Elfí příběh

Autor: Sig.An.

(obsahuje pouze část příběhu kvůli kopírování)

Ať žije svoboda!

Ten den bylo chladno a černé mraky se hemžily po obloze. Přesto se z jedné malé, útulné jeskyňky vyběhlo podívat na svět malé vlče. Mělo černý hřbet, roztomilá černá ouška, ale zbytek jeho těla byl bílý. V tomto kraji to nebylo zrovna běžné zbarvení, proto se vlče občas stalo středem posměchu.

Naposledy se ohlédlo na spící matku a vyběhlo vstříc novým dobrodružstvím. To ale ještě nevědělo, že už jeho matku ani sourozence nikdy neuvidí. Lákala ho cesta vpřed, do neznáma, a bylo ochotné pro to udělat cokoli. Zatím z jejich doupěte vyšel pouze třikrát a znal jen blízké okolí. Proto instinktivně zamířil do míst, kam ho před nedávnem zavedl jeho otec.

Neprofesionální zavytí rozčíslo chladné ráno. Žalost malého vlčka neměla žádné meze. Smutně hleděl na bezvládné tělo svého otce a přísahal, že ho jednou pomstí. Neměl ani tušení o tom, co se tu v noci stalo, ale měl chuť roztrhat celý svět na cucky. Ohlédl se zpět k jeskyni. Došlo mu, že se tam nevrátí, dokud viníka nepotrestá. Možná to byla jeho osudová chyba, možná právě to ho přivedlo do spletitého vyšetřování. Kdo ví…

Vlček se vydal po neprošlapané stezce dál do hor, a když začal foukat vítr, cítil se ještě mizerněji než před chvílí. Vždy byl plný radosti a měl úsměv na tváři, ale tento den, kdy mu byl necelý rok, ho navždy poznamenal. Kolébal se ze strany na stranu a v hlavičce se mu zrodila myšlenka, že je svět krutý. Nejhorší na tom bylo to, že nemohl nic dělat. Pouze jít vpřed.

Ten pohled si navždy vryl do paměti. Vysoký, starý strom, vítr nepříjemně foukající do jeho čumáku a elfka klidně pochrupující mezi kořeny stromu. Něco ho k ní táhlo… Váhavě se zastavil těsně u ní, rozhlédl se okolo sebe a stočil se do jejího klína.

Probudila jsem se čerstvá a svěží. Od doby, co jsem byla zavřena do elfské věznice se mi zdály samé děsivé sny. Budila jsem se uprostřed černých nocí a bála jsem se pohledu na cokoli kolem mne. Tady to bylo jiné. Zjistila jsem, že ačkoli byla v noci nevídaná zima, něco mě hřálo. Usmála jsem se. „Fairië,“ vylovila jsem tiše při pohledu na vlčka v mém klíně. Zřejmě mě slyšel, protože vztyčil jedno ze svých černých uší. To slovo se mu asi líbilo, v překladu z elfštiny to znamená „svoboda“. I on jí chtěl dosáhnout, stejně jako já.  „Fairië. Tak ti budu říkat.“ Ucítila jsem náhlý klid a najednou jsem věděla, že se mnou vlček zůstane až do konce.