Bez Medvěda

Autor: corinne

Každý svého štěstí strůjce...ale někdy to prostě neovlivníme...

 

Takovou žízeň jsem snad ještě nikdy neměla. Jenže učitel to viděl úplně jinak. Dál vykládal o fotosyntéze a dál vykládal o tom, jak z vody vznikne cukr. Už po několikáté jsem nasucho polkla.

Takže si to celé zopakujeme,“ zašvitořil nadšeně. Vlastně mluvil už sedm hodin v kuse, ale zřejmě ho to ještě neomrzelo. „Takže, základem celého procesu je voda.“ Tiše jsem zaúpěla a pocítila nutkání vypít mu ten jeho čaj.

Na odsazenou hodinu nezvonilo, a když nám s úsměvem oznámil, že už vlastně deset minut přetahujeme, dostala jsem chuť ho uškrtit. Všichni se vyřítili ze třídy jako velká voda a já znechuceně odcházela poslední. Ve dveřích mě ještě zastavil.

Tak co přijímačky?“ mrkl na mě a já se ze všech svých sil snažila nasadit ten nejšťastnější obličej a sdělit mu, že jsem se na svou vytouženou veterinu přeci jenom dostala. Proč se všichni tak starají? Češtinářka by se mě nejradši zeptala před celou třídou. To bylo taky poprvé, co se na někoho usmála...když se mě ptala.

Šlapala jsem domů pohroužená do svých myšlenek. George už mě nevozil domů dlouho. A včera mi oznámil, že bude nějakou dobu pryč. Vadilo mi to víc, než kdyby nic neřekl a vypařil se, protože to jsem mohla aspoň doufat, že kdyby se něco stalo, přijde. Teď jsem věděla, že bude pryč nejméně tři dny. I když to nikdo nevěděl, kdo chtěl, mohl si takovou informaci zjistit, pokud o to skutečně stál. Hlavně, co se týče upírů... Dělalo mi to starosti.

Když už jsem se dostala na cestu podél lesa, zabloudila jsem pohledem mezi stromy a několikrát zamrkala, když jsem spatřila někoho, hloub v zeleném stínu. Jedním gestem mi pokynul, abych přišla blíž. Věděla jsem, že jde o upíra, normální člověk by se takhle neschovával. Zároveň mi však bylo jasné, že nemá cenu neposlechnout. Vrátil by se a pro mě by to pak bylo mnohem horší.

Sebrala jsem odvahu i kuráž, ale jakmile se nade mnou zavřely koruny stromů, zarazila jsem se v půlce kroku. Upírem byl Norbert, opírající se o kmen smrku v měkkém pološeru. Během vteřiny stál vedle mě. Tvář bez emocí jsem u něj moc často nevídala.

Přišel jsem tě jenom varovat. Nic víc, nic míň.“ Trochu se mi ulevilo, ale zároveň se mi stáhl žaludek. Před čím by mě on měl varovat? „Jestli komukoli řekneš, že jsi mě viděla s bílým vlkem, už tě před smrtí nikdo neuchrání. I já se pak napiju tvojí krve a nebudu sám.“ Po zádech mi přeběhl mráz.

Ale George...“ namítla jsem myšlenku, že medvěd o vlkovi ví.

George mě nezajímá,“ skočil mi do řeči. „Nezapomeň, víš, že mě na jednom lidském životu sotva sejde.“ Pak zmizel. Chvíli jsem stála bez hnutí a jen se snažila dýchat. Proč by to...proč bych to měla někomu říkat? Pozastavila jsem se nad tím jenom chvilku a pak pokračovala domů, otřesená novou skutečností.

 

***

Usínala jsem v kuchyni na našem obřím gauči. Ne, skutečně nemá cenu vykládat proč. Prostě to tak bylo. Převalovala jsem se na nezvykle měkké matraci a jen hádala, do jaké míry mě další den budou bolet záda.

Nemohla jsem usnout. To se mi stává málokdy, ale když už, tak to stojí za to. Mohlo být tak ke třetí hodině ráno, když jsem, otočená ke stěně, zaslechla tiché kroky. Že by George...ale ne, ten chodí daleko tišeji. Bála jsem se pohnout, ale když jsem na krku ucítila ledovou dlaň, trhla jsem sebou a otočila se na příchozího.

Jen klid.“ Alex se posadil na kraj pohovky. Samozřejmě, kdo jiný. Projel mnou strach a všechno uvnitř rozpumpovala divoce pulzující krev. Cítila jsem, jak moc se musí přemáhat. „Neublížím ti. Takhle mi to stačí,“ pokračoval. Jeho hlas mě skutečně uklidňoval, ale i tak srdce pracovalo čím dál, tím rychleji.

Chodíš sem často?“ dostala jsem ze sebe, protože to bylo něco, co mě skutečně zajímalo.

Ne,“ pousmál se, „ale občas mi chybíš.“ Protočila jsem oči. Asi mu to nestačí říct jednou. Dlouho ještě cukroval o tom, jak moc se mnou chtěl mluvit. Začala jsem se nudit.

Nechceš toho nechat? Bezmyšlenkovitě jsem k němu vyslala němou otázku. Odpovědí mi byla krutá rána biče, jeho instinktivní obrany. V hlavě jsem ucítila palčivou bolest a obličej ihned zabořila do polštáře, ve snaze uniknout tomu.

V té vteřině po mě skočil jako hladová šelma. Jednou rukou mi nevědomky odepřel veškerý kyslík a druhou mě chytil za vlasy a otočil mi hlavu zpět, aby mi viděl do tváře.

Kdo tě to naučil?!“ vykřikl tlumeně. Pak mu došlo, co mi dělá a uvolnil mi krk.

Pusť mě, sakra!“ Ne, že by mě to bolelo. Nebolelo, ale hlava mi třeštila.

Kdo tě to naučil?“ zeptal se znovu a přitom se chladnými rty dotkl mého krku.

George,“ zasípala jsem. Byla jsem si vědoma toho, že by to skutečně udělal.

Tohle nebyla nijak zvlášť citlivá informace, i když ji zase nemusí znát každý. Pustil a já se posadila a rozkašlala.

Já...musím...už jít...“ zamumlal najednou zaraženě a já slyšela jen tiché klapnutí dveří. Zpocená jsem zírala do prázdné místnosti. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale vím, že jsem pak hned zalezla zase pod deku. Bylo mi jasné, že sprcha by teď byla to nejhorší. Jakmile by se mě totiž dotkla voda, už bych vůbec neusnula. Neusnula jsem ale stejně; ve spáncích mi bušila bolest.

 

***

Po nočním zážitku mi bylo skutečně špatně. Ještě, že jsem nemusela do školy. Probudila jsem se z polospánku asi v pět s příšernou bolestí hlavy, spolkla prášek a pocítila touhu po čerstvém vzduchu. Chtělo to zimu, kyslík a ničím nerušené ticho.

Procházela jsem mezi stromy v mlhavém ranním oparu. Zhluboka jsem se nadechla a mlha o poznání zhoustla. Ve své podstatě jsem ji měla ráda. Byl to pak větší zážitek, i když jsem zdejší lesy znala jako málokdo.

Bylo mi všechno jedno, ale to nejspíš proto, že jsem spoustu věcí nechápala a nedovedla si je spojit. Zapraskala za mnou větvička a jak jsem se lekla a ohlédla, mlha opět nabyla na objemu. Když jsem pohled opět obrátila před sebe, už jsem nestačila včas zareagovat a zbrzdit krok.

Nevědomky jsem skončila v záhybech bílého pláště. Nebyl vidět, dokud nechtěl a já bych ho v mléčné mlze mohla jen těžko zahlédnout, pokud jsem do něj nenarazila jako teď.

Lekla jsem se a ucouvla o pár kroků zpět. Jenže než jsem se stačila otočit, vlk za mnou zavrčel. Muž se smál mojí nejistotě. Dvěma kroky stanul po boku svého společníka. Stáli mi teď v cestě domů. Mysl mi, po útoku upíra a probdělé noci vypovídala službu, ale tušení, že tohle jistě není jen tak, se mě nechtělo pustit. Vzduch zamrzl v očekávání.

Já nevěděla, co říct. Nejradši bych pokračovala v cestě. Ve chvíli, kdy už jsem byla rozhodnutá, že prostě odejdu, začal zcela normálním tónem, jako kdyby se mě na ulici ptal, kolik je hodin.

Přemýšlel jsem.“ Už tohle zavánělo podrazem, ale nechala jsem pocit pocitem. „Došlo mi, že pokud ty jsi mého vlka nezabila...kdo potom? Musela jsi ho přeci vidět, protože vlk se probouzí téměř bezprostředně po své smrti.“ Jistě, to proto přišel Norbert už včera. Tušil nebo možná věděl, že se s Galdrarem dneska setkám.

Čekala jsem, až se zeptá přímo a mezitím horečně přemýšlela. Na okamžik mě zachvátila panika, ale já ten pocit moc dobře znala a věděla, že za chvíli se promění ve strach a reflex k útěku posílený adrenalinem.

Kdo ho zabil?“ pronesl velmi pomalu. Začala jsem ustupovat dozadu, když ke mně oba vykročili. Neviděla jsem strom a ten po pár krocích zastavil můj počínající útěk. Oni se taky zastavili. „Kdo ho zabil?“ zeptal se znovu; šedé oči mu zaplály.

Já...nevím,“ zalhala jsem. Upíra jsem je přeci jen bála víc. Nakonec, Galdrar mi nic zlého neudělal, zato Norbert ano. A ne jednou. Přeci jenom, tohle byl člověk. Člověk jako já. Muž naklonil hlavu na stranu; do obličeje mu spadl pramen vlasů.

Co myslíš ty?“ zeptal se vlka. „Já myslím, že to ví.“ Začal si hrát s prsty a já věděla, že z tohohle se jen tak nedostanu. Před očima se mi znovu objevil obraz upíra. Ano, upíra, kterého málem zabil holýma rukama. Jen svou vlastní silou.

George tady nebyl a upír, co by mě zachránil? Ne. Tahle moc byla silnější, než ta upíří. Jediné možné řešení. Útěk.

Jednou nohou jsem ukročila dozadu za strom a pak se po něm mrštně svezla jako had. Teď mezi mnou a nimi stál kmen. Vteřinu jsem počkala a pak z meze seskočila na cestu. Zaplatila jsem sedřenými zády, ale bolest v tu chvíli ještě nevnímala. Jakmile jsem ucítila pod nohama štěrk, konečně jsem nechala strach, aby mě pohltil, a aby tělo vydalo maximum pro svou záchranu. Moje nohy teď patřily někomu docela jinému. Zaslechla jsem ještě, jak muž zadržel svého vlka se slovy:

Času dost. Jistě nás opět najde.“

Netušila jsem, kam běžím, ale pak mi došlo, že bych to vlastně měla vědět. Musím domů, proběhlo mi hlavou. Chtěla jsem se otočit, ale včas jsem si uvědomila, že zpátky nemůžu. Zase bych mu vletěla přímo do náruče. To se v tomto případě rovnalo smrti. Chudák George by mi to nikdy neodpustil. Takže oklikou a radši pořádně velkou.

Tiše jsem za sebou zavřela dveře a mlhu tak nechala venku. Na hodinách bylo půl sedmé.

No bezva,“ zamumlala jsem ironicky a vlezla si ještě alespoň na dvě hodiny pod peřinu. Usínala jsem s myšlenkou na to, jak je život Medvědí jezdce nabitý extrémy. A ve většině případů jde o život.

Bez Medvěda

Datum 16.05.2014
Vložil Nhoriel
Titulek :D

Chvilka a bez médi a takové dobrodrůžo... to se může povést jen tobě :D

Datum 16.05.2014
Vložil corinne
Titulek Re: :D

Jak jsem psala...jen mě napadla myšlenka, na kterou by se asi nemělo zapomenout...a Alex prostě otravuje :D

 

Kontakt

Vyhledávání

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode