Nová stopa

Autor: corinne

Možná jsem dětinská, ale radši být dítětem a dokázat snít, než být dospělá a nedokázat žít.

Co jednou skončí, nikdy už nebude tak, jako předtím. Všechno začíná znova, zapomeň na minulost, žij pro budoucnost, netrap se lidmi, kteří se trápí kvůli tobě. Neřeš to, co bylo, těš se na to, co bude.

Nikdy se nevzdávej. Pokud upadneš...postav se. Nezáleží na tom, co se stalo včera. Dnes je opět nový den. Je to na tobě, aby ses znovu vrátil na cestu. Je to na tobě, aby ses dostal blíže ke svým cílům a snům. Zvládneš to.

Bylo pondělí a poslední týden před vánočními prázdninami. Po sněhu ani památky, jen bláto a mlha. Už od bitvy jsem si začala víc všímat lidí, kteří byli nějak zranění. Od rukou a nohou v sádře, až po chybějící končetiny. Kdoví, kolik jich bojovalo na naší straně a kolik na straně upírů. Ptát jsem se jich rozhodně nechtěla. Měla bych pak nutkání je dobíjet a to by na nádraží vypadalo asi dost šíleně.

Po dlouhé době jsem taky uviděla Honzu, jak vchází do třídy. Pravou ruku měl až po rameno zasádrovanou, byl bledý a já odhadovala, že několik nocí pořádně nespal. Neskutečně se mi ulevilo, protože jednorožci v bitvě neměli co dělat a on už vůbec ne. Když pak nepřišel do školy, myslela jsem, že je konec. Blbec. Dala bych mu facku, kdyby neměl tu ruku. Kdo mu říkal, ať tam rožce vodí? Byli z nich všech skoro nejslabší. Přitočila jsem se k němu a tiše špitla.

„Tak co?“ On jen sklopil oči a zavrtěl hlavou.

„Ani jeden,“ zamumlal si spíš pro sebe, než pro mě. Umřeli. Ty bestie zabily všechny jednorožce...

„Chceš se pomstít?“ zeptala jsem se polohlasem, ale stejně si nás nikdo nevšímal. Nic neřekl, jen kývl. To mi stačilo. Bylo to dost na to, abychom měli dalšího na své straně. „Já taky,“ řekla jsem nahlas a s potěšením pozorovala, jak zvedá hlavu a jak se mu rozjasňují oči. „Ale teď ještě ne. Musíme počkat.“

***

Venku už několik dní vytrvale pršelo. Kapky stékaly po mém arabském kabátě do kaluží a pak i do jehličí. Šli jsme jen tak bez cíle, já a George, a medvěd mi vyprávěl nejnovějším dění v medvědím středu.

„Berou tě jako mučednici. Jako živoucí legendu. Legendu, co přežila vlastní smrt.“ Znělo to epicky. Naprosto epicky a dokonale. Jak se všichni ze všech sil snažili zastínit to, že jsem vlastně ještě pořád obyčejný jezdec a ne upír. A dařilo se jim to. Byl sice podzim, ale pro medvědy už zima skončila a nastává dlouhé jaro. Stará doba už není a nastala nová.

„Zima pominula, na zemi se objevují květy. Navrátil se čas zpěvu,“ pronesl slavnostně George, když jsme vyšplhali na kopec a shlíželi do údolí. A mě v tu chvíli bylo jasné, že teď nastane dlouhé období písní.

Dlouho jsme jen stáli a zhluboka dýchali volný vzduch svobody. Přestalo pršet, mlha se zvedla a dokonce se objevilo i slunce. A v ten okamžik, kdy se mě dotkly první paprsky a příjemně začaly hřát, zaslechla jsem tichý tón píšťaly. Přesně takový, jako před půl rokem na slavnosti. Hrála veselou melodii. Truchlení skončilo.

Opět jsme vykročili a přitom poslouchali. Z každého koutu lesa zaznívala jiná píseň, ale všechny byly krásné a radostné, aby patřičně oslavily všechny hrdiny, novou dobu a vítězství.

