Byl jsem Jezdec (200 slov)

Autor: corinne (já)

Věnováno scatttah…

„…A pak Jezdec pobídl svého draka. Smaragdově zelené zvíře roztáhlo svá ohromná blanitá křídla a několikrát jimi mocně máchlo. Během pár sekund už byli oba vysoko ve vzduchu a plachtili nad hořícím přístavem. Ve dne vypadal ještě hrůzněji než v noci, protože černý závoj tmy už nehalil ohořelé lodě ani domy. Ze všeho stoupal šedavý dým, až se muž na drakovi divoce rozkašlal. S taseným mečem a v tmavě zeleném brnění se zlatými nýty, lehce přenesl váhu na pravou stranu a pomyslel si, nad moře, Siano! Snažil se dostat sebe i draka z dosahu nemilosrdného horka.

Sian se ladně snesl nad hladinu, daleko od pobřeží a za letu si chladil rozpálené končetiny. Byli unavení, po požáru v Lainelu neměli ani den na odpočinek. Celých třicet dní. Třicet dní a třicet měst, která lehla popelem. Poslední, nejhorší a nejtragičtější byl oheň, který byl zapálen včera, krátce po západu slunce. Muži, ženy, děti, zvířata… všichni byli odříznuti od možnosti útěku a všechny, ještě v tuhle chvíli, sžíraly plameny. Už jim nebylo pomoci a Jezdec se nemohl a nedokázal jen tak dívat na jejich utrpení. Všichni přiletěli moc pozdě, aby jim mohli pomoct. A přitom ani nevěděli, kdo za tím vším stojí…“

„Dědo, jak se ten Jezdec jmenoval…?“ zeptal se Luky a tázavě mi pohlédl do očí. Já uhnul jeho pronikavému pohledu, abych nepodlehl nutkání odpovědět tomu nevinnému chlapci. Rychle jsem přemýšlel, ale nemohl jsem na nic důvěryhodného přijít. „Možná bys už měl jít spát… Je pozdě.“ Odvrátil jsem hlavu, abych neviděl zklamaný výraz v jeho tváři. „Prosím…“ žadonil, ale já věděl, že jakmile se náš rozhovor začne ubírat tímto směrem, je na čase přestat. „Dopovím ti to příště,“ řekl jsem pevně jako už tolikrát.

Když Luky odešel, usmál jsem se. Už je mu dvanáct, měl by to vědět, napadlo mě. Sundal jsem si z krku řetízek, na kterém se houpal malý klíček. Měl jsem ho od doby, co…to všechno skončilo. Zámek u skříně cvaknul a já nechal obě křídla dveří, aby se sama otevřela. Stáhnul jsem sametový přehoz z neforemné hromady. Vzal jsem do ruky zelenou přilbu, ale hned jsem ji zase odhodil, když se pod ní objevil veliký kus plechu. Vyprostil jsem ho z nejrůznějších kovových plátů a zahleděl se na zlaté znaky, které na něm pořád ještě krásně zářily. Siane… Kde jsi…? Tohle je opravdu konec…? Nevěřím…

Dohromady má "příběh" přesně 385 slov (bez nadpisu)