Draci se vrací

Autor: corinne

 

Jediný okamžik někdy dokáže změnit celý tvůj život. A jindy uplynou staletí a všechno je pořád stejné. Záleží jen na tvé skryté touze...

 

Vítr. Ostře mě bodal do tváře. Byl všude a moje dlouhé vlasy v něm vlály. Bylo to lepší, než stát uprostřed louky a hrát si na stéblo trávy. A bylo to lepší, než stát na kopci a představovat si, že letím. Protože tohle bylo doopravdy.

Slunce. Dokonalost jeho paprsků překonala i větrný plášť a jemně mě hladila. Rozehřívalo to, co vítr zmrazil. Svítilo a odráželo se v šumící nádheře pod námi.

Les. Nekonečný, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Spolu se sluncem a větrem tvořil můj nynější svět. Podzim udělal svoje. Zahalil ho do živých barev. Každému stromu daroval zcela originální odstín, aby tak zdůraznil jeho jedinečnost.

V dálce začal zvonit zvon. Naplňoval mě skoro dokonalý pocit štěstí. Jen já a...

 

***

Venku poletoval první sníh a mrzlo. Já si však třpytivé jiskry jinovatky užívat nemohla. Nemohla jsem se ani těšit na Vánoce ani chodit do spíže na cukroví ani pít horký pomerančový džus se skořicí.

Neprobudila jsem se. Jen oči se samy od sebe otevřely a zase civěly na bílý strop. Odvážila jsem se posadit. Schoulená v koutě malé bílé místnůstky jsem odolávala návalům klaustrofobie. Když jsem se pohnula, kovový nátepník na mém pravém zápěstí vyslal k srdci lehký šum energie. Znala jsem to a bála se toho.

Bylo to teprve podruhé, co se mi oči zavřely a pak zase otevřely. Nebylo tu okno. A strop, který představoval jedinou zářivku, svítil pořád. Měla jsem žízeň a taky hlad. A nepřišel nikdo. Alespoň ne v dobu, kdy jsem byla vzhůru. Co tady sakra dělám?

Co tady dělám?!“ vykřikla jsem a byla to moje první slova od doby, co jsem se tu ocitla.

Ozvalo se zaklepání a dveře, které v tak malém prostoru vypadaly hrozivě veliké, se pomalu otevřely směrem ven.

Co tady děláš?“ vydechla jsem.

Co tady dělám? To spíš co tady děláš ty, ne?“

Co tady dělám?“ Už jsem se začínala v té otázce zamotávat.

Ten, kdo otevřel ty dveře, byl Franta. Můj kamarád. Ten nejlepší kamarád. I když jsem ho poslední dobou nevídala často, vyrostli jsme spolu a naše přátelství se stále prohlubovalo. Byl vůbec prvním člověkem, kterého jsem vyzvala k tanci. Loni. Na svém prvním plese. Měli jsme k sobě blíž, než jsme si oba byli schopni a ochotni uvědomit. Měl svoji holku. No a co? Přátelství je přeci mnohem víc.

Tvář měl vážnou. Ale to mi bylo fuk, protože tady na tom místě bych spíš čekala chlapa v uniformě než svého nejlepšího přítele.

Chci se tě jen na něco zeptat,“ odpověděl se stejnou vážností. Divné bylo už to, že přišel, to, jak mluvil a teď se mě ještě chce na něco ptát? Co se děje? Je konec světa? Nedivila bych se vůbec ničemu. Pokud jsem tady, je možné úplně všechno. Opřela jsem se rukou o zem a chtěla vstát, ale on mě pohybem ruky zarazil. „Ne. Nevstávej.“ Ale bylo už pozdě.

Vteřinu jsme stáli očima přímo proti sobě a pak jsem se sesula na zem. Brněla mě celá ruka až k srdci. Před očima se mi dělaly červené mžitky. Ani jsem nepostřehla, že mě zachytil a opatrně položil na zem.

Co to bylo?“ zasípala jsem, neschopna čehokoli jiného.

