Kdo si hraje, nezlobí

Autor: corinne

S ohněm si nelze zahrávat. Oheň buď ovládáme nebo ne.

„Georgi, tak mi poraď.“ Medvěd se jen líně protáhl.

„Dej mi pokoj.“ Otevřel jedno oko a za vteřinu ho zase zavřel. Řešila jsem dilema jménem oblečení do divadla a vůbec si nevěděla rady. Svlékla jsem si už asi páté šaty. Stála jsem před zrcadlem. Tu modřinu jsem viděla jen v něm. Jako kdyby mě někdo spoutal bičem a ránu pak obarvil nechutnou zelenou. Z pod podprsenky na pravém boku se táhla až dolů k volným žebrům na pravém. Rychle jsem před sebe strčila šesté šaty. Nenáviděla jsem pohled na tohle zranění, které se nechtělo hojit.

„Tak mi alespoň poraď, co s tím.“ Medvěd otevřel oči. V podprsence a legínách a se šrámem přes celou hruď, to musel být pohled... Chvíli jen zíral ospalým pohledem na mě a na ten nepořádek kolem. A čím déle to trvalo, tím více jsem myslela na ten den, co se to stalo a na toho upíra pak ve vlaku. George to poznal. Vzpomněla jsem si. Moje oči ztuhly v jediném mrtvém bodě.

„Tys viděla...? Ty jsi potkala...?“ Medvěd byl rázem na nohou. Začalo se mi špatně dýchat. Jako ve vlaku.

„Koho?“ zasípala jsem z posledního dechu. George do mě strčil čumákem, abych svou pozornost odvrátila od smrtícího zážitku.

„Co si představíš pod pojmem inkvizitor?“ Zadíval se mi hluboko do očí.

Roztřásla mě zima a okamžitě se mi začaly vybavovat tisíce myšlenek. Svatá inkvizice. Temný, krysami prolezlý středověk. Čarodějnice...

„Ano,“ medvěd přesně uhodl, na co myslím. Věděl, že vím. „Jenže rozdíl je v tom, že tenhle druh inkvizitora nehledá a neusvědčuje čarodějnice, ty jsou s upíry odvěcí přátelé. Tenhle likviduje veškeré povědomí o medvědech. V jistém slova smyslu by se dalo mluvit i o nájemném vrahovi, detektivovi. Řekneš mu jméno a za dva dny máš na stole hlavu svého nepřítele.“

„Ale...“ Chtěla jsem namítnout, že přeci upír je upír, ale George mě přerušil.

„Ani upíři si nechtějí špinit ruce. A svou pověst. Ale jak se...to dozvěděl? Vzkaz se přeci nedostal ani za bariéru... No, nechme to plavat,“ ukončil medvěd svůj monolog. „Je tady a to teď musíme vyřešit.“

„Ale co... Proč mě v jeho přítomnosti ty žebra rozbolely?“

„Znal jenom tvé jméno. Neznal podobu. Vsadím se, že procházel celý vlak a zkoušel, koho bude jeho pohled nebo pouhá jeho přítomnost bolet.“ Nechápavě jsem zírala do prázdna. „Víš, to není jen obyčejná modřina. To nejsou jen naražená žebra.“

„To vím taky,“ odsekla jsem v odpověď. Nechtěla jsem být tak prudká, ale potřebovala jsem to vědět co nejdřív.

„To kvůli upírovi jsi upadla. To upír tě shodil na ten schod před domem. A zase upír tě může zranění zbavit.“ Znělo to podivně. Podivně pohádkově.

„Ty myslíš...jakože Norbert...“

„Ne, to rozhodně ne. Má teď nad tebou obrovskou moc, stejně jako všichni ostatní upíři. Zbývá jediná naděje. Bernard.“

***

„A proč bych to dělal?“ Stáli jsme mezi stromy. Hledali jsme s Georgem dlouho, než jsme ho konečně našli. Bylo štěstí, že se zdržoval relativně blízko. Nebo ne? „Proč bych to dělal, když teď o tobě můžu vědět úplně všechno?“ Projela mnou vlna bolesti. Bavili se oni dva. Medvěd s upírem.

„Víš o mě víc, než je zdrávo,“ zavrčel medvěd po mém boku a udělal krok vpřed, aby mě schoval za pomyslnou stěnu.

„Je dobře, že to vím. To budou informace z první ruky.“ Pak se měkkým pohledem zadíval na mě. „To jí nepomůže. Před tímhle ji neschováš.“ Berního temná stránka byla o to temnější, o kolik víc zářila ta světlá. Dokázal zabíjet a já na to zapomněla. Už to nešlo vydržet. Nová a ještě intenzivnější bolest mě srazila na zem. Srdce skoro nechtělo tlouct.

„Nech toho, slyšíš?“ George znovu zavrčel. Upírovi zajiskřily oči. Usmál se.

„Jestli se pohneš, zabiju ji.“ Střelil po mě pohledem. Lapala jsem po dechu a připadala si těžší a těžší.

„Když ji zabiješ, nepomůže už ani mě ani tobě!“ Jistě, medvěd měl víc rozumu. Ještě jednou se zasmál a pak povolil. Spadla ze mě tíha.

„To by mě nenapadlo ani ve snu, že je to takhle snadné!“ Chtěla jsem Bernardovi namítnout, že se málokdy stane, aby se upír setkal s člověkem a člověk to setkání přežil, ale byla jsem ráda, že vůbec stojím na nohou.

„Tak a jsme v pěkným průšvihu,“ zkonstatoval George, když se upír vypařil a nezůstal po něm ani otisk v rozblácené půdě. Dech se mi už skoro zklidnil, ale i tak jsem mlčela. A pak přilétla myšlenka.

„Víš co? Jako dobrodružství to bylo super. Několikrát jsi mi zachránil život, ale má to i své meze.“ Mluvila jsem vážně a tvrdě.

„Co tím chceš jako říct?“

„Končím, Georgi. Už to zašlo moc daleko, a když ani ty si už nevíš rady a nemůžeš mě ochránit...na to se mám až moc ráda.“ Medvěd se na mě podíval na můj vkus až moc vyděšeně.

„Nemůžeš to jen tak zahodit. Nemůžeš jen tak zahodit, co jsme spolu prožili a co nás ještě čeká. Bearrider is only shadow of your fear. Kde je jezdec v dlouhém plášti? Kde je nadšení a odhodlání?“

Prostě jsem mu už musela doříct to všechno. Nevím proč, ale sypala jsem na něj výčitky jako vodopád. Pořád jsem ho přerušovala, když chtěl svůj zájem nějak obhájit. A pak jsem mu chtěla přikázat, aby mě okamžitě odvezl domů, když se najednou vztyčil na zadní a zavrčel na mě. To nikdy neudělal.

„Teď mě dobře poslouchej. Od první chvíle, co jsme se potkali a potom od chvíle, co ses poprvé vyšvihla na můj hřbet, těmito okamžiky započalo přátelství. A já nedopustím, aby ho kdokoli rozbil. Ani ty ani upíři ani žádní lidé. Přišel jsem o všechno, ale o tebe už nechci.“ Mluvil jasně a nahlas. Mrazilo mě z toho tónu. „Umřu, když bude potřeba, ale pomůžu ti. Protože teď už nejsme dva, jsme jeden. Tvoje problémy jsou i moje a moje jsou i tvoje. Tak přestaň zmatkovat, ten upír jde i po tobě.“ Klesl zase na všechny čtyři. Koukala jsem na něj jako na zjevení. Jako na ducha. Olízl mi tvář, abych se trochu probrala. „Nasedni, jedem domů.“

***

Seděla jsem na pohovce, těžknoucí hlavu opřenou a otočenou k oknu. Měsíc svítil a já přemítala, jestli třeba on by mi nemohl pomoct. George odešel a já měla zůstat v klidu. Když tu náhle mi kdosi položil na krk ledovou ruku. Chtěla jsem otočit hlavu, abych viděla, kdo to je, ale nelidská síla mi to nedovolila.

„Tiše,“ promluvil kdosi celkem mile a starostlivě. Hlas byl uklidňující, ale já rozrušená čím dál, tím víc. Přestal mě svírat silou a povolil jen na lehký dotyk. Znovu jsem se chtěla podívat, ale jeho reakce byly mnohem rychlejší a jeho smysly mnohem bystřejší než ty moje.

V tepnách na krku mi pulzovala krev. Cítil to. Zůstával ale klidný a jen mi dál vytrvale zabraňoval v tom, abych se na něj otočila. Po chvíli jsem to vzdala a pocítila strašlivou touhu jeho studenou ruku ze sebe setřást.

„Uklidni se... Nechci ti ublížit.“ Poznala jsem upíra z vlaku. Strach mnou otřásl a celé tělo se začalo vzpínat.

V nestřežené chvilce jsem se mu chtěla vysmeknout a uniknout někam pryč z jeho dosahu. Odměnou mi bylo jen další a mnohem silnější dusivé sevření.

„Nenuť se k tomu. Nenuť mě ti ubližovat.“ Choval se...podivně. A mluvil podivně. Když jsem začala mít pocit, že každou chvíli vypustím duši, nechal mě nadechnout. Dýchala jsem zhluboka a necítila žádnou bolest. „Nechci ti ublížit,“ opakoval, „pochop to a uklidni se. Zůstaň, jak jsi.“ Nechápala jsem to. Nechápala jsem, proč to chce. Ale nezbývalo mi nic jiného. Už tři upíři věděli o mé slabině a on byl jedním z nich.

„Dobře,“ zasípala jsem nejistě. Ne, skutečně jsem si nemohla být jistá ani sama sebou. Tušila jsem, že se pousmál a pak si sedl na pohovku vedle mě. Neviděla jsem teď už ani jeho stín a byla čím dál, tím nervóznější. Svou, tak mrazivě děsivou, ruku z mého krku nesundal. Zřejmě mi taky nevěřil.

„Krásná noc, že?“ Neodvažovala jsem se už cokoli říkat a jen jako ustrašené zvířátko se tiskla k opěradlu. „Neboj se. Já vím, je to zvláštní...chápu tě.“ Nevěděla jsem, proč to dělá, proč to říká, proč přišel ani proč ho nesmím vidět.

Zmatek. Všude kolem byl jenom zmatek. Všichni se zbláznili...a já taky.

„Přemýšlíš o smrti, že ano?“ Sotva znatelně jsem se pokusila kývnout. „A taky o tom, kdo tě zbaví toho provazu, kterým jsi spoutaná, viď?“ Teď jsem ztuhla a zadržela dech. Hádá nebo čte myšlenky?

„No...“ zkusila jsem promluvit, ale jeho ruka se zachvěla. Nepatrně. Dostala jsem strach znovu.

„Jen mluv,“ vybídl mě. Přišlo mi, že právě teď v tuto chvíli sice myslí na krev, ale stačí mu dotýkat se jen jejího tepla. Ale jenom teď. Může stát spoustu věcí...

„Jen...“ Nasucho jsem polkla. „Proč...proč nemůžu...?“ I tahle otázka mi přišla tak hrozivě troufalá. Jak se vlastně dostal až sem, do domu? Ne, to už jsem se příliš bála, než abych se ho zeptala i na tohle.

„Proč se nemůžeš podívat?“ odhadl mou otázku. „Bude to tak lepší. Ty se nebudeš tolik bát a já nedostanu chuť...se napít. Neboj, nechci ti ublížit,“ opakoval už potřetí, „chci ti pomoct.“

„C-co?“ vykoktala jsem a bezmyšlenkovitě pohnula hlavou. Nemohl vědět, že to nebylo úmyslně.

„Nech toho, rozumíš?!“ vykřikl a zároveň mi hlavu zabořil do opěradla. Nemohla jsem říct ani slovo na svou obranu. „Zkusíš to ještě jednou a už se nebudu chovat tak jako doposud. Prostě za sebe neručím!“ Zachvěla jsem se při představě... Nejen já, ale ani George by to nepřežil.

Když ucítil můj neutuchající strach, asi mu došlo, že to byl jen reflex.

„Omlouvám se, pořád zapomínám, že s lidmi se musí umět jednat,“ promluvil už zase mírně a tiše jako předtím.

Bylo to tak zničující poslouchat někoho, koho nevidím. A přitom by stačil nepatrný pohyb... Musela jsem jen pozorovat měsíc a těžké mraky na obloze.

„Myslím, že bys nerada nějakému upírovi řekla něco, co bys nechtěla. A že nechceš navždy zůstat sama sobě otrokem.“ V tom měl pravdu. Byl on ten jediný, kdo mě mohl té věci zbavit?„Pomůžu ti, ale musíš mi něco slíbit.“ Na okamžik jsem zavřela oči. Tahle nabídka byla příliš vzácná na to, aby se jen tak zahazovala.

„Co?“ dostala jsem ze sebe a uvědomila si, že v krku mám úplně sucho.

„Že tenhle rozhovor i moje návštěva zůstanou mezi námi,“ zašeptal. Nic víc, nic míň. Myslím, že tohle bude až moc těžká zkouška.

„Dobře,“ odpověděla jsem po chvilce váhání roztřeseným hlasem.

„Fajn, tak na to nezapomeň.“ Zmizel. Prostě najednou nebyl. Nestačila jsem si ani porovnat myšlenky a přišel medvěd.

„Půjdu si lehnout,“ zamumlala jsem a protáhla se kolem něj směrem ke schodům nahoru.

***

Byla jsem možná až moc zamlklá, když jsem příští den utahovala Georgovi podbřišník. Neříkal nic. Jen mě po očku sledoval. Když jsem pak vsunula nohu do třmenu, otočil se na mě s obvyklou otázkou v očích.

„Mě je to jedno, jen potřebuju být venku co nejdéle,“ odpověděla jsem mu a vyhoupla se nahoru. Brzy už medvěd uháněl lesem a já si ani neuvědomila, že pořád ještě na tu jednu nohu došlapuje opatrně. Jeli jsme daleko...skutečně daleko...

Na jedné louce jsem si sedla do trávy a George si lehl vedle mě. Neměli jsme starosti...nebo spíš jsme neměli mít starosti. Já je měla. Zamyšleně jsem sledovala les pod námi a rozkvetlé stromy a všechno tak úžasně zelené.

Přemýšlela jsem, jestli upír mluvil pravdu nebo jestli jenom chce, aby o něm nikdo, a především George, nevěděl. Druhá možnost mi připadala ta správná, ale potom mi nedávalo smysl to, že mě nezabil rovnou. Že se snažil, abych neměla strach. Že se mnou jednal jako s křehkou...hračkou. Zabodla jsem pohled je vrcholku jednoho smrku. Medvěd se pohnul. Vyděsil se.

„Podívej se na mě,“ řekl neústupně. Poslechla jsem. Když se naše oči setkaly, v těch jeho zaplanul oheň. „Potkala jsi ho znovu.“ I když to bylo míněno jako otázka, neodpověděla jsem. Nepřítomným pohledem jsem se snažila prohlédnout až do budoucnosti. „Tak potkala jsi ho znova? Odpověz!“ Jeho hluboký hlas se mi zarýval do srdce.

„Já...“ Rozum zápasil se strachem co by se stalo, kdybych to prozradila. Brzy se ale začala zamrzlá situace hýbat. Padl na nás stín. Z postavy sálal chlad. Bála jsem se otočit, věděla jsem, že nikdo jiný kromě upíra to být nemůže. George vyskočil na nohy ještě vteřinu předtím, než jsem si uvědomila, že tam někdo stojí.

Postavila jsem se a chtěla udělat krok dopředu, abychom stáli s méďou bok po boku, ale nečekaná bolest mnou mrštila zpátky na zem.

„Zůstaň kde jsi a nehýbej se. Nemusela bys to přežít.“ Poznala jsem Norbertův vzteklý hlas. George se protivníkovi postavil jako předtím v lese. Ale jako v lese ho upír srazil k zemi jedinou ranou.

Bolest mě přikovávala k zemi, ale i přesto jsem se donutila uhnout, aby na mě nedopadlo obrovité chlupaté zvíře.

„Nejen, že jsi nedodržel dohodu a odvážil ses jí pomoct ven,“ při těch slovech po mě střelil pohledem; vyléval si na mě zlost, „ale dokonce jsi měl tu drzost házet kameny po jednom z mých nejlepší poštovních ptáků! A zabil jsi ho!“

„Já jsem dohodu neporušil!“ zavrčel medvěd. „A ptáky nelovím. Nikdo z nás.“ Co se vzkazu týče, neměl neprůstřelné alibi, ale pravda byla, že to nebyl on, kdo odemkl sklep. Upír už se po něm chtěl vrhnout a bylo víc než jasné, že tentokrát by to George nepřežil. Jenže zničehonic se ozval jemný hlas:

„Ale no tak, pánové, nechte toho.“ Viděla jsem ho až moc dobře. Z vrcholku kopce k nám kráčel lehkým krokem. Byl strašlivě jiný než ve vlaku, to jsem si uvědomila až teď, když jsem si ho mohla pořádně prohlédnout.

Blonďák a modré oči zářily úplně jinak než ty fialové u zbytku jeho rasy. Mluvil klidně a kráčel lehce a pohodlně, ale jeho výraz říkal něco docela jiného.

„Norberte, co to vyvádíš?“ Zdál se o dost mladší než Berní nebo jeho bratr, a přesto z něj sálala autorita.

Nezastavil se však u upíra ani nezamířil k medvědovi. Zamířil ke mně. Zavřela jsem oči, když si ke mně klekal. Čekala jsem další a dlouhou bolest a pak smrt. Prostě už jen ze zvyku. Byla to rutina.

Ucítila jsem chlad, jak rukou přejel těsně nad mým hrudníkem. Už jsem zase mohla volněji dýchat. Věděla jsem však, že tohle nebylo splnění slibu, který mi dal. Nezbavil mě toho nadobro, jen na teď. Otevřela jsem oči a viděla, jak pevně semknul rty, když zachytil můj pohled plný strachu.

Vzal mě za paži a já se zachvěla. Jemně mi pomohl vstát, i když jeho výraz už nebyl ani zdaleka tak hebký, jako když přicházel.

„Nevidíme se naposled,“ zašeptal ke mně a pak se otočil na druhého upíra. „Pojď, Norberte, práce čeká někde jinde.“ S těmi slovy se otočil a vykročil směrem z kopce. Ten druhý se na nás s Georgem ještě jednou podíval. Jeho výraz jasně říkal, že nikomu z nás nevěří ani slovo. Pak následoval svého společníka a oba se brzy ztratili za neviditelnou oponou lesa.