Důležitost a Síla

Autor: corinne

Neplať, budeš celý život dlužit. Zaplať, budou chtít víc.

„Tak, ženy moje, ještě poslední věc.“ Intr má dost nevýhod a jednou z nich jsou takzvané výchovné schůzky. A tahle už se protahovala do neúnosnosti. „Máme dva nové členy naší skupiny. Tady Terku a Arianu. Jsou na stodvacetšestce ještě s Ivet.“ Nevnímala jsem hlas vychovatelky ani to, jak se nové holky usmívají.

Přemýšlela jsem nad tím, co se teď asi stane. Co se stane ve chvíli, kdy Michael přijde.

„Dobrou,“ ozvalo se najednou a já automaticky odpověděla. Byl to signál vysvobození. Vrátila jsem se do reality a vrhla se dveřím, ale někdo mě chytil za paži.

„Elie, co je s tebou?“ Otočila jsem se a lekla se. Tu tvář, ten výraz a ty vlasy bych poznala kdykoli. Všechny její rysy byly ve specifické harmonii.

„A-aryo?“ vykoktala jsem, jak jsem popadala dech.

„Jsem to já, zlato,“ odpověděla sladce, „a budu tě hlídat. Už nesmíš nikde chodit sama. Nikde, rozumíš?“ Vypálila na mě ta slova tak prudce, až jsem zavrávorala.

„To nemůžeš myslet vážně!“

„Jak jsem řekla,“ stála si za svým a konečně mě pustila. „Ohlídám si tě,“ zašeptala pak ještě, než mě tělo poslechlo a vyřítilo se ze dveří klubovny.

Ten George se zbláznil, proběhlo mi hlavou, když jsem za sebou zabouchla dveře pokoje a sesula se na postel.

***

Jmenný seznam všech upírů, o kterých jsem kdy slyšel. Tak zněl nadpis jedné kapitoly Alexova deníku a skutečně obsahoval spoustu jmen napsaných pod sebou černým inkoustem. Ti, s kterými jsem se osobně setkal, mají před jménem červenou tečku. Ti, s kterými bych se už nikdy v životě setkat nechtěl, mají za jménem zelený křížek. Prolétla jsem očima pokyny a informace a začala pátrat po upírovi jménem Michael.

Byla jsem připravená, že jich tam bude víc a budu se muset rozhodovat podle popisu, který je ten můj, ale náhoda mě překvapila. Byl jen jeden.

„Michael Larsen,“ přečetla jsem nahlas. A u jeho jména jen červená tečka a zelený křížek. Každému upírovi, zvlášť každému z těch, se kterými se Alex osobně setkal, patřilo alespoň pár řádek jeho charakteristiky.

Velkými tiskacími písmeny tady stála jen dvě slova. Aldri mer. Netušila jsem, co to znamená, ale cítila jsem to jako varování.

„Co to čteš?“ ozvalo se najednou a já se toho hlasu lekla. Vzhlédla jsem od deníku a uviděla George, jak mi strká čumák pod ruce a chce si to taky přečíst. Otočila jsem knihu tak, aby na ni viděl a ukázala na místo, které mě před malou chvílí tak znepokojilo. „Proč si čteš...?“ Medvěd se na chvíli zarazil. „Co se stalo?“ zeptal se pak a já na něj pohlédla nechápavě. Neřekl snad Arye, aby mě hlídala? Cítil můj zmatek, ale z pomotaných myšlenek zachytil jen čarodějčino jméno. „Co je s Aryou?“ vyhrkl, ale já ho uklidnila a poznala, že o ničem z toho, co se stalo minulý týden, když jsem byla ve škole, neví.

Barvitě jsem mu vyložila všechno od mého podivného pocitu ve vlaku, přes moje další setkání s novými upíry, až po Elijase a Michaela a pak o Arye a mém nápadu, že v deníku najdu upírovo jméno, protože seznam jsem tam zahlédla už dávno předtím. Znovu jsem mu ukázala řádek a ty dvě slova.

„Je to norsky,“ zabručel, „a znamená to nikdy víc.“ Všechno se ve mě najednou sevřelo a zatočila se mi hlava. „Je to ten nejhorší upír, co sis mohla vybrat,“ pokračoval, „když ani Alex s ním už nikdy nechtěl nic mít, vypadá to hodně špatně.“ Povzdechla jsem si a otočila si knihu zpátky k sobě. Umím si holt vybrat.

„Zajímá mě ještě jedno jméno,“ odpověděla jsem jeho němé otázce. Listovala jsem zpátky a pak znovu od začátku hledala. Nebylo to seřazené podle abecedy. Alex postupně připisoval jména tak, jak se s dotyčnými setkal nebo o nich zaslechl. To dávalo důvod myslet si, že upírů zase tolik nebylo, protože jsem si nedokázala představit, že bych já dělala takový seznam lidí, o kterých jsem slyšela.

Blake. Konečně jsem ho našla. Jméno však stálo samo a před ním byl malý otazníček. Možná měl znamenat, že to není jeho pravé jméno. Takže zase nic nevím. Jenom, že Michaela se bál i Alex a jeden z velitelů starých má krycí jméno. Třesoucími se prsty jsem zaklapla deník a položila ho na stůl.

„Už je pozdě. Zůstaneš se mnou dneska celou noc?“ otočila jsem na George a ten lehce zavrněl.

„To víš, že jo,“ otřel se mi čumákem o dlaň, „za chvíli jsem u tebe.“

Stoupala jsem po schodech do pokoje, otevřela dveře a nechala je dokořán s tím, že si ještě půjdu vyčistit zuby. Sotva jsem jimi však prošla, lehce se zavřely. Lekla jsem se a chtěla rychle utéct, když mě nějaká temná síla přitiskla na stěnu vedle dveří. Strach plynule přešel ve vztek, když jsem poznala, kdo to je.

„Medvěd tě roztrhá,“ napůl jsem zasyčela, napůl zavrčela.

„Ale, to je mi tedy pěkné splacení dluhu,“ promluvil upír, i když mu do smíchu moc nebylo. Přeci jenom přišel přímo do Georgova domu a taková drzost se trestá smrtí. Přišel ale v mírové věci. Přišel se dožadovat svých práv. A věděl, že to vím. I kdyby teď medvěd přišel, nenechala bych ho, aby si to s nezvaným hostem vyřídil, protože jezdec dal slib.

***

Zápěstí mi svíraly rezavé okovy. Stála jsem uprostřed sklepní místnosti s rukama rozpaženýma a skoro se nemohla pohnout.

„O co ti jde?“ povzdechla jsem si a sledovala Michaela, jak si mě zálibně prohlíží. Šla jsem s ním více méně dobrovolně až sem.

„Teatrálnost,“ pronesl pomalu, „v naší rodině si vždycky všechno vychutnáváme se vším všudy.“

Znovu jsem si povzdechla a sklonila hlavu. Nemohla jsem se bránit. Nemohla jsem říct jediné slovo ve svůj prospěch.

„Bojíš se?“ zeptal se starostlivě.

„Bojím,“ pípla jsem v odpověď, protože lhát v tu chvíli nemělo smysl. Nijak by mi to nepomohlo.

„Víš o tom dluhu, ale netušíš, jakou si stanovím cenu, je to tak?“ Zvedl mi jedním prstem bradu tak prudce, až mi křuplo mezi obratli. Chtěl moje teplé oči zmrazit, ale větší beznaděj už na mě dolehnout nemohla. „Nechci ti moc ublížit, protože vím, že tě budu brzo potřebovat. Živou. I když bych moc rád ochutnal jezdcovu krev. A ty ještě tak krásně voníš,“ protáhl poslední větu, labužnicky zavřel oči a zabořil mi obličej do výstřihu. Cítila jsem, jak silou vlastní vůle sám sebe ode mě odtrhl. „Je to těžké,“ zašeptal ponuře, „ale rozum musí vítězit nad hladem.“ Odtáhl se dál, aby ho jeho zvířecí polovina nepřemohla dřív, než bude sám chtít.

„Tak a ani hnout!“ ozvalo se najednou ode dveří, na které jediné jsem měla dobrý výhled. Když mi teď upír uhnul, uviděla jsem...Anet, jak stojí rozkročená a v každé ruce jednu pistoli. Malou chromovanou pistoli. Jedna kulka je pro mě a druhá pro něj. Nebo dvě pro mě. Tak nějak jsem vůbec nechápala, co tady dělá a totální zmatek byl na místě. Copak...sakra, copak nezmizela?!

Michael se strategicky ukryl za mě, i když rozkaz byl jasný a on už teď měl ležet na podlaze s kulkou v srdci. Byl možná ještě víc překvapený než já, ale neztrácel hlavu.

Oba jsme nevycházeli z úžasu, když pak jednu zbraň zajistila a vrátila do pouzdra u pasu. Nepřestávala mířit na upíra, který se skoro dokonale kryl za mým bezmocným tělem. Volnou rukou si prohrábla vlasy a hřbetem ruky otřela čelo. Během vteřiny tu stála Arya a její vražedný pohled se tak ještě znásobil.

„Ještě jednou udělej něco takového a omdlím leknutím,“ utrhla jsem se na ni, ale ona se jen usmála.

„Jako hříčka osudu dobré, ne?“ Nespouštěla oči z Michaela. Tomu už ale došla většina z toho, co se tu stalo a čarodějku zjevně poznal.

„Takže další, jo?“ ušklíbl se, věnoval mi letmý pohled a pak se obrátil Arye. „Slečno čarodějko, vaší chráněnce se neubližuje a je zde zcela dobrovolně,“ pravil ironicky. Nejironičtější na tom bylo, že to byla pravda. „Teď laskavě skloňte svou zbraň a odejděte.“ Arya se na mě podívala. Její výraz jasně říkal, že ničemu z toho nevěří.

Ani, když jsem kývla očima, neodešla a dál mířila na upíra, který mezitím vyšel ze svého krytu.

„Ale, vždyť to je Arya,“ promluvil s podmračenou tváří. Čarodějku to dost rozhodilo a začaly se jí třást ruce. „Vždycky jsem po tom toužil, ale ještě nikdy se nenaskytla příležitost.“ Opřel se o mě místo o stěnu, až se mi železo zarylo hluboko do levého zápěstí. Arya se začala třást ještě víc. Už by ho netrefila, kdyby se rozhodla vystřelit. Zbývalo málo a pistole by jí vypadla z rukou.

„Ne, prosím, ne,“ zašeptala zoufale. Bála se ho. Ale proč, když doteď ne? Odpověď přišla v dalších vteřinách, když Michael zavrtěl hlavou. Pak vyslovil nějaké jméno. Na čarodějku to působilo jako kouzelné zaklínadlo.

Pistole dopadla na zem spolu s prvními kapkami krve. Celé její předloktí bylo najednou rudé a já cítila, jak se upírovo tělo napjalo. Náhodně střílel další a další jména a fascinovaně pozoroval, jak Arya padá do kaluže své vlastní krve a jak další a další části jejího těla pokrývají nové a nové rány.

Vzpomněla jsem si, jak mi ukazovala, co se jí stalo v bitvě. Zranění, co se nikdy nehojí. S tou myšlenkou jsem si taky vzpomněla na svoje naražená žebra. Pokud se skloubí tyhle dvě skutečnosti dohromady... Bylo to tak. Zranění, která způsobil upír, může zase jenom upír uzdravit. A ona nebojovala jen v jedné bitvě. Michael teď otvíral staré rány pouhým vyslovením jména jejího původce.

Déšť jmen na chvíli ustal, ale jen proto, aby se Arya sebrala ze země, krev se jí vrátila do těla a mohla následovat další a další jména, kterých bylo jistě ještě spoustu.

„Michael Larsen,“ vyřkl poslední z řady ran, kterými ji nelítostně bičoval. Už se o mě neopíral, jen sledoval, co se bude dít.

„Aryo!“ přemohla jsem zděšení a vykřikla, když se čarodějka znovu sesula na zem.

„Ani se nehni!“ Na krku jsem ucítila chladnou čepel. „Chci to vidět znovu.“

„Jako kdybych mohla,“ zamumlala jsem a bezmocně sledovala dění před sebou.

Viděla jsem, jak se jí na pravé paži otvírá po celé její délce hluboká rána. Než ji vyplnila krev, zahlédla jsem bílou kost. Naprosto rovná trhlina pokračovala přes stehno a lýtko až k prstům a chodidlu. Rozříznutá svalová vlákna odmítala držet při sobě a raději pouštěla další a další krev, aby tu hrůznou podívanou zakryla.

Vzpomněla jsem si, co dělali mě, když se dozvěděli o mé slabině v podobě zraněných žeber. Jak mě Bernard dusil a pak se nadmíru divil, když už to nefungovalo. Vzpomínky opět skončily u Alexe. Ten si s mým zraněním taky hrál, ale nakonec dodržel slovo, které mi dal a zbavil mě toho.

Nasucho jsem polkla, když mi došlo, co teď budu muset udělat, pokud jí chci pomoct. Ale teď na to ještě nebyl vhodný čas.

„Vypadni,“ zasyčel pak upír. Arya se těžce zvedla ze země. Všechna krev byla zase zpátky a všechny rány jakoby vůbec nebyly. Pomalu došla až ke dveřím. Těžce oddechovala, ale ohlédla se ještě na mě. „Pohyb!“ Stále ji sledoval pohledem dravce a mě nůž vtiskl ještě hloub do kůže.

„Neublížíš jí,“ zasípala čarodějka. „Jestli ano, budeš mít co dělat se mnou!“ Pak se otočila zpátky a odešla. Bez dalšího slova pro mě. Jen tak.

Bylo zvláštní zaměřit se ze strachu, co mě svíral, na způsob, jakým držel nůž. Byl to pevný stisk bez jakéhokoli náznaku chvění. Necítila jsem bolest a on zřejmě moc dobře věděl, co dělá. Mělo to jen vypadat, že mě jím ohrožuje. Když Arya zmizela, postavil se zase přede mě.

„Zelený vrch. Alexův nejoblíbenější zámek,“ pokračoval ve zdlouhavém vysvětlování. „Moc dobře věděl, že je náš. Ale místo toho, aby nám ho přenechal, když jsme se vrátili do staré vlasti, označil nás za zloděje. A tohle,“ ukázal mi podivnou jizvu pod levou klíční kostí, „tohle mi bude celý život připomínat, kdo to doopravdy byl. Sprostý lhář, co nedrží své sliby. A ty teď prý neseš jeho odkaz.“

„No a proč mi to...?“ nechápala jsem, ale jak vteřiny letěly, začalo mi to docházet. „Tak tohle teda ne!“ vykřikla jsem bez ohledu na to, jaké bude mít můj výbuch následky. „Nebudu trpět za někoho jenom proto, že jsem ho znala!“ Odpověděl mi fackou.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš,“ křičel teď pro změnu on na mě. „Očividně jsi byla něco víc než jen známý. Nepouštěl si k tělu moc lidí a pokud tebe ano, muselo to mít nějaký zvláštní důvod. Museli jste být spojenci.“

„Nebyli jsme...!“ rozkřikla jsem se zase, ale včas si uvědomila svou chybu. „Byl to upír. Nenáviděla jsem ho.“ Ano, teď jsem lhala, ale pokud mě lež má zachránit, musím lhát.

„To mě nezajímá. Je to výše mé ceny, že se Blake nedozví, co o tobě vím.“ Zbytek jsem si už mohla domyslet sama. Zbytek významu toho, proč souhlasil s tím, že to svému veliteli neřekne. Mělo mi být divné, jak podezřele ochotný je.

Šlo o to, že dřív nebo později se to Blake stejně dozví. A je jedno jestli od Michaela nebo od někoho jiného. A on jenom sprostě využil situaci ke své pomstě, když Alex už nežil. Chtěl mi do kůže vypálit stejné znamení, které mu daroval Alex. Alex. Alexův deník. Napadla mě sympatická myšlenka, že se třeba něco můžu dozvědět, než omdlím bolestí.

„Aldri mer. Co ti to říká?“ zeptala jsem se, protože jsem se ještě pořád slepě snažila oddálit chvíli, kdy se mě zeptá přímo a taky toho chtěla využít, když jsme tak hluboko zabředli do událostí, co už se staly.

Na upíra ta dvě slova zafungovala jako kopanec do žeber. Na místě ztuhl a po pár vteřinách se mu tvář zkřivila bolestí. Chytil se za levé rameno a bylo na něm vidět, jak silou vůle vytlačuje z mysli vzpomínky a soustředí se jen na to, aby na ně nemyslel. Trvalo mu to jen chvilku a pak mu tvář vzplanula hněvem.

„Kdo tě to naučil?!“ zařval, ale já už měla odpověď přichystanou.

„Alex,“ prohodila jsem jen tak. Muselo mu to být jasné. Výraz jeho očí zamrznul, ale po chvíli se mu ústa roztáhla do širokého úsměvu.

„Zaplať,“ řekl potichu a pořád se usmíval. Stál najednou těsně u mě a dýchal mi mrtvolný chlad do tváře. „Zaplať nebo zemři.“ Třemi prsty pohladil mou tepnu na krku. Cítila jsem jeho touhu. Jak rád by se napil. Podívala jsem se mu do očí a přemáhala sama sebe, abych to vydržela. Abych vydržela jeho pohled. Měl stejné oříškové oči jako já, ale ty jeho dusily jako bažina a bodaly jako oštěp.

„Zaplatím,“ řekla jsem pak, abych to měla co nejdřív z krku. Abych se do těch jeho očí už nemusela koukat.

„Nezaplatí,“ ozvalo se najednou zase ode dveří. Tentokrát už jsem ale viděla, kdo se to vynořil ze tmy. Michael pozvedl obočí a nasadil nanejvýš překvapený výraz.

„Další?“ Já si jen povzdechla.

„Georgi, jezdec dal slovo.“

„A jezdec své slovo taky může vzít zpět,“ vrčel medvěd. „Budeš se asi divit, ale Blake už dávno ví, že jsi jezdec, co měl umřít.“ Otočil se na upíra. „A ty nemáš právo tady jezdce držet!“

„Pane medvěde,“ začal zase až příliš učesaně, „bylo by dobré vědět, že tahle dívka se mnou šla dobrovolně.“

„Ta dívka je pod mou ochranou.“ George vycenil zuby a postavil se po mém boku.

„Dobrá,“ řekla jsem, když mě malinko postrčil, „beru své slovo zpět.“ Upírovi to na tváři opět vykouzlilo úsměv.

„To klidně můžeš,“ promluvil, „ale jsi tady. Jsi na místě, kde jsem stál já. A dokud nezaplatíš, neodejdeš odsud.“ Medvěd si něco zabručel pod fousy a pak se ho zkoumavě zeptal.

„Říká ti něco aldri mer?“ Michael sebou trhl a vypadal ještě víc vykolejený, než když jsem to vyslovila já.

„Ne.“ Zatínal zuby, ale bylo na něm jasně vidět, jak moc ho staré zranění bolí.

„Ale jistě, aldri mer, jen si vzpomeň,“ předl spokojeně George, když viděl, že upírova reakce je přesně podle jeho očekávání. Tomu už se podlomila kolena. „Aldri mer. Nevíš náhodou, co to znamená?“ protáhl medvěd líně a to už měl Michael co dělat, aby se udržel na nohou.

„Co chceš?“ zasípal.

„Jen osvoboď tu maličkou, nic víc po tobě nechci,“ odpověděl George. Po celou dobu, co spolu mluvili, se navzájem propalovali pohledy. Ano, to já jsem nedokázala. Nedokázala jsem se mu dívat do očí a pořád mu připomínat ta dvě slova svým pohledem.

„Dobrá.“ Upír pevně semkl rty, ale skutečně mi uvolnil obě ruce. Medvěd se podíval na mě.

„Jsi v pořádku?“ Kývla jsem. „Do očí se mu musíš koukat, do očí,“ poučil mě, ale já už to stejně věděla.

„Kde jsi to...?“

„Četl jsem si trochu v tom tvém deníku,“ ušklíbl se, „jsou tam náramně zajímavé věci, měla by sis je přečíst,“ mrkl na mě a jak se zavlnil, když kolem mě procházel, otřel se mi o bok. Michael už zase nabyl svoji aroganci a opovržlivě se na mě podíval. „Jednou už tě tvůj medvěd nebude chránit,“ zasyčel. „Jednou se o sebe budeš muset postarat sama. A tehdy mi všechno splatíš i s úroky.“

***

„Proč jsi to udělal?!“ zařvala jsem na George, když mi konečně dovolil slézt z jeho hřbetu. „Mohla jsem pomoct Arye!“

„A ty myslíš, že tím, jak moc by tě ponížil, bys dosáhla na jeho přátelství?“ zabručel a bylo vidět, že si z mé výtky nic nedělá. Zůstala jsem stát jako opařená. „Jakmile by to udělal, mohl by tě ovládat, a už bys nic nedokázala. Musíš se proti němu obrátit tou silnější stránkou, což je momentálně jezdec. Musíš mu ukázat, že jezdce jen tak někdo nedostane.“

„Ale...ale já chci pomoct Arye,“ vykoktala jsem na svou obranu, protože mě nic jiného nenapadlo.

„Tak koukej, něco ti řeknu,“ povzdechl si medvěd, „přemýšlel jsem. Stejně jako ty, možná víc. A přišel jsem na stejnou věc. Michael musí být naším přítelem. Jenže pak jsi zmizela, a když mi volala Arya, že tě Michael drží na zeleném vrchu, a že jde pro tebe, zakázal jsem jí v první řadě do sklepení vůbec chodit a pak trochu listoval deníkem. Tušil jsem, že aldri mer má i nějaký jiný význam, než jen poznámku o nebezpečí. Je tam dost zajímavých věcí, měla bys pokračovat ve čtení,“ mrkl na mě. „Alex si rozžhaveným železem označil ty, kteří byli extrémně nebezpeční, totiž ty, kteří ohrožovali jeho nebo jeho práci. A zabil tak dvě mouchy jednou ranou. Ti upíři se ho začali bát. A kdyby se přeci jen některý odvážil, ihned by se nedobrovolně stal jeho otrokem. Měl všechno víc promyšlené, než si myslíme.“

Zírala jsem s vykulenýma očima na medvědí přednášku. Hodnou chvíli bylo ticho a mě se v hlavě vařily myšlenky.

„Ale když pomůže Arye, bude chtít, abych pomohla zase já jemu...“

„Odmítneš,“ prohodil George a protáhl se. „Nebudeme se motat Alexovi do něčeho, co si tu připravil.“

„Cože?“ vyhrkla jsem.

„Nic,“ řekl líně, „jen aldri mer pořád existuje.“ Zmizel ve dveřích domů a nechal mě samotnou s nově nabytými dojmy. „Jo a Arya,“ vystrčil ještě hlavu ven, „tak té jsem nic o hlídání tebe neříkal a ani jsem s tím nesouhlasil. Nevěděl jsem o tom.“ Už jsem se nadechovala, že mu něco odpovím, že se mu třeba omluvím, ale on mě zase nechal stát uprostřed cesty.