To ta věc,“ kývl k mému pravému zápěstí, „je to elektřina. Proč asi myslíš, že nezamykají?“ Zámek? To mě ani nenapadlo. Ani mě nenapadlo zkusit dveře a utéct. Vlastně mě ani nenapadlo se postavit, protože až doteď mi drobné vibrace při každém sebemenším pohybu naháněly hrůzu. Ve skutečnosti mi ale jen připomínaly, kdo je tu pánem, a že já sama nemůžu bez dovolení už vůbec nic. „Neměl bych tady být.“ Už sahal zase po klice, ale já po něm natáhla ruku. Tělo mě zabrnělo. Byl to odporný pocit, ale já ho nemohla nechat jen tak odejít bez toho, aniž by mi vysvětlil, co se děje.

Co...? Proč...jsi přišel?“ vysoukala jsem ze sebe.

Tohle.“ Sáhl pod bundu a vytáhl kus bílého špinavého hadru. Upustil mi ho do klína a někde uvnitř zmuchlaného kusu látky zašustil papír. „Protože chci, abys to věděla. Abys věděla proč ještě předtím, než tam půjdeš. A taky chci, abys věděla, že já byl proti.“ Při těch slovech se už díval do dveří a jakmile dokončil poslední větu, rychle odešel.

Nechápala jsem, co to znamená. Vzala jsem ten balík do náruče s tím, že ho odložím do opačného rohu místnosti. Nevěděla jsem, co z tohohle hnusu mám zjistit. Bílá bavlněná látka zašedlá prachem s velkými hnědými skvrnami. Odevšad koukaly nitky, jak byla roztrhaná. Prostě hnus. Jakmile jsem to však zvedla z klína, abych se zbavila odporného pocitu, znovu zašustil papír. Jako noviny.

Když jsem odhrnula další záhyb, skutečně se objevila první stránka složených novin. Vytáhla jsem je z pod hadru celé a rozložila si je na podlaze. Látka mi sklouzla někam na zem, když jsem si klekla, aby se mi lépe četlo.

Z úvodní strany na mě křičelo několik titulků. Navzájem se předbíhaly, který bude větší, ale v zásadě znamenaly všechny to samé. Drak! Ovládne nás panika? Hlásal ten nejtučnější a já se, bez ohledu na následky, začetla do článku pod ním. V noci z dvanáctého na třináctého prosince jistý občan, jehož totožnost úřady zatím tají, údajně viděl nad naším městem přeletět obřího okřídleného ještěra.

Sami jsme se byli další den podívat na místě, kde mělo zvíře přistát. Ohořelé kmeny na kraji lesa a velké stopy vedoucí do vody. Může být pravda, že se v našem regionu vyskytl drak? Policie zakazuje spekulace i jakékoli veřejné zmínky o tomto úkazu. Rada města mlčí.“ Byla jsem tak rozrušená, že jsem si ani nevšimla, že čtu nahlas.

Pověsti nelžou, tvrdí odborníci. Zněl nadpis dalších tří sloupců textu. Ze záznamů našich předků uložených ve sklepě městské galerie jsme se dozvěděli, že zhruba před dvě stě lety se podobný ještěr ukázal také. Z nějakého důvodu věděli, co mají udělat. Dali drakovi mladou dívku. Možná tento fakt vyčetli z dávných pověstí o dobách, kdy draci pravidelně přilétali, nicméně jejich metoda zabrala a podivné zvíře už nikdo neviděl.

Oči mi létaly mezi řádky a srdce tlouklo na poplach. Pomalu jsem se blížila ke konci stránky a musela otočit list.

Zachovejte klid. I my už máme svoji dívku! Četla jsem dál a tušila, že každou chvíli nastane výbuch, co mi zatemní mysl minimálně na další dvě hodiny. Krev ve spáncích mi tepala, ruce se třásly. Už jsem nebyla schopná vnímat slova a věty jako souvislý text. Z rozmazané šedi občas vykřikla malá myšlenka autora. Očití svědkové. Všichni tvrdili to samé. Hrůza.

Párkrát jsem zamrkala a zahnala stíny, co se usazovaly na víčkách. Nechtělo se mi spát. Měla jsem zvláštní pocit, jako když se napijete vody a víte, že v ní byl jed. Pak mě něco zaujalo a žaludek se mi stál ještě víc.

