Slavnost

Autor: corinne

Lidé naplňují svůj život jen plněním svých snů...

„Tebe taky nechat chvíli samotnou... Hned se do něčeho namočíš,“ bručel George, když jsem mu líčila svoje zážitky.

„No co, jsem tady, žiju, tak to snad stačí ne?“ Méďa po mě máchl tlapou a já uhnula. Usmál se.

„Jsi blázen,“ zopakoval. Pak se natáhl na záda a očekával podrbání na břiše. Když jsem dál jen seděla a smála se, znova se posadil. „A vůbec, co to mělo znamenat? Myslím tvoji promluvu na sněmu. Ty, Medvědí jezdec, a zastáváš se upírů, kteří ti tolikrát ublížili a zkomplikovali život?“

„To je složitější,“ povzdechla jsem si a začala vyprávět o Alexovi. Řekla jsem mu všechno, co nevěděl a co mi Alex zakázal komukoli sdělovat. Ale já byla medvěd. A medvěd medvědovi věří.

„Tak na tohle si dávej pozor, krásko,“ promluvil George, když opět nastalo ticho, „to by se ti mohlo zle vymstít. Zahrávat si s upírem takovým způsobem si koleduje jen o malér.“

„Ale co jsem měla dělat? Měla jsem to přijmout?“ Medvěd přikývl. Zalapala jsem po dechu a chvíli hledala slova. „A potom, že jsem blázen!“

„No to teda jsi! Pokud jde o tu záležitost s mužem z mlhy,“ odmlčel se a ztišil hlas, jak nejvíc mohl, „tak to musíš napravit sama,“ dodal. Tolik mi toho vyčetl a já měla slzy na krajíčku. Z valné většiny to byly slzy vzteku.

„Nemůžu mu říct, koho jsem viděla u toho vlka, nemůžu! Copak to nechápeš? Drží nás v šachu, ať udělám cokoli, bude to mít strašlivé následky!“ křičela jsem a zalykala se vzteky. Medvědí tvrdohlavost mě dost ničila.

„Naopak, je to přímo nutné,“ zamručel s nekonečným klidem. „Upír ti pak půjde po krku, ale toho zvládneme. Ský Galdrar nenosí své jméno nadarmo. Když už si můžeš vybrat protivníka, zvol toho slabšího, no ne?“ Vzhlédla jsem, oči ustarané a tváře mokré od slz.

„Asi jo,“ kývla jsem váhavě.

„Musíš být statečná, nemůžeme si dovolit tolik nepřátel.“ Najednou jsem si připadala malá a neschopná. „Probereme to později,“ povolil George, když viděl, jak moc mě to trápí.

Objala jsem ho kolem krku a chvíli jen mlčela. Když jsem se zase uvolnila, nasadil provokativní úsměv.

„A to tě ani nezajímá, co jsem celou tu dobu dělal?“

„Možná trochu...“ Uvítala jsem změnu a byla vděčná, že teď už se bude konverzace ubírat příjemnějším směrem. Důležitě se narovnal a nadechl se.

„To je zatím tajemství,“ řekl nakonec a zhasil tak můj optimismus. „Ale přeci jen ti můžu říct něco, co tě rozhodně povzbudí.“ Další dramatická pauza a moje netrpělivost stoupala úměrně se zvědavostí. „Vezmu tě na medvědí slavnost,“ vyřkl konečně to slibované něco.

„Cože co?“ vykoktala jsem v ohromení.

„Ty nejsi ráda?“ protáhl překvapeně.

„Ale jo, jsem...ráda...“ Pokaždé, když někdo řekl to slovo...slavnost...vzpomněla jsem si, co vyprávěla Anet a udělalo se mi špatně.

„No tak, co je?“ snažil se zjistit příčinu mého zblednutí.

„Víš...jak Anet...s Bernardem...“ soukala jsem ze sebe. George se skoro rozesmál.

„A to fakt myslíš, že bych tě vystavil takovému nebezpečí? A jenom proto, abych měl s kým tančit? Ne, to je skutečně absurdní. Nemusíš se ničeho bát.“

„To Berní říkal taky...“ odtušila jsem a pořád jako opařená zírala do prázdna.

