Berní, George a jak to všechno začalo

Autor: corinne

Kdo neví, nerozumí… Já mám totiž doma medvěda…

Věřte tomu, kdo to viděl.

Vracela jsem se domů. Bylo to před rokem… Na zemi ležel jen lehký bílý poprašek. Mrzlo. Hlavou mi letělo všechno, co jsme s kamarádkou stačily probrat.

Zahnula jsem na polní cestu vedoucí podél lesa a trochu přidala do kroku. Odjakživa jsem nesnášela chození potmě. A ještě k tomu, když jsem sama. Zbývalo mi posledních pět set metrů a měla jsem minout ještě dva domy našich sousedů.

Když jsem se však přiblížila k prvnímu z nich, sevřel se mi žaludek. Dveře byly dokořán a v nich někdo stál, přesto, že jsem zcela jistě věděla, že všichni jeho obyvatelé si lámou nohy někde v Alpách. Dům byl zhasnutý, jen tomu na zápraží jakoby zasvítily oči, když mě spatřil.

Zachvěla jsem se a chtěla ještě přidat do kroku, ale on udělal pár kroků a stál naproti mně na cestě. Dveře se za ním s nepatrným klapnutím zavřely. Rozbušilo se mi srdce. Zloděj, napadlo mě v první chvíli. A teď bude i vrahem.

Zarazila jsem se, když pomalu vykročil směrem ke mně. Byl vysoký a štíhlý a krok měl lehký, ale přesto rázný. Stála jsem a doufala v zázrak. Už jsem se pomalu loučila se životem, když tu náhle se z lesa vyřítilo obrovské chlupaté stvoření a strhlo ho na stranu.

Ten člověk, či kdo to vlastně byl, nebyl s to čelit tak náhlému útoku toho obrovitého tvora, a tak brzy zůstal jen ležet pod tou horou chlupů. Vypadalo to jako medvěd, ale mnohem větší. Obrovský. Výhružně zařval, až se to rozlehlo celým okolím a pak promluvil k tomu na zemi.

„Zase porušuješ dohodu?“ Jeho hluboký chraplavý hlas mi naháněl ještě víc hrůzy.

„Nevím, kdo tady porušil dohodu a sežral celého jelena,“ odpověděl ten druhý. Medvěd mu obří tlapou přišlápl krk a procedil skrze zuby:

„Nepřišel jsi.“

„Měl jsem prostě hlad.“ Hlad?! Tisíce vzpomínek mi zavířilo v hlavě. Vzpomněla jsem si na jeho zářivé oči, na dveře, které se samy zabouchly i na to, s jakou lehkostí a grácií uměl chodit. Upír! Stačilo si dát dvě a dvě dohromady. To zvíře mi zachránilo život… Roztřásly se mi nohy.

„Tady ti žádné výmluvy nepomůžou. V tomhle revíru se loví jen zvířata, jestli chceš lovit lidi...vypadni odsud!“ Medvěd z něj slezl a stále ho pozoroval. Ten druhý se zvedl ze země.

„Tohle setkání tě bude mrzet, Georgi. Už jsi to přehnal,“ pronesl chladně.

„Tys to přehnal, Bernarde. Lidi nejsou jídlo, pochopíš to vůbec někdy?“ zabručel medvěd a otočil se k němu zády. Upír obrátil oči k nočnímu nebi a pak se rychlým krokem ztratil mezi stromy.

To obrovské chlupaté zvíře se teď pomalu kolébalo ke mně. Ztuhla jsem hrůzou a začala si představovat, jak asi rychle zabíjí medvěd. Došel až ke mně a doširoka otevřel tlamu. Raději jsem zavřela oči, abych neviděla ty strašné tesáky. Jeho jazyk se dotkl špičky mého nosu.