„Loňská zima byla mírná, protože nám slunce dalo jasný paprsek v podobě jezdce. Letošní zima bude mírná, protože jezdec přinesl mír.“ Georgovi ani nepřišlo divné, že jsem obzvlášť tichá. Na všechno jsem odpovídala jen pohledem upřeným kamsi hodně daleko, do časů, které teprve přijdou.

„Jen jestli se neradujeme předčasně,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe.

„Dívko, ty mě vůbec neposloucháš. Říkal jsem přece, že celý Drákulův rod odešel do věčné temnoty a už nikdy nebude ničit naše životy. Bude nuda bez upírů,“ odfrkl si medvěd.

„A co tak najednou? Vždyť se pořád vytahovali, jak nad ně není a teď jen tak odejdou? Nedává to smysl...“

„Věci nemusí dávat smysl, aby byly pravdivé,“ odtušil George, když jsem se skoro začala vztekat. „Řekněme, že si sami na sebe upletli past. Zaútočili v naší největší pohotovosti. Věděli, že medvědi mají prostě větší sílu, a i přesto do toho šli. Chtěli vybít všechny medvědy, ale když dostali tebe, bylo jim už všechno jedno. Zabili tě, tím to pro ně skončilo. To mělo medvědům podtrhnout nohy. Smrt jezdce a jeho medvěda. Kdyby to ale bylo doopravdy, vyvolalo by to pravý opak toho, co Anet chtěla. Osvobodili by tě sami a bylo by jedno, kolik bratrů bychom přitom ztratili. Vzali by hrad útokem a bili by se už nejen za sebe, ale i za tebe.“ George vzpomínal, jaká byla původní otázka a mě to mezitím v hlavě šrotilo ještě víc, než doteď.

„No bezva...takže...je po nich?“

„Je po nich. Zabili jsme je. Už nepřijdou. Doufám, že to takhle chápeš.“

„Chápu toho mnohem víc,“ odpověděla jsem a kousla se do rtu. Teď brečet nesmím. Nesmím.

„Už pojď,“ zamručel medvěd, „jdeme pozdě.“

„Kam mě to chceš zase vláčet?“ protáhla jsem otráveně, ale George už mě strkal čumákem, abych si pospíšila.

„Na schůzku, jezdče. Už máš zase povinnosti a já to za tebe řešit nebudu. Navíc, stejně je neznám...“ V doprovodu svého osobního strážce jsem minula posledních pár stromů. Na kraji louky jsem se zastavila. Zírala jsem na podivnou trojici, co k nám přicházela. Dva lidé a medvěd. Ten se zastavil a vteřinu větřil. Pak doběhl své dva společníky se zjevnou radostí. Muži stanuli přede mnou a oba bez vyzvání poklekli. Medvěd se dotkl čumákem země.

„Přátelé,“ vydechla jsem úžasem a chytila je oba za ruku, aby vstali, „vrátili jste se.“

„Mrzí nás, že zrovna my ti musíme předat tak smutnou zprávu,“ promluvil ten starší. Pohlédla jsem na ně nechápavě. Ano, byli to ti dva vojáci z arény, kam mě Alex zavřel, aby Anet s Gabrielem nepřišli na to, že mě mají na dosah.

„Co se stalo?“ Nevěřícně jsem na ně civěla.

„Vaše armáda, která vám v aréně němě odpřisáhla věrnost, jsme jen my dva a tvůj medvěd.“ Rozpaky se nezračily na tváři už jen jim, ale taky mě. George se na mě tázavě podíval. Srdce mi najednou zrychlilo a dech se zkrátil. Sevřel se mi žaludek a rázem mi bylo na zvracení. Kolik jich umřelo jenom kvůli mně? Medvědi. Jednorožci. Lovci. A teď i ti chudáci, co se mi podařilo je zachránit. Zatočila se mi hlava a žaludek se znova zhoupnul. Několikrát jsem zamrkala a musela se opřít o George. Matně jsem viděla, jak se ti dva na sebe podívali a nic nechápali.

