Nový svět

Autor: corinne (já)

Jsou hrdí a silní. Jejich mrštnost, mírnost a moudrost. Odvaha. Nejsou jen legendou, jsou životem…

Koncem listopadu, kdy už se dny neúprosně krátí a zima je blízko… Vstala jsem jako obvykle. Brzo. Zase jsem usnula v křesle u kamen, a tak stačilo jen se navléct do bundy a vyrazit, jako každé ráno, ven.

Malá hájovna, kde jsme s mamkou bydlely, ležela uprostřed nádherných lesů, dokonale odříznutá od civilizace.

Vyšla jsem ze dveří a chvíli jen zůstala stát na prahu. Při zemi se ještě stále válela mlha a sluneční paprsky měkce procházely větvemi stromů. Nebyla ani taková zima, jakou jsem čekala. Čerstvý vzduch, slunce a bezvětří, to všechno dodávalo lesu okolo nádech tajemna. Přesně tak, jak jsem to milovala. Pochmurná nálada sinalých podzimních dnů byla ta tam.

Usmála jsem se. Už jsem nedoufala, že letos bude ještě takhle hezky. Jako když orel roztahuje svá křídla, aby se mohl rozlétnout do kraje, tak i já jsem se zhluboka nadechla a rozběhla se mezi stromy.

Bylo tady dokonalé ticho. Ani ptáci ještě nezpívali ani lísteček se nepohnul. Chvílemi se mi zdálo, že na mě někdo upírá svůj pohled; až mě zamrazilo. Ale pokaždé, když jsem měla ten prazvláštní tíživý pocit a ohlédla se, nikdo tam nebyl.

Tady v lese totiž bylo vidět na nějaký kilometr do všech stran a kdokoli, kdo by se chtěl schovat tak, abych ho neviděla, by se musel vyšplhat až nahoru do koruny některého z vysokých smrků. Jsem snad blázen? Uklidňovala jsem sama sebe, že jediný člověk jsem široko daleko jen já. A ve své podstatě jsem měla pravdu.

Hluboké koryto říčky, která byla teď na podzim dokonale vyschlá, jsem zdolala jediným ladným skokem. Milovala jsem volnost divokého tvora a vždycky se spoléhala jen na svoje instinkty, smysly a hlavně svou sílu. Dopadla jsem na všechny čtyři, abych získala ztracenou rovnováhu a pak se jen opřela o strom a vnímala klid kolem sebe.

Náhle, bez jediného jiného zvuku se ozval tichý svist a těsně vedle mého krku se do drsné kůry stromu zabodl šíp. Celá jeho špička vězela zaražená v mohutném kmeni. Lekla jsem se a omámená šokem začala horečně přemýšlet. Těkala jsem očima z místa na místo a hledala toho, kdo vystřelil.

Instinkt radil útěk. Ihned. A každou vteřinou mi víc a víc znemožňoval rozumně uvažovat. Jde ti o život! Uteč! Ty chceš žít! Celou moji mysl zaplavil spolu s otázkami strach a ten schoval všechno ostatní pod svůj neviditelný plášť. Najednou neexistovalo nic jiného. Jen strach a touha uniknout.

Když jsem na to vzpomínala později, přišlo mi absurdní, co všechno způsobil jeden šíp, který minul svůj cíl.

Bleskurychle jsem se otočila a hnána adrenalinem skočila zpět, na naši stranu lesa. Takový skok, jako tenkrát, se mi už nikdy v životě nepodařil. Jak dlouho jsem letěla a jak daleko jsem dopadla bylo vskutku obdivuhodné.

Utíkala jsem…domů. A to bylo to nejhorší, co jsem mohla udělat. Jen jediný chybný krok, prolétlo mi hlavou, když mi kolem ucha prosvištěl další šíp a skoro z půlky se zabodl do země přede mnou. Ještě třikrát střelec minul a ještě třikrát se mi zatmělo před očima.

Poslední, šestý šíp, se zabodl do veřejí dveří právě v okamžiku, kdy jsem sahala na kliku. Nenapadlo mě nic lepšího, než natáhnout ruku a zabavit indicii, která by mamce nahnala strach. Pak by mě nepustila na krok z domu a to jsem si teď nemohla dovolit. Jestli někdo chce, abych zemřela, a právě já, nesmím to nechat jen tak.

