Síla smrti a Duše

Autor: corinne (já)

(Čtvrté pokračování Cheorie...)

Netruchlete nad smrtí, neboť přináší vysvobození.

Nic. Tma. Pouhý nekonečný prostor. Zdál se být tak stísněný… Ostré světlo prosvítající hustými větvemi smrků. Bylo léto, bylo teplo, seno vonělo. Na tváři jsem ucítila něčí vlhký dech. Otevřela jsem oči a uviděla protáhlý nos a dvě velké oči, které na mě mile hleděly. Sav’éan se mi otřela čumákem o můj nos. Pak kousek poodstoupila, abych se mohla postavit. Ležela jsem na zemi a teprve teď jsem si uvědomila, že mě jehličí píchá snad úplně všude. Opatrně jsem se posadila a snažila si vybavit, co se stalo, než jsem se ocitla v lese, jen se svou klisničkou. Hlava mě nebolela a dokázala jsem si jasně vybavit, co se stalo.

Byl horký letní den, zrovna jako teď, ptáci zpívali…a mě někdo volal. Volal mě, hlasitě a naléhavě. To proto se Savana tak polekala. Snažila jsem se nevnímat ten zoufalý hlas a ukonejšit svoji kobylku, ale její jemné uši slyšely hluk desetkrát silněji a ona chtěla co nejrychleji utéct z toho hrozného místa. Nechtěla jsem ji pustit…a pak jsem spadla. Ne, neshodila mě, to neudělala nikdy.

Neviditelná ruka mě srazila ze sedla. Necítila jsem náraz ani bolest, jen jsem usnula. Moje duše opustila tělo a zase se do něj vrátila. Je to vůbec možné? Věděla jsem, že není. Přinejmenším to není normální.

A v ten čas, kdy jsem ležela v lese, jsem vnímala všemi smysly jen svoji duši. Přišla jsem mu pomoct. Někomu, kdo pomoc potřeboval a nevěděl o tom. Nedobrovolně jsem k němu přišla a nedobrovolně jsem odešla. Neznala jsem ho a on neznal mě. Přesto jsme si rozuměli a mluvili spolu. Moje studnice vědomostí byla najednou bezedná. Učila jsem ho. Já a moje nitro. Uvědomila jsem si jak krásná jsem uvnitř. Mnohem nádhernější než mé všední já. Tahle strana nebyla pošpiněna prachem nenávisti. To jí dodávalo nezdolnou krásu.

Vstala jsem a opřela se o Sav’éan. Čekala jsem, že se mi bude motat hlava. Nic. Překvapená a unavená jsem se vyškrábala do sedla.

„Pojď, půjdeme domů,“ zašeptala jsem a kobylka ihned zareagovala. Klidným krokem vykročila posekanou loukou. Vůně. Ta samá vůně sena, co mě probudila, mě teď probrala docela.

Uvědomila jsem si, že to nebylo poprvé, co mě někdo volal a já ho neposlouchala. Co mě někdo volal a já musela přijít i proti své vůli. Co mě někdo volal a já pak nechtěla odejít. Stalo se to už nesčetněkrát. Pokaždé, když se tam vrátil. Celých šest měsíců. Stárnul, stále víc a víc jakoby tam u něj plynula léta a ne jen měsíce. Zmoudřel a osvojil si všechny mé skryté dovednosti, které jsem se ani neodvažovala odkrýt.

Dnešním dnem ale všechno skončilo. Počínání mé duše se stalo jen pouhým snem, ve kterém já už žádnou roli nehraji. Než se mi obraz ztratil úplně, zahlédla jsem černý stín, černější než tma kolem, který všechno pohltil a svým pláštěm mi zakryl výhled zcela.

Teď tu sedím jako hromádka neštěstí. Přemítala jsem, jestli ho ještě někdy uvidím. Neznala jsem jméno, jeho tvář mi úplně stačila. Poznala bych ho kdekoliv a kdykoliv.

„Co se stalo?“ Neřekla jsem Šimonovi o svých podivných zážitcích. Cítila jsem, že nesmím. Podíval se na mě a vytřeštil oči. „Co se ti stalo?“

„Nic, všechno je v pořádku,“ protáhla jsem malátně. Neměla jsem sílu vymýšlet si složité lži o pádu. Nevěřil by.

