Setkání - Jsem, který jsem...

Autor: corinne (já)

Nic není nemožné, když On je blízko…

Jak dlouho už běžím? Strach mě žene kupředu. A kolik mě jich vlastně pronásleduje? Viděla jsem je. Stáli nad mrtvým jelenem. Někdo si chtěl vyzdobit krb parožím. Byl to krásný dvanácterák, nejkrásnější v okolí. Často jsem ho vídala v lese.

Dneska jsem však viděla něco, co mi nebylo dovoleno. Na území celého ostrova je zákaz lovení zvěře. A oni to vědí. Myslela jsem, že tohle nikdy nezažiju, že mi nikdy nikdo nebude usilovat o život. Bojí se spravedlnosti. Bojí se mě. Proto musím zemřít.

Vím, že tohle tempo už dlouho nevydržím. Je jich víc, zaženou mě do bažin nebo na kraj útesu. A bude konec.

„Jestli chceš, pomůžu ti.“ Nevěděla jsem, kdo to mluví, ale věděla jsem, že mluví na mě. Kdo to jen může být?

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se. Až do té chvíle jsem myslela, že nic jako zázrak neexistuje…

„Já jsem, který jsem,“ odpověděl hlas. Opravdu mluvil ke mně. A chtěl mi pomoct? „Jestli chceš, pomůžu ti,“ opakoval. V tu chvíli jsem upadla.

Do cesty se mi připletl kořen. Ti muži už byli blízko… Zmohla jsem se akorát na to, abych se obrátila a postavila se jim čelem. Než jsem však stačila vstát, kdosi se přede mnou objevil.

Byl to muž v zářivě bílých šatech. Dlouhé hnědé vlasy mu spadaly až na záda a vous mu přidával na letech. Přesto však působil velice mladě. Možná to dělala ta bělostná záře všude kolem. Byl bosý.

Pak světlo kolem něj pohaslo a on i les zase zevšedněly. Jakmile jsem mu pohlédla do očí, usmál se a podal mi ruku.

„Jestli chceš, pomůžu ti,“ promluvil zvláštně mírným hlasem. Vypadal laskavě a já se ho nebála. Přijala jsem nabízenou ruku. Ale čekala jsem zradu. Nějaký podraz z jeho strany. Nebyl tu přeci nikdo jiný než já a ti muži, kteří zabili jelena. Bylo jich hodně a já si je všechny pořádně neprohlížela. Co když některý z nich měl bílé šaty? Ale ten člověk mě pevně držel za ruku. Připadala jsem si s ním v bezpečí.

„Hej! Stůj!“ rozlehl se křik lesem. Trvalo jim docela dlouho, než sem doběhli. Nebo tohle všechno proběhlo tak rychle? Ozval se tlumený výstřel. Konec.

Moje myšlenky však byly jen neúplné útržky událostí, které se staly. Muž, co stál vedle mě, mi položil hřbet své ruky na čelo jakoby zjišťoval, jestli nemám horečku. On ale vůbec nemyslel na nemoc. Za pár vteřin mi ukázal dlaň. Byla v ní malá kulka, která mi měla usnadnit odchod. Byla by to přesná rána.

„Myslím, že tohle bys mohla potřebovat.“ Vtiskl mi ten kousek olova do dlaně a já ji pevně sevřela. Byla jsem omámená tím, co jsem právě viděla a zároveň mi adrenalin pulzoval celým tělem a nutil ho k nějakému pohybu.

Ano, právě mi ten podivný člověk zachránil život. Chvíli jsem myslela, že jsem mrtvá, dokud znovu nepromluvil.

„Utíkej dál, jsem s tebou. Utíkej k útesu!“ Poslechla jsem. V dálce bylo jen slyšet klení a další výstřely. Další dupot velkých bot na těžkopádných nohou. Už neměli šanci mě chytit. Teda…až ke kraji útesu.

Škrábala jsem se po kamenech až na vrchol skalní věže. Stanula jsem na posledním balvanu a pohlédla dolů. Zatočila se mi hlava. Jsem v pasti. Dole jen dvacet metrů dlouhý pád a pak voda tříští se o skaliska. Spodní proudy a ostré útesy. Nikam jinam nemůžu. Přeci těm mužům neskočím do náruče.

Ten člověk! Ten zvláštní muž mi slíbil pomoc. Pokud tou pomocí je smrt…

„Neboj se, dnes nezemřeš.“ Zněl konejšivě, ale já se stejně nemohla zbavit strachu.

„Co mám dělat?!“

„Neboj se, jsem s tebou.“ Ucítila jsem, jak mě někdo bere za ruku a pak zase stál vedle mě. Dívali jsme se na moře. Tak krásné a divoké moře. Dívali jsme se na slunce a na racky nad hladinou. Vlasy nám vlály ve větru a uši tonuly ve zvucích vody a křiku ptáků. Bylo mi krásně. I když se na mě vlny strachu valily jedna za druhou, bylo mi krásně.

Udělal krůček k okraji a já taky. Udělal druhý a já ho následovala. Už jsem se nebála. Byl se mnou. A pak už nám jen vítr svištěl kolem uší a další výstřel do prázdna protnul to krásné ticho moře.

Dopadla jsem tvrdě. Do písku. Tady přeci nikdy pláž nebyla. I když jsem se koukala ze skály, písek byl možná na dně moře. Dokázala jsem myslet jasně. Žádný výpadek paměti, žádný otřes mozku. Pamatovala jsem si ho dobře. Držel mě za ruku a šeptal, ať se nebojím.

Rozevřela jsem, dosud pevně sevřenou, dlaň. Olověné tělísko zvláštního tvaru. Dvakrát mi zachránil život. Chvíli jsem jen ležela na zádech a pozorovala nebe. Pak jsem je zavřela.

Probudila jsem se nebo snad jen otevřela oči a místo oblohy se nade mnou klenul ošklivý strop nemocničního pokoje. Na židli vedle postele seděl muž v uniformě.

„Popište nám, prosím, pachatele,“ vyhrkl aniž se poptal na můj stav.

„N-neviděla jsem jim do tváře,“ začala jsem nejistě, ale potom jsem z pod deky vytáhla svou zavřenou dlaň. „Tohle by vám nepomohlo?“ usmála jsem se a podala policistovi malou věcičku.

„Uvidíme,“ řekl a usmál se taky. Pak se zamračil a nechápavě se na mě podíval. Beze slova se sebral a vyšel z místnosti.

Pár dní po tom podivném setkání jsem zabloudila na pláž, která nikdy předtím neexistovala. Očima jsem klouzala po vlnách a chvíli sledovala kroužící racky. Pak můj pohled padl na vršek útesu, na kterém jsem předtím stála.

Postava v bílých šatech mi kynula na pozdrav. Odkudsi z dálky jsem uslyšela milý a tak majestátní hlas.

„Jsem, který jsem. Neboj se, stojím při tobě po všechny dny tvého života!“ Nikdy předtím mi o Ježíši nikdo nevyprávěl, ale v tu chvíli jsem věděla, že věřím.