Medvěd z Marsu

Autor: corinne

Všechno něco stojí, Medvídě.

Byl jasný slunečný den. Prázdniny. Ale teplo zdaleka ne takové, jaké jsme si za celý rok vysloužili. Byla zima jako prase. Zachumlaná v mikině jsem se tiskla Georgovi do kožichu, když jsme teď zastavili. Nutil mě sice posledních pět kilometrů jít po svých, protože bych se jistě nemohla hýbat, když bych mu slezla ze hřbetu až teď.

„Kde to jsme?“ vysoukala jsem ze sebe a dalo mi dost zabrat, aby to znělo jako slova.

„Dost na jihu na to, aby tady byla taková zima,“ zabručel medvěd, ale nezdál se být znepokojený. Zřejmě jsme byli přesně tam, kde jsme být měli. Začala jsem poskakovat na místě; už mi zase byla neudržitelná zima. Ale George do mě strčil čumákem. „Radši toho nech.“

„Proč?“ ptala jsem se nevinně a skutečně nic netušila. Skákat jsem ale nepřestala.

„Až teď uděláme krok, každý neopatrný pohyb nás může zabít. Tedy hlavně tebe.“ Ve vteřině jsem ztuhla a zvedla oči k medvědovi, který se mezitím postavil na zadní, s otázkou v očích. „Tak jdeme?“ pohlédl na mě a pak se zadíval z okraje lesa mezi stromy. Čumák se mu pohnul, jak zavětřil. „Pojď,“ zašeptal, „drž se přesně v mých stopách.“ Už se neusmíval jako dosud.

Zrak měl upřený nanejvýš zaujatě vpřed. Oči mu těkaly od jehličí na zemi, do prázdnoty větru všude kolem, až k nejvyšším větvím stromů. Proč...? Ta myšlenka byla jako dotěrná moucha, co nechce odletět.

„Georgi...“ špitla jsem, ale medvěd mě ihned přerušil.

„Pšš, Elijah není vůbec hloupej, aby si neochránil svou nepozornost před upíry a jinými nezvanými hosty. Jsou tu pasti. Kamkoli se podíváš.“ Letmo jsem se rozhlédla, ale jediné, co jsem byla s to zaznamenat a vyhodnotit jako divné, byla hlína, zkypřená a rozházená v kruhu. „Dává si záležet, moc dobře má přečtené ty nemrtvé bestie, každou jejich myšlenku. Přesně ví, jakou mají nevýhodu dokonale zrychlené smysly.“

Neustále jsme postupovali vpřed, ale já potřebovala vysvětlení a můj krok znejistěl.

„Je to tak,“ začal po chvíli znovu, ale mezi větami dělal dlouhé pauzy, když se otáčel v ladné piruetě a tlapy pečlivě pokládal na bezpečná místečka. „Když vystřelí tři luky tři šípy nepatrný zlomek vteřiny po sobě a jejich dráhy navzájem vytvoří trojúhelník, upír zachytí smysly jen jeden, ten první, a soustředí veškerou svou pozornost k němu. Je to rychlé i na něj a, i když se skutečně vyhne prvnímu, druhý nebo třetí ho určitě zasáhne. Protože se všechno děje v podvědomí a to zablokuje v určité chvíli zrychlené vnímání ostatních úhlů.“ Na okamžik zakolísal na jedné tlapě a musel se opřít o strom. Zůstala jsem stát v půlce kroku.

„Kam to jdeme?“

„Hledáme lovce, samozřejmě,“ zamručel George a vzápětí mu pod nohou praskla větvička.

„Co je?“ zeptala jsem se nejistě.

„Zůstaň stát. Nehýbej se,“ řekl pomalu a opatrně udělal další krůček. Vzápětí mě neuvěřitelný praskot donutil zavřít oči.

Dobré čtyři metry hluboká jáma se tady rozevřela jako tlama dravce ukrytého pod zemí. A stejně tak byla i zubatá. Ztrouchnivělé trámy, každý s pečlivě ostřenou špicí, ledabyle zatlučené do stěn i jejího dna.

„Georgi!“ Můj výkřik, tak naplněný zděšením, prolétl lesem. Z korun nejbližších stromů se zvedlo několik polekaných ptáků.