Přibouchla jsem dveře a závora sama zapadla na své místo. Bylo to o chlup… Ale teď ten člověk ví, kde bydlím a pokud mě chce skutečně zabít, příležitost si najde. Teď, když jsem byla v bezpečí, začaly se na mě hrnout otázky. Nové a nové. Stále záhadnější a stále tajemnější. Jak to, že jsem nikoho neviděla? A proč si prostě nevzal pušku? Jistě by mu ušetřila čas i námahu. Proč někdo hraje takové divadlo a pronásleduje mě až domů? A kdo to vlastně je? Přímo jsem nesnášela, když na nějakou otázku neexistovala odpověď.

Dech se mi brzy uklidnil, jen srdce stále bilo tak rychle, jako před pár minutami v lese. I když jsem byla ode dveří několik metrů, cítila jsem za nimi něčí přítomnost. Měla jsem strach jako nikdy, i když jsem už byla v bezpečí. Potom najednou zmizel a jen se mihl v okně zelený stín.

„Co se stalo?“ zeptala se mě mamka při obědě. Věděla, že obyčejně jsem celý den venku a na jídlo mě musí shánět. Já mlčela. Přemýšlela jsem nad jakoukoli výmluvou, ale jako naschvál mě nic nenapadalo. „Tak slyšíš mě?“

„Hm,“ odpověděla jsem a dál hladově polykala sousta. Vzdala to. Věděla, že páčit ze mě něco násilím nemá smysl.

Když už jsme obě dojídaly, ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dojdu otevřít.“ Mamka vyskočila ze židle. Copak je tohle normální? Nejdřív mě někdo chce zabít a pak přijde návštěva? Kdo to jen může…? Pak mi došlo, o co tady jde.

„Mami!“ vykřikla jsem zděšeně, ale už bylo pozdě. Dveře zaskřípaly a ozval se mírný hlas.

„Můžu vás poprosit o trochu vody?“

„Ale jistě, jen pojďte dál.“ Mamka dovedla toho cizince do dovnitř a usadila ho na jednu z židlí. Byl podivný. Tmavý zelený plášť mu sahal až na paty a tvář mu z velké části halila kápě. „Hned jsem zpět,“ zašvitořila mamka a skoro odtančila do kuchyně. Konečně bude moct zase po dlouhé době obsloužit hosta.

Ten se mi ale nezdál jako člověk, který přišel jen kvůli sklence vody. Vzpomněla jsem si na stín za oknem i na to, jak mi před minutou došlo, že je to onen záhadný střelec.

„Co po mě chceš?“ vyštěkla jsem na něj, protože jsem s jistotou věděla, že přišel za mnou.

„Chci svůj šíp,“ odpověděl a zbytečně věc nerozváděl. To bylo něco, čeho jsem si všimla jako první věci. Budu si muset dávat pozor na to, co říkám, pomyslela jsem si, i když mi nebylo zcela jasné proč. Jeho oči zářily jasně jako dva smaragdy. Vstala jsem a on taky.

„A když ti ho nedám?“ Cizinec se jen usmál a položil dlaň na rukojeť dýky, která mu visela u pasu. Byl zvyklý, že vždycky dostane to, co chce. „Nedám ti ho,“ pronesla jsem klidně. V jeho tváři jsem zahlédla záblesk obdivu, ale také hněvu. Byl o dobrou hlavu vyšší než já a vyzařovala z něj jakási vepsaná autorita.

„Nebojíš se a to je dobře,“ řekl úsečně. Pak beze slova přešel k mojí staré truhle a bez delšího hledání z ní vyndal svůj šíp. Jak je to možné? Schovala jsem ho přeci úplně na dno… Nevyslovená otázka se vznášela místností. „Ještě nechápeš?“ Upřel na mě ledový pohled.

Nebyla jsem s to pohnout jediným svalem. Jen jsem bez hnutí zírala do těch hlubokých očí. Něco mi připomínaly. Něco velikého. Čekala jsem, co udělá. Jestli mě chce zabít, má nyní výbornou šanci.

Mezitím se ve dveřích objevila mamka se třemi šálky čaje na velkém podnose. Zarazila se v půlce kroku, když spatřila, jak ten člověk stojí nade mnou a jak majestátně teď vypadá. Možná jí došlo něco, co mě pořád ne. On však ucítil její vyděšený pohled a najednou se opět stal tím cizincem, který před pár minutami přišel.

Vyndal z pod pláště tenkou knihu a beze slova ji položil na stůl. Pak se jen otočil, usmál se na mamku a bez pozdravu odešel. Ta žena, moje matka, se naprosto proměnila. Už nebyla tou veselou osůbkou jako dosud. Byla bledá. A jakmile za tím člověkem zaklaply dveře, rozklepaly se jí ruce a tác i hrníčky s řinkotem skončily na zemi.

„Ne, to není pravda. Tohle není pravda. To ne…“ opakovala stále dokola. Pořád stála ve dveřích a oči upírala na stůl. Na tu knihu. Pak zničehonic přeměřila místnost dvěma velkými kroky, skočila po knížce a přitiskla si ji k srdci.

„Mami,“ začala jsem nesměle, ale ona se otočila a utekla do ložnice. Vím, že tam plakala. Jak to, že nic nedává smysl? Nechápala jsem nic.

Mamku jsem nechala vzlykat vedle v pokoji a sama se rozběhla zpátky do lesa. Tentokrát s loveckým nožem na opasku. I tady, mezi stromy, kde skoro nikdy nefouká, dneska profukoval nepříjemný vítr.

Navlékla jsem si kapuci a pokoušela se v měkké půdě hledat stopy. Marně. Všude okolo byly jen její vlastní. Jakoby se vypařil… Vydala jsem se tedy k místu, kde mě ráno jeho šíp málem zabil. Ani tady nikdo nečekal.

Stála jsem chvíli na naší straně a hleděla zadumaně dolů, do vyschlého koryta, když tu náhle se mi cosi rychlostí blesku otřelo o kalhoty. Bylo to jako noční můra, ze které se nedá probudit. Zdá se znovu a znovu.

Přeskočila jsem říčku a v běhu se ohlédla. S mrštností šelmy se postava v zeleném plášti s kápí a lukem v ruce vznesla do vzduchu a dopadla tak lehce, že to bylo sotva slyšet. Už jsem byla skoro na vrcholu kopce, když ten dole nasadil šíp na tětivu. Smrtící svist proťal ticho a mě se do lýtka zasekla hrozná bolest. Noha mi podjela po jehličí a já se zhroutila na vlhkou zem.

Zelený plášť se jen zavlnil a za několik okamžiků stál vedle mě. Strhl mi kapuci a věnoval doslova paralyzující pohled. Tak nemilosrdné oči… Když mi klekl na záda a svázal ruce, začala jsem si teprve uvědomovat bolest v plném rozsahu. Pohltila mě a já nedokázala myslet na nic jiného. On se však sehnul a bez ohledu na jakýkoli soucit, mi vytáhl střelu z rány. To už jsem o sobě skoro nevěděla.

Útržky mých vzpomínek se pak slévají v jedno. Ten člověk se nade mnou sklonil a šeptal slova, kterým bylo těžko rozumět. Ale bolest ustoupila. Byla jsem teď víc v šoku, než že by to bolelo.

Hrubě mě postavil, až jsem zavrávorala a skoro znovu upadla. Ale noha mě nezradila a já zůstala více méně pevně stát. Byla jsem vyjevená, a když mě ještě k tomu všemu přivázal ke stromu, začala jsem o realitě silně pochybovat. Je to sen. Je to jen podivný se. Opakovala jsem si stále dokola. Ale sen to nebyl.

Z mojí tváře vyzařovala jediná otázka. Proč? Postavil se přede mě a s jistou dávkou elegance si sundal kápi. Dlouhé světlé vlasy, hluboké a moudré oči zelené jako svěží jarní tráva a ve tváři hrdý výraz bojovníka. Špičky jeho uší nějak zvláštně ladily k tak štíhlé a majestátní postavě.

„Abychom si mohli promluvit.“ Byl mladý. Hodně mladý a hlas měl pevný a melodický. „Utekla bys a neříkej, že ne,“ umlčel mě, když jsem se chtěla začít hájit.

Nechápala jsem, proč to všechno. Samozřejmě, že bych utekla. Nestojím o to, aby mě někdo zabil a já ani nevěděla kdo a proč.

