Minecrafák Medvědí

Autor: corinne

Šťastné a veselé...

Tvůj brácha

George

„Přijde k nám novej spolužák!“ vtrhla jsem do pokoje jako velká voda.

„Hm,“ zamručel George. Bylo jasné, že jsem ho probudila. „Cože?“ zívl.

„Přijde novej spolužák, chlupáčku,“ podrbala jsem ho za uchem. Medvěd najednou ožil.

„Kde jsi byla? Přijdu domů a barák prázdnej. Auto na parkovišti...“

„Šli jsme do kina,“ přerušila jsem ho.

„Do kina? Víš ty vůbec, jak je kino daleko?“

„No já jo. Táta trval na tom, že půjdeme pěšky. Chcípám hlady.“ Svlékla jsem si legíny a chystala se dolů na večeři.

„Co tě to vůbec napadlo chodit večer ven?“ Nedal pokoj, i když už věděl, že to nebyla moje vina.

„A jako co jsem měla dělat?“ Náramně mě zajímalo, co by udělal on na mém místě.

„Měla jsi jim říct, že je to nepřípustné.“

„Jo a že musíme jet autem, protože jinak nás sežerou upíři nebo jiná pochybná havěť?“ dopověděla jsem ironicky a obrátila oči ke stropu.

„Nemusela jsi s nima chodit. Jsi snad sakra dospělá, tak se podle toho chovej!“

„Ještě nejsem,“ odsekla jsem.

„Jsi dospělejší než kdokoli jiný v tvém věku. Uvědom si laskavě, že časový odhad ohledně starých upírů byl pouze orientační. Můžou se objevit každým dnem. A všichni moc dobře vědí, kde tě hledat. Nemysli si, že se jim zpráva o tvém útěku nedonesla.“ Zůstala jsem stát a zírat. Vlastně jsem na ně docela zapomněla. Ale jak se to mohlo stát?

Začínala mi docházet trpělivost a měla jsem hlad. A když jsem hladová, tak jsem naštvaná. A jelikož tenhle den byl celý ve znamení vzteku, dokázalo mě rozhodit už úplně cokoli.

„Už mě dneska nechte všichni na pokoji,“ skoro jsem vykřikla.

„Nasupenost ti sluší,“ konstatoval a zálibně si mě prohlédl, „ale mnohem víc ti sluší dlouhé šaty, vlasy v drdolu s lokýnkou přes rameno, zlaté oči s černou linkou a zářivý úsměv při tanci.“ Jestli jsem předtím byla ohromená, teď jsem vykulila oči ještě víc.

„Jak to víš?“ vyhrkla jsem. Outfit, který mi tu vyšvihl jen tak z fleku, byl totiž z tolik očekávaného slavnostního večera mého věnečku. Pokrčil rameny.

„Ale ten úsměv si zapamatuju na vždycky. Když jsi tančila s tím klukem.“

„Tančila jsem jenom s klukama,“ odsekla jsem. Neměla jsem vůbec ráda, když se mi George motal do mých osobních věcí.

„Ale ty moc dobře víš, koho myslím. Jen si vzpomeň na lyžák.“

„Toša si málem zlomil nohu, no a co?“

„No a co? No a co? Jen si přiznej, že tanec s ním sis užila úplně nejvíc,“ přimhouřil oči.

„Tančila jsem s ním, vadí ti to? Myslím si, že je fajn.“

„Fajn tanečník? Nebo fajn kluk?“ Rozhovor, který se už začínal ubírat do nebezpečných dimenzí, mě začal nudit.

„Jdu se najíst,“ povzdechla jsem si a ukončila tak svou snahu o to, aby se mnou medvěd sdílel radost z příchodu nového kluka k nám do třídy.

„Jo a přišel ti dopis,“ zazubil se George, když jsem už stála ve dveřích. Zamával na mě obálkou a asi nepočítal s tím, jakou rychlostí se po něm vrhnu. Zahodil dopis a silně mě objal tlapami.

„Co děláš?“ vykřikla jsem a snažila se z jeho objetí dostat. „Pusť mě, slyšíš?“ Ale on mě pustit nechtěl.

„Neodpustil bych si, kdyby se ti cokoli stalo,“ šeptal mi do ucha. „A taky nechci, aby mi tě dva dny před vánoci někdo zmrzačil, tak hrozně moc se těším, až...“ Zarazil se, zafuněl mi do ucha a olízl mi tvář. Neměla jsem na slaďárny náladu. A už vůbec ne na ty sourozenecké. Škubla jsem sebou a on mě pustil. „Vzteklino,“ zabručel ještě, ale já už se drápala k dopisu.

Ústav pro výzkum NČT, četla jsem na obálce zpáteční adresu. Pohlédla jsem na George, ale ten mi pohledem odpověděl, že neví, co to znamená, stejně jako já. Opatrně jsem ji tedy otevřela a vytáhla nadvakrát úhledně složený list papíru. Dopis na něm byl psaný na počítači a jen podpis byl vlastnoruční.

„Čti nahlas,“ zívl medvěd, když viděl, jak na psaní zírám a z mého pohledu nejde nic vyčíst. To ani nemohlo, protože do chvíle, než mě oslovil, jsem nebyla s to soustředit se na písmena.

„Drahá slečno,“ začala jsem číst. Hlas se mi ale třásl nervozitou. „Vaše studie upíří rasy mě velice zaujala a rád bych se s vámi sešel osobně. Budu vás respektovat, proto navrhněte místo i čas a já se přizpůsobím. Můžete si s sebou přivést jednoho přítele, který s vámi na této práci spolupracoval, rád si popovídám i s ním. Profesor D. Horský, vedoucí Ústavu pro výzkum NČT.“ Zbledla jsem a ani George se nezdál zrovna ve své kůži. „Co mám dělat?“ prolomila jsem ticho.

„No,“ začal medvěd a já se začala bát, co z něj vypadne, „jelikož na sto procent vím, že jsi nikam žádnou svou práci ohledně upírů neposílala a s nikým, kdo by mohl být nebezpečně zvědavý v této věci, jsi nemluvila, zbývá jediná možnost.“

„Jaká?“ naléhala jsem, když se neměl k pokračování.

„Ten dopis je šifra. A má nás varovat nebo prosit.“ George pochopil, že nechápu. „Buďto je to bouda nebo někdo zoufale potřebuje naši pomoc. Tak nebo tak, musíš tam jít. Musíš se s tím chlapem sejít a zjistit, o co jde.“

„A ty půjdeš samozřejmě se mnou,“ skočila jsem mu do řeči.

„Ne,“ překvapil mě svou odpovědí, „půjde Arya. Medvěd by budil v ústavu takového jména příliš velkou pozornost.“

***

Zaplula jsem na sedačku spolujezdce. Do černého fordu, co nám vypůjčil George. Mělo to být co možná nejmíň nápadné vozidlo a já myslím, že se mu v tomto ohledu zase něco povedlo.

„Umíš řídit?“ Arya rozverně skočila za volant. Když se mě ptala, znělo to nanejvýš vzrušeně.

„Ne,“ odpověděla jsem popravdě.

„Já taky ne,“ usmála se a sešlápla plyn.

„Počkej, to mi chceš jako říct, že řídíš poprvé?“ zeptala jsem se, když mi setrvačnost zase dovolila mluvit, a neskrývala hrůzu.

„Poprvé ne,“ konstatovala.

„A co poldové? Jedeš přeci jenom trochu rychle.“ Ovládala jsem se, abych nezačala ječet. Ručička na tachometru se pomalu, ale jistě, blížila ke sto dvaceti.

„Ukážeme jim, že nejsme žádný ořezávátka.“ Dupla na brzdu a se mnou to hodilo dopředu. „Ale když chceš, můžu trochu zpomalit,“ uculila se, ale nespouštěla oči ze silnice před sebou.

Jako oficiální místo setkání s tím záhadným člověkem jsme zvolili malou kavárnu v jednom zapadlém městečku na vysočině. Pro většinu zúčastněných neutrální území. Pro nás dvě to znamenalo nejméně tři hodiny jízdy. I když můj žaludek většinou dost trpí, pokud se nejede po dálnici, vzala jsem si s sebou Alexův deník a po cestě si v něm četla.

„Alex toho dost věděl, že?“ otočila se na mě čarodějka právě ve chvíli, kdy jsem se prokousala k jedné zajímavé kapitole. Kývla jsem a pokoušela se číst dál. „Vzpomínám si na den, kdy jsem ho viděla poprvé. Paradoxně právě kvůli Gabrielovi. Opíral se o rám balkonových dveří a spaloval nás nenávistným pohledem. Když zjistil, že mám taky zájem proti jeho bratrovi, a že jsme vlastně sourozenci, začal se na mě i usmívat. Myslím, že mě tajně miloval. Já ho zbožňovala, ale bylo mi jasné, že by matka nic takového nedovolila.“

Zasmála se a koutkem oka se přesvědčila, jestli poslouchám. Poslouchala jsem. Deník jsem si nechala rozložený na klíně, ale nešlo číst, když vyprávěla o Alexovi.

„No a pak ses ukázala ty. Vlastně původní myšlenka tvojí smrti vzešla právě od Gabriela. Bastard! Už mu nikdy jinak neřeknu! A jestli ho ještě někdy potkám, jestli se mi ještě někdy odváží postavit do cesty, postarám se, aby to bylo to poslední, co uslyší. Nenávidím ho ještě víc než kdy předtím. Zabil Alexe. Mého Alexe. A sestru mého medvědího přítele mučil, zmrzačil, proměnil a zavřel! Nenávidím. Nenávidím ho!“

Teď už maska zamilovanosti definitivně spadla na podlahu. Nedokázala jsem si ani představit, co by mu teď udělala, kdyby se ocitl v autě vedle ní. Raději jsem se vrátila ke čtení, když teď mlčela a narazila na moc zajímavou věc.

Můj výzkum se potvrdil. Staří upíři se od lidí rozpoznávají jen velmi těžko. A to zejména proto, že jejich profese jsou zpravidla obyčejné nebo druhořadé. Lupiči, mafiáni, ale taky praktičtí lékaři nebo ve vzácných případech podivínští vykukové studující na vlastní pěst v pochybných institutech. Jsou zkrátka tam, kde se můžou někam zašít a nikdo je dvacet čtyři hodin denně nesleduje. Jsou pány svého času a to je dělá viditelnými, i když tu viditelnost zakrývá mlha nevědomí.

„Vyznat se v upířích myšlenkách je umění, co?“ vytrhla mě Arya ze čtení.

„Mám spoustu nových věcí, co by nás mohly zajímat. Jestli mě moje tušení neklame, jedeme právě teď do pasti.“

***

Vstoupily jsme do kavárny a posadily se ke stolu pro tři. Po chvíli se u baru zvedl muž a přisedl si k nám. Už nebyl nejmladší a já si řekla, že je to on. Že je to past a my naletěly. On se však přátelsky usmál a začal hovor.

Ten se točil kolem toho, co už jsem o upírech věděla a on vlastně taky. Navzájem jsme si jen potvrzovali své znalosti a ani jeden se nic jiného nedozvěděli. Povídali jsme si dlouho, až jsem se divila, že si pořád máme co říct.

Lidé pomalu odcházeli, až jsme v celé kavárně zůstali jen my a tokající pár na druhém konci místnosti. Mezitím jsem vypila asi tři litry vody a ani mě nezajímalo, že muži naproti mně káva jenom stydne. Arya se taky občas zapojila do naší debaty, ale obě jsme dávaly pozor, co říkáme.

„Omluvte mě na okamžik,“ zvedla jsem se a odešla směrem, kterým ukazovala šipka na dámskou toaletu. Najednou. Bez varování. Bez domluvy. Proč ne? Arya se o sebe snad postará.

Chvíli jsem pak ještě stála před zrcadlem a opírala se rukama o umyvadlo. Tahle schůzka se mi nezamlouvala od začátku a bylo sakra na čase ji ukončit. První, co mě napadlo, že mi volali z domova. Nebo že mi volal George. Nebo...mi volal přítel. To bude nejlepší. Už na mě čeká. Pozval mě na večeři. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila pravou nohou zpátky.

Scéna, kterou jsem uviděla po svém návratu, mi tak trochu vyrazila dech. No dobře...nemohla jsem dýchat a začala se dusit.

Arya v sevření profesora s nožem na krku, mladý pár se vůbec nevzrušoval a dál šeptal zaláskovaná slovíčka a vyděšená obsluha, mladá žena, která netušila, co má dělat.

„Uteč, Elie! Dělej!“ křičela čarodějka, ale já nebyla schopná se ani pohnout. „Vypadni, sakra! Zmiz!“

„Nikam nepůjde,“ přerušil ji muž, „a udělá všechno, co jí řeknu, protože jinak její přítelkyni zabiju.“ Mluvil zcela klidně a byl si jistý, že se o nic nepokusím.

„Zavolám policii,“ odvážila se vystrašená žena za pultem ozvat.

„Nikam se volat nebude! Nikdo z vás se ani nepohne.“ Už i jeho se začala zmocňovat nervozita. Měl tady příliš mnoho lidí, které musel hlídat.

„Elie! Elie, poslouchej mě!“ Pomalu jsem zase přicházela k sobě a teď se otočila za Aryiným hlasem, který mě volal. „Neboj se! Neboj se a uteč! Vzpomeň si na upíry! Vzpomeň si na...vzpomeň si na sebe!“ Až doteď jsem netušila, co myslí. Nechtěla jsem, aby ji zabil, i kdyby to mělo znamenat, že udělám všechno, co mi řekne. Ale teď už jsem pochopila. Nechat se zabíjet je přeci její práce. Takže se jí teoreticky nemůže nic stát.

Vrhla jsem se ke dveřím, ale do cesty mi skočil muž z oné zamilované dvojice. To není možné...přísahala bych, že ještě před vteřinou seděl s tou kráskou u stolu...

„Kam ten spěch?“ zeptal se a nedokázal skrýt nepřirozenou jedovatou zeleň svých očí. „Pojď, promluvíme si.“ Já ale neměla náladu na mluvení. Zvlášť, když tohle byl upír. Střelila jsem pohledem k našemu stolu, kde Arya lapala po dechu s červeným pruhem na krku.

„Whisku,“ zasípala a jako v mrákotách se dopotácela až k baru. Vystrašená žena jí raději vyhověla a hned potom omdlela. Čarodějka si dvakrát lokla z lahve a přitom mi naznačovala, abych se uhnula. Pak si jednou rukou chytila krk, aby už tak nekrvácel a druhou vztáhla proti dveřím. Nebo možná proti upírovi, co před nimi stál a zabraňoval mi v útěku.

Mezitím už ale náš profesor a dáma z onoho páru zareagovali na můj pokus o útěk a udělali kolem mě kruh. Viděla jsem přes ně Aryu, jak vztahuje ruku a hýbe rty a snažila jsem se jí vyhovět a nestát zády ke dveřím.

Pomalu jsem se sunula k jednomu cípu stále se zmenšujícího trojúhelníku, abych byla k upírovi a dveřím bokem. Právě ve chvíli, kdy jsem ukončila svůj přesun, dveře explodovaly směrem ven a upír jimi prolétl jakoby následkem tlakové vlny. Vyběhla jsem ven.

„Do auta!“ slyšela jsem chraplavé sípání čarodějky a chvíli trvalo, než mi došlo, co po mě chce.

Zabouchla jsem dveře ve stejné chvíli jako Arya. Nastartovat a zrychlit z nuly na sto už bylo otázkou několika sekund.

„Myslim, že ten motor už to nerozdejchá,“ konstatovala a pořád zněla nemocně. Není divu, když jí ještě pořád po krku stékala krev do výstřihu, který pro dnešek nebyl zase tak moc hluboký. Vrhla jsem na ni tázavý pohled. Aniž odlepila oči od silnice, odpověděla. „To znamená, že jestli teď zastavíme, už se nerozjedem.“ Mrkla jsem na stav nádrže. Ručička ukazatele už byla za půlkou. „Neboj, domů to vydrží,“ uklidnila mě. Nebo se o to spíš jen snažila.

Nevěřila jsem jí. Celá jsem se narovnala a zaryla nehty do sedačky. Moje oči patřily jen značkám a zbývajícím kilometrům.

„Uděláme to takhle,“ řekla Arya, když zabočila na příjezdovou cestu k našemu domu, „protože nemůžeme vědět, jestli nás nesledují, budeš návnada. Vystoupíš z auta a půjdeš ke dveřím. Nebude se jim zdát podezřelé, že nejsme venku obě, protože oba viděli, co mi ten chlap udělal. Já už mám být mrtvá.“ Zase mi docházel dech, ale neodvažovala jsem se s ní nesouhlasit.

„A co mám teda dělat?“ zamumlala jsem jen.

„Půjdeš ke dveřím a odemkneš je. Pomalu. Pokud se na tebe do té doby nevrhnou, půjdu za tebou.“

„A co když mě budou chtít zabít?“ Hlas mě zradil a vytratil se. Asi se taky bál.

„Nebudou tě chtít zabít,“ řekla čarodějka hlasem jako by to byla ta nejjasnější věc na světě, „nemají důvod. Vždyť přeci jeden z nich říkal, že si chce promluvit. Hlavně se nesmíš bát,“ dodala s důrazem na každé slovo a pohlédla mi do očí.

Auto zastavilo. Motor ztichnul. Povzdechla jsem si a otevřela dveře. První krok nakonec bolel ze všech nejmíň. Všechno mi říkalo, ať se ohlížím na všechny strany a hledám nebezpečí, abych mohla včas uhnout, ale já si to zakázala. Bylo to všehovšudy pár metrů. Napětí se stupňovalo, už jsem sahala po klice. Nic.

Kliku jsem držela a připadlo mi, že teď už se nemůže nic stát. Ale pořád jsem byla venku. Pořád zbývalo pár dlouhých sekund a pořád se ještě něco mohlo stát.

Vpadla jsem dovnitř a odolávala návalům adrenalinu, které chtěly zabouchnout dveře a zamknout. Arya celkem v klidu došla od auta do domu a pak sebou praštila na lavičku v chodbě.

„Co to sakra bylo?!“ vyrazila ze sebe tím svým hlasem umírajícího.

„Co se stalo?“ zajímal se George, když viděl, jak jsem bílá.

„Přepadli nás upíři,“ prohodila jsem skoro nezúčastněně. „Teď ale musíme pomoct Arye.“ Teprve až teď se medvědí pozornost obrátila k čarodějce.

„Co se stalo?“ zeptal se znovu jako zaseknutá deska v gramofonu.

„To nic,“ bránila se Arya, „to spraví obvaz a litr vody s citronem.“ S Georgem jsme se na sebe podívali.

„Udělej to pití,“ řekla jsem a sprintem vyběhla schody pro lékárničku.

***

Štědrý den proběhl jako obyčejně. Jako všechny ty roky předtím. Ale s tím rozdílem, že tyhle Vánoce byly medvědí. George se celý den neukázal. Jen večer se stavil doma a řekl mi, že pro mě má překvapení. V tu dobu už se vědělo, že rodiče plánují strávit část prázdnin na tvrzi a medvěd mi řekl, ať si dojednám odjezd už na Boží hod. Doma se netvářili zrovna nadšeně, ale k půlnoci jsem je udolala a další den po poledni s Georgem vyrazila.

Bylo teplo a slunce svítilo a hřálo. Sníh nebyl. Když jsme dorazili, byla už tma. Medvěd otevřel velké dvoukřídlé dveře do haly a já zůstala stát s otevřenou pusou.

Všude visely smrkové větvičky převázané červenými mašlemi, na zemi i na schodech byly položené červené koberce. Dýchlo na mě příjemné teplo a vůně pečeného masa. Vedle krbu, ve kterém praskal oheň, stála obrovská borovice se třpytivými červenými a stříbrnými ozdobami. Všechno bylo dokonale sladěné do zelené, červené a bílé.

Po schodech scházela Arya v šatech jako hvězdné noční nebe; z těžkého sametu pošité tisícem perel. Vpředu končily několik málo centimetrů nad zemí a vzadu tvořily dlouhou vlečku. Úzké rukávy se od loktů rozšiřovaly do trojúhelníkových zvonů a jejich nejdelší cípy dosahovaly skoro až na zem, když měla ruce svěšené. Jak zvedla sukni, aby si ji nepřišlápla, zahlédla jsem vysoké černé kozačky. Takové oblečení bych u ní nikdy nečekala. Horní půlku vlasů měla prakticky sepnutou, ale to jí jen dodávalo na elegantnosti.

Stála jsem. Stála a zírala na proměnu, jaká se s ní stala. Před krbem ležel stočený medvěd. Když se teď protáhl, protože mu asi byla zima, poznala jsem ve světle ohně, že je to Fredie. Zamžoural na nás, postavil se na všechny čtyři a oklepal se. Tím vynuloval i moje ohromení.

„Tak nestůjte přece ve dveřích.“ Arya mě popadla za ruku a odtáhla ke krbu. George za námi zavřel a my se najednou všichni ocitli u rozzářeného stromečku. „Tak jdem rozbalovat dárky ne?“ zavýskla čarodějka jako dítě, co se na vánoce těší tři sta šedesát pět dní v roce.

Dárky tam byly všehovšudy tři. Arya se vrhla po tom největším. Nebyl vlastně moc velký, tvarem i velikostí připomínal sedlovou brašnu.

„Ten je pro tebe. Ode mě,“ špitla mi do ucha a celá zářila jako sluníčko. Strhla jsem zlatý papír a otevřela dřevěnou krabici. Byla v ní její stříbrná dýka. „Líbí?“ přitočila se ke mně znovu a div, že netancovala radostí.

„Moc,“ přisvědčila jsem a nedokázala pochopit, proč mi ji dala.

„Já vím,“ obličej se jí rozsvítil ještě víc, „je na vlkodlaky i na upíry.“ Jako kdybych to nevěděla.

Druhý dárek mi z pod stromku podal Fredie. Ten byl nejmenší. Docela malá skleněná krabička se zvířecím špičákem na koženém řemínku.

„To není zvířecí zub,“ promluvil medvěd tiše. „Je upíří. Je upíra, kterého jsem zabil. Jediného, kterého jsem zabil v bitvě, co nám přinesla tolik neštěstí.“ Arya se zarazila v poskakování kolem dokola. Zírala teď do prázdna a já jsem na ní jasně viděla, že staré rány se znovu ozvaly. I mě začalo hučet v hlavě a slyšela jsem hovor, ale nerozuměla jsem slovům. Dřív, než se hlasy přiblížily natolik, abych jim mohla rozumět, dostala jsem ty vzpomínky z hlavy. „Bude ti připomínat, kdo jsi,“ umlčel Fredie moji mysl větou, ve které se skrýval děsivý dvojsmysl.

Pro třetí dárek jsem si musela sáhnout sama. Byl od George. Z papírové krabičky, kterou jsem nešikovně otevřela, vypadl velký kovaný klíč. Zvedla jsem ho a očima přejela všechny tři.

„Doufám, že se ti líbí,“ otřel se mi můj medvěd o paži a pohlédl ke stropu.

„Tohle? Tohle všechno je...moje?“ vydechla jsem.

„Máš klíč. Můžeš sem jezdit, kdy tě jen napadne. A jen tak mimochodem,“ spiklenecky mrkl na ty dva, „můžu ti na sto procent slíbit, že sem už žádný upír nikdy nevkročí. Bude to tvůj zámek. Tvoje tvrz. První medvědí bašta. Sídlo medvědího jezdce.“ Znělo to tak velkolepě a já nemohla uvěřit, že jsem právě někde, kde mi to úplně celé patří.

„Tak pojďme jíst, už mám hrozný hlad!“ vykřikla najednou Arya svým rozverným hlasem a dohopsala ke stolu. Drze obsadila místo v čele, ale já jí to nezazlívala. Byla jsem ráda, že ji vidím takhle šťastnou.

„Sedni si kam chceš,“ broukl mi George do ucha. Posadila jsem se podle jeho pokynů na místo, které se mi nejvíc zamlouvalo. Přímo doprostřed dlouhé strany stolu naproti pečenému seleti.

„Dobrý vkus,“ mrkl na mě Fredie a nacpal se ke stěně na lavici naproti mně.

Byla tu medovina, víno, horký jablečný mošt i obyčejná voda. Na obrovských podnosech trůnily nadívané kachny ozdobené zeleninou, plátky slaniny a olivami. Seděly na hnízdech z pomerančů podlitých smetanovou omáčkou.

Uprostřed stolu bylo sele. Obyčejné maso pečené na ohni a polévané pivem. Přesně tak, jak ho mám nejradši. Mezi tím vším stály mísy s cukrovím a ovocem. Koukala jsem na ty hory jídla a ani si nevšimla, že George si sedl vedle mě a nalil mi plný pohár kouřícího nápoje.

„Copak? Je ti to snad na večeři o Božím hodu málo?“ zeptal se, i když předem znal odpověď.

„Ne, to ne,“ začala jsem rozpačitě, „jen je toho dneska na mě trochu moc.“ Nevěřícně jsem nahlédla do své číše. „Co to je?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Neboj, nechci tě opít hned na začátku,“ zasmál se a já ho bouchla do zad.

„Pozor, vážení, za chvíli se strhne parádní rvačka,“ prohlásila Arya, když mi medvěd ránu vrátil a já si to nechtěla nechat líbit.

Zakousla se do husího stehna, až jí omastek postříkal celou tvář a já se musela začít smát.

„Aby to pak nedopadlo tak, že budou všichni proti tobě,“ přihodil Fredie, do toho mě George znovu bouchnul a čarodějka si svou róbu polila vínem. Když sahala pro ubrousek, zavadila o lžíci a ta jí na tváři zanechala otisk bílé omáčky. To už se smáli i oba medvědi.

Smála jsem se tak, že nešlo přestat. I Arya to brala s humorem a sotva načatou večeři pak ještě mnohokrát okořenily její vtipné poznámky k našemu chování u stolu s narážkami na její vlastní smůlu. Bavili jsme se parádně.

A pak, když večeře skončila, nalil si každý do své skleničky to, co má nejvíc rád, medvědi se stulili u krbu a my s Aryou se o ně opřely. Všichni jsme koukali do plamenů a já upíjela z poháru medovinu. Tu zlatou, sladkou, hřejivou, jak jsem ji poprvé ochutnala na slavnosti.

Čarodějka začala potichu vyprávět. Nikdo ji nevyzval, ale nikdo ji ani nepřerušil a nikdo jí nezakázal mluvit. Všichni jsme poslouchali. Vyprávěla o době, kdy ještě vyrůstala s bratrem upírem. Ale hlavně o tom, jaké to bylo v Drákulově vězení. Jací zoufalci tam byli zavření a jak všichni upláceli dozorce vlastní krví, aby dostali doušek vody nebo kus chleba.

„Tak hluboko já jsem nikdy neklesla,“ pronesla po krátké odmlce, „i když jsem to několikrát udělat chtěla, neudělala jsem to. A přitom já na tom byla hůř než kdokoli z nich. Mučili mě každý den a pořád dokola. Chtěli, abych se ještě před svou smrtí Gabrielovi omluvila. A Alex se díval. Pokaždé tam byl a pokaždé s mrazivým klidem sledoval, co mi dělají. A neudělal nic. Až jednoho dne mě v řetězech přivedli do trůnního sálu. Uprostřed stál ten bastard a já dostala poslední šanci pro svou omluvu.“

Opět se odmlčela, aby vystupňovala napětí svého vyprávění. Všichni jsme se zaujetím čekali, co bude dál.

„Dostal ji,“ pokračovala, „dostal ode mě pořádnou facku. Jenže náhodou ho jeden z okovů zasáhl do oka. Způsobil mu těžké poranění duhovky a já byla zavřená do nejhorší sluje na hradě. A teprve tam se mi do paměti vrylo kouzlo, díky němuž nyní dělám to, co mě živí. Nechávám se zabíjet. Ta místnost byla jen pro smrtelníky. Lépe řečeno pro všechny, kterým žilami proudí teplá krev. Byli tam všichni upíří vězni, co jich jen jeho rudé království mělo. Uvázaní na lýkových provazech, aby pomalu umírali spalováni jasanem a věčnou žízní. Když tam občas někoho takhle hodili, ty stvůry se o něj popraly a pak ho ti, co měli ještě stále nejvíc síly, vysáli a roztrhali. A tu noc pro mě přišel.“

Vyprávění skončilo podivně useknutým koncem a já konečně začala zase normálně dýchat. Uvědomila jsem si taky, že já jako upíří vězeň jsem skončila vlastně ještě docela dobře.

Pohlédla jsem na Aryu vedle sebe. Nepřítomně hleděla do ohně. Fredie spal a klidně oddychoval. Jen George se zavrtěl.

„Proč se vždycky musíme spojovat jen s vyvrheli?“ zašeptala jsem. Otázka měla patřit jemu. Vzpomněla jsem si totiž na bláznivého Elijase, mladé lovce, co se povraždili navzájem a na svou podivnou armádu, které jsem vrátila svobodu.

„Proč?“ odpověděl otázkou. „Protože toho nejvíc vědí,“ mrkl na mě, jeden krátký pohled věnoval čarodějce a potom taky zavřel oči.

***

Druhý den ráno jsem se probudila v posteli ve svém pokoji na tvrzi. Sešla jsem dolů, ale už nahoře na schodech zaslechla živý hovor. Rodina zřejmě seděla u snídaně.

„Tak se na něco kouknem ne?“ slyšela jsem mamku. „Třeba na ten novej film, co táta stáhnul.“

„No, to asi ne,“ odpověděla ségra, „ten film není pro vás, tam je moc toho...zabíjení...“

„Kilení, jak bych řekl Mikuláš,“ dodala jsem nahlas a posadila se taky ke stolu. Brácha seděl u noťasu a pařil minecraft nebo co. „Wifina? Tady?“ podivila jsem se, ale Mikuláš, mlčel. Byl mimo realitu ve světě z kostiček.

„To je přes data,“ odpověděla mi místo něj ségra s plnou pusou vánočky s máslem, „za chvíli mu dojdou a bude pokoj.“ Vzala jsem si housku a vzápětí nadskočila leknutím, když bratr zoufale vykřikl.

„Enšantni ty elíky!“ Začali jsme se smát a plynule tak navázali na náš medvědí večer. Vlastně na můj medvědí večer. Miky měl sluchátka, takže jen on mohl slyšet odpovědi spoluhráče a my pak vypadali jako blázni.

Mezitím se začaly řešit další rodinné problémy podobného rázu.

„No a proč jsi na tu oslavu nešla?“ ptala se zrovna mamka. Rebeka pokrčila rameny. „Vás ta lenost jednou zabije,“ mamka protočila oči.

„Já na oslavy chodim!“ ozval se brácha od počítače, aniž tušil o čem je řeč. Následoval nový výbuch smíchu, protože tomu se prostě nešlo nesmát. „Jo! Jo...tohohle pokilíme...“ pokračoval pak ve hře. „Počkej, počkej, tam je čestka! Ne...! Ach jo.“ Právě v tu chvíli se hra sama od sebe ukončila.

„Došly data,“ pravila jsem výsměšně.

Ostatní zatím pokračovali v rozhovoru. Ten se stočil k technice a věcem, kterým jsem nevěděla hlavu ani patu, když mi taťka zaníceně vysvětloval, cosi o čemsi v počítači.

„Prostě to nechápu,“ odmítala jsem svůj mozek o prázdninách čímkoli zaměstnávat, „ale vím, že osm bitů je jeden bajt.“ Byl to vlastně spíš vtip než ctižádost, abych nevypadala jako úplný neznakomp.

„Osm bytů je jedna bytovka, přece!“ vyprskl Proky smíchy celou půlku housky na stůl. Smáli jsme se taky a já si v dobré náladě ještě jednou prohlížela výzdobu. Pohled mi padl na vánoční stromek.

„Koukej, mami, tamhleta svíčka je nakřivo.“ No, nakřivo je možná slabé slovo. Byla přímo vodorovně.

„No jo, tak to pak narovnáme,“ odpověděla klidně jako vždycky.

„Hoří jen při devadesáti stupích,“ vyslovila jsem další myšlenku nahlas. Občas mě ten její přehnaný klid štval a tím spíš jsem měla radost, když se spolu se mnou začala zase smát.

To ráno bylo prostě dokonalé. Když se ptali na výzdobu, vzala jsem to na sebe a už si potichu připravovala omluvu pro George, protože mi bylo jasné, že ten moji lež nenechá jen tak.