„Jo. Přesně tohle jsem chtěl slyšet,“ ozvalo se zdola, „a teď uhni,“ dodal, ale já neměla čas ani nervy na to, abych skutečně uhnula. Když mě schoulenou na zemi pak přeskočil neuvěřitelně mohutným skokem, zastavil se mi dech.

„Žiješ,“ hlesla jsem téměř neslyšně a teprve teď se mi ulevilo. Jedna horká slza za chvíli začala studit a probrala mě z šoku. Otřela jsem si ji rukávem, postavila se a vrhla na George ublížený výraz.

„Promiň,“ řekl jen tak, jako by šlo o formalitu k mé spokojenosti. „Hledal jsem něco, na co bych mohl šlápnout a co by nám neublížilo. Povedlo se. Takový rámus by slyšel, i kdyby přišel o sluch. Teď jen musíme být ostražití, aby nás nezabil hned.“

Pochopila jsem jeho plán s pastí, rámusem a mým křikem, který má přilákat lovce. Znepokojila mě ale poslední slova o smrti. Medvěd si snad s lovcem poradí. Nebo ne? Medvěd však mluvil dál.

„S Elijasem se nedomluvíš. Je hrubý, arogantní a příliš hrdý, než aby s námi jednal jako se sobě rovnými. Na svou hrdost nedá dopustit.

„To já taky ne,“ skočila jsem mu do řeči.

„Já vím. A právě proto necháš mluvit mě.“ Proti tomu jsem nic nenamítala. Už proto ne, že mě tohle setkání děsilo čím dál, tím víc.

Držela jsem se pořád za Georgem a pořád jsem koukala na zem, kdyby mě třeba chtěla kousnout. Ještě pár kroků a medvěd uskočil dozadu, div, že mě nepovalil. Vykoukla jsem zpoza kožešiny. A vzápětí musela zabořit obličej hluboko do hnědavé srsti, protože před námi stál můj dobrý známý. Určitě si mě pamatuje! Já jeho si pamatovala. A nebylo to jen kvůli tomu, že mě málem zabil v domnění, že jsem upír. Bylo na něm něco velice zvláštního, co lovci jistě nepřísluší. Byl to ten muž ze Sibiu, z upířího domu, z Alexova starého bytu.

„Medvědi.“ Vyplivl to slovo se značným odporem, jako když na mě tenkrát křičel. „Co tu chcete?!“ zvýšil hlas, ale George zůstal klidný.

„Jdeme si pro radu, Elijasi.“ Když uslyšel své jméno, nepatrně se zachvěl.

„Vy? Pro radu? A ke mně?“ Zničehonic se začal smát jako šílenec. Jakoby nebyl sám sebou. A smích ustal stejně náhle, jako začal. „Dobrá,“ pravil se stejným odporem jako předtím, „ale půjde jen mládě. Nestojím o žádné problémy.“

„Já taky ne. A proto s ní zůstanu,“ odpověděl na mé zachvění George klidně.

„Medvěde,“ procedil lovec skrze zuby, „teď už se mnou odejde. Po dobrém nebo po zlém!“ Těsně před méďovu přední tlapu se hluboko do země zabodla ta hůl, co mi naháněla takovou hrůzu. To však nebyla jediná jeho zbraň, jak by se možná zdálo.

Sáhl ke kořenům stromu, který byl nejblíž, a vytáhl odtamtud nůž. Měl barvu dokonale stejnou jako kůra smrku a byl to pořádný dlouhý lovecký zabiják.

„Tu maličkou,“ poručil, jako kdyby byl pánem celého světa a jeden medvědí život nebyl ničím. George se na mě otočil. „Tak co? Věř mi, nerad bych tě zranil, medvěde,“ zasmál se. Běž, kývl na mě můj ochránce očima.

Tvář mi zbledla hrůzou. Vyprchal z ní veškerý život i ta nepatrná jiskřička naděje, že se to všechno obejde bez krve. Což se poslední dobou moc často nestávalo. Pomaličku jsem vykročila a sotva se držela na nohou. Na skutečnost, že šlápnu do nějaké jeho pasti, jsem v tu chvíli úplně zapomněla. Sledovala jsem jen jeho. Každý pohyb.

Když jsem byla asi na půli cesty mezí ním a Georgem, vytrhl mě ze soustředění dalším rozkazem.