Já, pán ze Dvora a kronikář tohoto města, stvrzuji tímto listem, že jsem viděl na louce za náměstím velké nahnědlé zvíře, jehož vzhled nemohl být ničím jiným, než drakem. Před drakem pak na volné trávě čněl starý strom bleskem rozšlehnutý v půli. U jeho kmene stála dívka s tmavými vlasy připoutaná řetězy jako jehně pro vlka. Prý aby ostatních se ani nedotknul. Tu pannu halil jen skromný bílý oděv splývající až na zem, ale urousaný od bláta, jak ji strach po cestě srážel na kolena. Druhý den časně ráno přinesli lidé na náměstí roztrhanou látku, která byla včera ještě šatem. Jak vanul vítr, šířil strach a krvavý odér celými ulicemi. Pro své přátele i všechny ostatní na věčné časy, kéž Bůh uchová mou výpověď.“

Zalapala jsem po dechu a výbuch, kterého jsem se tak obávala, přišel mnohem dřív, než jsem čekala. Hodilo mi to snad se všemi vnitřnostmi. Srdce rozkmitalo obě plíce a tlaková vlna se šířila dál k mozku, žaludku a ledvinám. Veřejné tajemství. Zajištěná. Prolétlo mi před očima těsně předtím, než jsem je zavřela.

Po pár vteřinách jsem jsem opět zamžourala do světla. Viděla jsem zase jasně, ale v tu chvíli jsem si nepřála nic jiného, než je zase zavřít. Seděla jsem a rukama objímala kolena. A jak jsem zírala na noviny rozložené na zemi a na zmuchlaný hadr, který se nějakým zázrakem dostal do protějšího rohu, pomalu mi docházelo, co se s největší pravděpodobností děje. Totiž co se děje mě.

Sklopila jsem oči a trhla sebou. Lekla jsem se. Až teď jsem si uvědomila, že jediné, co mám na sobě, je čistě bílá noční košile.

Křičela jsem. Strašně jsem řvala. Elektřina mi probíjela tělem, dokud jsem se nezhroutila na zem a můj křik nepřešel v bezmocné vzlyky.

Proč?!“ vykřikla jsem hystericky.

Někdo to bejt musí, ty huso!“ odpověděl mi hlas uvnitř.

Ale proč? Proč já?“ Bez odpovědi. „Vždyť jsem úplně obyčejná holka nebo ne?“

A v tom je ten fór. Princezny došly.“

Pohádky! Blbý pohádky!“ hádala jsem se sama se sebou. Nebo jsem se o to aspoň snažila.

Realita, kotě.“

Drž hubu!“ vykřikla jsem, jakoby tu byl někdo, kdo mě může poslechnout. Silný impuls neviditelné síly mi zase hodil s půlkou těla. „A ty už mě taky sereš!“

Jak lehké bylo najednou udeřit rukou o zeď. Jak lehké to bylo, když mnou zmítala zuřivost. Netvrdím, že bylo lehké mlátit zápěstím do zdi a už vůbec netvrdím, že mě to nebolelo, ale výbuch mojí povahy už nešlo zastavit. Vztek se šířil jako požár. Čím víc se mi s tou věcí nedařilo nic udělat, tím víc jsem se snažila.

A pak to chcíplo. Prostě najednou už jsem si mohla dělat, co jsem chtěla a nic už mě neposílalo na zem. Nic už mi nepodlamovalo nohy. Energie adrenalinu mě opustila a nepříčetnost taky. Sesula jsem se zpátky na zem. Bylo to zvláštní, stát a necítit bolest...

Třásla jsem se a po tvářích mi tekly slzy. Splašené srdce se pomalu uklidňovalo, ale pořád ještě tlouklo rychle, jak ho elektřina rozpumpovala. Začala jsem vzlykat a nebylo nic, do čeho bych se mohla vysmrkat. Utřela jsem si nos do bílého rukávu.