„Jak jistě víš,“ začal po chvíli oboustranného mlčení, „tvůj otec už nežije.“ Podlomily se mi nohy, ale provaz nedovolil, abych klesla na kolena. Umřel? Ale vždyť přeci mamka říkala… „Nebyl však naším přítelem,“ pokračoval. „Byl vrahem. Proto jsem přinesl poselství o jeho konci. Kniha je jeho životem. Už je dokončená. On se elfů bál, ale jeho strach přerostl v hněv. Stejně jako ty. Bojíš se nás. A pak, pak se už nebudeš bát, ale budeš vraždit.“

Každé slovo mělo svou nezvratitelnou váhu a každé pronášel s důrazem. Už mi to bylo jasné, chtějí se vyvarovat dalšího umírání, a tak mě zabijí. Jo, tak tahle úvaha fakt dává smysl. Na ironii zrovna čas nebyl… Mladý bojovník se jen usmál, když jsem zvedla hlavu a zpříma se mu zadívala do očí.

„Máte toho tolik společného…“ Byl přesvědčen o mojí vině. Pevně.

„Jakým právem?!“ vykřikla jsem. „Nic o mě nevíte a soudíte!“ Na okamžik se zarazil. Propaloval moje oči svými.

„O tom si promluvíme zítra,“ řekl ledově. Pak hvízdl a z lesa za mnou se vynořil nádherný ryzák. Elf se mu lehce vyhoupl na hřbet. Plášť mu splýval dolů po koňské zádi a jeho oblé boky obepínal silnýma nohama. Přes rameno luk a toulec s šípy. Po tváři se mu mihl stín. Byl to ale výraz, který klamal smysly. Bylo v něm opovržení, soucit nebo škodolibost?

Mou odpovědí byl nechápavý pohled a pak jen zoufalý křik, když skutečně ryzáka pobídl a zmizel mi pod kopcem.

Když moje horká hlava vychladla natolik, abych mohla přemýšlet o útěku, bleskla mi hlavou myšlenka. S námahou jsem se snažila nahmatat svůj nůž. Marně. Věděla jsem přesně, kde měl být, ale teď byl pryč. Jistě si ho všiml, když jsem zakopla a spadla na zem. Včas mě zbavil tajné zbraně. Byla jsem rozhodnutá nůž použít. Až do chvíle, než si sundal kápi a já poznala, že to není obyčejný člověk.

Ale co zítra řeknu? A co když nepřijede sám…co když sem nějak dostane i mamku…? A pak ji donutí se koukat, jak umírám… Tohle jsem si o elfech teda rozhodně nemyslela. Jak jsou krutí a slepě nenávidí každého člověka.

Slunce se pomalinku chýlilo k západu, nad zemí se začaly tvořit oblaka husté mlhy a já se rozklepala zimou. Měla jsem na sobě sice bundu, ale ta byla navlhlá a jestli bude k ránu mrznout, můžu se jen modlit, aby se mi nic vážnějšího nestalo.

Nastala noc. Pro mě dnes mrazivější a strašidelnější než kdy předtím. Provazy svíraly mé nádechy jakoby stále pevněji. Stíny stromů tančily ve svitu měsíce doprovázené melodií větru; všude kolem bylo ticho.

Okamžiky, kdy jsem se zbytky svojí hrdosti pokoušela osvobodit, mi ubíraly sil. A krátce po půlnoci, zvláštně vysílená, jsem usnula. Nebyl to klidný spánek, zvlášť ve stoje, ale nedokázala jsem udržet oči otevřené. Marný boj jsem vzdát nechtěla, ale musela. Stala se však věc, která…

Právě začínalo svítat, když jsem ucítila lehké kroky. Oči jsem nechala zavřené a napjatě čekala.

„Leawene!“ zvolal ten kdosi. Někdo druhý přiběhl blíž. Slyšela jsem a hlavně cítila, že právě on má v ruce dýku. Srdce mi tlouklo jako o závod. Co neudělal tamten, udělají teď oni! Zmámeně jsem otevřela oči. Všechno bylo rozmazané a beztvaré.

Už jsem nedokázala zbrzdit pád, když pouta náhle povolila a já měkce přistála tomu prvnímu v náručí. Opatrně mě zachytil. Počkal, až si moje oči opět zvyknou na světlo a tiše promluvil.

„Vítej mezi námi.“ Jeho oči byly modré jako letní nebe, medové vlasy splývající po ramena a špičaté uši, jako oni všichni. „Tvůj otec byl spravedlivý muž a zemřel pro to, co miloval a v co věřil,“ pokračoval mírně. Jeho hlas hladil a slova plynula jako průzračná řeka. „Tohle, byla zkouška. Zda jsi hodna zaujmout jeho místo…“