Léto zamrzlo

Autor: corinne

Štěstí lze najít najít i v té nejtemnější době, pokud nezapomeneme, že je světlo.

(J. K. Rowlingová)

V nose mě štípal všudypřítomný odér open airu a já se ani neodvažovala hádat, co to vlastně dýchám. Čtyři dny nemytí lidé kolem mě procházeli s nepřítomnými pohledy, stále ještě pod vlivem alkoholu, kterým se důkladně prolévali ony čtyři dny nebo se o mě zajímali zase až moc. Děkovala jsem nebesům, že byla zima a na velké výstřihy do města, ze kterého jsem se vracela, nebyla nálada.

V teploučké mikině a kabátě, jak říkám jednomu z nejoblíbenějších kousků svého podzimního oblečení, jsem vypadala možná jen exoticky. Neutrální výraz pokrového hráče poukazoval na jistou nedostupnost, která měla varovat všechny, kdo mě míjeli a kdo se za mnou otáčeli.

Na pastvině jsem našla čtyřlístek, který možná měl být předzvěstí událostí, co mě čekaly. Utrhla jsem si pár přezrálých ostružin a hrstí tmavého ovoce taky nakrmila čtyři kobylky, které se všemi možnými způsoby dožadovaly mé pozornosti.

Nálada mi od probuzení jen klesala a koně byli jeden z mála léků na starosti. Šaty, které mě tak uchvátily, mi prodali přímo před nosem a plavky, co jsem si vybrala, neměli. Budu tam muset znova a to mě štvalo ze všeho nejvíc.

Doma jsem pověsila mikinu na věšák a trhla sebou, když cosi zacinkalo. Klíče. Hodně moc klíčů. Od Alexe. Vytáhla jsem je z bundy a teprve teď mi postupně začínalo docházet, co se stalo. Teprve teď, po tak dlouhé době. Teprve teď, když jsem je znovu sevřela v ruce.

Sedla jsem si na gauč a zírala na to, co prožilo s Alexem staletí. Dal mi kousek sebe. A chtěl mi věnovat i srdce. Náš románek byl vlastně jen jeho gesty a mým chladným mlčením završeným odmítnutím, ale i po tom všem mi nabídl náruč, kdykoli budu chtít. Pocítila jsem nesmírnou potřebu plakat a být sama.

„Jdu se projít,“ špitla jsem k Georgovi a moc se přemáhala, aby se mi nezlomil hlas. Když se zvedl, dodala jsem ještě tišeji: „Sama.“ Na to si zase lehl, jen se stulil na druhý bok. Respektoval moje soukromí, když to bylo bezprostředně nutné.

Můžu si jen domýšlet, jak bude vyvádět, až budu chodit do tanečních. Po večerech sama, to nesnese. Do Hradce se za mnou odstěhuje, o tom není pochyb. A bude bydlet asi na intru v koupelně nebo co já vím...ale samotnou mě tam zcela jistě nenechá. Na jednu stranu je to dobře. O upíry tam určitě nebude nouze.

Vypadla jsem do lesa už se slzami na krajíčku a jen, co mě skryl první stín, začaly se mi koulet po tvářích. Velké, hořké, upřímné. Nic se mě teď nedotýkalo víc, jak tohle. A co bylo horší, začala jsem si jeho smrt dávat za vinu. Kdybych nebyla já nikdy by do školy nešel a tohle by se nestalo.

„Ale on nechtěl zachránit,“ vykrucoval se tenký hlásek, udušený pod tíhou smutku. „Žádal tě, abys ho nechala jít.“ Nic z toho však nemělo váhu jako argumenty falešného svědomí.

Šla jsem rychle. Moc rychle. A klíče pořád silněji tiskla v dlani. Ani jsem si nevšimla, jak velký kus od domova už jsem, a že přede mnou zeje propast v podobě hlavní silnice. Zrada. A po silnici, směrem od města, kráčí muž. Na tom by nebylo nic divného, hodně lidí chodí z festivalu pěšky, ale tenhle byl jedním slovem nenormální.

Tvář zahalenou jako Arab žijící v poušti, ale zbytek oblečení úplně normální. Džíny a čistou košili. Šel nadmíru sebejistě a vyzařovala z něj hrdost. V ruce velkou cestovní tašku. Upír, napadlo mě hned.

Je to až k smíchu, jak většina upírů nedokáže svou dravou povahu skrývat. Jeho oči mnou pronikaly a už z dálky jsem viděla, jak září. Tak a tohle je konec. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli je to skutečně nemrtvý. Ovšem to všechno šlo stranou. To bylo to poslední, co bych teď měla řešit. I když to není upír, dívá se na mě jako na kořist. To znamenalo jediné.

Vůbec se mi nechtělo otáčet k němu zády, ale ve vteřině jsem se musela rozhodnout. Žádný velký jasan tady, na tomhle konci světa, není, to jsem věděla zcela jistě. Náhlý strach a panika rozmetaly slzy a smutek na milion kousků. Zhluboka jsem se nadechla. Jsi sama. A budeš sama. Tak se seber! Už dlouho se žádný upír na scéně neobjevil. Žádný takový, který by mě chtěl zabít. A tak se moje reflexy poněkud zpomalily a strach zrychlil ovládnutí a naprosté zaslepení celé mojí odvahy. Proto bylo třeba jednat co nejrychleji.

Na kraji nejbližšího křoví skutečně rostl mladý jasan. Trošku se mi ulevilo, ale jen do té míry, že mám kov a musím bleskově vykouzlit meč. To spravila dovednost zlomit stromek tak, aby jeden konec byl použitelný k zabíjení. Očividně si uvědomil ještě dřív, než já, co chci provést, a přidal do kroku. Hrálo se o sekundy.

Během těch několika okamžiků jsem měla dokázat vymyslet plán nebo znásobit svou sílu nebo se stát mistrem šermířem. Ani jedno se mi pochopitelně nepovedlo. Malý roztomilý zákeřný zabiják. Musíš ho přinutit, aby použil svou fyzickou sílu. Třeba to zase nebyl tak velký blázen, napadlo mě.

Proč mě jen překvapilo, že muž na mě spustil nějakou arabskou hatmatilkou? Možná je to přeci jen... Lidí tady bylo z celé Evropy nepočítaně, tak proč by ne? Zůstávala jsem však stále ostražitá a pokusila se zatvářit bezelstně a bezbranně, jak mi to radil Elijah. To mi však vůbec nešlo. Sama jsem to věděla, natož ten přede mnou.

A co budeš dělat v bitvě? Zeptala jsem se sama sebe. Tak holt budu asi první obětí masakru. Překvapila jsem se svou odpovědí.

Ten podivný muž se mě na něco ptal. Bylo to poznat z nesrozumitelné intonace. Ještě nějakou chvíli se tvářil vážně a pak se začal srdečně smát. Stiskla jsem svou zbraň ještě pevněji.

„Ty jsi mě opravdu nepoznala?“ zeptal se najednou se smíchem. Já chtěla něco říct, ale místo toho jsem jen naprázdno polkla. Chytil mě za rameno a drtil ho silou upíra. Byla to zrovna ta ruka, ve které jsem držela jasan a nebyla to náhoda. Přesto mě poslechla a zaútočila. „Neblázni!“ vykřikl, pustil rameno a chytil mě za zápěstí, abych mu nemohla ublížit.

Už se nesmál, totiž jeho oči se nesmály. Pak na okamžik odhalil svou tvář...a mě se zastavilo srdce. Vynechalo dva údery, než zase začalo pracovat. Už měl přes obličej zase šátek, ale já měla pořád před očima toho...

Tušila jsem, že se usmál. A chtěl i něco říct, ale já byla tentokrát rychlejší.

„Dej mi...dej mi chvilku,“ vykoktala jsem celá bledá. Třásla jsem se. Tohle byl úplně nový pocit, který jsem ještě nikdy nezažila. Pak jsem se bez dalšího slova otočila a vydala se domů. Nebránil mi. Zvláštní...

***

„Nalej mi něco, ale rychle!“ Pořád jsem byla bledá a nepřítomně hleděla skrz všechno a všechny.

„Osmnáct už bylo?“ Že mě ta odpověď nepřekvapila bylo skutečně překvapivé.

„Nemel a nalejvej!“ Bylo mi fakt blbě.

„Sedumnáctkám nenalejvám.“

„Neprovokuj. Co je nejlepší na zástavu srdce?“ zeptala jsem se kousavě.

„Líh,“ ušklíbl se.

„No, tak.“ George mi konečně podal flašku a já se zhluboka napila.

„Zabije tě to,“ kysele se usmál. Mávla jsem rukou a lokla si ještě jednou. „Co se stalo, že chlastáš takovým způsobem?“ Ne, že by zněl starostlivě, to vůbec ne.

„Neuvěříš,“ vydechla jsem, když po dlouhém tichu prázdná láhev zazvonila o stůl.

„Někdo tě chce zabít?“ pokračoval se stejným výrazem výsměchu.

„Možná. Ale nemyslím si, že by mi to říkal dopředu.“ Začala se mi točit hlava.

„Měla by sis jít lehnout.“ Teď už zněl starostlivě. Kývla jsem, i když mi bylo zcela jasné, že dnes neusnu. Začal na mě padat strach z nadcházející noci a z toho, co se stane, jestli se rozhodne mě v následujících hodinách navštívit.

„Georgi,“ medvěd mě přikryl peřinou a otočil se, „zůstaň tu se mnou celou noc, prosím.“ Neodpověděl, jen se dotkl vlhkým čenichem mého čela a stočil se do klubíčka v nohách postele, jak to dělal vždycky v zimě. Najednou mi bylo dobře. Uvnitř jsem se přestala třást a kupodivu i celkem rychle usnula.

***

Hele, deníčku, dneska fakt jenom krátce. Jo a taky se ti chci tak trochu omluvit za včerejšek. Ale už jsme řešili několikrát, že každý den si s tebou psát prostě nemůžu, i když píšu jenom já. Uvědom si, že nejsi na světě sám. No nic, prostě na to zapomeň, vysvětlím ti to někdy jindy.

Celá pointa tohohle dne ale spočívá v rozebírání skautskýho tábora. No nediv se, prázdniny skončily a ta louka už fakt potřebovala posekat. Na tom by konečně nebylo nic divnýho, kdyby tam jeden blázen netahal klacky z týpíček v podpatkách. No...klacky...byly to spíš stromy...

Bylo to v rámci pečlivě sestaveného průpravného plánu, který má připravit na taneční. Moc dobře víš, jak nesnáším podpatky, pokud to nejsou ty na jezdeckých botách, ale nešlo přijít do sálu a neumět na tom ani stát, natož chodit, natož tančit. A věř tomu nebo ne, po téhle akci na ultra zvlněnym povrchu si fakt připadám jistější. No takže ke včerejšku...

Našla jsem Alexovy klíče a došlo mi, že se už dlouho neukázal žádnej upír, a tak prostě...no já nevim, ale myslím, že jak jsem si vzpomněla, přivolá je to... A nebo je to naopak, že když někdo od nich má přijít, vzpomenu si... Každopádně ten, koho jsem tam potkala, je... Teď si najednou nejsem úplně jistá, kdo to byl...

***

Pod nohama mi šustila plesnivá otava, kterou zapomněli posbírat, ale i přesto jak moje kroky vířily vzduch, zvedala se od země vůně sena. Slunce pomalu zapadalo, kraj halila zima, a když jsem se zhluboka nadechla, kromě louky voněla i rosa. Večerní rosa, jejíž kapky zatím ještě nebyly vidět.

Nevěděla jsem, kam jdu, šla jsem bez cíle, i když mě nohy nesly k jedinému místu. Těsně před tím, než mě mohl od toho místa vidět, zastavila jsem se a po chvilce váhání vklouzla do lesa a spěchala na své tajné místo. Věděla jsem, že ho potkám na tom samém místě jako včera, že tam prostě bude, ale potřebovala jsem to všechno ještě znovu zvážit. Potřebovala jsem rozdýchat to, co jsem tak lačně zapíjela včera večer. A děsila mě představa, že pocítím to samé jako včera, a že to celé taky dopadne jako včera.

Myšlenky a pochybnosti, zda tam mám vůbec chodit, však odpluly, když jsem ho uviděla stát pod mým stromem. Už byla dost velká tma na to, aby přišel oblečený úplně normálně. A skutečně to byl on. Stejně jako včera jsem tomu nedokázala uvěřit. Otočil se a usmál.

„Věděl jsem, že přijdeš. Že přijdeš sem.“ Cítila jsem, jak mě znovu přemáhá pláč a strach zároveň. Stála jsem teď několik metrů od něj, ale on zboural zeď netečnosti, která mezi námi vyrostla a objal mě, jako se objímají staří přátelé po desítkách let, co se neviděli. Jako přátelé, kteří byli přesvědčeni, že ten druhý už nežije.

„Jak?“ vzlykla jsem a poprvé byla ráda, že ho vidím, a že mě objal. Poprvé jsem se v jeho blízkosti cítila v bezpečí.

„Chápu, že jsi včera odešla,“ začal místo odpovědi. „Dlouho jsem přemýšlel, kdy a hlavně jak se s tebou mám znovu setkat. A taky jestli vůbec.“ Trhla jsem sebou v jeho objetí a on mě pustil.

„Ale jak to...že...?“ Ach, jak já nesnáším, když se nemůžu vyžvejknout! „Umřel jsi! Byla jsem u toho!“ Tak jo, zase dobrý, Medvídě.

„Umřel,“ připustil ledabyle, „ale žiju.“

„Jak?“ hlesla jsem podruhé.

„To přeci není podstatné. Jsem tady. Ale nevím nic o tom, co se stalo tobě. Mezitím, co...“ Zahleděl se někam za mě a já bych přísahala, že se mu v očích mihl strach. Ten jediný letmý záblesk stačil k tomu, abych se otočila.

„Viděl jsem dvě hrdličky, vytesané z ledu není darmo povídat, napily se jedu.“ Stál tam muž s napjatým lukem v ruce a falešně veršoval na naši adresu. No, spíš na adresu dvou zamilovaných upírů. „A teď ani hnout!“ Byl to lovec. Pomalinku se mi začalo rozsvěcet v jistých věcech, ale jistá jsem si po našem setkání s Alexem nebyla už vůbec ničím.

„Ne, lovče, není to tak, jak si myslíš!“ vykřikl upír. „Ona je člověk, podívej!“ Chytil mě za ruku a ostrými zuby rozřízl kůži na zápěstí. Cítila jsem jeho vůli, když mu do pusy ukáplo pár kapek mojí teplé krve.

„Ty zvíře! Chtěl jsi tu dívku zabít!“ zasyčel muž nenávistně.

„Chtěl,“ připustil Alex bez okolků.

„Za to zaplatíš!“ Upír mě ještě stačil odhodit dost daleko, než aby mě zasáhl špatně mířený šíp. Střela však byla naprosto přesná. Zabodla se mu do srdce a on klesl k zemi. Ale jeho chování...co na něm bylo jiné? Vůbec se nebránil a jen tak se nechal zabít. To je nanejvýš zvláštní... Zahlédla jsem ještě samolibý úsměv na tváři lovce a pak už nic.

Přes slzy se mi všechno rozmazávalo do neurčité změti barev a nevím, jak jsem se dokázala dostat až k němu. Bylo mi jedno, jestli ten muž zabije i mě. Jen jsem chtěla, aby žil. A najednou to bylo všechno stejné jako v upíří škole. Šíp a moje slzy. Alexova poslední slova, která dnes už nestačil vyřknout. Jeho smrt. Nedošlo mi to. Chvíli jsem jen tiše vzlykala, když najednou otevřel oči a zeptal se tiše:

„Už je pryč?“ leknutím jsem nadskočila a zajíkla se. Nečekal na odpověď, které by se ani nedočkal, posadil se a pokračoval. „Vytrhni ten šíp!“ Ale já jen dál překvapeně civěla. „Vytrhni ten šíp, dělej! Je to kulatý, nemá to žádný zpětný hroty, no tak!“ V šoku z jeho naléhání, nevědoma toho, co dělám, trhla jsem za šíp, jako to bylo v tolika filmech.

Upír bolestně sykl a zaťaté zuby nepovoloval, ani když už byla střela z rány venku.

„Sežeň...sežeň něco studenýho!“ dostal ze sebe s vypětím všech sil. Kde já teď a tady mám vzít studenou věc? Na mysl mi ihned vytanul bezpočet vzpomínek. Převážně špatných vzpomínek. Vzala jsem ho za ruku. Chtěl mi ji vyškubnout.

„Věř mi,“ odpověděla jsem klidně na jeho nervy a přiložila mu ji dlaní na ránu. Ruka studila přesně tak, jak jsem si myslela, ale z rány stoupalo horko. Vydechl úlevou.

„Tohle mě ještě nikdy nenapadlo.“

„No, asi nepřemýšlíš jako člověk,“ prohodila jsem tiše. Pak bylo pár minut ticho, než jsem se odvážila promluvit. „Můžu se podívat?“ Ne, že bych tohle kdovíjak milovala, ale jsem přeci budoucí veterinář. Sám zranění odkryl, ale viděla jsem, že nerad. „Je to skrz?“ Zavrtěl hlavou. „Rozepni si košili, ať to vidím líp.“

„To bude v pohodě,“ snažil se stále zůstat ten nadřazený, i když to zjevně nebyla pravda.

„Udělej to.“ Skutečně poslechl a mě stouplo sebevědomí.

Ránu po šípu jsem upřímně viděla prvně. A celkem by to nebylo ani tak zlé, kdyby to nebyl jasan. Nekrvácel, ale kolem byla kůže sežehnutá až do masa a i uvnitř musel šíp spálit hodně. A za tak krátkou chvilku...

„To ale nedává smysl,“ dovolila jsem mu, aby si zranění znovu chladil dlaní, „zásah byl naprosto přesný.“

„Ano, teď je vhodný čas, abych ti všechno vysvětlil.“ No to brzo, prolétlo mi hlavou. „Kdysi jsem byl člověk jako ty. A tak mi, jako každému člověku, náleželo právo na dar. Tím darem bylo něco, co by většina lidí označila za nedostatek. Za postižení. A taky mi nějakou dobu trvalo, než jsem se ho naučil využívat a nebrat ho jen jako přítěž.“ Čekala jsem, co z něj vypadne. „Narodil jsem se totiž s otevřeným hrudníkem.“

„Cože?“ vyhrkla jsem, jak povolilo mé vnitřní napětí. Už jsem o tom slyšela, ale nedovedla jsem si to s ničím spojit.

„Podstatné je,“ pokračoval, „že mám jen jednu, pravou, plíci a srdce vpravo.“ Otevřela jsem úžasem pusu, jako když jsem ho uviděla den předtím poprvé. „Ani si nedokážeš představit, kolikrát mi to už zachránilo život. A to je ten dar.“ Vyměnil si ruce, aby ta první vychladla.

„Zázrak,“ zašeptala jsem a začala přemýšlet o tom, proč jen já mám vždycky tolik štěstí.