Veronika z Arku - Úkol dokončen

Autor: corinne (já)

(neplánované a mnou nechtěné pokračování Cheorie...)

Osud si najde cestu, to jen lidé si myslí, že ho dokážou změnit, nakonec mu nikdo neuteče…

Uplynuly dva dlouhé měsíce. Šedesát dní ve strachu, zmatku a…bez Šimona. Ten podivný zážitek mě doslova drtil. Probouzela jsem se hrůzou ze spaní, protože mě pronásledovala noční můra. Ten den, poslední minuty, vteřiny… Vracela jsem se na to místo v bláhové naději, že jednoho dne tam bude stát a usmívat se. Tak, jak to uměl jen on. Všechno bylo jako předtím, všechno zůstalo stejné a netknuté. Přeřezané provazy, opasek i safírový meč. Jeho čepel zářila v tomto ponurém koutu, který pro mě byl už navždy zatracen. Nesebrala jsem odvahu ani se ho dotknout. Měla bych se zastavit u nich doma, přemítala jsem. Třeba mi pomůžou, když…nejsou odsud…

Taková obyčejná moderní rodinka. Žili v malém domku na kraji města. Jako já. Měli pět dětí, teda…teď už jen…čtyři.

Před brankou do velké zahrady jsem se zastavila. Oči mi zvlhly už během cesty a teď, když jsem měla vše vyprávět, jsem ucítila v krku obrovský knedlík. Zamrkala jsem a několikrát se zhluboka nadechla. Musím to udělat. Dneska.

Vysoká usměvavá žena mi přišla otevřít. Měla jsem ji moc ráda, ale teď mi to mou situaci nijak neulehčovala. Marianne… To jméno se k ní hodilo jakoby bylo určené přímo pro ni. Usadily jsme se pod třešní.

„Co tě přivádí?“ začala tónem, který jsem u ní nikdy předtím neslyšela. Jistě vycítila, že něco není v pořádku. Strach v mém nitru ještě vzrostl.

„Víš…Marianne… Já, nevím, kde začít…“ Ona se usmála.

„Tak to zkus třeba od začátku.“ Byla klidná a mírná, asi netušila nic zlého a já jí měla její představy zkazit. Znovu jsem se nadechla.

„Šimon…už…není,“ dostala jsem ze sebe. Ulevilo se mi, zároveň na mě však dopadla ledová tíseň. Celá tvář jí ztvrdla a vteřinu na to nabyla zlověstného výrazu. Celkově působila dojmem, že o tom všem ví a jen čekala, kdy se to stane.

„Kdo?“ zeptala se. Řekla jsem jí, co jsem věděla, o černé zebře v lese, o přízracích i tom, co se dělo poslední minuty před tím, než Šimon zmizel navždy. Celou dobu jen bez hnutí poslouchala a ani jednou mě nepřerušila.

„Jistě, tohle vím,“ řekla už zase klidně, když jsem skončila. Poslední slova už jsem téměř nedokázala vyslovit. Plakala jsem, slzy se mi hrnuly do očí a stékaly po rozpálených tvářích. Uvědomila jsem si, že jí šlo jen o to, abych to ze sebe dostala, abych se odhodlala s někým se podělit o ty hrůzné okamžiky. Ale proč právě s ní?

„Jeho úloha tady končí a rozhodl se úkol předat tobě.“ Vrásky na čele se jí prohloubily a zamračila se. „Ale proč tobě? Možná neměl jinou možnost…“ Vstala a s podmračenou tváří se na mě podívala. „Zvládneš to, dítě.“ Její hlas byl pevný a nezlomný. „Nebude to lehké, ale ty jsi silná. Ochraňuj Modrý plamen, nenech ho jen tak válet v lese. Šimon ti svěřil vzácný dar a ten meč nerad zůstává v klidu. Je to rodinné dědictví, ale teď patří tobě. Běž, Cheorie tě dovede na správnou cestu.“

Hned, jak to dořekla, ozval se z domu dětský pláč. Otočila se k odchodu.