Tak jo, fajn, co kdybychom odsud vypadli?“ Nikdo nic nenamítal, tak jsem se pomalu postavila a opatrně zkusila chodit. Zapotácela jsem se a narazila do dveří. Kousla jsem se do rtu, abych nevykřikla nadávku a pověsila se na kliku. Dveře se nečekaně otevřely a já zase ztratila rovnováhu. Byly kovové a těžké a, i přesto, co mi řekl Franta, mi bylo divné, že nejsou zamčené. A bylo mi taky víc a víc divné, že mi to zneškodnění elektrického biče prošlo tak snadno.

Nějak jsem nepočítala s tím, že na chodbě potkám lidi, jen jsem tušila, že to nebude všechno, co dneska budu muset ještě rozbít. Několik metrů ode mě se otevřely dveře a z nich se vynořil docela normální civilista v obleku a s brašnou v ruce. Vypadal jako člověk, co spěchá z jedné schůzky na druhou. Byl zamyšlený a lekl se mě.

Prohlédl si moje oblečení, bosé nohy a kovový nátepník na pravé ruce. Začínala mě brnět. Uvědomila jsem si, že se mi to podařilo jen omráčit, a že mi to všechnu bolest určitě vrátí. Vibrace byly stále intenzivnější, až mi tělem znovu projel smrtící impuls.

Muž vytřeštil oči. Pak mu tvář přikryl stín strachu, otočil se a rozběhl chodbou pryč. Dvakrát se ještě ohlédl, jestli za ním neběžím, ale já už ležela na zemi paralyzovaná a zase bezmocná. Mým světem teď pulzovalo červené světlo a duněly kroky. Každý nádech byl zakázaný. Prostě se to rozbilo.

Někdo prudce zastavil, klekl si ke mně a zkoušel se mnou třást. Ne! Nesahej na mě! Chtěla jsem se bránit, ale místo slov jsem slyšela jen sípání. Docházel mi dech, docházel mi kyslík, ale nedocházelo mi nic z toho, co se kolem dělo. Vzal mě do náruče.

Ne!“ vykřikla jsem najednou a tvrdě dopadla na zem, jak mě leknutím pustil. Všechna energie, co mě ovládala a nebyla moje, se vpila do podlahy.

Vyskočila jsem na nohy a snažila se mu vytrhnout, když mě chytil za paži.

Pusťte mě!“ Už mě nic nesvazovalo. První pohled patřil útočníkovi a hned druhý pravému zápěstí, co mi způsobilo tolik problémů. Nic už tam nebylo. Musel mi ho sundat, když jsem nevnímala nic jiného než červené světlo a ozvěnu kroků všude kolem.

Chtěla zdrhnout, co? Lidé rozhodli, nikdo by tě neschoval. Příliš se bojí.“ Hloučkem, co se kolem nás vytvořil, se protáhl starší muž v uniformě...bůhví čeho. Vlastně ty uniformy měli všichni. Že by speciální jednotka speciálně vycvičená pro speciální zabíjení, co umí zacházet se speciálními zbraněmi? Dost možná. Jednoduše...panáci ze star wars. Moc jsem nedokázala pochopit, o čem mluví. „A co ty? Bojíš se...draka?“ zeptal se s úsměvem. Teprve tahle otázka se mnou patřičně zacloumala. Chvilku jsem se rozmýšlela, pak se smířila se smrtí a teprve potom mě to napadlo.

Ne,“ odpověděla jsem jednoduše.

Ne?“ podivil se a obočí mu vylétlo nahoru.

No dobře, bojím se,“ připustila jsem. Ten muž mi nepřipadal hrozivý. Možná tím, jak se mnou jednal. Jak se na mě díval. Jak mluvil. Jak vypadal.

Nebojíš. Proč jsi to řekla?“ zamračil se a měřil si mě zkoumavým pohledem.

Já...“ začala jsem koktat a v krku se mi udělal knedlík, „jen...jen...bojím se, že...nebudu mít volné ruce.“

Proč?“ uhodil další otázkou. Došlo mi pozdě, že jsem prozradila příliš mnoho z plánu, který byl asi tak jistý, jakože zítra na náměstí přistanou ufoni. Vlastně...při troše štěstí tam zítra přistane drak...takže to vyjde nastejno. Bude potřeba rychle vycouvat.