„No tak, přestaň mě už konečně srovnávat s upírem! Pokud sis toho ještě nevšimla, jsem medvěd...“ Nastalo ticho. Měla jsem snad něco říct? Kývnout se mi na tuhle věc opravdu nechtělo. Jsem paranoidní, ale život za to stojí. „Rozmysli si to. Až uvidíš to překvapení, třeba budeš mluvit jinak.“ Pak na mě mrkl a protáhl se dveřmi na chodbu.

Praštila jsem sebou na pohovku a přemítala o slavnosti. A taky o tom překvapení, co sliboval.

***

Obří krabice, která se poslušně sunula před Georgem měla skoro lidské rozměry. Nevím, jak ji dostal ke mně do pokoje, ale těch záhad bylo už tolik, že mi to ani nepřišlo.

„Co to...?“ vzhlédla jsem od obrázku a málem upustila tužku.

„Překvapení,“ pronesl tajemně a nechal krabici uprostřed místnosti.

„A není to...“

„Upír v lihu? Ne, neboj,“ zasmál se, „jen to otevři.“ Třásly se mi ruce, když prsty zápasily s krabicí a pak se zastavil dech, když se přede mnou otevřela jako skříň a objevil se vchod do Narnie. No, kouzelná země to zrovna nebyla, ale můj úžas by nebyl větší.

„Ale to je...“ Nebyla jsem si jistá svojí myšlenkou. Ne docela.

„Tak si to obleč,“ pobídl mě a já stále nemohla uvěřit tomu, co vidím.

Oblékla jsem si tmavofialové šaty ze sametu s decentním obdélníkovým výstřihem střídmě zdobené levandulovými výšivkami lilií. Gotické rukávy mírně do zvonu. Vypasovaný živůtek přímo na míru a od pasu dolů jen dlouhá vlečka. Vlastně vypadala jako kdyby se normální šaty vpředu rozstřihly.

K šatům patřily i o odstín tmavší jezdecké kalhoty se sedem z černé kůže. Ano, celý model byl sestaven tak, aby se dámě pohodlně sedělo v sedle. Vlastně to byl můj návrh svatebních šatů. Vlečka byla přesně tak dlouhá, aby spadala koni přes záď a zároveň tak široká, aby zakrývala i nohy ve třmenech.

„Jsou překrásné,“ vydechla jsem a stále zírala na to, jak mě proměnily.

„Ještě...tady...“ George mi podal vysoké jezdecké boty, sametový plášť s kapucí, stejně fialový, jako kalhoty, a černé rukavičky z jemné hovězí kůže.

„Ale víš, co tohle je, že ano?“ zeptala jsem se a stále hleděla na tu nádheru na sobě.

„Ovšem, tvůj návrh jezdeckých šatů,“ odpověděl klidně, jakoby se nechumelilo. Jako kdyby se mi nehrabal ve věcech.

„A kde jsi ho vzal?“ otočila jsem se na něj. Udělal, že krčí rameny a pak se na mě zadíval.

„Tak co, jdeš na slavnost nebo ne? Ty šaty jsem konečně nechával dělat kvůli tomu.“ Užasle jsem na něj vykulila oči.

„Takže je to fakt moje?“

„No, snad sis nemyslela, že tě na slavnost pustím v džínách,“ usmál se, „tohle není sněm, krásko.“

„A co bych...co by se ode mě očekávalo?“ To byla velice důležitá, strategicky položená otázka.

„Co? Bude to každoroční oficiální setkání celé rodiny medvědů, takže žádná chlastačka. Od tebe, jako Medvědího jezdce, se bude očekávat zdvořilá formální konverzace a slušné chování. Slušné, podle lidských měřítek, přirozeně.“ Ještě dvakrát jsem to přeměřila a kývla. Už jen pro ty šaty jsem souhlasila. „Zítra v šest ať jsi nachystaná.“ Znovu jsem jen mlčky přikývla.

Krása té garderóby mi vzala slova. Medvěd zase odplul a mě se ani za mák nechtělo šaty sundávat. Dokonce jsem se i začínala na zítra těšit.

***

Ten den bylo hrozně. Vedro až k zalknutí nás dokonale ubíjelo. A konečně se projevila jediná pozitivní věc, kterou naše škola vlastní... Jelikož faktu, že je postavená z cihel, nikdo nevěří, je tu jediná možná alternativa. Žádný pamětník si nepamatuje, ve kterém že století byla postavena. Já tvrdím, že to bylo minimálně předminulé. Tudíž škola je, dle mého, postavena z kamenů. Z červeného pískovce, kterého je tady všude tolik. Alespoň první dvě patra. Neustále je totiž uvnitř budovy zima. Pro tentokrát to bylo plus dnešního dne.

Navíc mě pořád strašila vzpomínka na sen, co se mi zdál dneska v noci. Bosá, v trávě po kotníky, jsem kráčela pod hvězdnou oblohou po boku medvěda. Byl o malý krůček přede mnou, takže jsem ho koutkem oka stále viděla. Viděla jsem, že je to medvěd. Pak jsem se na něj ale podívala pořádně a zjistila, že místo medvěda tu stojím s člověkem. Připadalo mi, že čekal jen na to, až se otočím, aby dýku, co držel ruce, pozvedl proti mně.

S hrůzou jsem se probudila. Pověděla jsem to Georgovi, ale on mě jen uklidnil, že to nic není a že nemůžu mít pořád jenom strach z toho, co by se mohlo stát. Jenže mě to pořád strašilo v hlavě. Snažila jsem se zapomenout, ale to se mi podařilo, až když jsem na sobě opět měla ony úžasné šaty od medvěda.

Bylo za pět šest, když George přišel. Vypadal slavnostně. Ostatně já taky. Osedlala jsem ho a usadila se v sedle.

„Vzala sis i plášť, výborně. V noci bude zima,“ zamumlal. Pak se odrazil a mohutnými skoky mě nesl pohasínající krajinou. Běžel dobré dvě hodiny, když se před námi otevřel pohled na les. Na první pohled docela obyčejný, až na to, že před hradbou stromů se tyčila kamenná zeď. Byla vysoká alespoň patnáct metrů. A úplně dole malá železná branka; pětileté dítě by se jí sotva protáhlo. Medvěd k ní zamířil a zřejmě si neuvědomoval, že má mě na hřbetě.

„Georgi...?“ Chtěla jsem se ubezpečit, že ví, co dělá.

„Neboj, jen se narovnej a buď v klidu, jestli hodláš vyvádět, můžeš rovnou dolů.“ Měla jsem toho ještě tolik co říct, ale medvěd už klusal k brance. Nestačila jsem zpanikařit. Jen se mi oči instinktivně zavřely.

Stáli jsme v lese. V obyčejném lese, jak jsem ho znala. Jen za námi se tyčila vysoká zeď.

„Tak, dolů a sedlo necháme tady.“ Bez námitek, pořád otřesená, jsem slezla a odsedlala ho. Vyrazili jsme spolu lesem, tentokrát už pěšky. Šaty nešustily a medvěd našlapoval tiše. Krok za krokem, tlapa za tlapou. „Jsi nervózní?“ zeptal se George a otočil se na mě.

„Možná trochu,“ špitla jsem, protože jsem pořád ještě snila o tom, jak asi taková slavnost vypadá.

Les končil a před námi se otevřela mýtina. Byla asi tak velká jako ta pro sněm a několik hloučků medvědů už tu také postávalo. Smrákalo se, ale já stále ještě viděla dobře. Medvědů přibývalo a můj zrak bloudil od jednoho k druhému. Kromě odstínů hnědé a černé, sem tam zazářil i nějaký bílý medvěd. Polární. Lední. Prostě nejobávanější šelma na zemi...nebo jak to definují učitelé...

Zase jsme zůstali stranou. Během několika minut všichni utichli a nedaleko nás se na zadní pozvedl velký šedivý medvěd. Myslím, že to byl ten, co se jako první přede mnou sklonil. Vlastně ne přede mnou, ale před medvědím jezdcem.

„Věnujte mi, prosím, pozornost.“ Ostatní medvědi, včetně mě a George, se na něj otočili. „Tento rok byl pro nás všechny velice náročný. Ale zároveň také plný radosti. Protože mezi nás přišel první a zatím jediný jezdec.“ Oči všech se upřely na mě. Jak mohli vědět, že stojím právě tady a ne někde jinde? „Připijme na věčné zdraví a sílu pro Medvědího jezdce!“ Pozvedl tlapu se štíhlou skleničkou na šampaňské.

George do mě strčil a když jsem se ohlédla, vtiskl mi do ruky taky takovou.

„A my dva si spolu připijeme na tvé sedmnáctiny,“ mrkl na mě. Pohlédla jsem na šedého medvěda a oplatila mu gesto, aby viděl, že mám taky nějakou úctu. A zároveň jsem špitla směrem k Georgovi:

„Co to je?“

„Napij se a uvidíš,“ usmál se tajemně. Bylo to zlaté v posledních paprscích zapadajícího slunce a příjemně hřejivé. Hřálo to i přes sklo. Mírně a sladce to vonělo. Trochu jsem se napila a po mě všichni ostatní přítomní medvědi, když předtím také pozvedly své skleničky směrem ke mně.

„Co je to?“ ptala jsem se znovu, když se mi na jazyku rozlila přesně taková chuť jako byla předtím vůně. Měkká a sladká.

„Ta nejlepší medovina ze sklepů Întuneric,“ pronesl slavnostně a s jistou dávkou důležitosti.

„Takže upíři...?“

„Samozřejmě, že ne,“ rozesmál se. „Jen si ji tam ukládáme do podzemí.“ Napila jsem se znovu. Byla tak dobrá...tak neskutečně... „Dobrá, co?“ ušklíbl se, jako bych mohla mít jinou odpověď než ano. Byla jsem nucena kývnout.

Pak se medvědi rozestoupili a vytvořili tak taneční parket. Hrály housle. Nejdřív slabě a jen tak sólo. Přidala se flétna a první pár vstoupil z davu, aby předvedl neuvěřitelnou taneční kreaci.

„Jsou tu i medvědice?“ Byla to celkem zbytečná otázka, ale chtěla jsem mít jakousi jistou jistotu.

„Ale samozřejmě,“ George na mě pohlédl skoro s pohrdáním. Už jsem to nechala být a sledovala radši tanec. Na první pohled to vypadalo jako velice složité a nepochopitelné. Pohybovali se ladně, i když stáli jen na dvou. Ladně a hlavně rychle. Vypadali lépe než mnozí lidé na parketu. Složitá hudba a složité kroky... George mě nechal jen se koukat a nedělal si starosti s tím, že bychom se měli také připojit.

Zrovna, když ve mně mizela poslední kapka medoviny, přiklusal k nám medvěd. Už byla tma a mýtinu osvětlovala záře z mnoha ohňů. Jeho kožich chytil nádech rudé. Skutečně to byl Fredy.

„Smím tě poprosit o tanec?“ otázal se a místo úklonky se vztyčil jen na dvě. Tak to dělají vždycky, je to zdvořilé vůči dámě, která když nabídku přijme, nemusí čekat, až se její partner postaví, ale může s ním rovnou odejít. Naopak, čeká on.

„Ale já neumím...“ Ohlédla jsem se po Georgovi, aby mi pomohl v obhajobě, ale ten mě naopak postrčil nosem.

„Jen jdi.“ Vložila jsem tedy svou ruku do jeho tlapy. Dost váhavě. Odešli jsme až do samého středu tanečníků.

„Vím, že neznáš medvědí kroky. Ani je znát nemůžeš. Ale neboj, povedu tě. Je to mnohem lehčí, než se zdá.“ Vzpomněla jsem si na jeho plameny i na to, jak George vyprávěl, že ani Fredy nedokáže svou schopnost ještě úplně dokonale ovládat. Ale nebála jsem se.

Držel mě lehounce jako pírko, ale přesto jsem cítila, že mi jistě nedovolí ukročit jinak.

„Tak, hezky levou a na čtyři doby. Tenhle není tak rychlý, mohl by ti jít.“ Vykročili jsme, já plnou ruku sukně šatů, zmatená a rozhozená, medvěd klidný i za mě. Soustředit se na hudbu, proběhlo mi hlavou ze všeho nejdřív.

Brzy jsem chytila krok, i když to Fredy odskákal pošlapanými tlapami. Samozřejmě mlčel. Byl to stabilní a zkušený tanečník a ustál i mé občasné zakolísání, když jsem byla nucená se na něj pověsit. Po dvou se pohyboval skvěle.

Skladba skončila a navazovala další. Tady byly kroky jednoduché, do tvaru písmene L. Jenže vtip byl v tom, že nikdo neměl stejného partnera déle než dva kroky. Hudba hrála v šíleném tempu, a tak bylo nutné pořádně se otáčet, aby se nezkazil efekt tohoto tance. Putovala jsem od tanečníka k tanečníkovi a míjela se s ostatními medvědími dámami.

Tak jsem se dostala až na druhý konec mýtiny k lesu. Tenhle ale vypadal mnohem hrozivěji a strašidelněji než ten, kterým jsme sem přišli. V nesmírné rychlosti jsem koutkem oka zahlédla, jak se ke mně blíží davem tanečníků také lední medvěd. Bílá šmouha, co se mi rozmazávala, mizela a zase se objevovala.

Bylo to jen pár vteřin od chvíle, co se připojil k tanci, a už mi sahal po ruce. Motala se mi hlava, a tak mi hned nedošlo, že dlaň, kterou držím nyní není medvědí tlapa. A že tohle není ani ten bílý medvěd, ten bílý oblak, co se ke mně blížil. O záda se mi otřela bílá kožešina.

Přišlo mi zvláštní, že s tímhle podivným tanečníkem už se držíme příliš dlouho. Vždycky jsem čekala, až mě medvěd pustí a do hudby to krásně vycházelo; nechala jsem se unášet davem. Teď mě ale unášel jen on sám.

Konečně jsem zvedla oči, ale jemu se na tváři překvapivě zračil úsměv. To už jsem však letěla skrz křoví do lesa. Vlk mi zavrčel někde nad hlavou a já se radši nehýbala.

„Vstávej,“ pronesl ledově muž. Vypadal pořád stejně. Ale každé naše setkání bylo něčím zvláštní. Postavila jsem se. Hlava se už srovnala, jen nohy mě z tance najednou rozbolely. Uvědomila jsem si celkovou únavu. „Takže tančíš, co? Dobře tančíš, jenomže to ti teď moc nepomůže.“ Co teď? Utéct jako posledně? Na běh v dlouhých šatech jsem se moc necítila. „Dneska už tě nenechám utéct,“ pokračoval v dialogu, ale replikou mu byl pouze můj strach. Strach z ničeho.

Proč vlastně strach? Nemám se čeho bát. Medvědi si dřív nebo později všimnou, že tam nejsem. Navíc, George sám řekl, že si nemůžeme dovolit tolik nepřátel.

„Řekneš mi, kdo se opovážil zabít vlka nebo...“

„Nebo co?“ Na tohle jsem byla příliš hrdá. A neodpustit si drzost...to už bylo skoro jako otisk mého palce. Pevně semkl rty. Tohle jistě nečekal. Taková slova od ubohé bezmocné holky.

„Nebo si nepřej okusit můj hněv.“

„Mluvíš jak upír,“ ušklíbla jsem se a získávala další a další vteřiny pro medvědy. Nemohla jsem však tušit, že medvědi, vlk, Galdrar a já nejsme jediní v tomto lese. Několika kroky se u mě najednou ocitl tak blízko, že teď stál na lemu mých šatů. Tohle všechno musel brát jako nesmírnou provokaci.

„Takže naposledy, kdo zabil mého vlka?“ Mezi stromy prolétl stín. Vlastně nebyl jen jeden. Nenápadně jsem sáhla pro dýku, kterou jsem si pečlivě schovala do šatů pro případ nejvyšší potřeby. Strach mě prostě přemohl a já neodolala.

Všechno by se tím vyřešilo, nic by se mi nestalo a moje hrdost by neutrpěla, jak mi radil George. Kruci, kde je?

„Pěkná.“ Muž sevřel rukojeť pevně v dlani a zkušeným pohledem sjel čepel. „A taky pěkně ostrá.“ Když mi pak špičku, o které jsem jen já věděla, co všechno lehce probodne, přiložil k hrudi, vybavil se mi zase ten sen.

Začala jsem si nadávat, že jsem si dovolila na něj zapomenout. Nestalo by se to. Nestalo by se to, kdybych mu to řekla rovnou.

„Hezké šaty...bylo by škoda je takhle zašpinit.“ Byla to pravá strana. Takže horší, než v rukou upíra. Ten alespoň pije rychle. Nasucho jsem polkla. Jako už mnohokrát v krizových situacích. Čas přihlédnout na radu medvěda.

„Byl to...“ Moji větu zarazil pohyb za Galdrarem. Ten se nemohl nebo spíš nechtěl ohlédnout, a tak neviděl dvojici upírů vyjít ze stínu do paprsků měsíčního světla. „Byl to...“ Jenom cekni! Ozvalo se mi v mysli a přerušilo tak druhý pokus, kdy jsem byla odhodlaná se o tajemství rozdělit.

Oči mi kmitaly mezi Norbertem a mužem s bílými vlasy. Oči plné strachu a zmatku.

„Upřímně, myslel jsem, že takhle daleko nedojde...“ konstatoval Galdrar klidně a svou pozornost věnoval jen dýce a své ruce, která konala neuvěřitelně jemné pohyby. Zavřela jsem oči na pár sekund, které stačily přesně k tomu, aby mě bodlo v hrudi.

„Byl to Norbert.“ Tvář bez jediného pohybu jen s emocí bolesti. Oči už byly otevřené.

„Upír,“ procedil muž skrze zaťaté zuby, přehodil si dýku z ruky do ruky a otočil se na dva příchozí. Oba dva bratři, svorně vedle sebe.

„Poutníku...doufal jsem, že už se nepotkáme,“ začal Norbert zdvořile.

„Nápodobně,“ utrousil muž s bílými vlasy jen tak, aby nebyl dlužen odpověď.

„Chtěl bych si promluvit tady se slečnou. Máme spolu nevyřízené účty,“ pokračoval klidně. „Ustup od ní a nech nás o samotě.“ Galdrar skutečně poodstoupil stranou a přivolal i svého vlka. Jistě, to je mu podobné! Nechce se plést do cizích věcí. Je vždycky jen sám pro sebe.

Mou dýku stále svíral v ruce. Řekla jsem mu, co chtěl. Už by mě mohl nechat na pokoji...a vrátit mi ji. Jenže to se nestalo. Místo toho mi u nohou přistály dvě medvědí hlavy. A do kuželu světla vystoupilo dalších deset bledých potvor.

„To nebyli moc dobří obránci,“ zasmál se jeden, „nestihli ani varovat ostatní.“ Všichni ostatní mlčeli.

„Plán je následující, moje drahá lidská dívko,“ promluvil Norbert sladce, „nás jedenáct si teď poradí se všemi medvědy, co jich tu je. Obklíčíme je a útok nebudou čekat. Jaká škoda, že už je nemůže nikdo varovat. Zemřou všichni...až na jednoho. Zaplatí jezdec i jeho medvěd. Ještě, než zemře, bude se George dívat, jak umíráš pod našimi zuby, až se tu opět všichni sejdeme.“ Poslední slova už křičel jako povel k útoku.

„Ale co Anet?! Anet o tomhle přeci musí vědět! Nedovolila by, aby se něco takové stalo, vím to!“ Moje bezmocná slova zdržovala jejich činy.

„Anet se tě vzdala. Anet zapomněla a nepřijde. Mohla si vybrat. Očividně si tě nevybrala.“ Jeho hlas teď bodal ještě víc, než minule, kdy mě chtěl jen dostat na dno.

„To není pravda!“

„Nevěř si,“ usmál se. Bernard mě uchopil za paži a přes můj vzdor přitáhl k sobě.

„Jak jen můžeš?! Jak můžeš něco takové dopustit?!“ Upír mlčel. Ostatní už se ztratili někde v lese a já jen čekala. Byla jsem odsouzená k čekání a ke smrti.

Muž, co stál opodál a jen mlčky sledoval dění, k nám teď vykročil. Nezastavily ho ani fialově světélkující oči. Vtiskl mi do ruky dýku.

„Je tvoje, ne? Kuráže máš dost, tak ji koukej použít.“ Pak se náhle přitočil k Bernardovi a prst zabodl do místa jeho zamrzlého srdce. „Ještě je čas, běž!“ V té chvíli upírův stisk povolil, takže bylo snadné se mu vyškubnout. V jedné ruce jsem sevřela šaty, ve druhé nůž. Možná se bude hodit.

Vyřítila jsem se z křoví mezi tanečníky a první, do koho jsem narazila, byl George.

„Musíme...rychle...upíři...“ vyrážela jsem ze sebe zadýchaně.

„Upíři?“ nechápal medvěd a postavil se na zadní. Vteřinu poté prolétla v místě, kde měl před chvílí přední tlapu, šipka vystřelená z kuše a zabodla se do země. „Rychle, běž do lesa a čekej tam na mě! Hlavně se neukazuj tady!“

„Ne! Nenechám tady zbytek tvojí a taky svojí rodiny jen tak povraždit!“ George nesouhlasně zakroutil hlavou, ale to už druhá šipka minula o jediný milimetr jeho zadní tlapu. „Musím tu zůstat! Už jen proto, že nás dva chtějí živé!“

Byla jsem zoufalá a prostě se vrhla k prvnímu medvědovi, co stál u nás nejblíž a spěšně mu vysvětlila situaci. Informace se šířily jako požár a brzy všichni stáli pevně na všech čtyřech, zády k sobě a očekávali útok.

Jedenáct kuší mířilo na jedenáct medvědů po obvodu kruhu. Vystřelili. A vrhli se do bezhlavého boje. Do toho, co uměli nejlíp, do vraždění. Jakmile jsem i já vyrazila k upírovi, co byl zrovna nejblíž, a s nesmírným vztekem mu vrazila nůž do boku, rozlehl se mýtinou hlas. Všichni upíři se rozplynuli jako pára. Prostě zmizeli, až na toho jednoho, ve kterém tkvěla moje dýka. Otočil se na mě.

„Co děláš? Vždyť to jsem jen já.“ Alex si nenuceně vytáhl nůž a podala mi ho s milým úsměvem. „Asi jsem tu dost nevhod, co?“ Já však neměla čas ani náladu na vtipkování. Zvlášť ne takového rázu.

„Díky,“ přinutila jsem se usmát, „bez tebe by mě Norbert...“

„Dobře to medvěd vymyslel, mít za nepřítele Poutníka by nebylo dobré ani pro tak statečná stvoření.“ Vzdal hold medvědům. Upír. Jen jsem zírala na něj a na mýtinu plnou zmatku. „Třeba se ještě někdy potkáme.“ Zmizel taky a mě po něm zůstal jen úžas.

„Georgi,“ zamumlala jsem s pohledem stále zabodnutým do neurčité dálky někde za lesem.

„Copak, ublížil ti?“

„Norbert říkal...že Anet...“ Medvěd si povzdechl.

„Tentokrát ti nelhal. Anet tu sice je. Ale není to ona. Ta pravá Anet zmizela, zřekla se tebe i všech ostatních. Už prostě není. Je mi to líto.“ Hlavou mi proběhla ta nejděsivější myšlenka.

„Umřela?! Oni ji...?“

„Není vůbec. Anet prostě není.“ Do očí mi vhrkly slzy. Tohle bylo horší, než kdyby umřela. Než kdyby ji proměnili. Všechno se najednou začalo hroutit. Můj svět postavený na něčem, co teď někdo podsekl. Anet už není... Hučelo mi v hlavě a stále v mysli tepala jediná věta. Anet už není...

„Ne,“ vzlykala jsem mu do kožichu, „prostě nemohla jen tak...“ George upřel pohled na oblohu s milionem hvězd. Našel souhvězdí medvíděte a jen se ho tiše ptal, jaký osud nyní chystá budoucnost pro všechny, které nyní povolala do zbraně.