George mi olízl obličej. To trochu pomohlo. Aspoň jsem už mohla stát pevně na nohou. To na mě zbytek života budou dopadat jen takové hrozné rány? Moje psychika dost trpěla už jen tím, co jsem zažila prostřednictvím Aryi. Samozřejmě, že ve vás vlastní smrt musí zanechat negativní dojem, ale tohle bylo mnohem horší. Mohla jsem za smrt tolika živých tvorů...

„Všichni za tebe bojovali dobrovolně!“ vykřikl najednou George, když se konečně dostal do mojí mysli. „Okamžitě přestaň! Přestaň s tím!“ řval na mě. Nikdo z trojice nechápal o co jde, ale já to moc dobře věděla. Alespoň mě to dostatečně probralo, abych mohla zase normálně fungovat.

„To je mi moc líto,“ zablekotala jsem v odpověď vojákovi a ten se rozhodl dělat, jakože se nic nestalo.

„Ale máme pro vás ještě něco,“ promluvil ten mladší a podal mi kopí, co nesl s sebou. Přijala jsem ho, ale vůbec nevěděla, co to znamená. „Tahle zbraň vstoupí do legend. Je to kopí, jímž medvědí jezdec zabil upíra ve veliké bitvě...“ Víc už jsem neslyšela, protože mě dřevo začalo nesnesitelně pálit a já ho musela odhodit. Mrštila jsem s ním pryč takovou silou a v očích měla takovou hrůzu, že se oba zarazili a úsměvy jim ztuhly na rtech.

„Paní,“ promluvil někdo.

„Elie,“ George se mnou zatřásl. „No tak, Elie.“

„Chci si promluvit s Aryou,“ zachrčela jsem, jako kdybych se dusila vlastní krví.

„Elie,“ začal zase George, ale já ho přerušila.

„Hned!“

***

„Nesmíš si to tak brát.“

„To mi říká i George,“ špitla jsem, „ale já nemůžu. Prostě na to nemůžu zapomenout.“ Čarodějka si povzdechla.

„Co se týče Alexe...“ Zatajila jsem dech a čekala, jak bude pokračovat. „Nedaří se mi to.“ Obličej mi spadl do bolestné grimasy zoufalství. „Proč tak smutně? Ty si myslíš, že bude lehčí se toho všeho zbavit, když tě bude jeden z nich pořád otravovat?“

„S ním by to bylo určitě jednodušší,“ sklopila jsem oči, ale Arya zavrtěla hlavou.

„To jistě ne. Ty teď potřebuješ hodně dlouhou dovolenou.“

„Ale já s tebou nechtěla mluvit proto, abys mi řekla, že musím na dovolenou, to já moc dobře vím, ale nechci tam. Chci se s tím vším vyrovnat tak, jak to je a hlavně nechci, aby se tady cokoli rozhodovalo beze mě.“ Asi ji překvapilo, jak rychle jsem se dala do kupy, protože nic nenamítala. „Chci, abys mi řekla, co všechno ti udělali,“ pokračovala jsem a to ji šokovalo ještě víc.

„Všechno jsi viděla a cítila se mnou,“ zamumlala s podmračenou tváří. Vím, že jsem se na to neměla ptát, ale bylo to silnější než já.

„Ne tohle. Chci vědět jak moc jsi...“

„To nechceš vědět!“ vyhrkla najednou.

„Chci to vědět,“ nedala jsem se odbýt. Bylo za tím něco podivného a já to chtěla odhalit. Brala jsem Aryu jako přítelkyni a ona mi vysvětlila už tolik věcí...

„Dobře, ale teď mi řekni, jestli to chceš opravdu vidět,“ promluvila pomalu a upřeně se mi zadívala do očí.

„Chci to vidět. Opravdu.“

„Fajn, ale připrav se, že to bude bolet.“ Vstala od stolu a já taky. Sundala si džíny i tričko a jen ve spodním prádle se opřela rukama o stůl. Udělala jsem to samé. V té chvíli mi zdřevěněly nohy. Byly najednou jako z olova. Zato v pažích jsem cítila každou buňku.

Tyhle scény jsem ve filmech měla skoro nejradši a ani ve snu mě nenapadlo, že něco takové může být skutečné. Zápěstí měla najednou celá od krve, ramena napuchlá a pak, jakoby jí zmizely ruce i nohy, sesula se na podlahu. Cítila jsem to samé a jen silou vůle se udržovala při smyslech. Paty a chodidla měla samou krev a všude dlouhé hluboké škrábance od upířích zubů. To nebylo jako ty odřeniny, co zamaskovala pavučinovými punčochami. Ležely jsme obličeji k sobě a lapaly po dechu.

„Tak co, stačí?“ zasípala a já raději kývla. Všechna bolest rázem pominula, jako když jsem se odtrhla od George ve sklepě po bitvě. Krev pomalu mizela z podlahy a rány se zavíraly. Bylo to kouzlo. Kouzlo, které zakrývá realitu.

„Proč se to nehojí?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Nevím,“ odpověděla zamyšleně, „chce to čas, ten vyléčí i zraněné srdce.“ Narážela tím na moji dovolenou a taky na to, abych se jí už na takové věci neptala.

„Někdo s tebou chce mluvit,“ strčil George hlavu do dveří pokoje. No bezva, zase další návštěva, protočila jsem oči, ale Arya mi pomohla vstát. Objala mě kolem ramen a společně jsme vyšly před dům. Tam stáli ti tři, co jsem z nich měla málem smrt a ten mladší zase držel svoje kopí. Ale byl tu ještě někdo.

„Luky, co ty tady?“ zeptal se starší z mužů tmavovlasého chlapce, který zrovna přišel.

„Přicházím za lovce a přináším špatné zprávy.“ Byl mi povědomý a moje otupená mysl si teprve teď uvědomila, že je to kluk, co mě zatáhl k lovcům. Kluk, co svou holí skoro rozsekl strom místo mojí hlavy.

„Povídej,“ zablýsklo se mi v očích, protože jsem se měla mít zase na pozoru. Ten ale místo pořádné odpovědi sjel pohledem kopí v ruce vojáka.

„Tvůj první upír? Gratuluju,“ konstatoval a koutky úst se mu malinko zvedly v samolibém úsměvu.

„Skutečně. Dobrá práce,“ chopil se slova mladší z vojáků a zřejmě tak dopověděl to, co už nestačil, protože jsem se zhroutila.

„Teď už jsi skutečný lovec,“ zakřenil se zase kluk. Lovec...

„Jsem medvěd,“ odpověděla jsem a pohlédla na George ve stejné chvíli, jako on pohlédl na mě. Mladý lovec už se nadechoval, že k tomu bude mít zase nějakou štiplavou poznámku, ale já ho předběhla. „Proč jsi vlastně přišel?“ Decentně se uklonil, když si vzpomněl na své poslání.

„Zprávy ze severu, jezdče.“ Ihned se mi vybavila Alexova slova z dopisu. Sever cení tesáky.

„Pokračuj,“ pobídla jsem ho, když se k tomu sám neměl.

„Něco se tam děje. A blíží se to. Staří lovci chtějí, aby ses zúčastnila setkání s našimi bratry ze severních planin. Ti vědí víc a rádi nás, spolu s tebou, seznámí se situací.“ Otočila jsem se na George s němou otázkou.

„Čichám, čichám nějakou lotrovinu,“ zašeptal, aby to nikdo jiný nemohl slyšet. „Každopádně půjdu s tebou.“ Moc dobře jsem si uvědomovala, že teď musím na svůj život dávat obzvlášť pozor, když se pro mě tolik bojovníků obětovalo.

„Dobrá, půjdu. Ale můj medvěd půjde se mnou. Chci aby i on slyšel všechno, co uslyším já.“

„Ano, to předpokládáme. Vůdci vás čekají zítra, ve mlýně v lesích poblíž Întuneric.“ Otočila jsem se na George a ten za mě souhlasil.

„Při nejhorším je všechny roztrhám,“ zašeptal mi do ucha, když jsem se postavila vedle něj a zabořila ruku do jeho srsti. Kluk se uklonil a rychlým krokem se ztratil po cestě do lesa. Oddechla jsem si a pohladila George po srsti. Tak to jsem teda zvědavá.

***

Den, kdy jsem na to přišel. Zimní den jako každý jiný. Venku zuřila vánice a mráz kreslil na okna svoje květy. Já měl rozsvícenou svíčku a před sebou hromadu knih. Byl jsem už třetí týden na Zeleném vrchu a prohrabával se starými spisy. Nespal jsem a nejedl. Potřeboval jsem zjistit, co za tím vším je.

Měl jsem až přehnaně moc indicií a všechno ukazovalo na Zelený vrch. Otec mi ho ochotně přenechal, když jsem zahrál komedii o zavrženém synu Drákuly, co mu jeho starší nevlastní bratr sebral krom trůnu i otcovu náklonnost. Myslel, že ho chci kvůli jeho strategické poloze nebo prostě kvůli nádherné krkonošské přírodě. Jakmile jsem měl však v ruce klíč, začal jsem usilovně pracovat.

Té noci zbývalo posledních pět knih. Necítil jsem hlad ani únavu. Dokud nebude přečtená poslední kniha, naděje existuje. Vzal jsem první a přesně si pamatuju, že na stránce, kde jsem ji otevřel, byl recept na pečenou divokou kachnu na pomerančích a medu. Ve druhé by nějaké milostné básně a třetí byla úplně prázdná. Té čtvrté chyběla celá polovina a byla z nich všech nejstarší.

Myslel jsem, že právě tahle je ta pravá, ale osud mě znovu zklamal. Byl to prastarý rodokmen několika generací pánů Zeleného vrchu. Totiž, jeho posledních sto let, protože starší záznamy právě chyběly. S nechutí jsem ji zavřel.

Ruce se mi třásly nervozitou, když jsem otvíral poslední knihu. Listy byly hustě popsány, ale hned z prvních řádků bylo poznat, že jde o knihu, kterou jsem hledal. Autobiografii jednoho z upířích pánů, kterým patřilo toto sídlo. Z dob, kdy tady ještě vládli páni starých upírů. Staří upíři. Konečně. Začal jsem číst a četl až do rána, kdy jsem konečně vstal, odemkl dveře a vydal se po třech týdnech na lov.

***

„Tady?“ zeptala jsem se a George po medvědsku pokrčil rameny. Stiskla jsem rezavou kliku, dveře zasténaly a v prastarém zámku to křuplo. Dýchlo na mě příjemné teplo a vůně ohně.

„Vítej,“ promluvil jeden z lidí, co seděli kolem stolu. „Posaď se s námi,“ pokynul mi k prázdné židli v čele, přímo proti němu. Bylo za ní přesně tolik místa, aby se tam pohodlně vešel i George.

„Takže, už jsme všichni,“ promluvil známý hlas. Byl to kluk, co mi přinesl zprávu. Schovával se až vzadu ve stínu a já sama bych si ho nikdy nevšimla.

„Nuže, můžeme začít.“ Slovo si vzal ten, co mě přivítal. Zřejmě nejstarší, nejzkušenější, jistě zasloužilý voják. „Přátelé, povězte nám o situaci na severu. Nás všechny velice zajímají podrobnosti.“

„Sever se blíží,“ promluvil jeden z mužů po mé pravici. „A neměli bychom k němu být lhostejní. Dění tam se nás tady dotýká mnohem více, než si dovedeme představit. Jde o upíry.“ Všichni mu viseli na rtech, když mluvil, a teď, jak vyslovil to čarovné slovo, všichni ztuhli překvapením. Věnovala jsem Georgovi za sebou poplašený pohled. „Kdysi toto území, až k břehům středozemního moře, patřilo pod jejich správu. Teď ho chtějí zpět. Nebo minimálně nám chtějí ukázat, že stále ještě žijí a mají síly na rozdávání. Po novém roce jsou tady. Musíme se připravit, abychom, v případě ohrožení, mohli bojovat.“ Odmlčel se.