Nechci...“ začala jsem a horečně přemýšlela, jak dál, jak obejít horu, co jsem si sama hodila do cesty. „Když slíbím, že neuteču...“

Neutečeš. Myslíš, že bych jen tak nechal drakovi třicet tisíc lidí, když už jednou máme tebe?“ přerušil mě ostře.

Nechci tam stát jako ta přede mnou!“ vykřikla jsem, protože nervy, už tak dost zničené elektřinou, neudržely můj temperament.

Máme jiné metody,“ ujistil mě, ale ne dost. Naděje na lepší zítřky, co jsem si ve vteřině vysnila, byla v další vteřině pryč.

Slibte mi, že budu mít volné ruce a budu moct mluvit.“ Poslední záchvěv zoufalství a touhy po svíčce, co v husté temnotě odplouvala a její světlo sláblo a sláblo.

Co chceš dělat?“ zeptal se tiše místo výsměšné odpovědi. Skutečně, čekala jsem něco víc tradičního. Něco jako to určitě nebo ty nejsi ta, co si může klást podmínky. Ale on mě překvapil.

Uvidíte,“ skoro jsem odsekla a možná si i přála, aby se rozzuřil a prostě mi nevyhověl. Ale zase na druhou stranu jim to může být úplně jedno. Drak dostane to, co chtěl a lidi si taky přijdou na své. Proč nekývnout na něco, co slibuje show, ať už to je cokoli? Upřímně, nepochybovala jsem, že někdo přijde. Že se někdo přijde podívat jen proto, aby se zasmál. Vlastně jsem pár takových i znala.

Dobře,“ řekl nakonec zamyšleně, „ale pamatuj si, že neutečeš.“ Usmála jsem se. Uvidíme. „Jdeme pozdě,“ prohodil pak k ostatním.

Vedli mě ven z budovy. Skutečně jsem byla zavřená v kumbále v přízemí na chodbě jednoho z domů. Fajn, byl trošku upravený, ale rozhodně dobře utajená skrýš. Nebo spíš vězení. Šli jsme na místo, které jsem moc dobře znala. Všichni tvrdili, že ve středověku tady popravovali, ale teď tu nebylo nic. Vůbec nic. Jen zmrzlá tráva, co všem křupala pod nohama.

Zima mě roztřásla už když otevřeli dveře a já ucítila průvan. Víc jsem se však chvěla nervozitou.

Tak a máš to!“

Buď zticha!“ Zase začal a já se s ním musela hádat. Jmenoval se Strach, už jsem to věděla.

Tohle ti nemůže vyjít.“

Když to dokázal on, tak já taky!“ začínala jsem být vzteklá. Uvnitř vzteklá.

Kdo zas? Jak že se jmenoval? Prostě jen moc koukáš na filmy.“ No a co? Drak přece taky neexistuje. Tak proč bych nemohla dokázat něco, co podle někoho nejde?

Dokázalo to už spoustu lidí. Zvíře jako zvíře.“ Konečně zmlknul. Konečně. Nebyl tady nikdo. Nebyli tu lidé, jak jsem čekala.

Ostřelovači budou rozmístěni v kruhu o průměru devadesáti metrů. Ale jestli budou do někoho pálit, tak do tebe.“ Kývla jsem. Chodidla mi už začínala pomalu modrat a drkotaly mi zuby. Najednou jsem byla sama. Zase.

Chodila jsem pořád dokola a pořád dokola si opakovala, co budu dělat, jestli mě hned nesežere. Začalo sněžit. Čekání se protahovalo do neúnosnosti, až jsem si několikrát říkala, že s tím seknu, ale zvědavost byla silnější. Ti týpci se samopalama mi byli ukradení. Víc mě zajímal drak, co mi ho všichni tak urputně slibovali. A pak konečně přišel.

Přiletěl. Objevil se. Vločky se stočily do vírů, jak zamával mohutnými křídly, aby lehce dosedl na zem. Rozcuchal mi vlasy. Na tak velké zvíře se choval nesmírně tiše, ležérně a s jistou dávkou elegance. Ani teď, když jsme stáli tváří v tvář, mě jeho velikost neudivovala. Byl hnědavý jako hromada spadaného listí. Hodně velká hromada listí. Dlouhé drápy, velké zuby. Ostny na celém hřbetě měl varovně vztyčené. Velikýma očima si mě prohlížel, jak jsem malá bílá a zmrzlá.

