Skákat! Tančit! Jančit!

Autor: corinne

 

...prostě se chovat jako debil, co mu jde o život...

 

Přísahám, že kdybych měla rukavičky, tak si je vezmu!“ Strojila jsem se do šatů, ale momentálně si ani nedokázala zavázat tkaničky.

No tak tam nechoď,“ chopil se situace George, aby aspoň jednou bylo po jeho a já do tanečních nešla. Jen jsem se ušklíbla.

To víš že jo. A kroky na prodlouženou mě bude učit kdo?“ Už neodpověděl a dopnul mi zip, protože já nebyla schopná se ani ohnout. Ještě před hodinou jsem totiž seděla na koni a užívala si den, který mě totálně dodělal.

Měla jsem si statečně vzít podpatky a s namoženou šlachou v kotníku odtančit dvě dlouhé hodiny taneční lekce. Měla jsem stát rovně a působit elegantně, i když bych se nejraději zhroutila do postele. A co bylo nejhorší, měla jsem se s někým držet za ruce, i přesto, že mi vadil můj vlastní dotyk. Bezprsté rukavice evidentně nemohly stačit síle, jakou má Viki v krku a s jakou se mi opíral do dlaní. Pálily mě prsty, jako kdybych je položila na žhavé uhlíky. Nechci vidět, jak budu vypadat zítra.

S námahou jsem se posadila na posteli a zjistila, že mám víc svalů, než jsem si kdy uvědomila. I vzhledem k sedřeným prstům jsem si sotva dokázala stáhnout noční košili a obléct spodní prádlo. A když jsem pak ve sprše zapomněla, že dlaně mi teď s regulací teploty vody moc nepomůžou, musela jsem se hodně ovládat, abych nevykřikla. Moc mi to náladu nezvedlo.

Dům byl prapodivně tichý na to, že byla neděle ráno. Kde všichni jsou? Na stole ležel v rychlosti načmáraný krátký vzkaz. Byl pro mě. Jeli jsme na náš zámek. Ve sklepě spadl strop a možná zabil člověka. Mamka.

Georgí!“ rozječela jsem se na celý dům a vlastně ani nevěděla proč.

Chtěla jsem, aby běžel rychleji a rychleji. Pořád jenom, aby běžel a nezastavoval se. Zastavil hluboko v lese a řekl mi, abych slezla. Nechtěla jsem. Chtěla jsem křičet a vybít svoje neurčité emoce adrenalinem.

Takhle k nim nemůžeš,“ zamručel nespokojeně a mě došlo, že jedeme na tvrz. „Nemůžou tě vidět v tomhle stavu.“ Bylo mi to celkem jedno, a tak jsem nedbala jeho příkazu, abych se umyla v potoce, co tudy protékal, a radši se jen opřela o strom. Bezmyšlenkovitě, s pohledem upřeným do neurčita, jsem odlupovala smrkovou kůru a drtila ji v dlaních. Bylo mi jedno, že kůže je tam tak slabá, že brzo začne téct krev.

Ve sklepě na naší tvrzi, na mé tvrzi, spadl strop. Ve sklepě, kde se na mě domlouvali dva upíři, spadla klenba a zabila člověka. Co tam dělal? Proč neutekl, sklep přeci není tak velký... Rodina odjela beze mě. Proč? Odjeli tam vůbec? Jsou v bezpečí?

To bude v pořádku,“ otřel se mi něžně o rameno a jeho kožich mě malinko zahřál.

Netrápí mě tohle,“ odpověděla jsem, „lidi prostě umírají. Ale mám strach o ostatní. O mamku.“ Přitulil se ke mě ještě silněji.

A proto tam jedeme. Proto tě nesmí vidět takhle.“ Odtáhl se ode mě a prohlédl si celé mé bledé já od hlavy až k patě.

Asi máš pravdu,“ pípla jsem přiškrceně, protože v krku se mi začínal dělat knedlík a potřebovala jsem odreagování, jinak bych se rozbrečela. Klekla jsem si tedy k potoku a ledová voda mě brzy probrala z melancholie.

Výborně, vypadáš mnohem líp,“ zhodnotil medvěd moje snažení. Ještě jsem se pořádně napila a pak opět vsunula nohu do třmenu, abych se vyhoupla nahoru a mohli jsme pokračovat.

Paní!“ ozvalo se najednou do ticha, až několik ptáků poplašeně vzlétlo. Odrazila jsem se. „Jezdče, potřebujeme tě!“ To už jsem se ohlédla. Země zaduněla, když se cválající kůň přiblížil. Bylo to nějaké těžké plemeno. Obrovský ve všech směrech. Chlapec, co mu seděl na zádech, se v sedle skoro ztrácel a nohama ani nedosáhl pod bočnice, ale přesto vedl koně jistě a pevně. „Potřebujeme tě,“ zopakoval, když své zvíře zastavil a já už seděla opět na Georgově hřbetě. „Potřebujeme medvědího jezdce.“

K čemu? Co ode mě chcete?“ znejistěla jsem.

Je to naléhavé,“ bravurně se vyhnul odpovědi. „Za chvíli budeš zpět, tvůj medvěd tu může počkat.“ Dal mi další důvod být na vážkách. Dal mi další důvod zakolísat. Jaké jsou povinnosti jezdce? Jednou z nich je i pomoc. Ale můžu? Je to správné? Je to bezpečné?

Půjdu,“ vyhrkla jsem najednou.

Ne,“ zabručel George, i když věděl, že odpověď nepatřila jemu.

Pomůžu ti.“ Chlapec kývl a já vyměnila sedlo medvěda za oblou záď koně.

Nikam s ní neodjedeš. Pusť ji nebo toho koně roztrhám!“ vrčel George.

Půjdu a ty tady na mě počkáš. Tomu chlapci ani koni nezkřivíš jediný chloupek!“ Připadala jsem si, jako když dávám rozkaz hlídacímu psovi a bolelo mě to, ale jinak to nešlo. Medvěd pořád vrčel, ale už nic neříkala, a tak kluk pobídl koně do cvalu.

Nejeli jsme dlouho, ale bylo to dost daleko na to, aby nás George nedohnal, pokud by se rozhodl za námi běžet. Přitáhl otěže a pak tiše hvízdl. Odpověděl mu nějaký pták, ale pak nastalo ticho.

Co mám udělat? K čemu mě...potřebujete?“ Na místo nejistoty nastoupil strach, protože mě už napadlo, že je to bouda. Bohužel moc pozdě.

Potřebujeme tě na výměnu.“ Odnikud se najednou objevil muž v černém obleku se samopalem přes rameno. „Potřebujeme medvědího jezdce na výměnu za jednoho z našich bratří. Velice váženého bratra. Dolů,“ dodal jedním dechem. Ucítila jsem, jak mě někdo drží a táhne z koně a já instinktivně kopala, ale nebylo mi to nic platné.

Moje nohy se dotkly země a už mě nedržel jen jeden, ale dva a další dva jim byli k ruce, kdybych byla silnější, než vypadám. Drželi mě za ruce a já věděla, že tam budu mít pořádné modřiny až to všechno skončí. Jestli to skončí, prolétlo mi hlavou v prvním okamžiku. Zatřepala jsem hlavou, abych odehnala zlé myšlenky a pokusila se dostat ze zajetí hrubou silou energie, kterou neměli čekat. Strhli mě na kolena, abych neměla takový prostor pro vzdor a pak jen tiše čekali na další rozkazy.

Pusťte mě, pitomci!“ Můj vztek však byl k ničemu jako ve většině případů.

Opatrně, nesmí se jí nic stát! Nezapomínejte, že ještě pořád mají bratra oni a my ho chceme živého.“ Nebyla jsem hloupá, abych nezapomněla na fakt, že třetí můžou být v tomto případě jedině upíři. Alex.

Přestala jsem bojovat, hlava mi poklesla, oči se zavřely. Svezla bych se na zem a bezmocně začala brečet, kdyby mě nedrželi.

Za chvíli máme schůzku, pojďte,“ zavelel ten první a čtyři, úplně stejní jako on, mě chtěli zvednout. Když jsem nereagovala na jejich pokyny ani sílu, rozestoupili se.

Pane,“ řekl jeden nejistě a zachytil velitelův pohled. Ten ke mně poklekl, s jakousi starostí mi zvedl bradu, i když jsem nechtěla a zadíval se někam hluboko, až jsem se zachvěla.

Co je ti?“ zeptal se mírně, ale pořád mi naháněl strach. Vypadala a hlavně působil jako voják v kvádru. Trhla jsem hlavou, uzavřela se tvrdým výrazem plným vzteku a odhodlání, jednou rukou se opřela o zem a tou druhou si na něm vylila veškerou zlost a beznaděj, co jsem za posledních několik hodin pociťovala. Jak jsem si mohla myslet, že tenhle čin bude bez odezvy, nevím.

Rána pažbou samopalu by pro mě ovšem byla lepší. Mnohem lepší. Ale oni si nemohli dovolit, abych vypadala zraněná. Čím míň čekal tak prudký útok z mojí strany, tím intenzivnější byl ten jeho. Zevnitř. Rána za ranou dopadala na každičký nerv, na každou buňku. Snažila jsem se aspoň, aby nenapadl moji mysl, ale to očividně nebyl jeho cíl. Začala jsem plakat a uvědomila si, že ležím na zemi. I jeho vnitřní boj vysiloval a těsně předtím, než jsem se chtěla donutit vykřiknout, přestal. Ano, dovolila jsem si moc. Ale ulevilo se mi.

Jdeme pozdě,“ prohodil zadýchaně a upravil si zbraň přehozenou přes rameno.

Pane, víte, co říkali...o zbraních...“ pokusil se jeden muž upozornit, ale velitel ho přerušil.

Kašlu na ně! Na ně na všechny! Chtěli jezdce, tak ho dostanou, všechno ostatní jsou jen nesmysly, co si vymysleli, aby se nám mohli smát!“ Pak pohlédl na naši skupinku a oči se mu zúžily. „A mě se nikdo smát nebude. Nikdo.“ Odešli jsme. Nemohla jsem nejít po tom, co mi udělal, i když mi vlastně nic dělat neměl. Tohle jim jen tak neprojde. Věděla jsem to.

Skákat! Tančit! Jančit!

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
 

Kontakt

Vyhledávání

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode