Transylvánská střední

Autor: corinne

Bearrider will never die!...prozatím..

„Jsem doma!“ Lehký dopad tlapek na podlahu mě ujistil, že Mousey už to zaregistroval. Vyskočil mi do náruče, jak to dělal vždycky, když mě vítal a já si od něj nechala olízat nos. Ve dveřích do předsíně se objevila hnědá chlupatá koule. George se vztyčil na dvě a chvíli mě pozoroval, jak se mazlím s kočkou. Když jsem svoje zvířátko konečně položila na zem, zachytil můj pohled. Tvářil se jinak než obvykle. Mračil se.

„Od koho máš tu kytku?“ Imaginárně drtil fialové gerbery v mojí ruce, ale já si ho nevšímala. Výlevy medvědího špatného vyspání šly vždycky mimo mě.

„Proč tě to tak zajímá?“ odpověděla jsem klidně a ladným pohybem otevřela skříňku nad dřezem. Oči marně pátraly po nějaké vhodné váze.

„A co...co to máš na...Elie!“ Moje ignorace už zřejmě překročila jím stanovené meze. Prudce jsem se otočila. V rukou jsem držela džbán. „Proč máš na pravé ruce prstýnek?“ pronesl pomalu a na každé slovo kladl nebývalý důraz. Začínala jsem toho mít tak akorát dost.

„Hele, pokud ses špatně vyspal, jdi si někam lehnout a nech mě na pokoji.“

„Já jsem se vyspal dobře!“ vykřikl dotčeně. „Ale ty si zřejmě neuvědomuješ s čím si zahráváš!“ Teď jsem na něj zírala nechápavě, protože mi vůbec nebylo jasné, proč sem tahá řeči o mém bezpečí.

„Jak to...“

„Stačí mi, co vidím, když otevřeš skříň!“ Nenechal mě domluvit a jen ještě mnohem víc zamotal hlavu.

„Co tím...myslíš...? Já...“

„Nedělej, že o ničem nevíš! Každý druhý kus oblečení fialový, nechodíš domů jako vždycky a dneska fialová kytka a prsten! To ti nepřijde jako důvod k mojí náladě?!“ Řval. Jeho hrdelní hlas jako kdyby se dral až z hloubi jeho duše a vlna všeho, co v sobě dusil, se přese mě přelila. Už mi to bylo jasné. „Jak jen můžeš?! Jak se jen můžeš zamilovat do upíra?! Jsou to bestie! Nemrtvé bestie!“ Vyrazil mi dech. Dokonale. Dusila jsem se vzpomínkami. Tohle byla brutálně strašlivá souhra náhod.

„N-ne...“ snažila jsem se hájit, ale dokázala jsem se jen přinutit koktat pořád dokola.

„Vždyť tě chtěl Bernard několikrát zabít!“

„Nic nechápeš!“ Vzpamatovala jsem se konečně.

„Elie, poslouchej,“ ztišil zase hlas do mírného.

„Ne, ty mě poslouchej!“ skočila jsem mu do řeči. „Fialová se mi prostě líbí. Ano, kupuju si fialový oblečení. A pokud sis toho nevšiml, mám dneska narozeniny. Zdržela jsem se u babičky a tam taky dostala tu kytku. A co se týče prstýnku...“ Odmlčela jsem se a kousla se do rtu. Medvěd na mě pohlédl s nesmírným očekáváním. Zavrčel. „Až se s někým zasnoubím, dám ti vědět,“ odsekla jsem nakonec a George se konečně uklidnil. Odfrkl si a odešel.

Ležela jsem na gauči, v uších sluchátka a dívala se na nejnovější animák, na který jsem už do kina neměla peníze. Najednou se pohovka pohnula a zavrzala. Medvěd mi olízl nos.

„Promiň,“ zakňoural a tlapou zatáhl za sluchátka. Vzhlédla jsem od obrazovky, ale bylo mi ještě hůř. „Proč brečíš?“ špitl a strčil si hlavu pod mou paži.

„Máma,“ hlesla jsem a polkla další slzu. Plakala jsem z poloviny vzteky, z poloviny bezmocí.

„Vím, co by ti teď pomohlo,“ zavrněl a přimkl se ke mně ještě pevněji. „Vypadneme odsud.“

„Kam?“ popotáhla jsem a zase zadržovala slzy.

„Tak jedeš nebo ne?“ zeptal se najednou tak tvrdě. Kývla jsem a vysmrkala se. Z trucu pojedu. Chovala jsem se dětinsky, ale neměla jsem v tu chvíli chuť na milosti. „Fajn, sbal si na tři dny. Odjíždíme za hodinu.“ Odtáhl se ode mě a já se celá zmatená vydala po schodech do pokoje. Jako zmámená jsem vytáhla kufr a začala do něj rovnat oblečení.

V letadle nefungovala klimatizace nebo co a já se málem udusila vedrem. Začala jsem litovat, že nejsem doma v posteli. Vypotácela jsem se ze dveří a po přistavených schodech dolů. Nad budovou letiště svítil neonový nápis Sibiu airport. Rumunsko... No jistě, vždyť tady táta půl roku pracoval, proto jsem to věděla. Ale co tady...? Ptala jsem se sama sebe a hned si taky sama odpovídala, když jsem s Georgem procházela liduprázdným terminálem. Bylo tady mrtvo a ticho. Upíři přece! Transylvánie je odkud jen kousek... Ale proč upíři...? Dva hlasy v mé hlavě se neustále hádaly.

„Georgi, počkej!“ Medvěd už byl venku ve tmě, na ulici, ale já se zastavila těsně před prahem prosklených dveří. Všechno ve mně křičelo, že vyjít tam ven, v noci, i když s Georgem, je sebevražda. „Je to šílenost! Já...já se bojím...“ Hlas mi začal padat do hysterie. Medvěd se s povzdechem otočil a vrátil se těch několik kroků do záře světla, které sem dopadalo z haly za mnou.

„Kdo jsi?“ zeptal se odměřeně.

„Člověk,“ řekla jsem první, co mě napadlo. „Obyčejný člověk, který se bojí upírů. A po kterém jde jeden z těch nejkrutějších upírů na zemi.“ George to přešel tiše, jen s úšklebkem, který měl znamenat něco ve smyslu, že jsem asi ještě neviděla krutého upíra.

„Ne. Jsi Medvěd. Jsi Medvědi jezdec,“ pravil pevně a dodal mi tím alespoň ždibíček odvahy, abych udělala ten jediný krok ze světla a z pomyslného bezpečí do divoké temnoty. Celá jsem se třásla. To se mi ještě nikdy nestalo, abych se bála v takovém rozsahu.

Tolikrát mi šlo o život a tolikrát jsem měla strach, ale tohle byl úplně jiný pocit. Možná proto, že teď jsem věděla, proč mi hrozí nebezpečí. Norbert měl opravdový důvod mě zabít. Nedbala jsem jeho varování, budu muset nést následky.

Společně jsme kráčeli tichým městem a já pomalu nabírala odvahu, když jsem nikde cestou nezahlédla žádného krvežíznivého tvora.

„Georgi...“ Medvěd se zastavil. „Jak...jak sis mohl myslet...že...já...a Bernard...?“ Znovu si povzdechl.

„Bylo tolik věcí, co na to jasně ukazovaly... Jsi příliš mladá na to, abys věděla, co by to znamenalo. Pro tebe. Pro mě. Pro všechny. Musíme být opatrní. A hlavně já. Musím na tebe dávat pozor.“

„Promiň,“ špitla jsem a opět pomalu vykročila. George to nechal tak a vedl mě skrz celé město. Až jsme zahnuli za roh a já viděla, že ulice je slepá.

Přímo proti nám se tyčil jistě nedávno dostavěný několikapatrový dům. Vypadal moderně a na obyčejný panelák i dost přepychově. Takových domů tady ale byly desítky. Jen tenhle, právě tenhle v této ulici, mi naháněl hrůzu.

Medvěd zastavil hned na rohu a upřeně sledoval konec ulice i rozsvícená okna, jako kdyby nás to mohlo sežrat.

„Půjdeš do toho domu naproti.“ Ani se nepohnul, jen mluvil. Já chtěla vykřiknout a pohltila mě panika. „Musíš udělat přesně to, co ti řeknu.“ Mluvil přísně, a tak jsem jen odevzdaně kývla. „Vchodové dveře budou otevřené. Projdeš přízemí i první patro a teprve ve druhém patře zazvoníš u dveří, které jsou přímo naproti schodišti. Žádných jiných se ani nedotkneš, je to jasné?“ Zase jsem přikývla a pak se nesměle zeptala:

„Copak ty se mnou nepůjdeš?“ Otočil hlavu a změřil si mě pohledem.

„Zabili by nás. Oba. Jen běž a ničeho se neboj. Zvládneš to.“ Postrčil mě čumákem do ulice.

„Takže tomu mám rozumět tak, že v tom domě žijí...u-pí-ři?“ snažila jsem se krotit svůj hlas a zároveň se podívala dozadu po medvědovi. Nebylo po něm ani vidu ani slechu. „Tak fajn, když sama, tak sama.“ Nadechla jsem se a vykročila prostředkem ulice k obyčejně neobyčejné stavbě na jejím konci. Odevšad sálal strach a možná i smrt, ale to jsem si neodvažovala připustit.

Vzala jsem za kliku a lehké dveře se otevřely bez vydání sebemenšího zvuku. Světlo v chodbě se samo rozsvítilo, když jsem vkročila na první schod. Stoupala jsem vzhůru a míjela pořád ty samé dveře. Všechny byly naprosto stejné. Dřevěné, bíle natřené, s černou rohožkou před každými z nich. Ta neustálá symetričnost byla o to děsivější.

Druhé patro, dveře naproti schodům... Třesoucím se prstem jsem zmáčkla zvonek. Nejdřív nebylo slyšet nic a pak kroky, jak se přibližují ke dveřím. Ovládla mě panika, v krku jsem měla sucho a nebyla bych schopná ničeho, kdyby se teď otevřely.

„Á, to jsi ty...“ Uslyšela jsem hlas tlumený dřevem a vzápětí se dveře rozlétly dokořán. V nich stál vysoký štíhlý blonďák s měkkýma modrýma očima. „Pojď dál,“ přivítal mě Alex se širokým úsměvem poněkud škrobeně. Neskutečně se mi ulevilo a musela jsem se napomenout, abych mu neskočila kolem krku.

Protáhla jsem se kolem něho a on potichu zavřel dveře. Dovedl mě do prostorného obýváku a posadil na pohovku.

„Jsi nějaká sešlá,“ zadíval se na mě a zamračil se, „nechceš třeba kafe?“ Kývla jsem a stále nebyla schopna mluvit. Až po pár minutách, které strávil v kuchyni, se mi hrdlo poněkud uvolnilo. Podšálek zazvonil o skleněný stolek.

„Geroge mi řekl, že sem mám jít...proč?“ Hlas zněl chraplavě a stále se ještě trochu třásl.

„Proč? To já nevím.“ Sedl si naproti mně. „Řekni mi, co se stalo. Dejme tomu od dnešního rána až do té doby, než tě medvěd opustil.“ Vyprávěla jsem mu tedy, co se mezi námi událo. Jak mě George obvinil a jak jsem to nebrala vážně.

„Asi má o mě strach, což chápu, ale on zase musí pochopit, že s upírem bych nikdy nechodila,“ ukončila jsem vyprávění a slovo nikdy vyslovila s nebývalým důrazem. Jedinou vteřinu jsem zahlédla na jeho tváři výraz zklamání. Zase. Nechala jsem to být. Už jsme to vyřešili dávno a já nepotřebovala další problémy.

„Ano, bojí se o tebe. Ale i o sebe.“ Na čele se mu objevila hluboká vráska. „Vím, o co mě chtěl požádat. Jdeme.“ Prudce se zvedl, popadl mě za ruku a táhl ke dveřím.

Světlo na chodbě se rozsvítilo, když zamykal. Klopýtala jsem za ním po schodech. Někam dolů. Minuli jsme hlavní dveře a najednou se před námi rozevřela hladová hlubina v podobě schodů mizejících v temnotě.

„Kam to jdeme?!“ vykřikla jsem, ale to už mi pod nohama zmizelo cokoli, co bych mohla vidět. Poslední metry už jsem letěla po hlavě do prázdna, co končilo betonovou zdí. Bolelo mě snad úplně všechno, ale ten pocit se okamžitě vytratil, jakmile se mě dotkl.

Vzal mě do náručí a kopnutím rozrazil dveře, které jsem nemohla vidět. Byla tam stejná tma jako tady dole a neuvěřitelný vítr. Na obličeji mi přistály noviny.

„Přeci do metra,“ zašeptal a vyšel na podzemní perón. Vítr se utišil a všechno kolem ztichlo. Pořád mě držel, a když jsem uslyšela další vlak, ztuhla jsem. Proč si nemůžu normálně stoupnout na zem?

Uběhlo pár sekund, ale neslyšela jsem, že by ten vlak měl v plánu brzdit. Chvíli byl slyšet jen ohlušující zvuk vzduchu a pak jsem stála na pevné podlaze rychlíku. Takhle nastupují upíři...proběhlo mi hlavou. Ale to bylo všechno, co jsem stihla za tu krátkou chvíli klidu, než mě znovu popadl a vyskočil na nástupiště. Stejně černé jako všechno kolem.

Pak jsem cítila, že stoupáme vzhůru a i tma o něco zšedla. Najednou jsem viděla. Skrz prkna stodoly prosvítaly sluneční paprsky a vonělo tu seno. Seno a...

„Pojď, spěcháme.“ Mlčky jsem ho následovala, když dlouhými kroky zamířil kolem kupy sena, která dosahovala až skoro ke stropu.

Ze stojanu vzal jedno ze sedel a vrazil mi ho do ruky. Zůstala jsem stát a jen na něj nechápavě zírala.

„Ten grošák úplně vzadu,“ prohodil, sám popadl sedlo hned vedle a průchodem bez dveří se ztratil...ve stáji.

Tahle budova už byla z kamene. Koně vystrkovali hlavy do uličky a vzrušeně řehtali; byli rádi, že se zase něco děje. Prošla jsem až úplně dozadu k poslednímu boxu. Stormy, shagya – arab, přečetla jsem na cedulce na dveřích. Odsunula jsem západku a vklouzla dovnitř.

Kůň na mě zafrkal, ale stál klidně, když jsem na něj hodila sedlo a sehnula se pro podbřišník. Sáhla jsem po uzdečce, co visela na háčku zvenku na stěně stání.

„Můžeme?“ ozvalo se téměř vedle mě a já si teprve teď všimla, že Alex už stojí s ustrojeným koněm v uličce. Kývla jsem a otevřela dveře boxu dokořán. Stormy mě poslušně následoval ven.

Nasedli jsme a upír se po mě ohlédl. Už měl zase svůj pršiplášť jako ve vlaku, ale tentokrát se usmíval. Když viděl, že už jsem v sedle, pobídl svého vraníka do cvalu. Beze slova jsem ho následovala.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se, když si mé tělo opět přivyklo na western a na ladné dlouhé skoky koně.

„Do školy,“ pravil tajemně a mě se v tu chvíli stáhl žaludek. Škola?! Z jedné jsem teď vypadla a do jiné se řítím...vážně super.

Víc jsme dlouhou hodinu ani jeden nepromluvil. Až do té doby, než jsem uviděla cíl naší cesty. Na jednom z vyšších vrcholků se tyčila monumentální stavba hradu. Obrovského hradu. Vzhůru vedla široká kamenitá cesty.

Brzy už neokovaná kopyta našich koní klapala po dlažbě na nádvoří. Alex seskočil a nechal koně, ať si jde, udělala jsem to po něm, protože nic jiného mě nenapadalo. Vešli jsme dovnitř otevřenými hlavními dveřmi do haly, která byla úplně prázdná. Pak po schodech nahoru... A to bylo všechno, co jsem si pamatovala.

Přišlo mi, že chodíme stále v kruhu. Přesně jako na Întuneric. Dokonalé upíří bludiště... Samé chodby, průchody a schody...a žádné dveře... Až jsem uviděla konečně první na konci jedné z chodeb.

Upír se před nimi zastavil a otočil se na mě. Očima se mě snažil uklidnit a ukolíbat. Vrhla jsem na něj nechápavý pohled.

„Mám tě rád,“ stočil svůj pohled opět ke dveřím, sotva dva kroky před námi, a objal mě kolem ramen. Proč to říká...a zrovna teď? „A tak bych měl...měl bych...“ pevně semkl rty.

„Tak co je?“ nevydržela jsem to, vymanila se z jeho objetí a snažila se vyčíst z výrazu tváře cokoli, co by mi napovědělo.

„Měl bych...měl bych ti zavázat oči.“

„A to jako proč?!“

„Elie, ale ty...“

„Ne!“ skočila jsem mu do řeči. „Ne, pokud to není životně důležité.“ Žádná tajemství nebo...co nejmíň tajemství. Jeho oči propalovaly dveře, jak se snažil bojovat sám se sebou. Dveře místo mě.

„Fajn,“ pravil nakonec ponuře. Pak se opřel do dveří a otevřel obě křídla dokořán. „Jdi a nezastavuj se,“ prohodil ještě přes rameno a vykročil další chodbou rovně k dalším dveřím.

Překročila jsem pomyslný práh. Bylo tu spousta skříní. Prosklených vitrín jako v muzeu. Stály po obou stranách červeného koberce na zemi. Z nich hleděly pobledlé tváře...lidí. Rychle jsem odvrátila zrak a snažila se dívat pořád jen dopředu; krok za krokem.

Už mi to začínalo jít, když jsem zahlédla letmý pohyb. Instinktivně jsem otočila hlavu a uviděla...

Díval se na mě prázdnýma očima bez života, ale já věděla, že mu tluče srdce. Zastavila jsem se v půlce kroku. Zastavila se a zírala na to, co jsem měla před sebou. Položil ruku na průhlednou stěnu v nesmírné touze uniknout odtamtud.

„Jdi a nezastavuj se,“ zašeptal mi kdosi do ucha, „nebo skončíš mezi nimi.“ Trhla jsem sebou. Jak tohle může říct? Po tom všem... A zrovna on...

Pohled jsem dokázala odtrhnout je stěží. A udělat ještě těch pár kroků ke dveřím bylo těžší, než cokoli jiného. Odejít a nic neudělat. Nepromluvit, neprotestovat.

„Vybrala sis to sama,“ ušklíbl se a vzal za kliku.

Vstoupili jsme do malé pracovny prosvětlené jediným oknem. Za stolem seděl postarší muž, a když nás uviděl, vzhlédl od své práce. Alex klidně došel až k němu.

„Budeš vyprávět tady dámě kus upíří historie.“ Muž se zachvěl, když uslyšel jeho hlas a já se zachvěla, když jsem slyšela, co řekl. „Tu část, která následuje po poslední bitvě s medvědy.“

„Ne, to ne...vždyť je to...ještě dítě...“ promluvil pak nejistým hlasem. Na to se upír nahnul, chytil ho pod krkem a mrštil jím na zem, do kouta pod okno.

„Uděláš, co říkám nebo budeš mít život ještě horší, než máš teď,“ procedil skrze zuby. „Jsi jen bídný pes a budeš mě poslouchat!“

„Dobrá, dobrá, pane, omlouvám se...“ sípal muž a zvedal se ze země, „jen nechci, aby...“

„Začni, tedy,“ pokynul mu Alex, nabídl mi židli a sám se posadil na okenní parapet, „poslouchám.“ Ten člověk se dobelhal zpět a ztěžka dosedl do svého křesla.

„Jsem lovec,“ pravil pomalu a s dlouhým povzdechem. „Jsem lovec upírů. Bývalý. Ale oni mě nezabili. Vím toho příliš na to, aby mě mohli zabít. Vím o nich skoro vše...“ Na chvíli se zasnil, když vzpomínal na doby dávno minulé, než pokračoval. „Můžu žít, ale vybírají si za to krutou daň,“ oběma rukama se chytil za krk a pohlédl na Alexe, který se jen ušklíbl. „Věř mi, že bych radši zemřel spolu s ostatními. Na tohle jsem už moc starý. Vyčerpává mě to stále víc a víc, ale pořád se to nemůže dobrat konce. Dělám jim tu učitele. Ts, učit ty nemrtvé stvůry o lidech. No a pak se jim starám o tu zoologickou zahradu, co tady nechal zřídit sám Drákula na své náklady. Pro ně je to nesmírná pocta...pro mě ta největší potupa. Sloužit upírům, co víc, být skoro jako jeden z nich. Není nic horšího, co můžou udělat lovci, než tohle.“

Ozvalo se zaklepání a po chvíli vstoupil kluk. Černovlasý, asi tak v mém věku, spíš mladší. Řekla bych o něm, že se mi líbí...kdyby to nebyl upír. Už od pohledu jeho bílá kůže zářila, i když v místnosti bylo světla dost.

„Pane profesore, nesu vám tu práci, jak jste chtěl.“ Pak se zarazil a jeho milý nenucený výraz obyčejného chlapce se změnil v divoký a hladový, když si všiml, že kromě toho muže sedím naproti i já.

„Počkej chvíli za dveřmi, Robine,“ promluvil učitel klidně, „nebo přijď zítra, mám volný celý den.“ Kluk kývl. Alexe v koutě ani nepostřehl. Věnoval mi ještě jeden pohled a já zahlédla opět to zajiskření jako už mnohokrát. Malinko jsem se pousmála, ale spíš jen tak sama pro sebe.

Dveře se zase zavřely a na pár sekund nastalo ticho rušené jen mým dechem. O pár úderů srdce později muž prolomil ticho dalším vyprávěním. Věděla jsem, že to udělal proto, protože se na něj upír u okna celou dobu díval.

„V těch šťastných časech, kdy jsem se ještě toulal s jasanovým lukem, skončila válka mezi upíry a medvědy poslední velkou bitvou. Tenkrát se všichni upíři vydávali mezi obyčejné lidi a proměňovali je na potkání. Z měst se do divočiny vrhali další a další. Byli všude. Snažili jsme se, jak se dalo. Povolávali jsme nové bratry a zabíjeli je hned po proměnění. Zastavili jsme největší nápor, ale pak se stalo něco, co veškerou naši práci zničilo. Upíři už neutíkali. Zůstávali mezi lidmi a žili jako ostatní. Ztratili jsme přehled o jejich počtu a je možné, že někteří z nich žijí mezi lidmi dodnes.“

„A to je to důležité,“ přerušil ho Alex. „Nemáš někde ve svém okolí, kdekoliv, upíra, aniž bys to o něm věděla?“ otočil se na mě a já ztuhla. Pátrala jsem v paměti a najednou mě polil studený pot, když se mi vybavila jedna vzpomínka. Docela nevinnou.

„No...já nevím... Tedy nevím to přesně...“ Pohlédl na mě se zájmem a já mluvila dál. „Jedna holka...ve škole. Chová se...no...divně.“

„Konkrétně?“ seskočil z parapetu a přišel ke mně blíž.

„Vypadá jako z předminulého století. A pořád se po mě tak divně kouká... Mám pocit, že mě pronásleduje...“

„Ano, tohle chtěl George, tohle přesně chtěl,“ prohlásil zamyšleně. „Aby sis uvědomila nebezpečí, které ti hrozí takřka na každém kroku.“

„To mi to nemohl říct normálně?“ Zavrtěl hlavou.

„Neuvědomila by sis to tak, jako teď.“ Zhluboka se nadechl a vykročil ke dveřím. „Děkujeme, lovče,“ usmál se, „a ty pojď, musíš domů,“ otočil se na mě. Vstala jsem. S rukou na klice se však náhle zarazil. „Je tam něco...“ Zlehka ji stiskl a pak trhl k sobě.

Dovnitř se po dřevěné desce sesulo tělo. Člověk. Upír. Ten chlapec, co přišel za profesorem. V levé lopatce mu tkvěl šíp. Znak složeného listu, vypálený v bílém dřevě, bylo první, co upoutalo mou pozornost. Jasan. Co jiného mohlo tomu klukovi vzít tolik síly?

Poklekla jsem k němu. Blbej reflex! Vypadal slabě, ale když ucítil, že je vedle něj živá bytost a že je na dosah, hmátl mi po ruce. Ucukla jsem právě včas. Jistě, potřebuje krev. To už u něj klečel i Alex. Vytrhl mu šíp ze zad a začal vracet mrtvý život.

„Ještě, že nezasáhl srdce, to by byl malér,“ řekl, ale já ho neposlouchala, protože na mě mrkl ten muž za stolem. Vrátila jsem se k němu.

„Ta dívka, ta...ta, jak tě chtěla zabít...“ Hrklo ve mně. Anet? Anet?! No jistě, že ano...žádná jiná mě zabít nechtěla...

„A-anet?“ dostala jsem ze sebe.

„Anet. Dávej si pozor. Ona tě neušetří.“ Překvapeně jsem na něj pohlédla.

„C-co? Copak my...?“

„Chystá se něco velikého. A důležitého. A je už málo času.“ Začal šeptat a já musela pořádně poslouchat, aby mi nic neuniklo. „A doba lovců opět nastane. Já sám pomstím všechny, co jsem znal a co skončili v jejich spárech. Desetkrát. Vrátí se. A brzo.“ Jakmile to dořekl, ozval se ostrý svist a vzduch proťal výkřik.

Alex klečel u toho kluka. Do boku měl zabodnutý šíp. Se symbolem jasanového listu. Šíp bez kovu, smrtící a zákeřný. Leželi teď oba dva vedle sebe. Vrhla jsem se k němu a on mi stiskl ruku. Slabě. Jako člověk.

„Ten chlapec spí,“ sípal, „a bude spát ještě pár dní. Pak bude v pořádku.“ Těžko jsem zadržovala slzy.

„Zachránil jsi ho a sám...“

„Tak to prostě má a musí být. Jasanové dřevo, do srdce, znamená konec. Vždycky a všude.“

„Ne...přeci musí existovat možnost...“ První má slza sklouzla po tváři a vpila se do jeho kabátu.

„Uvědomuješ si vůbec, co děláš?“ bolestně se usmál. „Zachraňuješ upíra. Ty chceš, aby upír žil.“ Druhá slza, třetí...a čtvrtá.

„Ale ty nejsi...“

„Jsem upír jako každý jiný. A ty jsi medvěd. Medvědí jezdec. Ty musíš přepsat dějiny.“

„Ale jak? Jak?! Co mám...?“ hlas se mi zlomil ve vzlykot.

„Vezmi si moje klíče, budou se ti hodit.“ Sáhla jsem do hluboké kapsy a vylovila velký svazek nejrůznějších klíčů. Stále jsem však nechápala. „Já nikdy válku nechtěl,“ pokračoval už skoro zoufale. „Nesmí k tomu dojít, nesmí. Nesmí! Musíte...se...bránit.“ Tvář se mu zkřivila bolestí. „Vyřiď mé díky Georgovi a taky...všem ostatním. Teď je musíš chránit ty, jezdče,“ naposledy se pokusil usmát a pak mu ty nádherně modré oči zhasly. Měl v nich cosi...skutečného a já cítila, že teď se tou jeho skutečností mám stát sama.