Dřepla jsem si a kolenem se opřela o zem, abych se alespoň trochu přestala chvět. Snažila jsem se koukat nanejvýš metr před sebe. Kdybych se mu byť jen jednou podívala do očí, mohl by to brát jako útok. Tiše jsem čekala. Když jsem se učila, všichni mi říkali, že mám čekat. A bylo to dlouhé čekání.

Nehýbala jsem se a snažila se dýchat co nejklidněji. Tohle totiž nebyl krotký kůň, o kterém jsem naprosto jistě věděla, že dřív nebo později přijde. Ani divoký kůň, který se mohl nanejvýš leknout a utéct. Ani pes, co by mě kousnul. Ani vlk, co by mi urval ruku. Tohle byl drak.

No tak. V mrazu mi tuhly svaly a už teď jsem si nebyla jistá, jestli dokážu ta správná gesta, až se zvednu. Nemůžu počítat s tím, že by si něčeho nevšiml. Tahle práce vyžadovala především trpělivost, úctu a pokoru. A kdo jiný, než právě zvířata, by si tu úctu zasloužil? Chovat se takhle před člověkem? To by mi moje hrdost nikdy nedovolila.

Slyšela jsem, jak pohnul hlavou. Opatrně. Bál se, že mu můžu ublížit. Bylo to jen plaché zvíře. Trhl hlavou nahoru a pak ji naklonil na stranu. Když jsem se ani potom nepohnula, ucítila jsem pohyb jeho dechu. Pomalinku se ke mně skláněl. Další důležitá část. Možná úplně nejdůležitější.

Skoro se mě dotkly jeho nozdry, když mě očichával. V tom horku se mi udělalo dobře. Stále jsem zůstávala v klidu, i když mi srdce začalo divoce tlouct. Teď se rozhodne. Teď se ukáže, jestli měl strach pravdu. Vydechla jsem trošku víc nahlas a drak prudce zvedl hlavu. Slyšela jsem, jak zašustily jeho ostny, když se znovu a ještě víc naježily. Ten nepatrný zvuk se však ztratil v ohlušujícím řevu.

Znovu se sklonil, dýchl na mě horký vzduch a já definitivně roztála. Pohnula jsem hlavou. Drak zafrkal, ale nehýbal se. Naše hlavy teď byly těsně nad sebou po úhlopříčce. Kdybych se podívala a on otevřel tlamu, vidím mu do žaludku.

Po centimetrech jsem očima stoupala od jeho drápů, po šupinách, až k hlavě. U nozder jsem se zastavila. Potřebovala jsem sebrat odvahu. Tři... Tiše jsem počítala a odhodlávala se. Dva... Můžu ztratit tak maximálně život, takže v pohodě. Jedna. Podívala jsem se drakovi do oka, ale ten stále zůstal bez hnutí. Stále jen nasával můj pach. To bylo znamení úspěchu. Ale ne vítězství.

Počkala jsem až do doby, kdy jsem si byla naprosto jistá, že se uklidnil z toho, že mu koukám do očí. Pořád byl napjatý, ale klidný. Klekla jsem si na obě kolena kvůli stabilitě. Nic. Stále zůstával, jak byl. Já byla potichu, jak nejvíc to šlo a každý pohyb prováděla co možná nejpomaleji. Zase počkat.

Minuty se vlekly a letěly zároveň. Neměla jsem představu o tom, jak dlouho už tady jsem. Drak mě zahříval dechem a já se mohla mnohem lépe hýbat i přemýšlet. Zvedala jsem ruku úplně stejně jako předtím oči. Kousíček po kousíčku se přibližovala k jeho šupinaté kůži. A zase těsně předtím, než jsem se ho dotkla, zarazila jsem se a čekala. On taky čekal. Čekal, co udělám, aby mohl zaútočit. Nebo spíš aby se mohl bránit.

