V jiné době

Autor: corinne (já)

For Nhoriel...

Člověk nemůže existovat v žádné době.

„Pánové, musíme rozhodnout o osudu tohoto muže,“ rozlehl se chladný hlas ztichlou místností. „A to neprodleně.“ Oči čtyř šlechticů se upíraly na muže stojícího u dveří. Byl to zajatec. „Zářivý Den…to je skutečně zvláštní jméno.“ Mluvčí čekal odpověď nebo alespoň nepatrnou reakci na svá slova. Nedočkal se.

Muž v poutech mlčel. Tak to vídal u hrdinů své země. Neměl co říct. Ti čtyři mu nestáli za jediné slovo. Takhle se chovali všichni, které kdy ve svém padesátém pátém století obdivoval.

„Tak mluvte!“ rozkřikl se jeden ze tří, kteří seděli okolo dubového stolu. Celá tvrz se naplnila očekáváním.

„Odkud přicházíte?“ zeptal se blonďatý mladík, který z nich všech vypadal nejprohnaněji.

„Zrovna vám to budu vykládat,“ zasyčel skrz zaťaté zuby vězeň.

„A komu tedy?!“ Mladík se neudržel a vyskočil od stolu. „Nejspíš nevíte…“

„Vím moc dobře, s kým mám tu čest,“ skočil mu do řeči muž stojící u dveří. Začalo mu postupně docházet, kam se to dostal.

Archiv se přeci o žádné tvrzi nezmiňoval… Tohle byla jeho mlhavá minulost a on si pomalu začal vzpomínat. Začal jeho život právě tady? V roce 1463? A co se stalo s těmi tisíci let, které si nepamatuje? Kolik mi je vůbec let? Tolik otázek a jedna nejasná odpověď.

„Mluvte!“ Stráž, která stála vedle něj, ho srazila na kolena. Uvnitř zmatený na sobě nedával nic znát a veškeré nepatřičné myšlenky vytlačil do koutku své unavené mysli.

Naučil se to ještě dávno předtím, když musel mít chladnou hlavu neustále. Příšery a mutantní mazlíčci, které člověk vyhodil před stovkami let, se zabydleli v lesích a nikdy nespali.

„Jen, abyste věděl, kdo vás zabil,“ usmál se škodolibě mladík, „jsem…“

„Josef z Brodu, jediný syn zemana Matyáše, pána této tvrze,“ skočil mu opět do řeči muž klečící na zemi. Chlapec se zastavil v půlce kroku a nevěřícně zíral na muže, jenž mu s trpkým úsměvem pohlížel do očí.

„Víte o nás všechno i o mém synovi! Jak je to možné, když vás vidíme poprvé?!“ vykřikl mluvčí, který celý výslech začal.

„Otče.“ Hlas klidný jako hedvábí pomalu zhasínal plamen hněvu. „Podívej, je to jistě jen poutník, který prochází naším krajem. Po hostincích se jistě vypráví o pánech naší tvrze.“ Do místnosti vstoupila dívka v nádherných šatech ze zeleného sametu a s milou tváří. Pomohla neznámému na nohy a věnovala mu povzbudivý úsměv.

Její zlaté vlasy spletené do dvou dlouhých copů a neústupné oči mu až moc připomínaly ženu, která ho do této situace namočila.

„Vidíš snad, že by patřil k těm, kteří pijí po hospodách, Lotto? Stačí mi jen jeho jméno a už vím zcela bezpečně, že není z naší země.“ Neurvalost jejího otce překvapila všechny u stolu. Dívka sama však zůstávala klidná.

„Pověz, odkud přicházíš? A jak to, že toho tolik víš o zdejším kraji?“ zeptala se měkce. Muž, dosud neoblomný, nečekaně roztál pod teplem, které z ní sálalo. Bylo příjemné a spolu s ním se přikrádal i pocit důvěry.