„Co se stalo?“ zeptal se znovu. Nevšímala jsem si ho, stejně jako hlasu v lese.

„Můžeš mi, prosím, odsedlat Savanu?“ Sklouzla jsem ze sedla a podala mu otěže. On mi je vytrhl z rukou.

„Ne, to teda nemůžu. Dej se dohromady, čekám tě tady,“ pronesl ledově. Provinile jsem sklonila hlavu.

Z okna svého pokoje jsem mrkla ven před dům. Stál tam pořád. Stál a čekal. Vklouzla jsem do koupelny a podívala se do zrcadla. Obraz, který se mi rozmazával před očima byl něco mezi smrtí a upírem. Byla jsem bledá. Naprosto bílá jako ty nádherné šaty, které nosila má duše. Jen mé oči svítily dnes víc… Několikrát jsem si opláchla obličej, jakoby barva mé pleti šla smýt. Ze své husté rezavé hřívy jsem si vyčesala jehličí a pomalu se vydala opět dolů.

„Nasedni,“ rozkázal Šimon a podal mi otěže mé klisničky. Sám už seděl na zlatém hřbetě svého hřebce Auria. Jako ve snách jsem vsunula nohu do třmenu. Připadala jsem si lehká, bez života.

Pobídl svého koně do cvalu a Savana vyrazila za nimi. Na půli cesty k lesu prudce zastavil.

„Tak co se stalo?“ ptal se znovu. Odvrátila jsem hlavu a zahleděla se mezi stromy. Tohle rozhodně není poprvé… Připomíná mi to den, kdy jsem zapomněla… „Mluv!“

Ne, nemohla jsem říct, co se stalo, co se pořád děje.

„Musíš mi říct, co se stalo!“ Nevím, jak mi to mohlo pomoct, ale jeho hlas… Byl zase jiný, už podruhé se změnil.

„Nestalo se to poprvé,“ začala jsem, bylo mi však těžko. Jen stěží jsem mu dokázala vylíčit, že mě opouští duše. Kupodivu se nesmál. Jak by taky mohl. Zažili jsme toho spolu tolik…tolik věcí, kterým sám nerozuměl, ale měly se stát.

Pomalu, ale jistě jsem se do své minulosti, ale i do své přítomnosti zamotávala. Co se ještě může stát? Šimon mlčel. Sbíral odvahu.

„Včera mě navštívila…přišla ke mně…Johanka…“

„Cože?“ Nevěřícně jsem se na něj podívala. Zachytil můj pohled a pokračoval.

„Navštívila mě moje sestra.“ Hleděli jsme si do očí, ale s těmi slovy moje překvapení poněkud opadlo. „Ne, je to důležité.“ Věděl, co si myslím a neskrýval to. „Dlouho jsem ji neviděl. Připravovala se, aby mohla…převzít Modrý plamen.“ Smutek mu přivál do tváře stín a do očí slzy.

„Tys jí neřekl…“

„Včera se vrátila a chtěla ho po mě. Marianne jí taky nic neřekla. Bude ho chtít získat za každou cenu, neví kde je, ale její nové schopnosti jí umožňují vyhledat ho smysly. Dávej si pozor. Zná tě, ale pokud jde o náš meč, je schopná zabíjet…i přátele. Je jen věrná rodině, neboj se, Modrý plamen si tě vybral a máme být dva.“

Už jsem se neudržela, nabrala jsem dech.

„Co tedy mám dělat? Co mám dělat, aby…“ Došla mi slova.

„Dvě možnosti. Dáš jí ho, jakoby ti nikdy nepatřil nebo ho ukryjeme na místo, kde ho budou střežit dobří strážci a kde ho nikdy nikdo nenajde. Pokud se rozhodneš vydat ho dobrovolně, všechno bude jako dřív. Oba se změníme a náš svět zapadne do starých kolejí. Pokud ho chceš chránit a dostát svému slibu, musíme ihned odejít.“

Každé jeho slovo mi těžklo v žaludku a udělalo se mi špatně. Buď a Nebo. Co zvolit, abych byla šťastná? Co říct, když se musím rozhodnout hned?

„Půjdeme a ochráníme ho,“ vypadlo ze mě. Nemohla jsem donekonečna zvažovat všechna pro a proti.

„Dobře, nebude to lehké, ale zvládneme to. My dva. Spolu.“ Mluvil tiše. „Je tady, dneska jsem přijel jen kvůli tomu, mám ho s sebou.“ Nikdo nás neposlouchal, nikdo tady nebyl, ale on šeptal.

Když jsme klusali polní cestou, uvědomila jsem si, že naše původní téma přešel bez jakéhokoli komentáře. Můj podivný pád, který způsobila neviditelná ruka a návštěvy člověka, kdesi daleko a v jiné době, ho nijak neoslovil. Nevěřil? Tvářil se vážně, ale neřekl ani slovo?

Pod kopyty koní praskaly větvičky a o chvíli později i štěrk. Věděla jsem, kam jedeme. Netušila jsem však, jak nám může minulost pomoct. Taky na mě dolehl strach a podivná tíseň, jako vždycky, když jsme se chystali zahrávat si s Cestou. S každou naší návštěvou jsme se oba ocitali ve stále větším nebezpečí. Minule jsme skončili pod šibenicí…co na nás osud chystá tentokrát? Bude to boj o život, ten pravý boj bez kouzel, zázraků a tajemných hrdinů, kteří přijdou, když je třeba? Neodvažovala jsem si domyslet, co by se ještě mohlo stát. Jisté však bylo, že tam, na tu druhou stranu, se mi chtělo stále míň a míň.

„Neboj se, dneska se nic nestane.“ Šimon si všiml mého zamyšlení a opět uhodl, co se mi honí hlavou.

„Počkej.“ Zastavila jsem Sav’éan a on se ohlédl. „Žádné hádky, žádné nebezpečí?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. Zavrtěl hlavou.

„Dnes ne. Cesta nás zavede přímo na místo.“ Náhle se mi zatmělo před očima. Přestala jsem vnímat okolí; má duše zase odešla.

Byla jsem na místě, které se topilo v plamenech. Stála jsem, v očích slzy. Za smrtící hradbou ohně stál on a uprostřed, na místě, které kdysi bylo posvátné, přímo ve středu šesticípé hvězdy, vydlážděné přímo uprostřed bývalé chrámové lodi, stál přízrak, kterého stvořil. Spaloval všechno a všechny.

Já však necítila bolest, bělostné šaty plály jasným ohněm, ale neshořely. Ztratil se mi. Věřil mi a já jemu. Můj vnitřní hlas tiše promlouval do hukotu a praskání požáru. A je to moje vina. Neměla jsem to dělat, neměla jsem ho nutit. Dělal to kvůli mně, mohlo přijít vysvobození… Zneužijí jeho sílu, stane se Temným a řád bude v troskách, jako tehdy, vzpomínáš?

Duše se obrátila ke mně jako ke svému věrnému společníkovi. Jen jsem zavrtěla hlavou. Jak bych si taky mohla pamatovat…vždyť ani nevím, co se stalo... Pán zla se vrátil. Mají dost tajných spojenců, kteří jsou odhodláni ihned splnit jeho vůli. A on není tak silný, je jen obyčejný člověk. Copak já nejsem člověk? Ne, jsem blázen, který si povídá se svou duší. Zdi se bortí a toho jediného, který mohl obnovit řád, ovládl netvor, co tady už dávno neměl být. Nenávisti je všude kolem tolik…potřebujeme jeho sílu světla…ještě je naděje. Oni…budou nás chtít zabít, hlavně tebe. S tebou zemřu i já. Ale neboj, povedu tě, lépe, protože tady nejde jen o život. Půjdeš se mnou?

Co je tohle za otázku? To spíš já se mám ptát, jestli Duše půjde se mnou. Pak jsem si však vzpomněla na své přemisťování a na chvíle, kdy ho učila. Možná jsem si ani neuvědomovala nebezpečí, ale chtěla jsem ho vidět, ještě jednou. Kývla jsem.

„Verčo!“ zvolal zoufalý hlas. Otevřela jsem oči. Zase jsem cítila a vnímala to opravdové okolí. Ležela jsem na štěrku, uprostřed Cesty a nade mnou se skláněla Savana, jako pokaždé, když se mi tohle stalo. Hlídala mé tělo, zatímco jsem byla duchem pryč a nepouštěla k němu nikoho, kdo by se mě chtěl třeba jen dotknout. Nejspíš věci chápala mnohem lépe než já.

Šimon stál opodál a tvářil se vyděšeně a ustaraně. Pokaždé, když se pohnul, ohnala se po něm Sav’éan zuby. Když jsem se posadila, značně se mu ulevilo a kobylka mi jemně zafrkala do vlasů.

„Jak dlouho…jsem tu nebyla?“ ptala jsem se.

„Asi jen pár minut,“ dostal ze sebe Šimon. „Ale bylo to hrozně zvláštní. Něco tě srazilo ze sedla…a pak jsi usnula. Savana se začala chovat jako blázen, ještě jsem ji tak zuřivou nezažil.“

„To je v pořádku, jen se mě snažila chránit.“ Podrbala jsem kobylku na nose a ona do mě strčila, jestli už můžu vstát. Postavila jsem se, vylezla zpátky do sedla a přemítala.

Na nic dalšího už se neptal, a tak jsem jako první pobídla svého koně vpřed. Náš svět opět zmizel a před námi se opět otevřela krajina minulosti.

Les brzo končil a objevila se malá vesnice vzdálená jen pár kilometrů. Ležela uprostřed polí a luk, mezi nízkými kopci pokrytými lesy. Na jednom z nich stál klášter, pečlivě ukrytý mezi stromy. Jen špička jedné z věží byla vyšší než jejich nejvyšší vrcholky.

„Tam právě jedeme,“ odtušil Šimon z mého zasněného pohledu. „A pojedeme přímo, nesmíme přes vesnici. Nikdo nesmí tušit, že jsme tady a už vůbec, že tady něco máme v plánu nechat.“ Mlčky jsem přikývla.

Nebylo mi nic z toho zcela jasné, ale budiž. Stejně teď mám mnohem důležitější starosti. Pche, důležitější než Šimon? Co může být důležitější? Osud někoho, kdo ani není z našeho světa? Toho, jehož ani neznám jménem? Viděla jsem ho odcházet, už ho neuvidím. Druhá půlka mě samotné promluvila a snažila se mě přesvědčit a stáhnout na snazší cestu. Byla to obyčejná lidskost. Ne, duše říkala něco jiného. Začala jsem se hádat sama se sebou. Jen počkej, až ho příště uvidíš…jak se změnil. Zapomněl a ty zapomeň taky, bude to pro všechny jednoduší.

„Dávej přeci pozor! Nebýt Savany, už oba letíme do propasti!“ Rozčilený hlas mě probral jako studená voda.

Skutečně jsem se dívala do rokliny hluboké něco přes sto metrů. Závratí se mi zatočila hlava.

„Slyšíš mě vůbec?“ Teprve teď jsem si uvědomila, že hledím na Šimona, jakoby to byl přízrak. Snažila jsem se trochu se vzpamatovat.

„Co…? Jo, jasně…málem jsme spadli dolů…“ Nechápavě zakroutil hlavou.

„Kam teď?“ zeptal se. S propastí nepočítal. Jsme v tom oba, měla bych ho poslouchat, prolétlo mi hlavou.

„Nevím,“ prohodila jsem a konečně se začala pořádně soustředit. „Možná dolů, přes vesnici.“ Vím, nikdo o nás nesměl vědět, ale jiná možnost tady nebyla. Šimon se zatvářil kysele.

„Asi nám nic jiného nezbude,“ prohlásil po chvilce přemýšlení. Otočil Auria a s tichým mumláním zamířil zpátky. Jsem mu jen na obtíž.

Cválali jsme mezi poli a pomalu se blížili k několika domům, které si hrdě nechaly říkat vesnice.

„Zachovej klid, sejdeme se za posledním stavením,“ zašeptal Šimon, když pobídl svého koně do rychlejšího tempa. Nechala jsem Sav’éan, ať přejde do kroku. Šimon hřebce zabrzdil až těsně před tím, než zmizel za prvním domem. Modrý plamen měl u sebe on, takže kdyby se něco stalo, jistě by se bránil.

Vesnice však byla tichá a naprosto pustá. Okna i dveře zavřené nikde nikdo. Žádní lidé, žádný dobytek, žádná vůně ani zvuk. Klapot Savaniných kopyt po vydlážděné hlavní ulici se odrážel od okolních zdí. Klidně jsme minuly pár cihlových domů a bez nejmenších obtíží se setkaly s Šimonem, který už na nás netrpělivě čekal.

„Zvláštní,“ řekl, když už jsme byli hodný kus od vesnice, „nerozumím tomu.“

„Hm, třeba se jen báli. Jezdce asi nevídají často.“ Můj argument však ihned lehce vyvrátil.

„A jak myslíš, že zásobují klášter? Pěšky? Ne, koně jsou hlavním prostředkem k dopravě lidí i zásob tam nahoru. Jestli tam někdo vůbec byl, teď o nás ví, takže musíme jet rychle.“ Nic jsem nenamítala, chtěla jsem být od těch pustých domů co nejdál a stejně jsem se tady nevyznala. Alespoň ne tak jako on.

Zase cval, zase lesem a zase do kopce. A na jeho konci měl být zase náš cíl. Vzpomínky se mi slévaly v jednu jedinou. Nekonečná cesta. Stále další a další věci, které je potřeba změnit.

Brána kláštera byla dokořán, stejně jako brána hradu minule. Bylo jí vidět do překrásné zahrady, která ho obklopovala.

Projeli jsme pod kamenným obloukem dovnitř a rozhlédli se. Zahrada připomínala zámecký park, ale četné náhrobky rozeseté všude kolem prozrazovaly, že je zároveň i hřbitovem. Zatmělo se mi před očima. Ale ne, teď ne. V duchu jsem zaúpěla.

Řád už není. První slova, co jsem uslyšela, než se mi před očima objevil obraz starce. Vznášel se nad ním temný oblak. Tma měla podobu člověka. Byla to jen děsivá silueta se zářivýma očima plnýma plamenů. Byl tak zmatený, když ho poprvé uviděl. Nic už neví, nic si nepamatuje. Jen svou sílu. Ale on mu řekl…lži, aby uvěřil. Proč mu nepomůžeme? Podívej se na něj. Ruka v bílém rukávu ukázala na starého muže. Dokázala by ses mu postavit? Ty sama? Jistě. Moje odvaha však nebyla to, co by tady chybělo. Vždyť ani nevíš, kdo to je. Nevíš, jakou silou vládne. A nevíš, co naučil jeho. Pán zla má nového učedníka. Nevzdá se ho tak snadno.

Obraz se rozplynul ve tmě a nahradil ho jiný, děsivý. Tohle nebyl ten, koho jsem znala. A přece je to on. Nedal mu větší sílu, ale moc nad sebou samým. Vše, na co pomyslí, dokáže zhmotnit a, pokud je dostatečně silný, i ovládat. Tyhle věci se však snadno vymykají kontrole. Pak nastane den, kdy se učedník stane sluhou. Přeběhl mi mráz po zádech. To už bude pozdě. Musí si vzpomenout.

Stály jsme vysoko na hradbách. Hrad stále hořel, i když už bylo dávno po boji. Tiché teplo plamenů narušoval jen hovor někde dole. Dva muži ve stínu mohutné zdi spolu potichu rozmlouvali. Marně jsem se snažila zaslechnou alespoň jedno slovo. Baví se o smrti. O tvojí smrti. O naší smrti. Opět mě zamrazilo. Podívej, támhle. Na prázdném nádvoří, opřený o studenou zeď…byl on. Promluv s ním. Nechápala jsem, nemůže mě slyšet. Spí, uslyší tě. Vlídná slova, jen několik vět. Mohlo mu to zachránit život?