„Otoč se čelem k tomu medvědovi!“ Doopravdy jsem se bála neposlechnout a bylo to navíc tak absurdní, že jsem skutečně těch několik metrů došla pozadu. A pak jsem se lekla, když se mě dotkl. Byl to přirozeně jeho záměr, abych na vteřinu znehybněla, než mi znemožní se bránit.

Sevřel mě do kravaty, ale neškrtil, za což jsem mu byla neskutečně vděčná. Prsty jsem panicky objala jeho silnou paži, ale to spíš jen pro svůj pocit. Kdyby chtěl, už jsem mrtvá. A kdyby chtěl, moje ruce, přece silné, by proti jeho svalům zmohly jen málo.

Oči se mi rozšířily hrůzou, když svůj nůž přiložil k místu mého srdce. To bilo tak silně, až mě všechno ostatní bolelo. Znovu se začal šíleně smát. Myslím, že šílený skutečně byl. Alespoň napůl šílený.

„Až tam za ty borovice,“ kývl ke shluku hustého mlází asi dvě stě metrů zpátky směrem, ze kterého jsme přišli. „No tak! Máš poslední minutu!“ Nebyl připravený bodnout. Byl připravený vyrvat mi srdce z těla a ještě bijící ho hodit medvědovi k nohám.

Všechny svaly v těle se mi napjaly a vzápětí ztuhly, když se George skutečně otočil a vydal se k borovicím. A co teď? Medvěd zmizel za nízkými stromky aniž se po mě ohlédl. Elijah by to jistě bral jako provokaci.

„Jdeme,“ zavelel muž a pustil mě. Poněkud se uvolnil, ale svou zbraň sevřel ještě pevněji. Překvapilo mě to. Čekala jsem...něco trochu jiného. Trochu jiný konec tohohle vygradovaného okamžiku. Nicméně jsem vykročila za lovcem a kráčela v jeho stopách, jako předtím v Georgových, protože jsem se zase rozpomněla na pasti, kterých, podle medvěda, bylo všude plno. Mluvil. Pořád mluvil.

„Takže několik zásadních věcí. Oslovení pane je nezbytnou součástí našeho rozhovoru a bez něj tě budu ignorovat, je to jasné?“

Nečekal na odpověď a rovnou pokračoval. Předtím se však ještě sehnul, nadzvedl plochý balvan a vytáhl zpod něj luk a toulec šípů. Přesně takový, jaký jsem našla u Alexe ve skříni.

„Jdeš si pro radu k lovci, to musí znamenat něco výjimečného. Takže tě asi zajímá, jak lovci fungují.“ Mlčela jsem. Ne, kvůli tomu tady skutečně nejsem. Ale proč se nepoučit? Ticho bral jako souhlas. „Všichni žijí v neobyčejně organizovaných skupinách a jako celek tvoří národ, rasu. Každý oddíl má komplikovanou heirarchii a v podstatě jsou všichni vůdci. Mají stejné zbraně, stejné oblečení, stejnou specializaci a stejné lovecké území. A přesto je každý jiný a každý pokládá jeden článek do skládačky. Do sítě lovců.“ Odmlčel se a už po páté se sehnul k jednomu ze stromů a u jeho kořenů sebral šíp. Byly stejné jako ten, co jsem po něm vystřelila.

„Kam to jdeme?“ využila jsem chvilku ticha a osmělila se k nevinné otázce.

„Pane,“ doplnil významně a s nesmírnou dobrotou, že protentokrát mi odpouští, odpověděl. „Tam,“ ukázal špičkou nože k jeskyni vzdálené sotva pár desítek metrů od místa, kde jsme teď stáli. Všimla jsem si jí skutečně až po jeho upozornění.

Bylo třeba vyšplhat do výšky několika metrů po pískovcových balvanech, abyste mohli do skalní průrvy vkročit. Vypadalo to tu jako ve zbrojnici. Když jsem se pořádně rozkoukala, oči mi bloudily od stěny ke stěně a taky ke stropu. Kdo by to byl řekl, že jeden člověk může vlastnit tolik zbraní... Pak jsem si vzpomněla, co říkal o lovcích a loveckých skupinách a sevřel se mi žaludek.

„Tak co koukáš?“ vynořil se náhle ze tmy přede mnou, aniž bych si všimla, že se v ní ztratil. „Tak řekneš mi už konečně, proč tu jsi?“

Pořád jsem nic neříkala a jen dlaní přejela po ostří jednoho abnormálně velikého meče. To bylo přeci jenom dost výmluvné.

„Ahá, medvídě se chce naučit lovit.“ Pár kroky stanul u mě a položil ruku na jílec té strašlivé zbraně. Chytila jsem ho za zápěstí.

„Ne. Medvídě se chce naučit kousat, ale nemá zuby.“ Vyhodnotila jsem situaci jako tak nebezpečnou, kdy nemá cenu něco předstírat. Skutečně šlo o to, abych se dokázala bránit. Jen bránit. Na vteřinu se zarazil, ale pak se rozesmál, rozpřáhl ruce a zatočil se několikrát dokola.

„No tak si vyber. Je jich tu snad málo?“ vyrážel ze sebe mezi smíchem a chvílemi, kdy popadal dech. Protější stěnu teď zdobil i luk, co ho sebral v lese. Ihned jsem k němu zamířila a sundala ho z háčku, na kterém visel.

Z toulce jsem vytáhla šíp a krátce se na něj zadívala. Bála jsem se toho muže. Sálala z něj hrůza, která měla zastrašit všechno kolem.

„Ukaž, co umíš,“ pravil ledově, ale já se na něj neotáčela. Soustředila jsem se na strom před jeskyní. Na jeho kmen. Na jeho kůru. Na jediné místo.

Hlavou mi bleskla myšlenka a já se v další vteřině divila tomu, co dělám. Zase jsme stáli tváří v tvář. Já s napnutým lukem, on jen se svýma rukama. Zase se začal smát tím smíchem, co odzbrojoval a mě bolel každý tón jeho hlasu.

„Střel,“ vyrazil ze sebe teatrálně a já svou veškerou sílu teď soustředila do sektoru sebeovládání. „Nedokážeš to. Vypadáš stejně jako v tom upířím doupěti. Nezabiješ mě, tak co zkoušíš?“ Teď zněl, jakoby toho vypil příliš a bylo mu všechno jedno. „Podívej,“ pokračoval pořád stejně rozvláčně, „jsme na stejné lodi. Ty i já. Jde nám o to samé, tak v čem je problém?“ Udělal nejistý krok směrem ke mně.

„Ne. Zůstaň stát.“ Moje slova zřejmě nebral vážně.

„Dej to pryč...vždyť to je jako bratrovražda...“ Celý rozhovor mě začínal nudit. A navíc...měl vlastně pravdu.

Otočila jsem se zpátky a šíp se zabodl do stromu. Přesně na to čekal. Zase jsem k němu byla zády a zase bezbranná. Sevřel mě jako dole v lese, ale tentokrát silou.

„Kouše. A má pěkně ostrý zuby,“ syčel mi do ucha, zatímco jsem bezmocně lapala po vzduchu. „Už to nikdy nechci vidět, je to jasné?“

Narazila jsem si koleno, když mě zničehonic pustil a já dopadla na kamennou podlahu jeskyně. Došel k zakrslé borovice a vytrhl z ní můj šíp.

„Tohle není zbraň pro tebe,“ prohodil; mluvil už zase úplně normálně. Pořád jsem ještě napůl seděla, napůl ležela na zemi, když sundal ze skoby vysoko na stěně dvouhlavňovou zbraň podobnou samopalu.

Nabil ji něčím blíže nespecifikovatelným a zamířil na strop. Přesně nade mě. V kolika filmech je tenhle laciný trik s krápníkem nebo jen bednou dynamitu... Proč mě prostě nezabije rovnou? To, že se bojím úplně zbytečně, mi došlo, až když mi po výstřelu spadl do klína kožený váček.

„To bude lepší. Víc se k tobě hodí,“ mrkl na mě, abych ho otevřela. Do dlaně se mi vysypala hrstička dřevěných třísek.

„Co s tím?“ Ne, tohle bylo fakt divný.

„To nejsou obyčejný třísky,“ odpověděl tajemným hlasem pohádkových knížek. Teď řekne, že jsou začarovaný a vzdávám to, povzdechla jsem si, ale nahlas neřekla nic. Čekala jsem, jak načatou větu dokončí. „No dobře, jsou,“ promluvil zase normálně, „ale ne tak docela.“

„Z jasanu, přirozeně,“ neodpustila jsem si poznámku. Kývl. Pořád jsem nechápala, k čemu je to dobré.

„Tak na co čekáš? Vem si je a vypadni!“ vykřikl najednou. Už mi začínalo docházet, proč se v Sibiu choval tak podivně. Prostě byl naprogramovaný jinak než my všichni ostatní.

„A-ale...“ Zase mě jeho chování zaskočilo.

„Nepotřebuješ zbraň,“ uhodl, na co myslím dřív, než jsem to stačila říct sama, „nebudeš útočit. Budeš se bránit. A proto musíš působit dojmem bezbrannosti. Zmatení nepřítele, to patří ke strategii, ne?“ Musela jsem uznat, že v jistých ohledech má pravdu. „Ty se budeš bránit upírům a luk nebo cokoli jiného by u nich vyvolalo maximální obezřetnost. Pokud někdo drží takovou zbraň, předpokládá se, že s ní umí zacházet hlavně na dálku. V souboji. Ty ale musíš docílit toho, aby s tebou začal zápasit. Aby použil svou fyzickou sílu.“ Zachvěla jsem se při pomyšlení, že bych se měla prát s upírem.

„A jinak to ne...“

„Pokud chceš přežít, tak ne,“ odtušil. „Nebo vlastně...“ Zatajila jsem dech a čekala, co z něj vypadne. „Ještě bys ho mohla svést, ale na to nemáš postavu,“ zadíval se na mě a já jen protočila oči, „a vzhledem k atmosféře na bojišti...nemyslím, že až budeš muset bojovat, že bude tolik času,“ dokončil a mě se svým způsobem ulevilo. „Měj pak ruce pořád volné a vždycky nějakou tu třísku schovanou mezi prsty. Je to dokonalá zbraň. Dokonalá pro tebe. To ty jsi dokonalá. Malý roztomilý zákeřný zabiják. To jsi ty.“

Nemůžu tvrdit, že mě to nepotěšilo, ale úplně klidná jsem taky nebyla. Tiše mě doprovodil k místu, kde se mě tak hrůzně zmocnil a pak se ztratil.

Lehkým krokem jsem došla až k mladým borovicím a našla tam George netrpělivě přešlapovat. Jeho oči se ptaly. Když jsem stále byla zamlklejší než jindy, řekl mi, ať nasednu. Po čtyřech opatrně protančil na kraj lesa. Pak se konečně zeptal.

„Dal ti něco?“ Zněl jako netrpělivé dítě těšící se na zmrzlinu.

„Jo,“ kývla jsem nepříliš nadšeně. Když zvážněl, uklidnila jsem ho: „Neboj, když na to přijde, ubráním se.“ Zadíval se ještě nevěřícněji, ale pak udeřil tlapou do země a rozběhl se pohodlným klusem odtud.

***

Čau deníčku. Už třetí den ležím v posteli a přemýšlím o tom, jak moc mi být medvěd komplikuje život. Ne, kecám. Chci jen, abys věděl, že všechno, co ti tady píšu, je pravda. Ta nejopravdovější pravda. A dneska ti chci napsat, co se stalo, když jsme se s Georgem vraceli z výletu za Elijasem.

Medvěd klusal po lesní cestě v lese, který mi nepřipadal ani trochu povědomý a to už několik hodin. Otráveně jsem se tvářila však jen já a každou minutou bylo těžší a těžší sesynchronizovat svoje tělo s pohyby zvířete pode mnou.

Náhle, prostě úplně zčistajasna před námi vzplanul les. Pár vteřin hořel a potom plameny odpluly do nebe. George zavrčel. Já zavřeštěla. Mohl by mi to jistě závidět kdejaký...

Tohle by se dalo označit za instantní oheň. Jelikož elektronegativita středu magnetického pole...no, nechme toho. Prostě ti musí stačit, že všechno je relativní. A tudíž je něco takového možné i v našem ubohém domácím časoprostoru. Ne, to bys nepochopil, zapomeň na to.

Pochopitelně jsme zůstali stát a medvěd pořád vrčel. Upíral oči na něco...nebo spíš na někoho, kdo k nám kráčel jako kdyby vyšel z ohně. Když se kouř rozplynul, z postavy epického románu o apokalypse se vyklubal obyčejný kluk s rukama zaraženýma hluboko v kapsách a šátkem kolem krku. Vlastně i tak by se dal označit za hrdinu, kdybych si ho dokázala zařadit do nějaké škatulky mezi Supermanem a Batmenem. Zrak měl zabodnutý jen do cesty přímo před sebou, a tak do George, stojícího uprostřed, málem vrazil.

„Kam koukáš,“ zavrčel medvěd. Zřejmě se už trošku vzpamatoval z toho leknutí, jak nás málem sežehl ten vteřinový požár.

Kluk prudce zvedl hlavu. George uskočil leknutím a já málem spadla. Na bledou tvář mu dopadlo několik drobných paprsků zapadajícího slunce a rozzářilo jeho modré oči. Jo, přiznám se, že jsem prostě neodolala a sevřela v dlani jeden malinký kousek dřeva, který se ode dneška měl setkat s kůží každého upíra, který se mi postaví do cesty.

„Nixi!“ vyhrkl medvěd příliš hlasitě, než aby to neslyšel. „Co tady děláš?“ Chlapec se zatvářil nejdřív zmateně a potom zase nasupeně, jako když přišel.

„Bydlím tu,“ pokrčil pak rameny, když se na něj George podíval svým duši drásajícím pohledem mluv nebo tě sežeru.

„Počkej, to mi chceš namluvit, že...tady...“ bručel zamyšleně medvěd, „ale ne, to ne. Já myslel, že u nás už nic takového není. Nebylo od doby, co...“

„Podívejte, já nevím, kdo jste,“ přerušil ho kluk, „Nevím, co chcete, ale já potřebuju co nejdřív skočit do vody. Ten magor mě málem usmažil.“ Voda – vodník...no jistě! Jo, pak už to bylo jasný, ale nedošlo mi, proč vodník není záporák. Vždyť přeci vždycky byl. Bez dalšího slova pokračoval v cestě, aniž spustil oči z jehličí pod svýma nohama.

„Nixi! Nixi počkej!“ volal nějaký hlas a brzy k nám doběhl druhý kluk. „Počkej, vždyť to byla jenom sranda!“ Zastavil se u nás a bezradně pohlédl na George. „Kam šel?“ protáhl zklamaně.

„Říkal, že si jde zaplavat,“ prohodil medvěd, jakoby se nechumelilo. Teda, ono vážně nechumelilo, ale mě by to v tu chvíli bylo jedno, protože když v jednu minutu uvidíš vodníka a ve druhou ohniváka, živé.

Prostě stojí před tebou, všechny pohádky najednou přestanou platit a tobě je tak mizerně jako nikdy. Připadáš si menší a menší a pak se rozbrečíš jako šestiletej a chceš ty pohádky zpátky. Ale nikdo ti neřekne, že seš dětinskej, protože strašidla milujou všichni a pak... Někdo spálí poslední stránku, poslední iluzi toho, jak ve tvé fantazii vypadá ohnivý muž... Jo, promiň, já zapomněla, že ty nemáš horory rád.

Je to prostě jen hrozně smutný, jak padá jeden sen za druhým. Všechny iluze o upírech, medvědech, statečných lovcích, kteří jsou ve skutečnosti jen hromadou bláznů a teď všechny dětské představy. To nejzákladnější a nejkrásnější, co kdy bylo. Jo jasně...ani tvoje desky by neodolaly vodě nebo ohni, ale snaž se mě pochopit. Ideály odcházejí. Ztrácejí se.

„Nechceš se probudit? Měli bychom jet.“ Georgův dotěrný hlas mě vrátil z leknutí zpátky do reality.

„Co to...?“

„Nix? Jeden malý vodníček; dlouhá historie.“ Kývla jsem a víc se neptala. Jakmile totiž medvěd řekl spojení dlouhá historie, neměl náladu se o tom bavit.

„A ten druhý?“

„Ohnivák. Ten trik s ohněm byla jeho práce.“

No, takže si asi dokážeš představit, jak mi teď je. Představ si to. Žiješ si krásnej knížkovej život z papíru a najednou zjistíš, že tvoje listy nejsou vyrobený ze dřeva, ale z něčeho nechutně systetickýho, co je zároveň hrozně přírodní. A to je největší paradox toho všeho. Potkáš hrdinu svýho příběhu a ten ti dá místo polibku facku. No nedal bys mu ji taky?