„Neuvěříte mi,“ zakroutil hlavou. Ale stejně nemám co ztratit, dodal si pro sebe, když kývla, aby pokračoval. „Náhoda mě přivedla do vašich lesů…“ Odmlčel se a znovu se zhluboka nadechl.

„Nuže,“ naléhala nedočkavá dívka.

„…z budoucnosti.“ Mezi přítomnými proběhl šum. Dívka sama zalapala po dechu.

„Tak proto tak dokonale znáš naši zemi,“ promluvila, když se trochu vzpamatovala.

„Ne,“ odtušil, „v tomto kraji jsem bezmála jen čtyři hodiny. Znám však toto místo. Nemohl jsem tušit, že mě teleport vyhodí zrovna tady.“ Ale Oxygena si to jistě přála. „Děkuji však Bohu, že jsem se ocitl tady.“

„Je to čaroděj,“ zašeptal kdosi, ale jeho poznámku nikdo neslyšel.

„Můžete nějak dokázat své tvrzení o tom, že přicházíte z časů, které teprve nastanou?“ otázal se postarší muž, který dosud nepromluvil.

„Samozřejmě,“ odpověděl pohotově dotázaný a horečně pátral v paměti, s čím by se mohl vytasit, aby tihle lidé, tihle lidé, kteří nevědí ani co je to žárovka… No jistě!

Hlavou mu bleskl nápad. Vzpomněl si na starou svítilnu v kapse svého kabátu.

„Rozvažte mě.“ Vztáhl ruce uvězněné v provazech. Syn se podíval na otce, a když kývl, vytáhl svou dýku a zbavil muže pout. Ten opatrně sáhl do kapsy a vyndal malou baterku. Přesvědčil se, že skutečně ještě funguje, pak ji zapnul a podal Lottě. Opatrně si ji vzala, jakoby se bála, že se spálí.

„Louč v kapse, kdo to kdy viděl?“

„Jaké ďábelské kousky nám tady ukazuje?“

„Nebojte, nespálíte se.“ A na důkaz toho zakryl žárovku dlaní. Byla to ještě stařičká LED dioda, ale k jeho potřebě naprosto stačila.

„Je to čaroděj!“ zopakoval kdosi svou poznámku. A tentokrát se jí ostatní rádi chytili. On však zvedl obě ruce, aby je ztišil. Opět se zhluboka nadechl. Proč to sakra nefunguje?! Potřeboval čas.

„Nejsou v tom žádné čáry, je to jen pokrok. Jen budoucnost. A byl bych rád, abyste mi tu baterku zase vrátili.“ Malá svítilna už oběhla dokola celý stůl nejméně desetkrát.

Jen, co se však dotkla jeho dlaně, pocítil na svých ramenech nesmírnou tíhu. Přišpendlila ho k podlaze tlakem, který drtil kosti a za normálních okolností by člověka udusil. Jemu však stačily mělké nádechy, protože všude kolem vzduch zhoustnul závanem čistého kyslíku.

Zděšené tváře pěti postav se mu začaly rozplývat a slévat v jednu. Krásnou ženu s blond vlasy staženými do ohonu. Tak, jak ji znal.

„Proč se chceš vrátit?“ promluvila podezřívavě.

„Viděl jsem dost,“ zasípal.

„Skutečně tady nechceš zůstat? Dařilo by se ti mnohem lépe.“ Z posledních sil zavrtěl hlavou. „Chodil jsi do archivu, protože sis zamiloval minulost a teď ji jen tak chceš opustit?“ Znovu zavrtěl hlavou a pokusil se nabrat dech.

„Hledal jsem odpovědi. Chodil jsem tam, protože jsem nevěděl…“ V tu chvíli omdlel.

„Vítejte opět mezi námi.“ V mlze úzké chodby se rýsovaly postavy dvou mužů. Jeden byl vysoký a hubený a druhý malý a zavalitý. Opodál stála Oxygena…a usmívala se.

„Skonči to, Alumine.“