„Přemýšlej nad tím, neseš velikou zodpovědnost.“ Zmizela ve dveřích dovnitř a já zase osaměla. Jako když… Ne! Zakázala jsem si na to myslet. Jedná se o něco velikého.

Spěchala jsem do lesa. Lekala jsem se stínů i šustění listí. Skoro jsem běžela. Když jsem sahala po rukojeti meče, udělalo se mi špatně. Cestou domů už jsem přímo letěla. Měla jsem pocit, že na mě něco vyskočí z křoví, jen, co se zastavím nebo polevím v šíleném tempu. Purpurové přízraky jsem viděla všude kolem sebe.

Seděla jsem na posteli a prohlížela si modře zářící čepel. Nebyla kovaná, ale podivně symetrická a hladká, jako odlitá vcelku nebo…umně vytvořená…kouzlem. Prostě silou, která dokázala všechny linie dokonale vyhladit.

Položila jsem si ho na hranu dlaně, jak mě to učil děda. Byl naprosto vyvážený. Těch pár lekcí šermu nebylo zbytečných. Děda měl spoustu zbraní, až vzadu, v kůlně, protože babička byla jako ras na všechno, co jí připomínalo její předky. Tam, v tom tmavém koutu nejhlubších vzpomínek, jsem si také vybrala svou první zbraň.

Krátká dýka s rukojetí vykládanou zašlým stříbrem. Dědeček mi o její minulosti tenkrát nic neřekl, i když jsem se ho ptala. Tvářil se zvláštně a nějak nepřirozeně.

Už jsem ovládala nezbytné základy, měla jsem se naučit, vybírat i nástroje. Hrdě jsem tenkrát vyběhla za dědečkem z kůlny s nožem u pasu. Muži v bílém se skláněli nad starcem, který ležel na zemi.

Přiběhla jsem tam a křičela na všechny co se děje, ale nikdo mi neodpověděl. Vsunula jsem svou malou ručku do jeho pootevřené dlaně. Stiskl ji. Dlouze a pevně. Měl zavřené oči a já věděla, že takhle přesně si přál umřít, hrdě a bez potupy. Se mnou v náručí. Ano, zemřel. Stejně jako… Ne! Vzpomínky se mi stále stáčely jedním směrem. Moji drazí odcházejí, kdo přijde teď?

Zahalila mě děsivá vzpomínka. Přijala úkol. Je další na řadě. Temný hlas přízraka lomcoval s mojí myslí. Syčel do mých vzpomínek. A pak ten poslední pohled, poslední úsměv…a tma. Prudce jsem se postavila. Musím za ním!

Poprvé jsem ucítila tíhu meče u boku a musela mu přizpůsobit chůzi. Svoji malou dýku jsem u sebe měla také. Od dědovy smrti jsem ji nevzala do ruky a měla ji pečlivě schovanou. Nespěchala jsem. Cestou jsem si přebírala, co dělat dál. Marianne mi řekla o Cheorie, nakonec, kdo jiný by mě dostal do toho jiného světa.

Bez váhání jsem zamířila k místu, kde jsem to černé zvíře poprvé uviděla. Vstoupila jsem na lesní cestu a pohlédla doprava, do temných stínů stromů. Nejasný obrys kopytníka, dvě černé zářivé oči.

„Cheorie…“ vydechla jsem a zvíře ke mně udělalo krok. Učinila jsem stejné gesto. Druhý krok. Natáhla jsem ruku a nechala to něco, ať si přijde a očichá si ji. Náš první dotek byl zcela obyčejné zafrkání koně. Zafunělo mi to do dlaně a pak se do ní opřelo a otřelo se mi o ruku. Další tři opatrné kroky. Třelo se mi to o rameno. Já postoupila ještě o krůček. Poplácala jsem zvíře po zádech; jako Sav’éan, když jsem na ni poprvé vyskočila.