Teď to hlavně neposrat, říkala jsem si a tentokrát po milimetrech přibližovala prsty k jeho kůži. Zachvěl se, když ucítil můj dotyk, ale neucuknul před ním, neukousl mi ruku ani se nesnažil dostat od něj co nejdál. Když se mi opřel do prstů a pak do dlaně, byl to neuvěřitelný pocit. Upřímně, nic takového jsem ještě necítila. Protože se mi tohle ještě nikdy nepovedlo. Napojení... Nejdůležitější část byla za mnou a já opatrně vydechla úlevou a trochu se uvolnila, ale to nejtěžší mě ještě čekalo.

Ještě není konec, soustřeď se!

Ták,“ zašeptala jsem, jak nejtišeji to šlo. Lekl se mého hlasu a trochu sebou trhl, aby se dostal z dosahu mých prstů. Pořád jsme se pohybovali v měřítku centimetrů. Natáhla jsem ruku trochu víc. „Pšš,“ šeptala jsem a znovu položila dlaň na jeho šupiny. Lehce vydechl. Ucítila jsem kouř a napadlo mě, že to asi není dobře. „Klid... Pšš.“ Snažila jsem se mluvit klidně a hluboce a tiše. Hlas se mi trochu třásl a on to cítil. On cítil, že by se měl něčeho bát, protože já se taky něčeho bojím. „To je v pořádku.“

Hladila jsem ho po nozdrách, pak po nose a čele. A pak už jsem se musela postavit. Někde uvnitř něj to zavrčelo. Stále jsem se musela chovat obezřetně, ale čas se nám krátil. Někde kolem stálo nejmíň dvacet chlapů a mířili na mě. A byli připraveni narvat do mě tolik munice, kolik jen v těch uniformách mají. A řekla bych, že měli hodně.

Tak jo, teď mě poslouchej,“ promluvila jsem polohlasem. Drak ke mně otočil hlavu a dal mi tak najevo, že poslouchá. „Musíme odtud. Rychle. Odneseš mě?“ Drak na mě koukal tak nevinně, jako bych mu něco vyčítala. „Je to dobře, že jsi přišel,“ ujišťovala jsem ho, „ale bez tvé pomoci se odsud nedostanu. Pomůžeš mi?“

Drak si odfrkl jakoby říkal cože? a zorničky se mu stáhly do úzkých linek.

Uneseš mě?“ naléhala jsem dál. „Můžu si na tebe sednout?“ Věřila jsem, že dřív nebo později mu musí dojít, že od něj něco chci.

Soustředěně zamrkal, sklonil hlavu, protože ji měl až dosud vysoko zdviženou, a dýchl na mě. Rozkašlala jsem se kouřem.

Jo, potřebuju odsud. Já. A ty taky,“ dodala jsem rychle. Opatrně jsem mu položila dlaň na nos. Znovu jsem si uvědomila, že je třeba spěchat a to co nejvíc.

Levou ruku jsem nechala na jeho hlavě a pravou se dotkla krku. Pod prsty mi klouzala šupina za šupinou, jak jsem postupovala dozadu. Pořád stál a já tiše zaúpěla, když jsem viděla, do jaké výšky se musím vyškrábat. Nějakým záhadným způsobem jsem se chtěla dostat mezi jeho kohoutek a křídla.

Kamaráde, teď potřebuju nahoru,“ zamumlala jsem do šupin. Drak se vztyčil a zamával křídly, až jsem se lekla a uskočila zpátky, aby mě křídlo nezasáhlo. „Šš...“ Nepomáhalo to a zvíře se chystalo vzlétnout. Ne! Jestli odletí, mám to spočítaný! Nebyla jsem hloupá, abych si nedala dvě a dvě dohromady.

Instinktivně jsem začala pískat, jako jsem pískala vždycky, když se můj kůň něčeho lekl a potřeboval uklidnit. Drak klesl zase k zemi a docela se na ni položil. Teprve až vysoké tóny ho dokázaly uklidnit. A nejen to. Metoda pokus – omyl se osvědčila, i když byla příliš zdlouhavá a namáhavá. Ležel s nohama pod tělem a mě tudíž stačilo pořádně se odrazit a vyskočit.

Srabe,“ ozval se zase strach. „Tohle nikdy nedáš.“

Neříkal jsi náhodou to samé o napojení?“

Jen si vzpomeň. Nemáš na to. Nemáš ani zdaleka tolik oblečení jako on.“ Ano, věděla jsem koho myslí. Myslel Eragona a jeho první let se Safirou.

