Medvěd k Medvědovi

Autor: corinne

...A tak byli dva...šli dál a potkali třetího...

Chystala jsem se do postele. Už stačilo jen na sebe natáhnout noční košili, když se George v klubku pohnul.

„Jsem nemožně hubená,“ prohlásila jsem, protože mi bylo jasné, že nespí.

„Žer maso,“ zabručel. Otázka medvědího sněmu zůstala mezi námi viset a stala se neviditelnou. Já už ji nevnímala. Teď jsem řešila mnohem důležitější věci. Jako tenkrát, když jsem si zkoušela šaty, i teď jsem stála před zrcadlem.

„Nemáš ani představu, kolik toho sním,“ odpověděla jsem popravdě.

„Žer maso.“ To už mi svitlo.

„Syrovýho jelena si nech,“ reagovala jsem podrážděně, ale jen proto, že si ze mě dělal legraci. Kdyby nedělal, že spí, smál by se mi. Byla to jeho odplata za to, že jsem o něm prohlásila, jak strašné je tlustý a donutila ho běhat se sedlem od upíra a mnou na zádech. „A nezapomínej, že díky tomu se na scéně objevil Medvědí jezdec...“

„A taky spousta problémů.“ Teď už se smál doopravdy. Bylo to poznat i z jeho hlasu.

„Nech mě.“ Hodila jsem po něm mikinu a zatvářila se naoko dotčeně. Rozbalil klubko a protáhl se.

„Tak dělej, oblíkej se,“ zívl a já se po něm podívala. Nic jsem nechápala. Proč teď v noci? „Honem nebo přijedeme pozdě. Že ses nestihla prospat je tvoje věc.“

„A-ale co...? Kam...?“ Byla jsem upřímně zmatená a George z toho měl jen srandu.

„Chtěla jsi na sněm nebo ne?“

„No chtěla...ale...“

„A to si jako myslíš, že sněm se bude konat ve dne?“ odtušil a stále zadržoval smích. Mrskla jsem po něm další část svého oblečení a sáhla po džínách. „Hlavně nezapomeň na šátek a zimní bundu. Je tam pořádná zima a co se týče upírů...“

„Jasně a mám si vzít ještě něco? Třeba atomový hodinky?“ přerušila jsem ho štiplavou otázkou. Už nic neřekl, jen se ušklíbl a prohodil:

„Vem si sedlo. Počkám venku.“

***

Mýtina byla veliká a hlavně nikde nikdo.

„Neboj, nejsme tu příliš brzo. A rozhodně ne první,“ zabručel George, když jsem se v sedle zavrtěla. Nervozitou jsem skoro ani nemohla dýchat. Medvědi, kteří se kolem nás vyrojili o vteřinu později, vypadali, že se jim značně ulevilo.

Žádný nepromluvil; komunikovali mezi sebou jen očima a postojem. V mnohých tvářích jsem viděla překvapení, v některých zděšení a pár medvědů se tvářilo nevrle. Když na mě všichni hleděli, připadala jsem si ještě hůř.

„Slez a drž se těsně u mě,“ zašeptal George. Udělala jsem to a pak se spolu s ním vydala na druhý konec mýtiny. Nikdo za námi nešel, všichni zůstali, kde byli a dál debatovali beze slov. Jen pár se jich otočilo. Tenkrát na kopci jich byla tak polovina, proběhlo mi hlavou, když jsem si uvědomila jejich počet. „Sedni si. Jednání začne až za několik hodin,“ promluvil, když jsme byli úplně stranou ostatních a ukázal čumákem ke stromu vyvrácenému z lesa do louky. Byl z něj už jen pouhý kmen, musel tu ležet několik let. Sám pak začal tahat z lesa větve a stavět z nich pyramidu pro oheň.

Sedla jsem si a tiše čekala. Medvědů mezitím přibývalo a krom epicentra, teď už zcela živého a hlasitého hovoru, se občas některý zatoulal i do naší blízkosti. Když George konečně přestal odbíhat do lesa, osmělila jsem se a konečně ze sebe dostala věc, která mě tak tížila.

„Víš,“ začala jsem nejistěji, než jsem původně zamýšlela, „můžu se tě na něco zeptat?“ Medvěd přistrčil čumákem jednu větvičku.

„Zeptat se můžeš, ale nezaručuju, že budu znát odpověď.“

„No, víš...týká se to...Anet...“ Jakmile jsem to dořekla, ztuhl uprostřed pohybu. Chvíli mlčel.

„A co potřebuješ vědět?“ zeptal se váhavě a možná s nádechem strachu. V tu chvíli jsem najednou nevěděla, jak to říct.

„Ona...teda vlastně Norbert...“ V očích mě začaly pálit slzy.

„Co je s ním?“ Ptal se starostlivě, jakoby přesně věděl, co chci říct, ale chtěl, abych se mu svěřila a aby se mi ulevilo.

„Řekl mi, že...“ To už jsem se neubránila vzlyku. Nešlo to, mluvit dál. I když jsem moc chtěla. Cítila jsem se asi nejhůř za celý svůj život.

„Víš co? Zkus to od začátku.“ George na mě celou dobu hleděl a teď se naposledy otočil, přistrčil poslední větvičku a pak se stočil do klubka u mých nohou. „Fredie, můžeš, prosím?“ promluvil ještě k medvědovi, který byl právě nejblíž. Ten pohlédl na mě, pak na George a pak zase na mě. Nakonec však přeci jenom přistoupil blíž a dýchl do hromady větví. Ta vzplála příjemným plamenem.

George kývl očima místo díků a rezavý medvěd si jen něco zabručel. Počkala jsem až bude hodně daleko a pak začala vyprávět o celém tom podivném odpoledni. A hlavně o tom, jak moc mi drásá duši to, co Norbert řekl o Anet. Dlouho jsme se neviděly. Mohla se změnit... A medvěd jen kýval hlavou, s vážnýma očima hleděl do prázdna a poslouchal.

„Předpokládám, že po mě chceš vysvětlení,“ promluvil, když pak už dlouho bylo ticho. Přikývla jsem.

„Chci vědět, jestli je to pravda.“

„Jestli přímo tohle řekla, to nevím,“ pokračoval, „ale řeknu ti teda všechno ostatní, co je teď důležité. Doufal jsem, že k tomuhle dojde až za nějakou delší dobu...třeba za pár let, tak se mě snaž pochopit, budeme to pak mít oba jednodušší.“

V tu chvíli jsem vůbec nemohla vědět, co tím myslí. Nechala jsem to tedy volně plynout a naslouchala teď zase já jemu.

„Jsou medvědi, kteří nejsou obyčejní, ale mají nějakou zvláštní schopnost. Jsou něco jako elementaristé...“

No dobře, takhle to neřekl, ale musela jsem to přeformulovat, protože George mi to vysvětloval snad dvě hodiny. A opakoval to stále dokola a stále znovu, až jsem to konečně pochopila...nebo jsem si to alespoň myslela.

„Třeba Fredie...umí zacházet s ohněm. Trvalo to roky, než se u něj schopnost objevila a pak dvakrát tak dlouho, než se ji naučil ovládat alespoň tak, aby neublížila jemu. Nepatří k nejmladším, ale stejně mu některé situace, které samovolně vyvolávají jeho oheň, dělají potíže. To může být vztek, radost, hlad nebo žízeň, ale taky třeba obyčejný sen. Ve snu se totiž všichni stáváme někým jiným; stáváme se naším nitrem, které se jen ve snu může ukázat v plném rozsahu.“

Chvíli se odmlčel, abych veškeré informace mohla zpracovat. Já se o to ale vůbec nesnažila. Napětí se stále zvyšovalo. Nešlo přemýšlet. Dokud nebudu vědět, jestli je to pravda, nemá cenu myslet na nic jiného.

„A podobně jsou na tom i lidé,“ pokračoval. „Několik lidí má jistý dar. Jako vlkodlak, když se promění, stane se z něj nemilosrdný zabiják. Nepřítelem se pro něj stává každý, jde jen po mase.“ Mluvil pomalu a já se snad už po sté netrpělivě zavrtěla.

„A co to má co dělat...s námi?“ V krku jsem měla vyprahlo.

„Je to velice nebezpečná schopnost. Člověk sám ji nikdy nemůže zvládnout a pokud se dostane do špatných rukou a začne se rozvíjet směrem, který vede ke smrti, stane se mnohem nebezpečnějším, než si vůbec dokáže kdokoli z nás představit. Velice úzce souvisí se spánkem a s lidskými sny. Když spí, opouští svou rodinu i přátele a provádí strašlivé věci, které mu radí instinkt. Neví o tom, co dělá, když procitne, zapomene na všechno. Když se naučí sžít se se svým darem, dokáže si zapamatovat své činy v podobě snu.“

Bylo to všechno tak nesmírně složité. Když mi vyprávěl o medvědech a teď ještě tohle... Měla jsem pocit, že si nemůžu nic zapamatovat.

„Anet je jedním z nich,“ pronesl ponuře po další odmlce. Dech se mi zastavil a srdce vykolejilo. Později mi přišlo divné, že jsem neomdlela.

Najednou byla kolem jen tma, kterou nepřemohlo ani zářivé světlo ohně. Celou dobu jsem to chtěla vědět a teď, když to konečně řekl, bych to všechno raději nevěděla. Oproti sžíravé nejistotě bylo tohle jako šíp vyrvaný protivníkem z rány těsně vedle mého srdce. Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem dýchat, nemohla jsem nic.

„Není to dlouho, co o své schopnosti ví, ale mezitím už stačila napáchat dost škody.“

„C-co...jak...?“ vysoukala jsem ze sebe. Musela jsem se nutit, aby vůbec slyšel slova a ne jen nesrozumitelné sípání.

„Zabila Lynu, protože chtěla ochránit tebe.“ Ztuhla jsem. Ochránit...mě? George zatnul zuby a pokračoval. „A zabila medvěda, protože chtěla ochránit Bernarda!“ zavrčel.

Moje tělo bylo najednou jako z rosolu. Zabila medvěda, tepalo mi v hlavě. Zabila medvěda. Ozývalo se to znovu a znovu. A stále hlasitěji.

„Hlavně se uklidni,“ řekl zase zcela jasně, když viděl, jak moc jsem roztěkaná. „Nic se neděje.“ Ale já věděla, že se děje. Že se toho děje moc a já nad tím nemám žádnou kontrolu. Jsem stejně bezbranná, jako když Norbert přišel k nám domů. „No tak, uklidni se. Nesmíš se bát, nic není tak hrozné, jak to vypadá.“ Klesla jsem na kolena a obličej zabořila do kožešiny.

„To přeci nemůže být pravda,“ vzlykala jsem tlumeně. „Teď už mě neochráníš ani ty a...“ Začal mě přemáhat strach a hlavně panika.

„Říkám ti, uklidni se.“ Byl vytrvalý a konejšil mě do té doby, než jsem opět vzhlédla a zamrkala skrz slzy do tmy. „Nech mě, abych ti to vysvětlil.“

Mlčel. Čekal na odpověď; na souhlas. Kývla jsem, to stačilo.

„Nesmíš se bát a hlavně nikdy nesmíš zapomenout, že jsi člověk.“ To mě překvapilo. Copak o mě nemluvil jako o medvědovi? „Jakýkoli medvěd by Anet mohl klidně roztrhat. Ale medvědi lidem neubližují. Nikdy. A navíc, i kdyby ten medvěd chtěl, nemohl ji zabít. Byly to tři černé šípy a byly vystřelené ze zálohy. A co je nejhorší...Norbert se chytil příležitosti a její schopnost zneužije k zabíjení, aniž o tom ona bude cokoli tušit.“

To není pravda. Není...nemůže! Všechno se ve mně vařilo, jak mozek pracoval na plné obrátky.

„A ty jsi z nás všech nyní nejslabší.“ Otočila jsem se na něj, ve tváři strach, i když mi to bylo zcela jasné. „Proto z toho musíme udělat výhodu. Musíme tvou bezbrannost obrátil v náš prospěch. A já moc dobře vím jak.“ Nechala jsem kolem projít jednoho z medvědů a pak změnila strach v otázky. „Tvoje klidná a jasná mysl bude nyní neskutečnou výhodou. Telepatie nám už celkem funguje, takže se můžeme pustit do mnohem náročnějších věcí. Doufal jsem, že to bude až za dlouho...třeba za pár let. Ovšem je potřeba poprat se s tím a nenechávat nic náhodě. Pokud to dopadne podle mých představ, budeš schopná Anet přesvědčit o pravém opaku, než jí radí podvědomí.“

Teď jsem jen otevřela pusu. Tak tohle je moc. Skutečně, budu ráda, až si lehnu do postele.

„Je ještě něco, co bys chtěla vědět?“ zeptal se jakoby nic. Jako kdyby tady na mě před minutou nevychrlil část učení medvědů a tak otřesnou zprávu k tomu. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se rozpomenout na něco, co by v tuto chvíli obrátilo mou pozornost jinam. Na podobné úvaze i George položil svou otázku.

„Co ten...ten muž v mlze?“

„Ský Galdrar...“ zabručel znechuceně, jakoby čekal nějakou lepší otázku. „Nikdo ho tu nechtěl...proč přišel? Pro nás znamená jen problémy!“ Zvedl se a celý se oklepal. Chtěl setřást vzpomínku? „Nikdy k nám nechodí.“

Zadíval se do davu medvědů. Pohlédla jsem stejným směrem a uviděla, jak se u země sbírá mlha.

„Jestli sem zavede upíry, nikdo už nebude mít slitování.“

„Takže on je...není na naší straně?“ Tak nějak automaticky jsem si ho zařadila k medvědům. I když medvědem nebyl, byl vlkem, ale pomohl mi...nezabil mě...

„Není na ničí straně...nebo spíš v zásadě na té, která má zrovna navrch...ve válce. Jinak je jen sám se svým vlkem. Nikoho nepotřebuje a nikdo nepotřebuje jeho.“ Nasupeně si odfrkl. „Ale proč zrovna teď? Proč se musel ukázat teď, před slavností, kdy můžeme nejmíň potřebovat?“

„Co je ta slavnost?“ neubránila jsem se další otázce, která mi vrtala hlavou.

„O tom až někdy jindy,“ zabručel. „Pokud sis to ještě nerozmyslela a stále chceš mluvit na sněmu, měli bychom se dostat někam do středu dění, abys mohla dostat slovo.“ Přeskakoval z jednoho téma na druhé a dělal mi v hlavě ještě větší zmatek.

Úplně jsem zapomněla na fakt, že jsem tu hlavně kvůli tomu, abych medvědům řekla, co si myslím o tom roztrhaném upírovi. A to všechno mi tuhle myšlenku úplně vymazalo z paměti.

„Tak jdeme?“ zeptal se provokativně, jakoby ještě byl čas se rozmýšlet. Vyhoupla jsem se do sedla a George doklusal až k hranici zástupu a potom hloub už se jen prodíral. Uprostřed celého shromáždění stál medvěd na zadních a o něčem hovořil. Když jsme přišli tak blízko, že ho bylo slyšet, říkal zrovna:

„Má ještě někdo něco, co by bylo třeba prodiskutovat?“

„Já!“ vykřikla jsem, i když mi George nedal pokyn. Všechny pohledy zase spočinuly na mě a medvědi se začali rozestupovat. Tak nějak jsem si to vždycky představovala...

Medvěd na malém vydupaném plácku uprostřed zase klesl na všechny čtyři a tímto gestem mi nechal prostor.

„Bratři medvědi,“ začala jsem neotřele, když George stanul, spolu se mnou na hřbetě, v samém středu. „Vážím si vaší ochoty zajistit mou ochranu, ale likvidace upírů musí přestat!“ Co jsem to jen řekla?! Hned bych si za tu větu dala pořádnou facku, ale nezbyl čas. Davem projel šum, pak nesouhlasné mručení a pak i výkřiky.

„Nesouhlasíme!“

„Temná síla zabila medvěda! Zabila ho, aby upír mohl žít!“

„Za jednoho medvěda stovka upírů!“ Někteří z nich se začali zvedat i na zadní, aby byli lépe slyšet nebo jen proto, aby na svůj názor upozornili.

„Tiše!“ zaburácel hlas medvěda pode mnou. Nastalo ticho. Skutečné ticho, kdy jen listí na stromech lehce šustilo.

„Ano, vím o tom. Vím, že jeden z nás musel zemřít a taky vím, kdo ho zabil.“ Teď jsem čekala, že budou chtít znát vraha, ale nic se nedělo. Všichni jen naslouchali a napjatě očekávali, jak se dostanu z téhle slepé uličky. „I přesto vás, jako Medvědí jezdec a člověk, žádám, abyste mě přestali chránit.“

Nastalo ticho ještě větší, jak všichni zadrželi dech. Na znamení jako jestli to fakt myslim vážně. Zaražení ale zůstali i po tom, co jsem Georgovi dala znamení, abychom odešli. Připadala jsem si jako tenkrát na nádvoří s upíry. Tváře medvědů ztratily život. Byli šokováni tím, že někdo, kdo mezi ně patří, je schopný zastávat se upírů. Já ale nemohla jinak.

Kdybych jim to takhle neřekla, byla by to lavina, kterou by nešlo zastavit a nakonec by třeba přišlo i na Alexe. Přeci jenom na něm cosi bylo jiné. A to něco nesmělo zmizet.

A i kdyby nakonec nezbyl jediný upír, divoká síla Anet, která by zůstala sama, by se pomstila desetkrát tolik. Musíme postupovat opatrně, drží nás v šachu. Bylo to také tím, že já s Georgem jsme věděli tak moc věcí navíc.

***

„Vstávej! No tak vstávej!“ Na tváři jsem cítila studený vlhký čumák. Od té doby, co mi slíbil, že budeme trénovat, mě George budil o hodinu dřív než obvykle.

Vždycky jsem ho musela osedlat a vyrazili jsme do lesa. Daleko, vždycky co nejdál.

„Důležitou věcí je, abys pochopila, že mluvení pomocí myšlenek není nic neobvyklého a naučit se to může každý, kdo má dobrého učitele. Ty ho máš,“ řekl mi hned na první lekci. Mělo to znamenat výzvu a podporu z jeho strany.

Od té doby mě naučil princip telepatie, tedy mluvení pomocí myšlenek. A pak jsme jen trénovali. Mluvil na mě a já ho slyšela, já ho vnímala a měla mu odpovědět. Nejdřív mi to nešlo. Nedostala jsem ze své mysli ani slovíčko, ale postupně se to během několika dní zlepšilo natolik, že pak už mi nedělalo nejmenší problém souvisle mluvit.

Jednou, když jsem v lese seskočila z jeho hřbetu, promluvil na mě úplně normálně.

„Je čas posunout se na další úroveň. Není tak docela aktuální, ale tím si nemůžeme být dost jisti, dokud na to nepřijde.“ Přešla jsem tu druhou větu a soustředila se jen na tu první. „Dnešní lekce tímto končí. Začneme až zítra.“ Ten medvěd mě nepřestane překvapovat...

Toulali jsme se pak nějakou dobu lesem, když najednou jsme prolezli křovím a mezi stromy spatřili neuvěřitelnou scénu.

Aniž se po nás podíval. Stál tam ten muž z mlhy, i když mlha nebyla. Bylo jasno a slunce zrovna vycházelo. Proč mám ten pocit, že mu může ublížit? Světlo...teplo...a slunce... Upíři mě holt moc ovlivňují... Na strom tiskl upíra. Jediným prstem dotýkajícím se jeho hrdla.

„Proč jsi nás stopoval?“ procedil skrze zuby. Nemohla jsem vědět, co mu dělá, ale bylo jasné, že zajatec nemůže promluvit. Vlk s bílou kožešinou nikde poblíž nebyl.

Kůže toho muže už nebyla tak bledá...byla tmavší a víc lidská. Nejspíš to bylo tím světlem. Vlasy měl stejně bílé jako předtím v mlze, jen možná teď zářily; spadaly mu až pod ramena. Oči stejně mrtvé a jiskrné. Teď však dávaly upírovi jasně najevo, že tohle setkání nepřežije.

Tomu už se podlamovala kolena, když náhle se ozval zvuk, který mě dokázal uzemnit jako máloco. Tichounce brnkla tětiva. Dvakrát bezprostředně za sebou. Jeden šíp se zabodl do stromu těsně před námi a druhý zmizel. Ruka bělovlasého muže, která měla vykonat ortel smrti, najednou ochabla. To už jsem si domyslela, kde je druhá střela.

George udělal krok vpřed a já vytrhla šíp z kmene. Začal mě pálit v ruce, tak jsem ho zahodila. Muž nechal upíra upírem a veškerou svou pozornost věnoval svému zranění.

Ať už předtím držel upíra čímkoli, síly už mu zřejmě moc nezbývalo. A šípem, který pálil, se všechno ještě zhoršilo. Upír ho od sebe odkopl překvapivě lehce a pak zmizel. Z houští proti nám vyšla docela normální holka. Docela normální Anet s lukem v ruce a šípem na tětivě. Nebo mi takhle z dálky aspoň normální připadala. I když nepromluvila, bylo mi jasné, co chce udělat. A hlavně, že není sama sebou.

„Copak ona ho chce zabít?“ zeptala jsem se šeptem.

„Zabije ho,“ pronesl George odměřeně, jako kdyby ho to vůbec nezajímalo.

„Ne, to neudělá. Ne, dokud jsem tady já.“ Už jsem klouzala k levé straně, že sesednu.

„Zůstaň, kde jsi!“ sykl medvěd a já se ho lekla. Na okamžik jsem zaváhala, ale když Anet jedním krokem stanula nad tím člověkem, moc času na rozmýšlení nebylo.

„Nebudu se na to dívat! Za koho mě máš?!“ začala jsem se rozčilovat, ale George chytil můj rukáv do zubů.

„Nikam nepůjdeš,“ zamumlal. „Řekni jí, ať toho nechá.“ Podívala jsem se na něj nechápavě. „No tak, neboj. Řekni jí to.“ Když jsem na to myslela pak zpětně, přišlo mi to nanejvýš sobecké. Já jsem měla trénovat na někom...na někom, komu šlo o život a komu jsem ten život dlužila.

Začala jsem se soustředit na jedinou větu. Nech ho žít. Ani jsem si neuvědomila, že moje nohy vykročily. Táhlo mě to směrem k těm dvěma. Možná to bylo jen tím, že mysl instinktivně krátila vzdálenost pro přenos myšlenek...

Nech ho žít. Další zopakování mě však stálo bolest. Slova narazila do bariéry. Zkusila jsem to ještě několikrát a pak mi bleskl hlavou nápad. To vše se událo v několika vteřinách a mezitím Anet natáhla tětivu.

Zaútočila jsem na její mysl jediným slovem, které ale mělo třikrát takovou sílu. Já. Bušila jsem do stěny a začala shledávat, že mě to vysiluje stejně, jako kdybych mlátila kladivem do skály. Bezvýsledně.

„Nejdeme mi to,“ zvolala jsem zoufale směrem k Georgovi. Ten neodpovídal. „No tak mi pomoz!“ volala jsem dál, ale v odpověď mi přicházelo stále jen ticho.

Stačily jen dva kroky, abych se Anet mohla dotknout. Stačily tři, abych stanula mezi zraněným a šípem. Teď už jsem v ohrožení já, tak snad George... Nic se však nestalo. Nic zásadního.

„Nech ho na pokoji!“

„Nebo co?“ zašklebila se Anet nenávistně. To byl dobrý tah a taky dobrý nápad zkusit to znovu pomocí myšlenek. Nech ho žít.

Třásla se jí ruka, jak držela šíp a tětivu stále víc napínala. Zachvátil mě strach, ale vůle byla silnější. Už to dlouho nevydrží...zabije mě. Jaké to asi je umřít? Stejně bych ho nezachránila. Kdyby ten šíp pustila, prolétne mnou ještě se plnou ráží zabodne do něj. Nech ho žít. Podlomily se mi nohy.

Nech ho žít! Zakřičela jsem veškerou silou, co mi ještě zbývala. Něco se zlomilo. Anet sklonila luk a ve tváři se jí vystřídalo najednou tolik emocí, že jsem postřehla jen první zmatek a poslední zděšení. Klesla jsem na kolena k jejím nohám a koutkem oka zahlédla, že za mnou už nikdo není. Odešel.