Hon na Lovce

Autor: corinne

Přílišná vstřícnost ti podrazí nohy a shodí tě do maléru a příliš mnoho záhad taky.

Byl to jeden z těch obyčejnějších dnů. To, co bylo venku, měla být sněhová bouře, ale protože venku bylo desátého ledna patnáct stupňů, tak jen pršelo. Vítr cloumal celým domem a taky elektrickým vedením.

Těsně před tím, než mamka šoupla do trouby plech s večeří, vypadla elektřina. Zapálili jsme svíčky a sesedli se na gauč. Tak filozofickou debatu už jsme doma dlouho nevedli. Možná na nás ta tma měla špatný vliv.

Ve chvíli, kdy seriózní rozprava o vzniku vesmíru a všelijakých podivných zákonitostech začala přerůstat v hádku, znechuceně jsem odešla do pokoje. Chtěla jsem být sama jen se svojí baterkou a Georgem. Ten tam ležel stulený jako obyčejně a spal. Když jsem přišla, zívl a otevřel oči.

„Jdeš spát?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla jsem, „je osm hodin.“ Zakroutil hlavou, ale už nic neřekl. Jakoby nestál o hádku. To se mu moc nepodobalo. Sedla jsem si k němu, zhasla baterku a koukala do tmy. V odrazu okna se najednou něco zalesklo.

Pohled mi padl na malou skleněnou krabičku na poličce se šperky. Byl v ní upíří zub na koženém řemínku. Od Fredieho. A v tu chvíli jsem se konečně odhodlala a zeptala se na věc, co mi docela nedávno začala vrtat hlavou.

„Georgi, řekni mi jedno. Jak to, že upírům můj dotyk nic neudělá?“

„Jak to myslíš?“ zbystřil medvěd a zvedl hlavu.

„Jsem pokřtěná. Nesčetněkrát jsem namáčela prsty do svěcené vody, znamenala se křížem. Kolikrát mi někdo žehnal nebo kropil svěcenou vodou. Kolikrát jsem přijímala proměněné tělo a krev Krista. Na krku nosím křížek, co má v sobě tolik dobré síly, tolik vzpomínek, tolik důvěry. Jsem nedotknutelná. Tak proč...?“ Vysypala jsem to na něj všechno najednou. Na chvíli nastalo ticho.

„Nevím,“ pronesl pak tiše, „nic nedává smysl.“

„Chci to vědět. Potřebuju to vědět,“ naléhala jsem dál. „Je to zvláštní. Nemožné. Držel mě Norbert i Berní, nesli mě a Alex...“

„Co Alex?“ vyhrkl najednou medvěd.

„Nic,“ pravila jsem nepřítomně. „Vůbec nic. Nedošlo na to.“ Bylo vidět, že se mu ulevilo.

„Nechci, aby ses nechala! Nechci, aby k tomu došlo, rozumíš? Teď, když se upíři vrátili. Radši se nech zabít, než abys žila s tímhle. Do smrti bych si to vyčítal.“

„Nevrátili se,“ skočila jsem mu do řeči s cílem odvést ji jinam.

„Přišli jiní. Noví. A my o nich nevíme vůbec nic.“

„A ty si myslíš, že jsou lepší?“ odfrkl si. „Tihle budou o tolik horší, o kolik více času trávili oni v kvádrech.“ Nevěděla jsem, co přesně tím myslí, ale znamenalo to problémy, to bylo jasné.

„Potřebuju vědět, jak se mám bránit,“ začala jsem zase. „A když nezabírá Bůh, co jiného?“

„Jasan,“ zabručel. „Máš tu dýku, tak ji koukej používat.“

„Tahle dýka nikoho nezabije,“ sáhla jsem po dárku od Aryi, „dokáže upíra jen paralyzovat.“

„Když se trefíš do srdce, tak zabije,“ odsekl, jakoby ho výjimečně obtěžovalo na tak důležitou otázku odpovídat.

„Netrefím,“ špitla jsem. V tu chvíli světla zablikala a dům se opět probudil k životu. Najednou to krásné ticho rušilo topení a větráky a elektřina v žárovce nad naší hlavou. Náš rozhovor vyšuměl do prázdna. Pohltilo ho světlo. A jakoby vůbec neexistoval. Venku pořád zuřila prvotřídní bouře.

„Jdi spát,“ houkl na mě. Bylo devět a mě se ani za mák nechtělo proležet zbytek večera v posteli.

***

Seděla jsem ve vlaku do školy. Rozpálené topení neslo celým vagonem odér whisky a dokonce i malinko štiplavého kouře z drahého doutníku. Přemýšlela jsem, kdo může vést takový přepychový život a přitom jezdit druhou třídou. Napadla mě jen jedna možnost. Alex psal...že jsou jiní. Podivínští. Ale zároveň hodně těžko rozpoznatelní od jiných takových, kteří jsou ovšem lidmi. Teď se ale prozradil, pomyslela jsem si a celou dobu byla jak na trní.

Museli o mě vědět. A sledovali mě. Tím jsem si byla víc než jistá. Cestou ze školy i do školy. Kamkoli jsem se hnula, byl za mnou některý z nich. Georgovi jsem se to snažila říct, ale vybrala jsem si špatnou chvíli, kdy byl nabručený kvůli bůhví čemu a na všechno odpovídal skoro stejně stylem to je v pořádku, fantazii máš výbornou.

Občas jsem se i docela bála, ale pokaždé se mnou někdo byl. Nikdy jsem nechodila sama. Ale teď jsem byla sama. Myslím, že seděl zády ke mně na stejném sedadle. A věděl o mě. Možná bych si takové pozornosti měla vážit a vychutnávat si ji, ale když vám jde o život, tak taková pozornost je přesně to nejhorší, co můžete potřebovat.

Dýku jsem u sebe měla a teď její rukojeť v kapse sevřela ještě pevněji. Ale nemůžu tady na celkem normálního člověka vytáhnout dýku. Podle ostatních lidí normálního člověka. Ještě by to pak bylo celé na mě. Musela jsem pokorně čekat, být klidná a ostražitá a promyslet útok a útěk. Útěk byl vyloučen. Útok nebyl právně povolený. Byla to past. Měl mě dokonale v hrsti, ale taky nemohl před lidmi nic udělat. Nebo ano?

Vystoupila jsem z vlaku a celá se třásla. Pokud nepůjde na intr nikdo známý, určitě se o něco pokusí. Rychlým krokem jsem z nádraží zamířila přímo k terminálu. Nikoho známého jsem neviděla, a tak jsem tiše doufala, že tam bude alespoň pár zapomenutých lidí.

Nebylo. Jen sníh byl všude kolem. Zářil a násobil světlo pouličních lamp. Strašidelně protahoval stíny a děsil mě. Přitom ale vypadal hrozně mírumilovně jako peřina. Teplá peřina. Otřásla jsem se při představě jaké asi prožívají pocity ti, kdo venku umrznou. A pak jsem si představila bílý sníh od krve. A jak z ní stoupá pára a pomalinku chladne, až úplně zmrzne a stane se z ní nechutný upíří nanuk.

Udělalo se mi špatně a ještě jsem zrychlila. Muž v drahém zimním sportovním oblečení šel pořád za mnou. Šel skoro přesně v mých stopách. A to už bylo podezřelé až moc. Každým krokem se vzdálenost mezi námi zmenšovala, i když já pořád zrychlovala. A pak mi jeho ruka spočinula na rameni. Skoro jsem nadskočila leknutím.

