací a několik nocí nespal. Napadlo mě, že zajdu za tvým otcem a požádám ho o zvýšení platu, koneckonců beru jen tolik, jako učitel tance a učím tě všem předmětům nebo alespoň o půjčku. Nevyhověl mi ani v jednom a já dlouho odmítal realizaci mého záložního plánu.“

Na chvíli zmlkl a zahleděl se do země.

„Tvůj otec tě miluje, Amy, udělal by pro tebe všechno na světě.“

„Ne,“ namítla jsem. Přeci jen jsem tátu znala líp než Jeremy. „Nezaplatí.“ Nevím, kdo z nás dvou zbledl víc.

„Stejně už je to všechno jedno,“ pronesl přiškrceným hlasem a očima cosi kreslil na protější stěnu. „Tohle se nedá nijak jinak zastavit. Zítra bude konec.“ Vůbec jsem nevěděla, o čem to mluví. Jen jsem se snažila zapamatovat každé jeho slovo. Třeba se mi to někdy bude hodit.

Nabídl mi, jestli nechci spát na pohovce a já souhlasila. Nestranně, klidně, ledově… Když odcházel do ložnice, stěží zadržoval slzy. Ne, nic z toho nemělo vysvětlení. Ne takové, jaké říkal. Chtěla jsem vědět víc o jeho minulosti i o té věci, na které závisí jeho život.

Probudilo mě nezvyklé teplo. Vzduch v místnosti byl těžký kouřem. Až odsud jsem viděla, jak z kuchyně šlehají plameny skoro až ke stropu. Co nevidět se oheň rozšíří! Zmocnila se mě panika a zmatek. Tušila jsem, že vchodové dveře budou zamčené. A taky byly.

Bůhví proč ta budova neměla okna na ulici. Všechna směřovala do malého dvora, kam byl přístup jen z domu. Jediné, co mě napadlo, bylo vylézt na půdu, protože jenom vikýřové okénko mohlo znamenat jistou záchranu.

Když jsem byla už za polovinou schodiště, uvědomila jsem si, že Jeremy jistě o ničem neví.

Prudce jsem rozrazila dveře do jeho ložnice, ale postel byla prázdná a úhledně ustlaná. Zatočila se mi hlava. Musela jsem se opřít o rám dveří, abych se vůbec udržela na nohou. Chtěl se mě jednoduše zbavit. A já hloupá mu ty jeho kecy… Zakručelo mi v žaludku a ucítila jsem pronikavý zápach pálené gumy. Opět jsem si uvědomila nebezpečí a opět se rozběhla na půdu. V dané situaci to bylo nejlepší možné řešení.

S námahou jsem sundala kovovou závoru ze dveří a pak už je zcela lehce otevřela. Podívala jsem se na okýnko. Najednou už nevypadalo tak vysoko. Když jsem natáhla ruce, docela snadno jsem ho otevřela, a pak, hnána strachem i adrenalinem se pokoušela protáhnout se jím. Nešlo to. Nepochybovala jsem o tom, že už hoří i schodiště a půda se brzy stane peklem.

Rozhlédla jsem se, ale nikde nic. Jen holé stěny a zkosený strop. Dlouhými kroky jsem zamířila k místnosti, kde byla předtím taková tma. Nevěřila jsem, že by tady cokoliv bylo, ale hned pár kroků ode dveří jsem zakopla o nějakou dřevěnou bednu a spadla na jinou. Obě byly celkem lehké a já si jen mohla domýšlet, co v nich je.

Odnesla jsem je, jednu po druhé, pod okno. Plameny už bylo vidět. Olizovaly schody, stěny i strop a hladově polykaly všechno, co jim přišlo do cesty. Vyškrábala jsem se nahoru na bedny. Teď už to půjde snadno.

Vyhoupla jsem se na střechu a rozhlédla se. Ovanul mě čerstvý vzduch a chlad noci. Kdesi za městem začínala obloha blednout a pomalu přicházelo jitro. Neměla jsem však čas hádat, kolik je hodin. Letmo jsem shlédla na střechy okolních domů. Támhle tudy.

Lehce jsem dopadla na plochou střechu jednoho krámku na náměstí. Odtud už stačilo slézt asi tak tři metry po okapu dolů, na ulici. V dálce se ozvalo hasičské auto. Stejně byste přišli pozdě, pitomci! Radši jsem rychle zmizela ze střechy a vydala se domů.

Vztek mi nedovoloval zastavit. Šla jsem rychle. Hodně rychle. Chtěla jsem být co nejdál od toho domu a od Jeremyho. Zradil, když jsem projevila pochyby? Nebo prostě nechtěl, aby kdokoli věděl o jeho činech? V tomto případě jsem byla jediný a značně nepohodlný svědek. Přebírala jsem to ze všech stran a snažila se nevnímat hlas, který mi neúprosně duněl v hlavě. Uteč! Běž! Je tady! Je tady, přijde si pro tebe!

Musela jsem utíkat. Nešlo to jinak. Když mě náhle kdosi zezadu chytil za rameno a prudce otočil k sobě. Setrvačností jsem se zapotácela, a kdyby mě stále pevně nedržel, určitě bych upadla. Několikrát jsem zamrkala ohromená šokem. Po pár se mi vybavilo, kdo to přede mnou stojí. Jeremy. Skutečně Jeremy. Přišel, aby se mě zbavil. V jeho tváři zářila hraná úleva.

„Tak se ti nic nestalo,“ pronesl zadýchaně. „Ale teď…“

„Jdu domů!“ odsekla jsem a vytrhla se mu.

„Chápu, že šlo o život, ale…“ Byla jsem stále vzteklejší.

„Ale co?!“

„Byla to nehoda. Počkej, ty to nechápeš!“ Znovu mě chytil za ruku, když už jsem se otáčela k odchodu.

„Nehoda? Ale úmyslná, že je to tak? Tvoje postel…“

„Já do té ložnice vůbec nešel! Vylezl jsem oknem v koupelně…“

„…a založil požár v kuchyni!“ Už jsme oba křičeli a já chtěla odejít. Tak moc. Nechat ho tady a už nikdy nevidět.

„Amy! Ale já ty peníze opravdu potřeboval! Pomoz! Řekni otci, prosím!“

„Ne.“ Najednou jsem si připadala větší a mocnější. „Kdybys mi o všem řekl včas, pomohla bych ti. Sehráli bychom divadlo s únosem, spolu. Ale tohle ti odpustit nemůžu!“

Náhle se mu zrychlil dech. Roztřásly se mu nohy a padl na kolena. Vybledlý asfalt splýval s jeho pletí, která dostala nádech hrozivě šedé.

„Zavolej ho, Amy! Ať vidí, co mi udělal!“ řval jako šílenec, ale já jeho hru už dávno nehrála. Opovržlivě jsem na něho pohlédla a vyrazila odtud.

Ohlédla jsem se jen jednou. Na rohu. Ucítil, že se dívám a vzhlédl. Vypadal jako ta nejodpornější zrůda z toho nejděsivějšího hororu. Obličej měl celý od krve. Řinula se mu z nosu, očí i uší a vytvářela tak naprosto neskutečný obraz.

Nový virus, nová nemoc. Jediný nakažený, jediný člověk, který vynalezl lék. Ten už Jeremy nedostal. To bylo to něco, co tak nutně potřeboval. Zřejmě nečekal konec tak brzy.

Rychle jsem se otočila zpátky a dala se do běhu. Nikdo nemusí vědět, že jsem tu byla…