Anděl

Autor: corinne (já)

For Monica...

Žijí mezi námi… Ze smutku dělají radost a z temnoty světlo.

„Mami, mami!“ Trhla jsem sebou a prudce se otočila. Pod mojí nohou zapraskala větvička. Ukrytá v hustém keři, jsem hleděla na dítě, asi tak pětileté, jak běží od mého úkrytu zpět ke své matce.

Vůbec jsem si ho nevšimla, když se blížilo a je dost dobře možné, že mě spatřilo. To by ovšem mělo katastrofální následky.

„Mami, podívej. Támhle je opuštěný hrobeček, dáme na něj taky svíčku?“ Jaká nevinnost a čistý zájem o to, aby i na dávno opuštěných a zchátralých hrobech svítila svíčka. Alespoň jednou v roce…proběhlo mi hlavou a při té myšlence mě ovanul chlad.

Nebyl to však vzduch zvířený mými křídly, ale skutečný mrazivý pocit, že smrt je blízko. Stalo se to pozdního odpoledne dne druhého listopadu, léta Páně 1998. Matka zamítla žádost svého potomka o světýlko s chabou výmluvou, že prý má svíčku jen jednu a tu chce dát na hrob své babičky. Dítě podotklo, že u prababičky už světýlko je. Na toto konstatování odpověděla další výmluvou.

„Ale já chci, aby babička měla svíčku taky ode mě.“ Na ta slova ho popadla za ruku a nemilosrdně odtáhla pryč. A tím nade mnou vyřkla ortel smrti.

Malé děti tuší přítomnost andělů a mají podivný pocit, že je něco v nepořádku, když je některý z nich nablízku. Tohle dítě moc dobře vědělo, že má rozsvítit svou svíčku na tomto hrobě a na žádném jiném. Avšak matka ho neposlechla.

Koukala jsem za nimi dlouho, i když se mi potom ztratili za vysokou zdí porostlou břečťanem.

Sám hřbitov působil starobyle a tajemně, zvlášť, když už bylo šero a na pečlivě udržovaných hrobech sem tam svítila svíčka.

Postavila jsem se a oklepala ze svých džínů lístky, které se mi na ně přichytily, když jsem klečela v mokré trávě. Teď už nikdo nepřijde. Vylezla jsem z úkrytu a roztáhla křídla. Brněla mě po celé té době, kdy jsem je měla křečovitě stažená, aby se náhodou nepohnula.

„Ahoj Moniko,“ ozvalo se. V tu chvíli jsem strnula neschopná pohybu. Nadechla jsem se, aby neměl šanci mě přerušit.

„Ondřeji, to, že jsi jako jediný člověk odhalil, kdo doopravdy jsem, tě neopravňuje k tomu, abys…“

„To ti právě jdu říct…“ Ondra byl chladný s naprostou rovnováhou v hlase.

„Neopovažuj se!“ vyhrkla jsem. „Já musím!“ Hlas se mi zlomil. By mi ho líto. Tak moc líto.

Po celý svůj dosavadní život jsem byla jako anděl sama. Nikdy jsem neměla mnoho kamarádů…lépe řečeno, žádné. Byla to jedna z podmínek našeho života. Bez přátel. Protože jednou nastane den, kdy budeme muset odejít. Sami. A už se nevrátit. Můj den nastal dnes.

Ale právě já udělala největší chybu, jaké se stvoření jako já může dopustit. Jeden chlapec se zamiloval do mojí krásy. Stopoval mě a odhalil mé tajemství. Nezazlívala jsem mu to, byla jsem ráda. Můj život náhle dostal nový smysl a začal se někam ubírat.

O to těžší bylo jít dnes sem. Byla jsem si skoro jistá, že mě miluje. Teď však přišel. Přelezl zeď, jako tenkrát, když mě sledoval. Přišel mi zabránit v tom, abych odešla. Netvářil se však zděšeně, jak bych čekala ani starostlivě, jak by měl, ale místo toho mě sžíral pocitem, že se tady děje něco tajemného.

„Dnes taky odcházím,“ pronesl smutně hlasem, který mrazil. Ne, tohle ne! Nesmí! Nesmí kvůli mně, nedovolím to! Myslela jsem, že se chce zabít. Chce si vzít život a myslí si, že půjde se mnou. Avšak duše těch, kteří proti sobě obrátí zbraň, čeká věčné utrpení v žáru pekel.

On jen sklopil hlavu a já začínala v houstnoucí mlze rozeznávat obrysy jeho mohutných křídel.

„Ale proč jsi mi to…?“

„Nevěřila bys,“ zašeptal. „Nyní je ale čas,“ dodal. Zamával křídly a zlehka dosedl na náhrobek. Naposledy se nadechl a začal se rozplývat, až po něm zbylo jen malé světýlko.

Malý plamínek, hořící na vrcholu kamenné desky bez svíčky. Jen tak. Sám a opuštěný. V tento den, v tuto noc, nesmí být hrobu, na kterém by nezářilo světlo. Světlo Boží lásky.

Dnes, zrovna dnes, kdy hřbitovy září tisíci svíček, oba odcházíme. Navěky. Naše dny na Zemi končí. Už se nikdy nevrátíme. Nikdy. Neměla jsem zdaleka takovou odvahu, jako on a váhala nad každým krokem, které vedly k dalšímu zanedbanému hrobu.

Na kamenné desce byla vytesaná krátká modlitba. Stále čitelná byla ale jen dvě poslední slova…Ježíš Kristus… Schoulila jsem se do bundy a na chvíli se rozmýšlela, jestli neupustit od svého úkolu, ale ta dvě slova na mě dýchla odvahou. Nebyla velká, ale stačila k tomu, abych se opatrně posadila na náhrobek. A pak jsem si uvědomila…

Jsem sama. Odcházím. Bez přátel, bez rodiny. Nikdo si na mě nevzpomene, nikdo nebude plakat. Jen jedno světýlko bude zářit jednu noc a s východem slunce zhasne…

Zářila jsem. Celá jsem zářila jako kdybych stála uprostřed plamenů. Rozhlédla jsem se a spatřila spousty a spousty dalších andělů, jak září a jsou šťastní. Tak tohle je to, co lidem dáváme.

Ucítila jsem radost. Tak náhle jako onu zázračnou odvahu. Smála jsem se. Vždyť my dáváme lidem věčné světlo. Věčné světlo a naději. Alespoň na jednu noc…