„Medvědů je málo,“ reagovala jsem na jeho výzvu. „Jednorožci žádní a z mých spojenců zbyli dva lidé. Bitva nás vyčerpala. Nemůžeme bojovat.“

„I lovců je málo,“ promluvil muž naproti mně. „Navrhuji vyčkat a neútočit, dokud to nebude nezbytně nutné.“

„Ale proč? Společně jsme přeci upíry porazili. A dokážeme to znovu,“ ozval se kluk.

„Byl to zázrak a pořádné štěstí s plánem a zajetím medvědího jezdce.“

„Vím jistě, že Arya není schopná další podobné akce. Je v neuvěřitelně vážném stavu,“ zapojila jsem se zase do debaty.

„Nelze bojovat proti Drákulovi v nynějším stavu naší armády, natož vytáhnout proti starým upírům.

„Co je na nich tak jiného?“ zeptal se kdosi na otázku, co mě zajímala jako nic. „Celí jsou jiní. Nejsou silnější nebo v něčem lepší. Jen jsou divočejší a od obyčejných lidí je poznáš lépe. Nemají moc vybrané způsoby ani vzdělání. A zabíjejí se hůř.“

***

„Myslíš, že budu moct bojovat, jestli na to přijde?“ ptala jsem se George, když klusal lesem a já jen uhýbala nízkým větvičkám, aby mě některá nešvihla do obličeje.

„Jistě. Ty budeš bojovat,“ odpověděl nenuceně. „A ještě daleko dřív, než se rozhodneme proti nim zakročit. Nepřítel se totiž neptá na věk, ale na sílu.“ Na okamžik jsem ztuhla a jedna větvička mi zanechala na tváři svůj otisk. „Až přijdou, tak jediné, po čem půjdou, budeš ty.“

„Já?“ skoro jsem vykřikla. „Já jako medvědí jezdec?“

„Možná,“ pronesl zamyšleně. „Ty jako jezdec, ty jako lovec nebo ty jako upír, což je nejpravděpodobnější.“ Polkla jsem.

„Budou mě chtít...“

„Nebudou tě chtít zabít, to si nemyslím. Určitě ne hned. Potřebují zjistit, co jsi zač a na čí jsi straně. Budeš proto mít v ruce všechny karty a bude jen na tobě, jak s takovou výhodou naložíš. Možná tě budou ke spolupráci nutit, možná zjistí, že nejsi upír. A tentokrát už nebude nikdo místo tebe. Ani místo mě. Bude to na naší síle a vytrvalosti. A na naší odvaze. A taky na našem zájmu. Mír nebo válku. Můžeme to ovlivnit.“

Zničehonic jsem najednou měla nutkání okamžitě začít s přípravou sebe sama. Sklouzla jsem ze sedla a zůstala ve dřepu. George za chvíli zastavil a ohlédl se. Rukama jsem se opírala o zem a teď se na něj upřeně dívala.

„Už nepojedu,“ promluvila jsem. Stačilo to. Medvěd zase vyrazil pomalým klusem a já ho následovala. Běželi jsme vedle sebe. Pomalinku, protože moje plíce nebyly na běh zvyklé.

Před námi byl rovný úsek lesa a v dohledu vyvrácený strom. Jeho větve čněly do výšky asi dvou a půl metru. Už jsem chtěla uhnout prudce doprava a oběhnout ho, když George řekl tiše:

„Naskoč.“

„Cože?“ nechápala jsem, ale nebylo příliš času.

„Naskoč!“ vykřikl a já ho poslechla. Chytila jsem se za hrušku sedla, odrazila se a vyhoupla nahoru. Sotva jsem dosedla, ohromné medvědí tělo se odlepilo od země. Trvalo to několik vteřin, než jsme se přehoupli přes vršek větví a opět dopadli na zem. George běžel dál, zpomaloval a po několika stech metrech zastavil. Ohlédl se, jestli žiju.

„Co...to...bylo...?“ vykoktala jsem. Medvěd se jen usmál a jeho výraz znamenal to není moje poslední překvapení. Pak si odfrkl a znova vykročil.