„Vítej mezi starými, dívko,“ promluvil a já se s trhnutím otočila. Než mi poskytl prostor k další akci, pokračoval. „Náš pán by si s tebou rád promluvil znovu. A tentokrát už doopravdy.“ Vyškubla jsem se mu celkem snadno, ale oči mu zlobně zajiskřily rozsvítily se oranžově. Děsivě oranžově. „Zítra v osm na nástupišti L pět,“ řekl ještě stejně neutrálním tónem a pak se otočil a rychlostí upíra se ztratil v postranní ulici. Sakra, sakra, sakra! Ty krávo, měla jsi ho zabít! Zabít, rozumíš?! Pulzovalo mi v hlavě, až mě rozbolela.

Tu noc jsem nespala. Nedokázala jsem spát, když jsem musela neustále myslet na dnešek, co se událo a na zítřek, co se stane. Moc jsem se nerozhodovala, jestli jít nebo nejít. Byla to jasná volba. Půjdu. I když to třeba bude znamenat smrt. Ale chtějí si jen promluvit, tak co se mi může stát? Tohle utěšování nepomohlo. Ani trochu. Bylo mi ještě hůř. Ve škole jsem se nedokázala na nic soustředit a jen se nechala volně unášet na vlnách dne.

V osm jsem stepovala na jednom z nástupišť. Na ceduli nad mojí hlavou stálo jen L5. Ale netřásla jsem se ani tak zimou, jako nervozitou. A strachem. Ano, i strachem. Bylo to teprve třetí setkání s novými upíry a měla by to pro mě asi být událost. Já v tom ale viděla jen další přítěž. Další komplikaci mého nudného života.

Zjevil se odnikud, jak už to mají ve zvyku. Byl to on. Ten samý, co mě včera sledoval od vlaku. Jen teď měl na sobě tmavý oblek doplněný krvavě rudou kravatou. Hladově si mě prohlédl a pak mi nabídl rámě. Dobrá, tak pro jednou budu za dámu. Přijala jsem ho a společně jsme vykročili k budově kanceláří nedaleké elektrárny.

Otevřel mi dveře a já pomalu začínala mít pocit, že tihle jsou ještě vlezlejší. Vstoupila jsem do dalších dveří. Vlastně celý interiér se ani trochu nepodobal moderním kancelářím. Moderní průmyslové budově. Působil honosně. Jako staré banky, co si za každou cenu chtějí zachovat minulost a čest a touží být co nejserióznější.

Leštěná mramorová podlaha, vysoké stropy a kulaté sloupy. Decentní štuková výzdoba. Široké schodiště s masivním kamenným zábradlím. Obrovské dveře z černého ebenu se starými zámky a leštěnými klikami. Krása.

V jedné z kanceláří seděl za širokým dubovým stolem muž. Studoval nějaké dokumenty a ten, co mě přivedl, mi nabídl křeslo na druhé straně stolu. Kůže zavrzala, jak jsem se opřela. Ruce jsem nechala na opěrkách a připadala si tak jistější. Muž vzhlédl a já s hrůzou poznala toho profesora z kavárny. Tentokrát byl za byznysmena.

„Konečně se opět vidíme,“ začal obchodnickým tónem. „Minule nám to nějak nevyšlo, tak co kdybychom si konečně pořádně popovídali? Tady to jistě bude o něco víc na úrovni,“ usmál se a já se v tu chvíli nedokázala pohnout. Zírala jsem na něj a nedokázala ničemu věřit.

Nevnímala jsem ani ocelové plátky, jak se mi obtáčejí kolem zápěstí, kotníků a krku. Když jsem na to přišla, bylo u pozdě. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout, natož se jakkoli hýbat. Tak tohle je hodně starý a ještě mnohem víc trapný, proběhlo mi hlavou.

„Tady máme poněkud jiné metody,“ prohodil nezúčastněně a už zase nahlížel do papírů. Pak kývl a vedle mě se postavil ten, co si hrál na kavalíra.

„Co chcete?“ zasyčela jsem.

„Promluvit si,“ odpověděl s úsměvem. „A teď konečně taky, jak každému z nás náleží.“ Sevřela jsem ruce v pěsti. „O nic se nepokoušej nebo tě dám spoutat lýkovými provazy a bude mi jedno, jestli chcípneš.“ Při těch slovech se mu tvář nepatrně zachvěla. Vytřeštila jsem oči při pohledu na upíra, co si natahuje kožené rukavice a bere do rukou kolo tenkého provazu.

„Lžeš.“ Hlas se mi chvěl rozčilením.

„Che a ty si myslíš, že ti hned nechám spálit všechno maso? Naivní dítě. Ne,“ naklonil se ke mně, „stačí, když ti ho položím na ruce a omotám krk jako šálou a hned s tebou bude lepší řeč,“ zašeptal se zlým úsměvem. Měla jsem chuť mu odseknout, ať to teda zkusí, ale nechtěla jsem riskovat odhalení.

„Co mi chcete?“ zeptala jsem se místo toho znovu. Budu si muset pomoct sama. To už tu dlouho nebylo.

„Novorozená,“ opřel se do svého křesla, „nemáš kam jít.“

„Co tím chcete říct?“ semkla jsem rty.

„Drákulův pošpiněný rod... Potrestali tě. Protože oni proměněné zabíjejí. Pohrdají jimi. A jak dopadli? Ale my ti nabízíme otevřenou náruč.“

„Proč?“ přimhouřila jsem oči.

„Jsi jedinečná.“ Narovnal se a vstal. „Dostala ses z upířího vězení. Zraněná a přeměněná. Spoutaná řetězy ve studni se svým medvědem. Jaká to je jen pro jezdce bolest, když jeho medvěd zemře? A ještě tak potupnou smrtí... Utekla jsi a to se jen tak nestává.“ A sakra, oni skutečně věří, že jsem upír. No fajn. Každou věc teď musím obrátit ve svůj prospěch, jinak se z toho nevymotám.

„Do toho vám nic není,“ procedila jsem skrze zuby. Snažila jsem se chovat dostatečně arogantně a tak, že mě celá tahle situace nadmíru obtěžuje.

„Povídá se, že jsi nesmrtelná. Doslova nesmrtelná. A já bych si moc rád vyzkoušel, jestli je pravda, že ti neublíží jasan.“ Posadil se na stůl naproti mně a škrtl sirkou. „Dokonce se povídá, že ti neublíží ani oheň.“ Přejel mi plamenem po tváři a já instinktivně zavřela oči, kdyby se náhodou rozhodl hodit mi žhavou sirku do obličeje. Uhnout jsem nemohla, ale vztek a zmatek mě pomalu přemáhaly.

„Nechte mě na pokoji!“ vykřikla jsem, když si zapálil doutník. „Nestojím o vás! Nestojím o vaši společnost. Nenávidím upíry!“ Muž kývl a upír mi na zápěstí položil provaz. To bylo poprvé v životě, co jsem hrála bolest. Nikdy předtím jsem ji hrát nemusela.

Naštěstí to zbaštili. Zároveň jsem se pokoušela hrát i neskutečný vztek, ale ten jsem měla tak jako tak. Když už se mám prozradit, tak ať to divadlo za něco stojí. Muž, co seděl na stole, kývl znovu a upír mi jasanové lýko obtočil i kolem krku. Vykřikla jsem a urputně se snažila dostat z okovů. Jasan mě měl hlavně paralyzovat, ale mohla jsem hrát i nepříčetnost. Zakládala jsem svoje domnělé pocity na představách a vzpomínkách z minulosti a docela to fungovalo.

„Víš,“ začal zase se svými proslovy, „ty jsi malá roztomilá upírka. Potřebuješ ochranu a výchovu.“

„Skutečně?“ zasípala jsem se zaťatými zuby. „Pokud jsou tohle vaše výchovné metody a takhle mě chcete chránit, děkuju, nechci.“

„Máme tu nějaká pravidla, která je třeba dodržovat,“ odpověděl stroze. „Jak budeš jednat ty s námi, tak budeme jednat my s tebou.“ Dal pokyn upírovi a ten mě zbavil povinnosti hrát jak moc mě to bolí. „Máš teď větší sílu než předtím, nauč se ji ovládat.“ Zahodil zbytek doutníku ladným obloukem do mramorového odpadkového koše vedle stolu.

Usadil se zase na své místo a křeslo mě konečně pustilo z ocelových spárů. Zanechalo mi na zápěstích a krku červené proužky a já za to děkovala Bohu, protože jak jinak bych vysvětlila svou nedotknutelnost vůči jasanovým provazům? Rychle jsem sundala ruce z opěradel, kdyby si to náhodou rozmyslel. Pousmál se.

„Nechceme tě zabít, chceme, aby ses k nám přidala. Jako všichni ostatní,“ promluvil neutrálním tónem, ze kterého nešlo nic konkrétního vyčíst.

„A když nebudu chtít?“ Povzdechl si, opřel se a zavřel oči. Nastalo hrobové ticho, ve kterém jsem slyšela jen tlukot svého srdce a doufala, že ho neuslyší i on.

„Na každém proměněném je něco zvláštního. Stavíme armádu bratří a naším nynějším cílem je zabít všechny lovce. Vyvraždit jejich hlavní sídlo. Už je čas. A bratrů ubývá. Musíme se jich zbavit!“ Otevřel oči a ty na mě zasvítily...černě. Byla v nich temnota. „Tak co, jdeš s námi?“ zeptal se a opět se zvedl z křesla. Zvedla jsem se taky a stála proti němu, jako bych mu mohla jediným pohybem urvat hlavu. Hledala jsem v něm pochybnost, ale žádnou jsem neviděla.

Už o Vánocích jsem přemýšlela o tom, že bych potřebovala další z Elijasových lekcí. Teď se naskytla bezvadná příležitost.

***

„Dva doleva! Ne! Ty ne!“ Ohlédla jsem se a zůstala stát rozkročená a s rukama v bok. „Sakra, Blaku, můžeme jí věřit?“ zařval do vysílačky skoro stejně hlasitě jako řval na všechny tady. V odpověď se mu ozvala neurčitá změť šumu, ale pak po chvilce kývl a já mohla pokračovat.

První fáze – likvidace osamostatněných lovců – začala. A já byla její součástí. Nedobrovolně. Šla jsem pomalu, aby nebylo poznat, že nejsem upír. Ani vlastně netuším, jak si toho nemohli nevšimnout.

Ve chvíli, kdy jsem se chtěla vypařit, obejít Elijasův úkryt a schovat se tam, vynořil se přede mnou můj partner pro tuto akci. Michael. Až příliš si mě všímal už na velitelství a já bych se ani nedivila, kdyby to byl právě on, kdo první poznal, kdo doopravdy jsem.

„Ale, že by zběh?“ usmál se, ale já neměla ani trochu náladu na upíří zamilovanost. Chtěl na mě sáhnout, ale já včas ucukla.

„Nech mě, Michale. Nemám zájem.“ Ta odpověď ho zřejmě vykolejila. Asi nebyl zvyklý na odmítnutí, spíš naopak. On odmítal nadržené upírky, co mu pořád zvonily u dveří.

„Co jsi zač?“ zeptal se a znovu mi zabránil v tom, abych vykročila.

„Kdybych ti to řekla, musela bych tě zabít,“ ušklíbla jsem se a v duchu se usmála nad načasováním té nadčasové hlášky. Uhnul mi z cesty a nechápavě zíral, jak šplhám nahoru po skále a ani se nenamáhám se ohlédnout.

Vyhoupla jsem se na skalní plošinu a vkročila do jeskyně. Vlastně jsem nejdřív vůbec nevěděla, kde Elijase hledat, ale věřila jsem instinktu a přidala se skoro náhodou k jednotce, co měla vyčistit jeho les. Dost jich skončilo v pastích nabodených na jasanové kůly nebo bez hlavy. Já se snažila vidět Georgovýma očima, ale ten den mě zatím štěstí neopouštělo, a tak jsem se bez úhony dostala až sem.

„Elijasi,“ promluvila jsem. Hlas se tu rozléhal. Pohladila jsem jeden z mečů, co visely na stěně.

„Vyrostla jsi, medvídě.“ Poznala jsem známý hlas a otočila se. V širokém vstupu stál lovec, Elijah, se šípem na tětivě. Rozhodně by neminul, kdyby se rozhodl vystřelit. Byl bos jako všichni lovci. „Nebo ti mám radši říkat upíre?“ Tvář se mu zlobně stáhla a už nevypadal tak přátelsky. „Zabiju tě, upíre, zabiju,“ drtil slova mezi zuby. Já se začínala bát. „Upíry nenávidím. Jsou to jen bestie bez života. Tvá chyba, že ses nechala proměnit.“ Zvažovala jsem riziko svého prozrazení proti riziku, že za pár minut už nebudu žít. „Stůj klidně. Umřeš rychle. Nezasloužíš si pomalou smrt. Za všechny tvoje činy...“

„Elijasi, počkej! Proč mě chceš zabít?“ Získávala jsem si čas, ale už stejně nebylo nad čím přemýšlet.

„Zabíjím všechny upíry. Tak zněla přísaha. A tak i tebe...“ Znovu natáhl tětivu a zamířil. Vyhodnotila jsem situaci jako kritickou a bleskurychle nahmátla jasanovou tyč opřenou o skalní stěnu.

„To bych jím ale musela být,“ zašeptala jsem. „A pokud mě chceš zabít, budu o svůj život bojovat.“ Sevřela jsem hůl oběma rukama tak pevně, jak to jen šlo. Stále na mě mířil a já byla připravená se bránit. A pak...vystřelil.

„Sakra! Ty parchante!“ ozvalo se za mnou, ale dřív, než jsem se vzpamatovala, někdo mě k sobě prudce otočil a chytil za krk. V ruce mu zaškubalo, když ucítil pulzující krev. „Vytáhni ten šíp! Dělej!“ zařval na mě. Já pustila svou zbraň, ale ani v nejmenším nechtěla pomáhat upírovi, co ho Elijah postřelil. „Tak dělej!“ Sevření zesílilo a já si uvědomila, že mě uškrtí, jestli mu nevyhovím.

Lovec už se ho neobtěžoval dodělat, tak mi nezbylo nic jiného, než poslechnut. Vytrhla jsem šíp a on mě pustil. Sesula jsem se k zemi a začala lapat po dechu.

„Já to věděl. Já věděl, že nejsi upír,“ sípal, ale já mu nebyla schopna odpovědět. „Uvidíme, co teď řekne Blake. Co řekne na můj úlovek.“ Stál nade mnou jako nad svou kořistí.

„Už se ani nepohneš, upíre,“ uslyšela jsem Elijase.

„A co mi uděláš?“ smál se upír. „Jen jeden šíp. To byla chyba.“

„Jasanový luk poslouží stejně dobře jako zapálená pochodeň,“ odpověděl chladně lovec.

„Michaeli,“ chytla jsem upíra za kotník, „prosím, neříkej mu to.“ Podíval se na mě tak povýšeně, jak jen mohl.

„Nedozví se to,“ odpověděl na moji prosbu, „ale přijdu si pro výkupné. Brzo.“ Na pár sekund jsem zavřela oči, jak se mi ulevilo. Pak už tam nebyl. Jako vždycky.

Postavila jsem se, ale vzápětí zase zavrávorala, protože mi Elijah dal facku. Chtěla jsem se bránit, ale když přiletěla další z druhé strany, zase jsem skončila na zemi.

„Uvědomuješ si vůbec, co děláš?!“ zařval na mě. „Nejen, že si hraješ na upíra. Ty upíry dokonce prosíš a prodáváš se jim. Michaela neznáš. Nevíš, co je zač. Nevíš, kolik lidí už zabil a pak ukryl pod postel. Byla bys na tom líp, kdybys teď byla u Blaka. Ten má aspoň rozum.“ Svým proslovem mi vzal veškeré argumenty. Další můj táta. Další, co mě zkouší poučovat o věcech, do kterých mu nic není.

„Elijasi, prosím...“

„Toho prošení už bylo pro dnešek snad dost. Proč jsi vůbec přišla? Nevěřím tomu, že jsi mě chtěla zabít. Na to jsi až moc chytrá.“

„Chtěla jsem další lekci,“ odpověděla jsem popravdě. Lovec se začal smát. Zase se začal chovat jako blázen.

„Tak prosím. Jen si posluž, medvídě.“ Zahodil luk dál do jeskyně a hbitě sebral mou tyč. Stál tedy v ústí svého úkrytu.

Na stěně, kousek dál uvnitř, jsem uviděla lehký oštěp. Nebyl moc dlouhý a vyhovoval by mi. Vrhla jsem se směrem k němu, ale Elijah začal jeskyni tvrdě bránit.

„Tak pojď, medvídě. Jen pojď,“ smál se a mával kolem sebe tyčí. Já se kousla do rtu, abych mu neřekla, co si o něm myslím, a zaútočila na druhou stranu.

Střídala jsem pravou a levou a levou a pravou, ale byl všude. Široký vchod dokonale vykrýval.

„Hledej realitu,“ smál se. „Hledej reálné řešení.“ Ta chvilka stačila k tomu, abych se odhodlala naplnit jeho výzvu.

Přiskočila jsem přímo k němu ve chvíli, kdy to nečekal, a chytla oběma rukama jeho zbraň. Podíval se na mě překvapeně, ale já se jen usmála, mrkla na něj a pomocí jeho vlastní síly se přetočila do jeskyně. Odstrčila jsem ho od sebe a dvěma skoky se vrhla ke zbrani, co jsem si ji vyhlédla. Už jsem po ní natahovala ruku, když se přímo za mnou ozvalo:

„Ani hnout.“ Ztuhla jsem. „Pomalu se otoč,“ přikázal znovu Elijah a dotkl se vzadu mého krku špičkou klacku, co měl v rukou. Jak jsem se otočila, donutil mě zvednout bradu. „Myslím, že nejsem první, kdo ti říká nikdy se k nepříteli neotáčej zády.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tak jaké jsou ty další dvě?“ Připadala jsem si dost bezmocná, ale to byl vždycky Elijasův cíl. Znehybnit. Dostat na kolena.

„Přítel je jen nepřítel, který ještě nezaútočil,“ vysoukala jsem ze sebe s námahou.

„A ta poslední?“ usmál se škodolibě, když viděl můj výraz přecházející v zoufalství.

„Bojuj...bojuj až do posledního dechu a...umírej s úsměvem.“ Bylo těžké to říkat. Bylo těžké říkat to zrovna jemu a v takové situaci.

„Správně.“ Zase se o svou zbraň opřel jako o hůl a pořád se potměšile culil, když jsem si oddechla. „Doufám, že už si je zapamatuješ.“ Třetí facka byla největší ze všech. Odhodilo mě to na skalní stěnu, ale naštěstí jsem si před sebe včas dala ruce. „Doufám, že se ještě někdy uvidíme, medvídě.“

Neviděla jsem, jak odcházel. Před očima jsem měla černo. Když se mi mysl odtemnila, byla jsem tu sama a nevěděla, co mám dělat.

Před jeskyní se něco pohnulo. Sundala jsem ze zdi zbraň, co mě stála tolik, a opatrně se přitiskla ke skále. Na skalní římsu se vyhoupla štíhlá žena s krátkými černými vlasy a jiskrnýma očima.

„Tady jsi,“ prohlásila a oprášila si džíny. Arya. Upustila jsem oštěp a podlomily se mi nohy. Rozběhla se ke mně. Chtěla mě zvednout, ale jak si ke mně klekla, zašeptala jsem tiše:

„Musím ti něco říct.“