„Jsem tady,“ promlouvala jsem tiše, „vyskočím ti na záda a ty mě odneseš za Šimonem.“ Byla to…klisna. Natočila ke mně sametové uši a pak otočila celou hlavu. Jemný mateřský výraz v jejích očích vyzýval k bezmezné důvěře. Odrazila jsem se… a položila se na její hřbet. Klidně stála a trpělivě čekala. Přehodila jsem pravou nohu a usadila se. Stále se ani nehnula.

„Tak pojď, ukaž, kde ho mám hledat.“ Čekala jsem, že se rozeběhne a šílenou rychlostí přeletí na tu druhou stranu, ale ona se jen dlouze zadívala před sebe a pak se neslyšným krokem vydala lesem.

Vnímala jsem každý její pohyb. Ani jednou nezaváhala, ani jednou nezakopla, měla jsem pocit, že jezdce nosí denně a že rozhodně nejsem první, kdo se odvážil na ni posadit. Malý cípek hustého lesa.

Zase jsem stanula na místě posledního setkání. Dnes tady ale byla zase ta cesta, která mi ho vzala. Začínala odnikud, jen tak z jehličí a končila někde dole. Hnala se z kopce, ale já věděla, že tamto už není náš svět. Cheorie klidně kráčela dál po cestě. V jednu chvíli jsem se ohlédla po jejím konci, ale ten tam už nebyl. Místo něj se lesní cesta, která se za námi náhle objevila, stáčela kamsi do houštiny.

„Kam teď?“ zeptala jsem se nahlas, i když jsem měla naprostou jistotu, že mi ona nemůže odpovědět. V tu chvíli zvíře poprvé klopýtlo a sesulo se k zemi. Včas jsem seskočila nebo se o to alespoň pokusila, ale moc mi to nepomohlo.

Cheorie bezmocně kopala zadníma nohama a mě se trefila přímo do kolene. Podlomily se mi nohy a já upadla na jehličí vedle ní. V boku jí tkvěl šíp a nad ní se skláněla postava v purpurovém plášti. Temný stín už natahoval ruku, aby se dotkl zraněného místa.

„Nech ji být!“ vykřikla jsem zoufale. Přízrak se prudce napřímil. „Co jste s ním udělali?!“ křičela jsem.

„Zemřel,“ zasyčel, „a ty zemřeš také!“ Zastavilo se srdce. Tohle není možné!

„To…ne! …Jak?!“

„Jako ona.“ Už jsem nerozuměla ničemu, jako ostatně vždycky.

„Kdo?!“

„Johanka. Jana z Arku. To kvůli té čarodějnici musel zemřít. Stejně jako ona…“ Zatmělo se mi před očima. Johanka z Arku byla…upálena! Ale co s tím vším má společného ona? Takže Šimon… Neodvažovala jsem si cokoli domýšlet. Tak takhle to skončit nemělo. Hlava mi klesla. Ne, nebudu brečet, nesmím.

Představovala jsem si ho, stále znova a znova. Jeho tvář ověnčená plameny, lesknoucí se oči a slzy, které se stačily vypařit dřív, než mu stekly po tvářích… Ani jsem si nevšimla, že stína mezitím vystřídal někdo jiný. Vzhlédla jsem.

Zahalená postava zmizela a místo ní tam stál…muž. V ruce třímal luk. Hleděl střídavě na mě a na Cheorie, která už jen těžce dýchala. Přiložil šíp na tětivu a zamířil na nebohé zvíře. Mé nitro se hnulo podruhé.

„Ne!“ vykřikla jsem a, s vypětím všech sil, jsem se dostala mezi něj a klisnu. Pohlížel na mě tvrdýma očima.

„Tady v horách jich moc není.“

„A teď jich bude ještě míň!“ Zatvářil se pohrdavě.