Moc čteš,“ odsekla jsem a odrazila se.

Jakmile jsem zatížila jedno místo drakova hřbetu svojí vahou, polekaně se postavil a zmateně zamával křídly. Čekala jsem takovou reakci a rychle se uvelebila v tom místě, kde obyčejně jezdci sedávali. Jen v noční košili to šlo těžko, ale měla jsem za sebou větší výzvy a nebyl důvod tohle nedokázat. Nebyl totiž důvod nezůstat naživu.

Už můžeš. Leť,“ špitla jsem. Ale drak se ani nepohnul. „Dobře, dělám to nerada, ale nedáváš mi jinou možnost,“ povzdechla jsem si a zaryla paty do jeho boků největší silou, jakou jsem v tu chvíli dokázala bosým nohám dát. Drak zařval a roztáhl křídla. „Tak pojď,“ pobízela jsem ho šeptem, ale on se nechtěl odlepit od země. Neunese mě, proběhlo mi hlavou.

Bezva postřeh.“ Ignorovala jsem jeho štiplavé poznámky a radši se soustředila na to, jak dostat draka do vzduchu. Nejlépe draka i se mnou. Nemůžu být tak těžká... Nemůžu. Problém je někde jinde...

Leť!“ vřískla jsem najednou a tak nějak si nebyla schopná uvědomit, co dělám. Natož co se děje kolem. Chlapi se samopalama se probudili a my byli ve středu kruhu křížové palby. Krčila jsem se drakovi na hřbetě a pořád se snažila pobízet ho a křičet na něj, aby se lekl a vzlétl.

Až po několika dlouhých vteřinách a po nespočtu výstřelů mu asi došlo, že jinak se odsud nedostaneme, než že nás oba odnese pryč. Mohla jsem jen hádat, jak velký mají ty zbraně dostřel a jestli jsou šupiny na břiše alespoň tak pevné jako ty, co kryly hřbet. Vlastně jsem ani nepostřehla, kdy se odlepil od země, podstatné bylo, že se nám zmrzlá tráva začala vzdalovat a nebe bylo každým okamžikem blíž.

Když už jsme byli téměř z dostřelu, ucítila jsem závan vzduchu, odlišný od toho, co vytvářela křídla, a vzápětí ostrou bolest. Sice to na mém lýtku zanechalo jen škrábanec, ale i tak se mi mráz začal dostávat do krve a hryzal a hryzal.

 

***

Vítr. Ostře mě bodal do tváře. Byl všude a moje dlouhé vlasy v něm vlály. Bylo to lepší, než stát uprostřed louky a hrát si na sněhovou vločku. A bylo to lepší, než stát na kopci a představovat si, že letím. Protože tohle bylo doopravdy.

Slunce. Dokonalost jeho paprsků překonala i větrný plášť a jemně mě hladila. Rozehřívalo to, co vítr zmrazil. Svítilo a odráželo se v jiskřící nádheře pod námi.

Les. Nekonečný, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Spolu se sluncem a větrem tvořil můj nynější svět. Zima udělala svoje. Zahalila ho do stříbrných krajek jinovatky. Každému stromu darovala zcela originální vzor, aby tak zdůraznila jeho jedinečnost.

Adrenalin mi stále koloval žilami, ale pomalu se na mě začaly valit nesmysly, kterých byl dnešní den plný. Proč nezačali střílet dřív? Proč si byli tak jisti, že drak je krvelačné zvíře, co se nikoho nebojí a žere jen krásné dívky? Na co ta rituálnost bílé košile? Věděli, že se pokusím s drakem komunikovat, a proto si mě vybrali? Nebo to celé bylo divadlo?

V dálce začal zvonit zvon. Naplňoval mě skoro dokonalý pocit štěstí. Jen já a...drak. To by mě zajímalo, co řeknou lidi, až s drakem přistanu na náměstí a budu se dožadovat vysvětlení. Pousmála jsem se, ale tvář se mi zkřivila bolestí a vztekem.

Draci se vrací

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
 

Kontakt

Vyhledávání

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode