Ono to nebyla masožravá

Autor: corinne

 

Když jsem se s tím poprvé setkala, probudilo mě to otravným ťukáním na okno. Ťuk… ťuk ťuk… ťuk… ťuk ťuk. Bylo to zvláštní, že jsem tenkrát okno otevřela. Chtěla jsem prostě vědět, co mě to ruší. Do pátého patra paneláku asi zloděj nepoleze, aby ťukal na okno. Ta věc chtěla jednoduše dovnitř.

Ovanul mě chlad a taky tma deroucí se škvírou do tmavého pokoje. Bylo to malé. Oranžově světélkující kulička velikosti diabolky do vzduchovky. Nejdřív mě zamrazilo z představy, co všechno by mi to mohlo udělat, ale pak mi došlo, že jde zřejmě jen o žert. Ovšem špatný.

„Tak tohle jsi přehnal, okamžitě vylez, Filipe!“ zvýšila jsem hlas, ale nikdo se neozval. Jen kulička, vznášející se venku, nejméně dvacet metrů nad zemí, nepatrně zablikala, jako když počítač zpracovává data. „Už je to fakt trapný. Vylez, chci spát!“ Zase nic. Jen oranžové světýlko několikrát zablikalo.

Vztáhla jsem ruku po kuličce s tím, že ji strhnu z provázku, na kterém zřejmě visí. Když jsem se toho malého tělíska dotkla, ucítila jsem zvláštní teplo. Teplo živého tvora. Nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti a prudce trhla rukou. Žádný odpor.

Rozevřela jsem dlaň a kulička vplula do místnosti. Zůstala jsem stát a jen zírala na zázrak před sebou. To malé, co jsem si vpustila do pokoje, se jako lehounký dým vznášelo prostorem mezi nábytkem. Vždy se obezřetně přiblížilo k objektu, jímž byla veliká šatní skříň, stropní svítidlo, moje postel nebo okno otevřené dokořán, a zkoumalo ho ze všech stran.

Poryv větru pohnul se závěsem a také se mnou. Jako ve snu jsem se otočila, zkřehlými prsty zavřela okno a vlezla si opět pod peřinu. Pokoušela jsem se znovu usnout a zapomenout, ale po chvíli jsem na své tváři ucítila příjemné teplo.

Oranžově světélkující kulička se uvelebila na polštáři vedle mě. Její záře však už nebyla tak intenzivní. Nebylo mi moc příjemné, že je tak blízko mého obličeje, ale bála jsem se ji odehnat. Utěšovala jsem se myšlenkou, že je to jeden z Filipových bláznivých nápadů, a že mi zítra všechno vysvětlí.

Ráno mě čekalo další překvapení. Dveře ložnice byly dokořán a vedle v obýváku běžela televize. Hlasitost byla na maximum a výkřiky seriálových hrdinů mě taky zřejmě probudily. Filip nešel do školy? Jak to? Digitální hodiny na nočním stolku ukazovaly půl dvanácté. Nejvyšší čas na snídani. A ten kluk dostane na prdel, umínila jsem si, ale jakmile jsem nakoukla do pokoje, z křesla těsně před televizí se zvedla oranžová kulička a blikala o sto šest.

A co mě udivilo nejvíc, bylo, že vyrostla. Byla dvakrát taková a hned, jak mě spatřila, televize zhasla a už se mi lísala k ruce. Kousek jsem ji odstrčila a jen tak pro sebe si řekla:

„Co to vyvádíš?“ To malé přestalo blikat a po chvíli ze sebe vydalo podivný zvuk, vzdáleně podobný lidské řeči.

„Ruce – vzhůru – a – otoč – se – ke – stěně -!“ S těmi slovy se ke mně přitulilo ještě jednou a ještě pevněji. Došlo mi, že se jedná o jakýsi druh záznamníku řeči, ale proč se to chovalo tak živě a proč si to pouštělo televizi, jsem nevěděla. Nechápala jsem ani to gesto spjaté se slovy…

Jednoduše jsem kuličku opět posadila před televizi a zapnula ji. Tak bude alespoň dokonale zaměstnaná. Na snídani už bylo pozdě, a tak jsem se pustila do přípravy oběda.

Jako soukromý očko s průměrnými znalostmi všech oborů, bych neměla mít o práci nouzi, ale vzhledem k tomu, že málokdo svěří vážnější případ ženě, jsem zůstávala u ztracených koťat a rozbitých oken. V chodbě bouchly dveře.

„To jsi ty, Filipe?“ Místo odpovědi nakoukla do kuchyně blonďatá hlava.

„Co bude k obědu?“ zeptal se otráveně a plnil tak rutinu každého dne. „A vůbec, proč máš zapnutou telku, když jsi v kuchyni?“

„Na to jsem se tě právě chtěla zeptat,“ odtušila jsem pohotově, ale chlapce to z klidu nevyvedlo. Filipovi bylo čtrnáct. Našla jsem ho na pískovišti před naším domem, když mu byly tři roky, jak tam sedí a po tvářích mu tečou slzičky.

I dnes to vidím zcela jasně před sebou. Sedí tam v písku, v ruce lopatičku.

Copak se ti stalo? Kde máš maminku?“ ptám se a on mi jasným hlasem odpovídá:

Nemám. Jsem sám. Už od včera.“ Beru ho za ruku a odvádím k sobě do bytu.

Žije u mě jedenáct let a za celou tu dobu jsem z něj vychovala kluka jaksepatří. To, že už ve třech letech perfektně mluvil, se ukázalo jako nadání pro cokoli neboli takzvaná genialita. Zajímá se o všechny vědy a má dokonalý přehled. Už kolik let mu slibuji, že mi bude moci pomoct v nějakém složitějším případu, ale zatím…

„Taky nesu poštu. Myslím, že je tam něco pro tebe.“ Nevěnovala jsem už pozornost jemu ani polévce na plotně a rozhodně vkročila do obýváku.

„Můžeš sem, prosím tě?“ Filip s údivem nakoukl, ale televize už byla vypnutá a oranžová kulička v mé dlani. „Posaď se,“ vybídla jsem ho, a když poslechl, opatrně jsem dlaň otevřela a ukázala mu to malé. „Co to znamená?“ vybafla jsem na něj. Prapodivné vtípky dělal pořád a přitom byl na sebe pyšný, že dokáže něco takového vymyslet.

„Co to je?“ vyvalil oči a kulička, vznášející se volně nad mou rukou, se mi přitiskla k dlani.

„To bys měl vědět, když jsi to na mě za oknem nastražil,“ odsekla jsem.

„Tohle jsem v životě neviděl,“ odpověděl pomalu a zřetelně. A já mu věřila. Nikdy mi nelhal, zvlášť když se jednalo o nějaký jeho výtvor. „Ukaž, půjči mi to do ruky,“ vyhrkl najednou, aniž mi dal čas na jakoukoli reakci. Kulička mu sklouzla do dlaně a téměř zhasla. „To je zvláštní,“ pronesl po chvíli pečlivého zkoumání a prohlížení toho malého proti světlu. „Ta kulička je… živá…“

„Živá?! Jak to, živá?!“ neubránila jsem se údivu.

„Vypadá, že je ze skla, ale ve skutečnosti je to obal z bílkoviny a uvnitř je život.“

„J-jak to víš?“ vykoktala jsem.

„Četl jsem to…“ řekl váhavě a zamyslel se.

„A co tam bylo… dalšího? Je to nějaká zvláštní forma života?“

„Já nevím,“ skoro se rozesmál, „bylo to sci-fi.“ Jestli to předtím byla informace o síle nálože dynamitu, tohle byl výbuch atomové pumy. Stála jsem tam jako v noci u otevřeného okna. Sci-fi… Oranžově blikající kulička, která se chová jako živá bytost vytvářející vztah… Okno… Včerejší noc…

„Liz!“ Filipův výkřik mě probral z ochromení. Když jsem opět svou pozornost přesměrovala na něj, pokračoval. „V té knížce to bylo něco jako domácí mazlíčci bytostí té planety.“

„To hodně vysvětluje,“ zamumlala jsem, když můj rozum ještě jednou přehodnotil všechny vzpomínky. Kulička se v noci chovala jako pes, který si očichává a obhlíží svou domácnost, tulí se ke mně, spala se mnou na polštáři… a u cizího být nechce. Oranžové světýlko už se zase bázlivě tisklo k mé ruce.

„Živili se…“ Filip se zarazil.

„Čím?“ snažila jsem se naléhat, ale chlapec jen zavrtěl hlavou.

„To není možné,“ zašeptal. „Hned jsem zpátky,“ dodal ještě a ztratil se ve svém pokoji.

„Tak co, mrně, ty prý neexistuješ,“ otočila jsem se na malého tvorečka, ale pak jsem si uvědomila, že už to vlastně není malé. Kulička vyrostla. Byla veliká jako hlemýždí ulita. „Teda, jestli to takhle půjde dál…“ Nedopověděla jsem, protože ve dveřích se objevil Filip a tvářil se, jakoby právě uviděl UFO. Byl pobledlý a modré oči měl doširoka otevřené.

„Liz, já tu knihu nemůžu najít!“ Jen jsem pozvedla obočí, ale uvnitř jsem cítila, jak mi cosi sevřelo srdce do ledových spárů. „Ještě včera byla v polici a teď je pryč!“ Chlapec mi vytrhl kuličku z ruky a nastavil ji proti oknu tak, aby skrz ni prosvítalo sluneční světlo.

Teď se opravdu jevila jako oranžová skleněnka; a v ní…

„Moje knížka!“ vyhrkl Filip a ukázal na miniaturu v útrobách toho malého. To však nebylo jediné, co jsme uvnitř viděli. Malinká kniha se vznášela v množství vláken a i z ní se jich táhly desítky. „Živí se vědomostmi,“ pronesl ponuře. „Vstřebává každé slovo a rozpouští ty, které jsou tištěné na papíře. Dokáže se přizpůsobit jazyku i kultuře, ale neumí své poznatky správně použít v praxi,“ odříkával nejpodstatnější věty ze sci-fi románu, který se právě měnil v tisíce vědomostních vláken.

Vtom mi konečně došel význam jediných slov, které zatím to maličké použilo. Chtělo se omluvit nebo snad vymlouvat, ale nevědělo jak.

„Takže, co s ním budeme dělat? Nechci mu ublížit, ale nechci, aby nám přerostl přes hlavu,“ zeptala jsem se nadějí, že Filip bude mít nějakou zázračně jednoduchou odpověď.

„Nevím,“ odpověděl podivně sklíčeným tónem, „měla by ses podívat na tu poštu, bylo tam něco s razítkem detektivní společnosti. Já si to zatím vezmu k sobě a zkusím něco vymyslet.“ Nebylo to poprvé, co jsme si my dva vyměnili role v domácnosti. On byl ten chytřejší a rozumnější a já ta, co panikaří a potřebuje utěšovat.

Mlčky jsem kývla a zadoufala, že toho malého tvora nebudeme muset zabít. Dopis byl skutečně od detektivní společnosti Harveyho Harrise, pro kterou jsem dřív pracovala. Byla to pozvánka na každoroční schůzi detektivů, kterým došlo, co je Harris zač a zařídili se pro sebe. Jednou do roka se to muselo přetrpět, aby ředitel společnosti toleroval naši samostatnost.

Otevřela jsem dveře do Filipova pokoje a kulička se mi ihned přilepila na ruku.

„Nechce se mnou být,“ postěžoval si chlapec sedící na posteli. Opatrně jsem položila kuličku vedle něj.

„Teď musíš zůstat s Filipem,“ přikázala jsem jí a ona zase téměř zhasla. Byla smutná. „Já jdu na schůzku a vrátím se někdy večer,“ oznámila jsem spíš Filipovi než zvířátku, ale na vědomí to vzali oba dva. „V lednici máš špagety a na plotně polívku,“ volala jsem ještě ode dveří, než jsem je za sebou zabouchla.

Noční vzduch byl vlahý, když jsem se vracela kolem desáté domů. Otevřela jsem dveře a ihned věděla, že něco není v pořádku, protože v bytě se vznášela těžká atmosféra. Uslyšela jsem vzlykot vycházející z ložnice. Opatrně jsem vzala za kliku a otevřela dveře.

Vstoupila jsem do místnosti a rozsvítila. Jakmile jsem si všimla vylomeného okna, průvan zabouchl dveře, až se celý pokoj zachvěl. Všude po stěnách i koberci byly červené kulaté otisky a o stěnu pod oknem byl opřený Filip. Plakal.

„Co se tady stalo?“ zeptala jsem se zděšeně. Chlapec vzhlédl, a když mě uviděl, vrhl se ke mně a vroucně mě objal.

„Já myslel… Ono…“ vyrážel ze sebe mezi vzlyky a já poznala, že teď je ten správný okamžik pro rodičovství. Posadila jsem se na špinavou postel a Filip mi sám od sebe vlezl na klín. Pevně jsem ho k sobě přitiskla a ani mě nenapadlo zajímat se o malou oranžovou kuličku. Po pár minutách se uklidnil, otřel si mokré oči a začal vyprávět.

„Co jsi odešla, byl jsem dlouho u sebe a hledal papíry, na které jsem si opsal některé pasáže z té knihy. Přirozeně jsem je nenašel. Pak jsem dostal hlad a šel si dát ty špagety, jenže jsem zapomněl, že v pokoji nejsem sám. Uteklo to a já to nemohl najít. Padal jsem hlady, tak jsem si řekl, že to najdu později. Začal jsem jíst, ale když jsem uslyšel podivné ťukání vycházející z tvé pracovny, bylo mi jasné, kde to je. Kulička skákala jako šílená po klávesnici a ve chvíli, kdy mě spatřila, proletěla mi těsně kolem ucha raketovou rychlostí. Obrazovka zčervenala a pak úplně zhasla.“

„Ale proč je tady takový nepořádek? A všude červené fleky…?“ přerušila jsem ho.

„Běžel jsem za ní, protože zalétla do ložnice. Nalepilo se mi to na obličej a chtělo to oranžovou barvu. Vyhrabal jsem v tašce červenou temperu a otevřel ji. Celé se to v ní vyválelo a začalo šmátrat po stěnách. Neviděl jsem, co dělá, byla už tma, bylo mi však jasné, že to nedělá jen tak. A pak se stalo něco, co bych si nedokázal představit nikdy v životě. Do zavřeného okna v ložnici narazilo něco velkého. A znovu. Při třetím úderu už rámy nevydržely a povolily. Dovnitř vletěla oranžově světélkující bowlingová koule. Malá kulička se strachy přitiskla ke stěně, ale to velké bylo mnohem bystřejší. Nastala honička, kterou nebylo možné pouhým okem sledovat, protože rychlost pohybů i vnímání obou těles byla… nadpozemská. Nakonec velká koule dohnala tu menší a připoutala si ji k sobě nějakou zvláštní magnetickou silou.“

„A odletěly,“ dokončila jsem za něj. Kývl a zase začal natahovat.

„Mně… mně to přišlo hrozně líto, že musel odejít…“

„To chápu.“ Nebyla jsem si jistá vůbec ničím, ale on potřeboval podporu a útěchu. „Bude to dobré,“ promluvila jsem, když se mi schoulil do náruče.

Znovu jsem ho objala a očima pátrala po zdech. Přeci by to nechtělo barvu, kdyby s tím něco určitého nezamýšlelo… Můj pohled se zastavil na zdi u hlavy postele.

„Filipe…“ zašeptala jsem, neschopna dalších slov. Chlapec vzhlédl. Jako na bílém plátně se na zdi skvěl nápis Promiň, Liz. Jeho význam mi unikal. Proč? Co? Filip náhle zpozorněl.

„Liz, co myslíš, že to dělalo na tom počítači?“ Pokrčila jsem rameny.

„Vir, data… Podle toho, co jsi říkal, ho to zničilo kompletně celý.“

„Ne,“ vyhrkl. „Psalo to dopis. Vím to.“ Na chvíli odběhl, a když se vrátil, podal mi papír, na němž byla vytištěná krátká zpráva.

„Dneska, v ulici Pražská u domu číslo dvacet sedm došlo k vraždě dvou mužů. Oba to byli vážení vědci ze scientist company. Nenašlo se žádné zranění, jen mikroskopický otvor v lebce. Oběma mužům chyběl mozek. Nejsme lovci, jsme kořist a musíme se bránit.“

„Fuj,“ ušklíbl se Filip, ale pak si všiml mého zkamenělého výrazu.

„Víš, o čem byla dnešní schůze?“ Zavrtěl hlavou. „Detektivní společnost zavolala nás, protože si sama nevěděla rady. Přednesli nám vraždu dvou mužů. V Pražské ulici u domu číslo dvacet sedm. Dva vědci, bez zranění a bez mozku.“

Chlapec se na mě vyjeveně podíval.

„Chápeš, co tím myslím? Zapadá to do sebe. Ta kulička získávala vědomosti nejen z řeči a knih, ale i z lidí samotných. A proto ten dopis, proto ten nápis na stěně. Promiň, Liz. Chtělo se to omluvit dřív, než si pro to přijde ta velká koule. Bylo to mládě. A tyhle bytosti očividně rostou z informací!“

***

 

Muž v modré uniformě položil na stůl složku s vytištěnými materiály o případu Mimozemšťan a složil hlavu do dlaní. Pak se opět podíval na několik papírů před sebou a po chvilce váhání odhodil spis na poslední dobou se stále zvětšující hromadu s názvem Nemožné/neřešitelné. Poté si oblékl kabát a vyšel do studené noci.

Jakmile za sebou zamkl dveře kanceláře, v koutě pod jeho psacím stolem cosi oranžově zablikalo. Svítilo matně a malinko, ale když se uvnitř něj začala rozpouštět složka Mimozemšťan v tenounká vlákna, zářilo a jako žárovka osvětlovalo celou místnost.

Ono to nebyla masožravá

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
 

Kontakt

Vyhledávání

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode