První a poslední pozdrav

Autor: corinne

Z každé maličkosti, kterou uděláš, se může stát válka. Proto se vždycky dobře rozmysli, než se rozhodneš.

Vstala jsem. Zůstat ležet bylo to nejhorší, co jsem mohla udělat. V kapse džínů mi zavrněl mobil. Z toho už bylo lehké vydedukovat, jak jsem tu dlouho. Na tuhle šikovnou aplikaci jsem narazila úplnou náhodou, ale teď se sakra hodila. Když se s ním totiž nic nedělalo, po určité době o sobě začal dávat vědět, dokud ho někdo neodemkl. A to dost intenzivně. Měla jsem toto upozornění nastavené po dvaceti čtyřech hodinách neaktivity. A to znamenalo, že od chvíle, co mě George poskytnul jako zástavu, uplynul den a noc. Nebo spíš obráceně – noc a den.

Teprve teď si moje unavené oči začaly zvykat na tu děsivou tmu a dokázaly rozeznat i tenounký proužek světla v jedné ze stěn. Byly to vlastně dveře. Ani mě nepřekvapilo, že zamčené. A klika zevnitř taky nebyla.

Roztřásla mě zima, ten odporný nasládlý pach nevím čeho a pak taky představa beznaděje a smrti bez jediného paprsku světla. Docela paranoidní, proběhlo mi hlavou a musela jsem se sama nad sebou usmát. Že se totiž dřív zblázním, než bude příležitost umřít.

Nepočítala jsem s něčím takovým jako bylo jídlo, ale moc dobře jsem věděla, že každou chvíli pocítím takovou vlnu hladu, jaké nebudu moct odolat. Říkala jsem si velbloud. S přehledem mi stačily tři deci vody na den, když jsem nic nemusela dělat.

Problémy prostě budu řešit, až nastanou a hezky popořadě. Myšlenka to byla dobrá, ale nebylo vůbec jisté, zda je budu schopna vyřešit. Teď hlavně na nic nesahat, nesedat si, nelehat, hýbat se a přemýšlet. Napoprvé toho bylo až moc. Nicméně mi nic jiného nezbývalo. Chodit bylo to jediné, co jsem teď beztrestně mohla.

Ještě jednou jsem si proto přehrála druhé setkání s tím podivně opravdovým upírem. Nezazlívala jsem Georgovi, že se rozhodl takto. I když nevím proč, cítila jsem, že v tom lese by ho Norbert zabil, kdyby se rozhodl v můj prospěch.

A kdyby medvěd nebyl, kdoví co by se najednou začalo dít všude kolem. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že by to rozpoutalo peklo, jehož středem bych byla já. Rozhodl se správně. Takhle je alespoň nějaká naděje. Pomalu jsem se přehrabovala ve vzpomínkách.

Dech jsem stáhla na minimum. Měla jsem pocit, že v téhle místnosti už kyslík být prostě nemůže. Tím pádem se pohyb hrudníku téměř vynuloval a bolest ustoupila.

Držela jsem se raději u dveří, abych nikam nespadla nebo nesáhla na něco, s čím nechci mít nic společného. Koneckonců to už se stalo. Hloupý recept na hubnutí a kdo mohl tušit, že se z toho vyklubou takovéhle problémy. A o jejich pravé hloubce jsem nemohla tušit vůbec nic.

Z přemýšlení mě vytrhly plíživé kroky. Skutečně kdosi...sestupoval po schodech a snažil se nadělat co nejmíň hluku. Zpanikařila jsem a hned dostala chuť dát si facku, abych se vzpamatovala. Seber se a netrojči! Nemáš sílu ani pevný nervy, ale můžeš myslet! Tak mysli!

Přitiskla jsem se tedy k odporně studené zdi, blíž ke klíčové dírce, a čekala. Modlila jsem se, abych splynula s tmou a ten někdo si mě nevšiml.

Pokud měl ten někdo klíče, neslyšela jsem odemykat. Jenom klika cvakla a dveře se pomalinku, zato však s mohutným vrzáním, otevřely. Trvalo to snad minutu a já slyšela hrůzostrašnou ozvěnu v chodbě a nimi.

Nepřekvapilo mě, že do tmy zasvítily dvě fialové oči. Nepřekvapilo by mě ani, kdyby nedodržel slovo o mém živém stavu. Jistě by to bylo pod jeho úroveň, celý týden odříkání, když kořist je v pasti. Srdce mi bušilo a žebra mě opět rozbolela. Skoro jsem nedýchala, ale i tak mě musel slyšet. Neslyšel.

Beze slova očima pročesával tmu, a když se vzduch pohnul, jak pomalu prošel kolem mě, ze všech mých nervů byly náhle tenké struny, co měly při dalším doteku prasknout. Třemi pomalými kroky jsem se vyplížila ze zatuchlé místnosti. Nabrala jsem do plic trochu čerstvějšího vzduchu a nechala nervy, ať prasknou. Kdesi nahoře bylo světlo a to pro mě teď znamenalo víc než cokoli jiného.

Reflex útěku zafungoval dokonale. Brala jsem schody po třech a zcela jistě věděla, že tak rychle jsem ještě nikdy neběžela. Schody končily a já stála před těžkou volbou. Jedna chodba vedla doleva a druhá rovně. Právě, když jsem mizela za rohem té vlevo, uslyšela jsem dole bouchnutí dveří.

Tahle chodba byla dlouhá a prázdná. Jen krvavě červený koberec na kamenné dlažbě a okna s tabulemi z mléčného skla. Když jsem zahnula už asi po páté, zbývaly poslední tři metry a potom už jen zeď. Po pravé ruce jsem měla dveře. Byly otevřené a o jejich rám se...kdosi opíral.

Přitiskla jsem se ke stěně, ale i tento nepatrný otřes stačil k tomu, aby tělo spadlo na zem. Opatrně jsem prošla dveřmi s očima vytřeštěnýma a stále upřenýma na ležící bytost před sebou. Musela jsem vynaložit veškerou svou sílu, abych ji obrátila na záda. Leknutím jsem uskočila.

Oči byly otevřené a byla v nich vepsána smrtelná grimasa. Jenomže vůbec nevypadaly jako mrtvé. A když se pak pohnuly směrem ke mně, uskočila jsem. Dokonalé křivky ženského těla. Dokonalá žena. Měla už málo ze své původní síly, ale i tak mě popadla za zápěstí a pokusila se do něj zakousnout. Když mi došlo, o co se snaží, vyškubla jsem se ze sevření a nečekala, že to půjde tak snadno. Výhružně zavrčela, ale znělo to spíš uboze než strašidelně.

„Na má slova vždycky dojde,“ zasípala, „a pokud jsem řekla, že jsi první na seznamu, jako první taky zemřeš.“ Opět znehybněla. Odkudsi přilétl motýl. Paví očko. Asi se probudil někde na půdě. Sedl si upírce na hruď a v tu chvíli už jsem věděla, že to bylo poslední, co řekla.

Uslyšela jsem měkké kroky. Jak jsem mohla být tak naivní, že jsem si byla jistá jeho nevědomostí o mém útěku. Konečně jsem vzhlédla a podívala se po místnosti. Srdce mi zmrzlo hrůzou. Cítila jsem, jak mi po zádech stéká ledový pot. Nebylo pochyb, že jsem se nacházela v loveckém salonku.

Samozřejmě, na obyčejném hradě by jeho výzdobu tvořily zvířecí hlavy na stěnách, vlčí a liščí kožešiny namísto gobelínů, nad každými dveřmi parohy šestnácteráka a na stropě výjevy z honů královské smetánky. Podobnost s tím, co bylo tady, byla tak neuvěřitelně veliká...

Lidské hlavy na stěnách se skleněnýma očima plnýma strachu, lidské kůže místo zvířecích, nad každými dveřmi dvě zkřížené končetiny doběla ohryzaných kostí a strop umělecky vymalovaný do jediné řeky krve s množstvím utonulých těl. Lebky s otvory v temeni coby svícny na stole.

Popadala jsem dech možná až moc dlouho. A pak už bylo pozdě. Klečela jsem na podlaze a jen počítala vteřiny. Vzdala jsem jakékoli pokusy o další útěk. Tohle měl být konec. S hlavou skloněnou a zlomeným srdcem. Pro tebe, Georgi.

„Co tady děláš?!“ ozvalo se seshora. Ani jsem nezvedala oči, nebylo to potřeba. Nastala krátká odmlka a já tušila, že si uvědomil, co se stalo s upírkou. Můj pohled zalétl k motýlovi, který stále seděl na nehybném těle. Čekala jsem, kdy mě zvedne a mrští mnou o zeď. Když se pár vteřin nic nedělo, špitla jsem tiše:

„Já to nebyla.“ Na to mě opravdu zvedl. Snažil se ale, aby mi neublížil, i když jsem cítila, jak těžce ovládá svůj vztek. Pevně mě držel za rameno a já teprve teď sebrala odvahu podívat se mu do očí. Lekla jsem se znovu.

Přede mnou stál Bernard a pálil mě pohledem. Možná to byla jen moje utkvělá představa, ale přišlo mi, že bolest mých žeber dokonale ovládá.

„Mohla jsi ji zachránit!“ vykřikl, pustil mě a zaťal ruce v pěsti.

„Ne!“ odpověděla jsem už stejně ostře.

„Stačila by jedna kapka a mohla žít!“

„A za mě jako máš?!“ Už nevěděl, co odpovědět. Náhle se ozval zvuk tříštícího se skla a jedním z neprůhledných oken prolétl kámen. No jo, okno mě nenapadlo!

Už mě nedržel, tak jsem ho nechala tak, jak byl a přiskočila k oknu. Letmým pohledem jsem mrkla dolů a zaradovala se, když na trávník to bylo sotva dva metry. Otočila jsem kličkou a okno se otevřelo skoro samo. Vyhoupla jsem se na parapet a skočila dolů.

Nohy mě zabrněly, když jsem dopadla, ale ani to ani neústupná bolest při každém nádechu mi nezabránily v tom, abych se zvedla a rozběhla se pryč.

Byla jsem už pořádný kus od svého vězení a prodírala se mezi stromy, když najednou jako bych narazila do neviditelného polštáře. Nemohla jsem dál. Držela mě tu nějaká podivná síla.

„Sakra! Tohle se musí stát zrovna mě!“ Kdosi se zasmál. Samozřejmě, že to byl Bernard. Když jsem se však na něj otočila, už se nesmál.

„Proč jsi ji nenechala, aby se napila?!“ začal znovu. Ucítila jsem krom bolesti i žízeň a vlnu hladu. Adrenalin pomalu odplouval a vytrácel se v atmosféře.

„A ty myslíš, že by mě nevysála, když už by mě jednou držela?!“

„Ovšemže by tě zabila.“ Tahle slova zamrazila. Teď jsem zase nevěděla já, co říct.

„Ale já to nebyla!“ začala jsem se znovu, zcela zbytečně, bránit.

„Já to vím! Vím, že to byla... Že to nebyly jen hloupé sny a noční můry!“

„Dostaň mě odsud!“ Už jsem měla vztek taky. Ušklíbl se a prohodil mě tou pružnou bariérou, jakoby nic lehčího neexistovalo.

„Spokojená?“ procedil skrze zaťaté zuby. Moji pozornost však upoutalo něco jiného než upír, který mě stále nepřestane překvapovat. V křoví opodál byl zamotaný černý pták. Byl mrtvý. V pařátech křečovitě svíral roličku. Ohlédla jsem se po Bernardovi. Ten už byl daleko. Vracel se na zámek či co to vlastně bylo.

Natáhla jsem ruku. Byl to krátký vzkaz, očividně psaný v rychlosti. Întuneric už není bezpečný. Musíš se okamžitě vrátit! Schovala jsem ten kousek papíru do kapsy právě včas. Zapraskalo křoví a hnědá chlupatá koule na mě upřela hluboké oči. Omluvně se na mě zadíval, ale já mu nic nevyčítala.

***

Doma na stole ležely dva dopisy. Tohle měla být ta poslední rána, které mě zasáhla úplně nejhloub a která měla...zničit všechno. Oba byly od rodinného právníka. A byly otevřené. Vytáhla jsem jeden z dokumentů a prolétla ho očima. Věděla jsem, že existují nějací Bartoňové z Dobenína, ale netušila jsem, že jsou to skutečně příbuzní.

„Georgi, pojď sem, honem!“ Méďa se přikolébal. Moje vzrušení nebralo konce. „Rytíř Josef Bartoň z Dobenína odkázal ve své závěti vaší rodině jedno z rodových sídel,“ četla jsem nahlas. Je to vůbec možné? My máme zámek!

„Čti dál,“ zabručel George a bylo vidět, že ho to zaujalo.

„Je jím zámecká tvrz na jihu Moravy...“

„Ukaž!“ cpal mi čumák do dopisu. Nechápala jsem ho. „No tak, je v té obálce ještě něco?“ naléhal a já opět zasunula prsty do velké obálky. Vytáhla jsem mapu. „Dej to sem!“ Vyškubl mi ji z rukou a, na medvěda velice zručně, ji rozložil na zemi. Červený bod mluvil za vše.

„Co je?“ snažila jsem se dostat do obrazu.

„Víš, kde stojí ta vaše tvrz?“ Zavrtěla jsem hlavou. „A víš, kde tě ten upír věznil?“ Znovu jsem nevěděla. „No, dalo by se říct, že jsi byla zavřená na svém vlastním panství.“

„C-cože?! Takže Întuneric...“

„Ne.“ To mě trochu uklidnilo. „Ale kdybys vyhlédla z okna na severní straně, uviděla bys bílou věž.“ No, tohle už zase tolik ne.

„Co budem dělat?“ ohlédla jsem se medvědovi, ale ten už vedle mě nestál.

„Jedeme na náš zámek!“ ozvalo se celým domem, dveře bouchly a do kuchyně se vřítili oba mí bráchové.

„No, hlavně abychom se vrátili vcelku,“ zamumlala jsem a s nechutí vyběhla ze dveří.