„Tak se to dělá, ne?“ zeptal se, ale já jen ohromeně stála a pořád nedokázala uvěřit tomu, že mě nehodlá sežrat. „No, na znamení přátelství,“ dodal a já kývla. Nezmohla jsem se na slovo, ale to mu zřejmě problém nedělalo. „Naše jména jsi už slyšela a já nesnáším představování, takže na rovinu, kdybych neviděl ty jeho oči svítit, asi by teď tvoje dušička kroužila někde nad lesem.“

Už jsem se trochu osmělila, ale stále jsem se ještě neodhodlala cokoli říct. Pak si sednul, dal hlavu na stranu a div, že nepanáčkoval jako pes, když prosí. Skoro jsem se rozesmála.

„Co to...?“ nedořekla jsem, protože mi skočil do řeči.

„Prosím,“ zakňoural. Jeho postoj mluvil za vše. Jsem malé roztomilé medvídě, vezmi si mě domů. Snažila jsem se ovládat a nesmát se.

„No, já nevím, jestli bys mohl...“

„Nikdo mě neuvidí,“ přerušil mě zase. Já si ho nevěřícně přeměřila pohledem.

„Jsi si jistý?“ Pochybovala jsem, že tahle koule chlupů projde alespoň dveřmi, natož jak se skryje v domě, kde žije šest lidí.

„Neboj se, nikdo nebude mít nejmenší podezření,“ ujistil mě.

„No tak dobře,“ řekla jsem váhavě.

„Tlapu na to?“ Natáhl ke mně svou pracku.

„Tlapu na to!“ Opatrně jsem ji chytila oběma rukama, abych se nezranila o jeho drápy. „Ale krmit tě nemůžu.“ Vzpomněla jsem si na důležitou složku chovu domácích mazlíčků.

„To bych ani nechtěl,“ zabručel už zase svým hlubokým hlasem, „ztloustnul bych a zlenivěl. Navíc, tady to všechno je moje území a moje loviště. A moje taky zůstane. Musím mít přehled o všem, co se tu šustne.“ Proti tomu už jsem nic neměla.

„Tak pojď, stejně už jdu pozdě.“ Vykročila jsem po cestě a méďa cupital za mnou.

Až teď, když už adrenalin ztratil svůj efekt, jsem si uvědomila, jaká mi je zima. Rychle jsem vytáhla klíče a ohlédla se přes rameno.

„Od teď je to na tobě.“ George neřekl nic, jen stál a trpělivě čekal, až odemknu. Vstoupila jsem do ztemnělé chodby a začala se chovat jakoby se nic nestalo. Zula jsem si boty a svlékla bundu, krátce navštívila kuchyň, aby věděli, že jsem doma a pak zamířila nahoru do pokoje. Kdyby byl jen můj, problém by se vyřešil, ale celá polovina patřila mé sestře. Nepřestávala jsem si lámat hlavu s tím, jak se tady ten obří medvěd ukryje.

„Ahoj, Beky,“ prohodila jsem, ale odpovědi se mi nedostalo. Moje sestra seděla u stolu a malovala. Zabraná jen do svých barviček.

Otevřela jsem skříň v marné snaze nalézt nějaké triko, a tak jsem bezmyšlenkovitě odhrnula závěs, který vedl do prostoru za ní. Nacházela se tam jakási šatnička a většinou i nějaké záložní čisté oblečení.

Skoro jsem však vykřikla, když jem narazila do něčeho hnědého a chlupatého.

„Co je?“ zvedla Rebeka konečně hlavu. Ovšem, v ten nejméně žádaný okamžik. Dřív, než se stačila otočit, opět jsem závěs zahrnula. To je špatné, blesklo mi hlavou. Jestli tady bude chtít George pobývat i nadále, budu ji muset do věci zasvětit. Nedá se nic dělat.

„Georgi!“ Za skříní se cosi pohnulo a za chvíli už se odtamtud soukal obrovitý medvěd. Sestra už se zase věnovala akvarelovým pastelkám, což bylo na jednu stranu dobře. „Beky...“ oslovila jsem ji a tiše čekala, jestli se rovnou otočí.

„No,“ odpověď byla rychlejší, než jsem čekala.

„Otoč se...ale nelekni se...“ Veškeré moje řeči byly zbytečné. Rebeka se otočila a zůstala s otevřenou pusou zírat na zvíře před sebou. Děs v jejích očích děsil i mě.

„C-co...co to...?“ Hm, teď už vím, že tohle byl blbej nápad.

Ale v tu napjatou chvíli jsem medvěda objala a on se ke mně začal lísat jako mírumilovný pejsek.

„Podívej,“ řekla jsem a aby se uklidnila, začala jsem ho drbat za ušima. „Bude tady u nás bydlet, totiž u mě a já potřebuju, aby to nikdo nevěděl. Je hodný.“ Takhle pomalu jsem snad ještě nikdy nemluvila.

„A jak ho chceš krmit?“ zeptala se, když se trochu oklepala z prvotního šoku. No jo, moje malá sestřička, vždycky ta praktičtější. „Tolik medu ani nebudeme mít!“

„Loví zvířata,“ řekla jsem opět velice pomalu. Rebece se rozšírily oči hrůzou.

„Lidi...?“ Viděla jsem, že má opravdový strach, a tak jsem vytáhla poslední eso.

„Zachránil mi život.“ Možná jsem to neměla tak vyhrknout, protože pro ni to bylo jako ledová sprcha.

„Před kým?!“ Místo toho, abych se z toho dostala, sama jsem si uvázala smyčku kolem krku. O Bernardovi jí fakt říct nemůžu. Horečně jsem přemýšlela; můj žaludek byl jako na vodě.

„Jelo auto,“ vykřikla jsem první věrohodnou věc, která mě napadla. Rebeka seděla a čekala, co ze mě vypadne. „Ten magor mě málem zajel a George mě strhnul na stranu...“

„A tos ho musela rovnou tahat domů?“ Věděla o mé slabosti pro zvířata i o tom, že bych byla schopná zatáhnout do baráku i žirafu, kdybych ji potkala někde v lese.

„Olíznul mi obličej a pak za mnou šel až domů. Nemám ponětí, jak se dostal až sem.“ Konečně dvě věty, které jsou stroprocentně pravdivé. Lhaní mi odjakživa šlo, ale zrovna s Rebekou na sobě poznáme, když některá z nás lže.

„No fajn,“ ukončila nakonec naši debatu, „ale ke mně do postele nepoleze.“ Kývla jsem a usmála se. Když se otočila zpátky k rozdělanému obrázku, mrkla jsem na méďu a on zas na mě.

Ten večer jsem, jako každý den, otevřela ledničku. Měla jsem chuť na čokoládu. Nebyla tam.

„Mami?“

„Co je?“ ozvala se mamka sedící u stolu.

„Měla jsem tu čokoládu, nevíš, kde je?“

„Tak to opravdu netuším,“ odpověděla a splnila tak veškerá moje o čekávání. Její přehled o mojí čokoládě byl nulový.

„To byl určitě George!“ přišla mi odpověď z obýváku.

„Kdo je George?“ zeptala se mamka podezřívavě. Než jsem však mohla zasáhnout a zachránit tajemství, z obýváku přilétla odpověď.

„To je medvěd, co ho máme v pokoji.“ Měla jsem chuť vyhodit Rebeku z okna, přinejmenším.

„Jaký medvěd?“ nepřestávala mě pronásledovat otázkami.

„Plyšový,“ ujistila jsem ji a raději vyběhla nahoru do pokoje. George za skříní nebyl.

Usínala jsem s pocitem viny. Prozradila jsem ho a teď spí někde venku.

Asi kolem půlnoci méďa přišel. Jak se dostal dovnitř je mi záhadou a asi to tak i zůstane. Vlastně...každý den se vrací v noci a já nemám ani představu o tom, jak se dostane do zamčeného domu a neslyšně se proplíží přes dvě patra.

Stočil se do klubka v nohách mé postele a za chvilku usnul. Od toho dne hlídá každý můj krok. No, spíš hlídá okolí. Ve dne ho nevidím nikde poblíž a v noci chodí na lov.

Před pár týdny se zase porval. Vsadím se, že Bernard už se vrátil z dovolené v Transylvánii a navštívil svého starého přítele, který ovšem o upíří společnost nestojí. A doba mého klidného usínání opět končí...