G-Dřevo

Autir: corinne

Sportem k trvalé invaliditě.

Bearrider is coming...

„Já nemůžu za to, že rosteš jako dříví v lese.“ Vedla jsem s Georgem zase jeden z našich výchovných rozhovorů. Seděl u mě na posteli s hlavou v tlapách; vypadal trochu komicky. „Měl bys chodit někam do společnosti.“ Tentokrát jsem si však připadala spíš jako psycholog než vychovatel.

„Ale kam? Řekni mi kam!“ Méďa už skoro brečel a já mu nedokázala poradit.

„Seš moc velkej. A...taky tlustej.“ Po těchto mých slovech zvedl hlavu a v očích mu zlověstně zajiskřilo. To mě ovšem z klidu nevyvedlo. „No podívej se na sebe. Jen se podívej.“ Postavila jsem před něj svoje obří zrcadlo.

„To jsou chlupy,“ zabručel a znovu začal natahovat.

„Jo, chlupy. Teď v zimě to na ně můžeš svádět, ale co v létě. Srst ti vylíná a co budeš dělat?“ To byla rána pod pás. A dost prudká.

„Co mám dělat?“ zaúpěl a mě ho už skoro přišlo líto. V duchu jsem se okřikla a raději začala přemýšlet.

„Začni třeba s nějakým sportem,“ vyhrkla jsem první věc, co mě napadla. George mlčel. „Tak třeba...“ Snažila jsem se uhájit situaci, ale marně. Marně jsem přemýšlela o sportu, který by byl vhodný pro medvědy. Pak jsem si vzpomněla na týden strávený na horách, na Tóšu a na tu krasojízdu. „Lyžování ti jde skvěle.“ Snažila jsem se, aby to znělo nanejvýš zamyšleně.

„Lyžovat se může jen na sněhu. Ten je jen v zimě a zima není delší než tři nebo čtyři měsíce.“ Nijak mi to neusnadňoval. Proč taky.

„No tak...no... Kolektivní sporty můžeme rovnou vyškrtnout. A na veškerý závody můžeš zapomenout. Když by nás nevyřadili za doping, tak za zastrašování soupeřů.

„A co Bernard?“ začal se zajímat. Při jméně upíra, co mi už tolikrát zkomplikoval život jsem se ušklíbla. Kdybych ho už nikdy neviděla, nevadilo by mi to. V odpověď jsem si jen povzdechla.

„Po krvi se netloustne.“ Medvěd se zatvářil kysele, ale započala jeho druhá etapa zatvrzelého mlčení.

Pomalu, ale jistě jsem toho začínala mít dost. Moje malá trpělivost se už značně zcvrkla.

„Co kdyby sis taky jednou tu srnku ulovil a ne jen ležel v křoví a čekal, až ti nějaká přiběhne pod nos?!“ Vyznělo to možná ostřeji, než jsem chtěla, nicméně to zabralo.

Náhlý nával vzteku z medvědí neochoty k pohybu mi vnuknul další nápad. Než stačil cokoliv odpovědět, vypálila jsem na něj novou myšlenku.

„Tak se občas proběhni. Celý den v lese stejně nic pořádnýho neděláš.“ Tahle nabídka už měla i svůj ohlas. George zvedl hlavu, ale pak se zase schoulil do klubíčka.

„Když mě to samotného nebaví,“ zamumlal do své husté srsti, že ho bylo sotva slyšet.

„Tak si řekni Bernardovi.“ První bytost, schopná ho dohonit, co mě napadla. Medvěd najednou ožil až moc.

„Ten ať se tu ani neukazuje!“ Slzy byly najednou ty tam.

„Byl to jen návrh,“ začala jsem se hájit, i když jsem věděla, že to nemá smysl. Odfrkl si a zamumlal cosi, co jsem radši ani nechtěla slyšet.

Po chvilce oboustranného mlčení, v němž já byla ta, co stále ještě přemýšlela, na mě pohlédl svýma velkýma medvědíma očima. Jistě se pokoušel o ty psí, ale z medvěda psa neuděláš, i kdyby bydlel u vás na gauči a způsobně papal z misky.

„A nechtěla bys třeba ty?“ zakňoural. Chvíli mi trvalo, než jsem přemohla úsměv a pak rezolutně prohlásila:

„To teda rozhodně ne. Myslíš, že mám tak dlouhý nohy a tolik přebytečný energie?“

„No, já myslel...jak...na těch lyžích...“ koktal rozpačitě a mě pomalu začínalo svítat.

„Měla jsem co dělat, abych nespadla. A po tom výletu k Anet mě ještě dva bolelo celý tělo.“ Vstala jsem a konečně se začala převlékat. Měla jsem v plánu si dneska ještě zajezdit. V tu dobu už jsem věděla, že nás s Vikim čekají parkurové závody a rozhodně jsem nechtěla skončit poslední.

Když jsem se soukala do džínů, pohled mi padl, jako vždycky, na neforemnou hromadu pod oknem. I když ta hromada byla vlastně pečlivě srovnaná na trámu čouhajícím asi tak půl metru nad zemí ze zdi, náhodného pozorovatele by asi zaujala. Byla přes ni přehozená stará deka, aby se jí snad něco nestalo.

„Takže to nepůjde?“ pípl znovu a bylo vidět, že mu na tom docela záleží. Totiž na tom běhání a jeho vzhledu. Tentokrát jsem se však pousmála. Dneska ze mě nápady přímo sršely.

„Ale půjde. Jen to chce těžší kalibr.“

***

„To po mě nemůžeš chtít!“ vypískl. Později večer toho dne jsem George vzala do pokoje a odkryla to něco. „Tohle ne. Cokoliv jiného, ale tohle ne,“ protestoval. Byla jsem to však já, kdo mohl vydírat. „Nepřinutíš mě k tomu ani za milion let!“

„Ale no tak, vždyť o nic nejde. Jen to zkusíme,“ začala jsem po dobrém.

„Nevadí mi ta věc. Vadí mi od koho je. Když si představím, že právě tahle věc bude mezi námi stát, brr. Jen ta myšlenka je hrozná!“

Schovávala jsem tam sedlo. Sedlo od Bernarda. Od Vánoc ještě nebylo na koni, protože Vikimu by bylo moc široké.

Taky mi vadilo, že se bude mezi nás stavět upíří věc, ale bylo to v tuto chvíli jediné řešení. Nakonec se i jeho hrdost podvolila a zaslepen vidinou štíhlé linie, se značným odporem v hlase, souhlasil.

***

„Nikdy by mě nenapadlo, že ti to dovolím,“ bručel, když jsem mu příštího dne brzo ráno přehodila sedlo přes hřbet. Musel běhat nejméně dvakrát denně, aby shodil alespoň pět set kilo.

„Dovolil jsi,“ usmála jsem se a marně hledala v husté srsti pod jeho břichem ten nejdůležitější řemen.

„Neutahuj to moc,“ brblal. Konečně jsem podbřišník našla a uvázala ho, zatím jen na volno, ke kovové přezce na sedle.

„Kdybych ti to neutáhla, sedlo se přetočí a já skončím na zemi,“ konstatovala jsem jen jakoby mimochodem.

„No jo, pořád,“ začal se ošívat.

„Nemel sebou nebo s tebou nikam jezdit nebudu.“ To ho poněkud uklidnilo a já konečně mohla dodělat poslední úpravy. Prohlédla jsem si svou práci a přitom přejela dlaní po polstrovaném posedlí.

Kůže tady byla obrácená tou semišovou stranou nahoru, aby se jezdci sedělo co nejpohodlněji. Ozdobné cvočky, o kterých jsem nepochybovala, že jsou ze stříbra, se leskly v záři vycházejícího slunce. Pohladila jsem hrušku i bočnice. Materiál byl tak nepřirozeně jemný... Ne. Nikdy. To by George poznal. Ne, není to lidská kůže. Ať si je třeba hadí, klokaní nebo velrybí, ale... I když to byly jen myšlenky a ne slova, uvízl mi ten kousek věty v krku a chtěl mě udusit.

„Tak co je? Jedem nebo co?“ Méďa rozlomil tiché ledy mého zahloubání. Vsunula jsem tedy beze slova nohu do třmenu a lehce jako nikdy se vyhoupla nahoru.

„Na co čekáš?“ ptala jsem se nervózně, když dobré dvě minuty jenom stál a mlčel.

„No...co teď?“ Zněl nejistě. Obrátila jsem oči k nebi a začala přemýšlet, jestli je tak blbej nebo to jenom dělá z trucu.

„Jdi krok...em.“ Uvědomila jsem si ten prokletý zvyk a umínila si, že se ho musím zbavit. Žádné pobídky, žádné chválení ani pamlskování a žádná snaha o výchovu.

„Tak co mám dělat?“

„Prostě běž,“ vyhrkla jsem a ihned ucítila, jak se mu napjaly snad všechny svaly v těle. „Ale poma...“ Větu už jsem nestačila doříct, jelikož to se mnou škublo dozadu a já se jen zapřela do třmenů a marně hledala nějaké zaměstnání pro svoje ruce. Obyčejně držely otěže. Teď, když jsem našla ztracenou rovnováhu po krkolomném startu, se instinktivně zabořily do husté srsti.

Tak takhle to asi nepůjde...napadlo mě, když jsem v jedné ostřejší zatáčce málem udělala přemet vpřed. Zmohla jsem se jen na bezmocné:

„Stůj!“ Zastavil a sklonil hlavu téměř k zemi. Setrvačnost mnou mrštila někam do prázdna. Tvrdě jsem dopadla na záda a zalapala po dechu. „Takhle by to nešlo.“ Rozkašlala jsem se a George se přikolébal, aby mi olízl špinavou tvář. Byla to omluva. „Poběžíš pomalu a zatím jen klusem. To snad zvládneš, ne?“ Kývl a zaleskly se mu oči. Znovu jsem nasedla.

Dvoudobý chod na medvědovi působil poněkud jinak než na koni. Chlupatá koule se nepohybovala tak lehce.

„Dobrá, teď můžeš zrychlit.“ Pořádně jsem se napřímila, abych měla větší stabilitu. Zvíře pode mnou naskočilo do cvalu.

Klidné a pomalé tempo bylo prakticky stejné, jen nohosled se změnil. Ranní vzduch vířil všude kolem a teplo slunce se rozlévalo už i ve stínech lesa.

„Co bys říkal tomuhle,“ nadhodila jsem, když jsme se už poklidným krokem vraceli domů, „Jezdec na medvědovi. To zní, co? Bearrider is only shadow of your fear...“ George se zastavil a jedním okem na mě pohlédl.

„Takže se nezlobíš?“ začal opatrně. Zavrtěla jsem hlavou.

„Samozřejmě, že ne. Jen se oba musíme naučit sehrát myšlenky.“ Odvrátil hlavu a pokračoval opět v chůzi. Cítila jsem, jak se uvolnil.

Do slunečního svitu kráčel k obzoru obrovský medvěd a na jeho hřbetě hrdě seděl jezdec, jehož jméno se budou bát lidé i vyslovit. Až přijde jejich čas...