„Jsou to jen temné bytosti, těch není škoda.“

„Nech ji být!“ Ve tváři se mu zračil výsměch.

„A jak to chceš udělat? Jak mi v tom chceš zabránit?“ Pohlédla mu do očí a pokusila se postavit. Marně. Kdosi ji však v pádu zachytil a pomohl jí udržet se na nohou. Ne, nebyl jeden, byli dva, tři, pět... Stáli najednou všude.

„Svažte ji a odvezte do tábora, než zjistíme, co je zač,“ zavelel chladně ten s lukem.

„Ne! Cheorie bude žít!“ vykřikla jsem s jiskrou poslední naděje na odpor.

„Musíš být statečná, když dokážeš vyslovit zakleté jméno toho ďábelského tvora,“ pravil vážně. „Tohle zvíře však zemře!“ Byla jsem naprosto odzbrojená a bezmocná. Se zraněnou nohou bych se daleko nedostala. Sotva jsem stála, natož jít nebo utíkat.

Střelil a já se nedokázala ani bránit těm třem, co mi svázali ruce za zády. Měla jsem co dělat, abych se nezhroutila. Všichni blízcí mi odcházejí... Drželi mě a já tolik chtěla zemřít. Tady a teď. Zbledla jsem, až se ve tvářích mužů zaleskl stín zděšení.

Pomalu mě odvedli ke koním a na jednoho z nich mě vysadili. Koně to byli vysocí, plnokrevní, angličtí...! Zvířata coby dopravní prostředky mě ujistili, že vládne přinejmenším středověk. Že by ta cesta vedla zpátky v čase? Nechtělo se mi tomu věřit. Začala jsem tedy pátrat v paměti, v jaké době... Johanka z Arku! Jsme tedy určitě po roce 1431, to byla...upálena. Ona byla francouzka a podle toho, co řekl přízrak, měla jsem asi stát na straně Francie. Ovšem tihle koně, říkali něco jiného. Anglie. Tyhle dvě země byli odvěcí nepřátelé. To znamená, že jestli tohle jsou britové, všechno je špatně. Už teď, na začátku!

Ležení kolem ohně, vytvořené z přikrývek, nepůsobilo moc přívětivě. Jeden z mužů mi pomohl dolů ze sedla. Usadili mě blízko ohně.

„Vrátí se zítra,“ zaposlouchala jsem se do hovoru dvou mužů.

„A kde je teď?“

„Dole, u řeky.“

„Dobrá, rozhodneme zítra.“ Ani na chvilku jsem nezapochybovala o tom, že se domlouvali o mě.

Celý večer jsem seděla a koukala do ohně. Snažili se vyzvídat nebo alespoň zapříst hovor. Já mlčela. Nepomohli by mi výmysly a pravdu jsem říkat nechtěla, zatím.

„Jak se jmenuješ?“ Měkký milý hlas. Plameny hladově olizovaly suché dřevo.

„Co tady děláš?“

„Kdo tě poslal?“

„Odkud jsi?“ Během noci otázek přibývalo. Já mlčela. Byla jsem unavená...

Probudila mě ostrá bolest v noze, v koleni. Než jsem se zorientovala a uvědomila si, že stále nemůžu hýbat rukama, polilo mě horko. Zraněná...bezmocná... Snažila jsem se alespoň posadit. Opět bez šance. Ruce prostě potřebuju. Začala jsem se chystat na to, že všechno vzdám. Jestli se mě rozhodnou zabít, tak ať. Stejně už nebylo pro koho žít.

„Buď v klidu, nic se neděje,“ promluvil zase ten milý hlas, který včera položil první otázku. Nechápala jsem, proč to říká.

„Nechci ležet!“ Pousmál se mému rozčílení a pomohl mi. Nějak mi chování těhle britů nešlo na rozum.

„Za chvíli je tady.“ Dunivý hlas se rozlehl okolím.Nikdo ho sice nebral viditelně na vědomí, ale všichni ho slyšeli. Noha mě stále nesnesitelně bolela. Pár stínů se mihlo v lese před námi a uslyšela jsem lehké kroky.

Všichni, kromě mě, samozřejmě, se postavili a zaclonili mi tak výhled na nově příchozí. Sklonila jsem hlavu. Jednak proto, abych skryla slzy bolesti, která mě pohlcovala, ale hlavně to byl další z mých, tak zoufalých, pokusů o boj. Boj, který měl vždy předem vítěze. Udělám jim to těžší než to vypadá. Povzbuzovala jsem sama sebe, ale ani tak jsem se necítila o moc líp. Pokud mám zemřít stejně jako Šimon, všechny naděje jsou marné. Jen jakoby ve snách jsem uslyšela veselý hovor. Jeden hlas patřil tomu, co tak chladně zabil Cheorie a druhý...

„...Tak jo, ale řeknu ti, že něco takového jsem ještě neviděl.“ Skupina se rozestoupila, když dva muži zamířili ke mně. Hustá hříva mých rezavých vlasů mi zakrývala tvář. Strach sváděl boj s hrdostí. Být statečná, zemřít stejně jako on. Prosit o slitování, klečet a plakat.

„Vstávej!“ rozkřikl se a už se rozpřahoval k ráně, která mi nejspíš měla vrátit ztracené síly.

„Zadrž!“ Hlas, mě tak dobře známý a přeci cizí, zadržel muži ruku. Ten druhý ke mně poklekl a dotkl se mého nateklého kolena. Mé zranění bylo viditelné, ikdyž jsem měla na sobě těsné džíny. Sykla jsem bolestí. Cítila jsem, že svůj pohled odvrátil ode mě a oči zabodl do mého levého boku. Meč mi nrvzali. Nedokázala jsem určit, zda je to teď výhoda nebo neštěstí.

„Veroniko...? Vzhlédla jsem a vyčerpaně se na něj zahleděla. Šimon...

„Ty žiješ,“ vydechla jsem, neschopna říct cokoli dalšího. Slzy úlevy se mi kutálely po tvářích. Vrhl se ke mně a objal mě tak vřele, až jsme se svalili do trávy. Moje, stále svázané, ruce nedokázaly zadržet pád. Ihned mě pustil a svým nožem zbavil pout. Znovu jsme se objali a já plakala.

Po chvíli se ode mě odtáhl a podíval se mi přímo do očí. Leskly se a zářily, ale on v nich uviděl i něco jiného. Zahlédl záblesk stínu.

„Jsem tady, musíš mi všechno říct.“ Tahle strohá věta mi úplně stačila. Mluvila jsem. Dlouho. Řekla jsem všechno. Co mi řekla Marianne, o mém strachu, o Cheorie a cestě v lese, o šípu i o přízraku.

Seděl a poslouchal. S tváří vážnou jako jeho matka, s klidem. Ani jednou mě nepřerušil.

„Omlouvám se,“ promluvil, když jsem dokončila poslední větu. „Tihle muži mají jasné rozkazy, zvlášť, když jsem pryč...“ Neskrýval svou lítost nad tím, co mi udělali, co udělali Cheorie a co se stalo.

„To je v pořádku.“ Byla jsem ráda, že zase slyším jeho hlas, třeba smutný a vážný. Žije. Mluví.

Ovázali mi koleno, ale chodit jsem mohla jen stěží.

„Takže,“ začal a já doufala, že se konečně dozvím víc, „trocha historie, abys vůbec věděla, jak důležitou věc jsi na sebe uvrhla. Jistě znáš legendu o slavné Johance z Arku. Osvobodila Francii obsazenou Brity vlastní vůlí, statečností a mečem. Krátce na to byla za osvobození Francie francouzi upálena. Byla příliš statečná, a proto musela zemřít. Minulost však ví víc než historie. Angličanů bylo mnoho a konečné dobývání plyne do ztracena. Nepodařilo se jí tenkrát zbavit nadvlády všechna města. Do dnešních dnů tam panují nepokoje. Naše rodina, jako rodina jediného potomka Johanky, dostala možnost změnit minulost, pomocí Cesty se dostat sem, do minulosti, a dokonat to, co ona už nedokázala. Kolik generací se o to už snaží... Modrý plamen dostane vždy nejstarší z dcer, v upomínku Johančiny statečnosti a spolu s ním přijímá i závazek. Nasadí vlastní život, aby dokončila její dílo. Proč myslíš, že se moje setra jmenuje...“

„...Johanka,“ dořekla jsem za něj. „Ale proč? Proč jsi ho měl ty?“ Myšlenky mi vířily v hlavě.

„To je složité... Někdo ho musí nosit. Nerad leží v nečinnosti...“ Nechtělo se mu do dalšího vysvětlování. Asi toho bylo příliš, co mi řekl. Chtěl se chránit. Instinkt byl silnější.

„A co mám udělat já?“ Chtěla jsem odvést pozornost od jeho smutné minulosti.

„Jsi teď jedna z nás, patříš do rodiny, sestro.“ Usmál se. „Naši předci nezaháleli. Byly to silné a statečné ženy. Poslední, kdo přežili a žijí po staletí, jsou přízraky. Šílení muži, kteří zakleli své duše. Společenství Velkého stromu, jak si říkají, má už jen dva členy. Dva stíny v purpurových pláštích. Zničí je jen safírové ostří Modrého plamenu.“ Zarazil se.

Bez pohnutí hleděl kamsi za mě.

„Co se...?“

„Nehýbej se!“ zašeptal a sáhl po meči u mého pasu. Neslyšně ho vytáhl a postavil se. Bála jsem se otočit, ikdyž mi několika rychlými kroky zmizel z očí.

Odvážila jsem se pohnout, až když jsem uslyšela třesk, jak narazil kov o kov. Další vteřina se stala pro stína, který se plížil lesem, osudná. Překvapený náhlým útokem odrazil pár úderů, ale dlouho odolávat nedokázal. Druhý přízrak se vynořil z lesa pár okamžiků po prvním. Ten už byl připravený a zaútočil plnou silou. Do každého úderu dával neskutečnou energii.

Se svou dlouhou dýkou byl mrštnější a obratnější než Šimon s mečem a rychle dostával navrch. Rozhlédl jsem se kolem. Všichni jen stáli a dívali se. Proč mu nepomůžou? Bojí se snad?

Šimon uklouzl po mokré trávě a meč mu vypadl z rukou. To ne! Nemůže to přeci skončit jako tenkrát! A pak, v zoufalé chvíli napětí a ve vteřině, kdy stín zvedl svou dýku vysoko do vzduchu, mě navštívil dědeček.

„Drž se svého cíle, drž se toho, co máš ráda a nikdy nedovol, aby ti to kdokoli vzal!“ Byl to sen, v jediné vteřině mi sdělil vše, co měl na srdci. „Minulost se nedá opakovat, jen změnit...“ Hlas mu slábl, odcházel. Jeho čas pro mě vypršel.

Myšlenky mi letěly jako proud pravé řeky. Ruky mi sjela k opasku a já nahmátla jeho dýku. Malou, ale tak krásnou...

„Minulost se nedá opakovat, jen změnit!“ vykřikla jsem a můj nůž opustil rozechvělou dlaň.

Otevřela jsem oči. Dva purpurové pláště ležely bez hnutí. Šimon se usmál a podal mi mou zdobenou dýku.

„Je krásná. Je její.“ Řekl to s takovou jistotou... Nosím dýku Johanky z Arku... Není to náhoda. Nic není náhoda, jen si to nedovedem vysvětlit. Osud je neuvěřitelný...