Široko, daleko...?

Autor: corinne (já)

Foglar 4ever...

Stmívalo se již, když jsem se konečně odhodlal překročit Rozdělovací ulici. Kráčel jsem ztemnělými uličkami a snažil se vypadat jako náhodný chodec. Nešlo to. Ostatní chlapci se za mnou otáčeli s tvářemi plnými překvapení. Snad to bylo tím, že jsem neměl žlutý špendlík… Snad to bylo tím, že jsem tudy šel poprvé.

Neustále jsem se ohlížel a můj pocit, že se za mnou někdo plíží už od klubovny, nebyl náhodou. Několikrát jsem zahlédl vysoký stín Dlouhého bidla a hlavu v kapuci vykukovat za rohem. Kdoví, kde nechali Štětináče…?

Je potřeba se jim ztratil, opakoval jsem si snad už po sté. Malý Bohouš mi starost nedělal, ale hubený dlouhán měl oči všude. Nemohl jsem utíkat, vzbudil bych příliš pozornosti a to jsem si nemohl dovolit.

Jaroslav Foglar už dlouho nepsal, možná, že už ani nežil, ale oni žili dál. Byli skuteční. Čekali na někoho dalšího. Byl jsem to snad já?

Vontů na ulicích přibývalo. Ale musel jsem dál, i když to možná znamenalo ztratit čest a hrdost. Kostel svatého Jakuba byl dál, než jsem si myslel a připadalo mi to jako věčnost, než se pod schody objevil roh mohutné kostelní zdi.

„Co tady chceš?“ ozvalo se shora a než jsem se stačil tím směrem podívat, stál kolem mě hlouček chlapců. V jejich tvářích byla vepsána hrozba.

Pohlíželi na mě jako na vraha. Jako bych jim ukradl něco tak pečlivě střeženého. Respekt a tajemství. Nechtěl jsem mluvit, dokud to nebude bezprostředně nutné.

„Nejsi jeden z nás, dokonce ani nemáš náš odznak. A odvážil ses do Stínadel. Proč?“ Mlčel jsem a jen se mírně pousmál.

Navzdory strachu jsem se smál. Já, cizinec, který se má bát i stínu tady v těch místech. Opovržlivě na mě pohlédli.

„Dnes je schůze Vontské rady. Uvidíme, co řekne Velký Vont na opovážlivého vetřelce, který s námi odmítá promluvit a jen se nám vysmívá.“ Dva z hochů mě pevně chytili a vedli ke vchodu do chrámu.

Věděl jsem o tajné schůzi, o tom, kdo je nyní vůdce Stínadel i o tom, že přesně tenhle scénář je jistá vstupenka na místo, které je obyčejným zapovězeno.

„Co mi neseš?“ Losnova slova se rozlehla prázdným prostorem kostela a odrazila se od klenutého stropu.

Vytáhl jsem dopis, který měl patřit jen do jeho rukou.

„Od Rychlých Šípů?“ podivil se a pokynul těm dvěma, aby mě pustili. Přelétl těch několik řádků očima a pravil: „Dobrá, vyřiď jim, že se setkáme zítra večer u domu číslo dvacet sedm. Bude nás dost, tak ať se neleknou,“ usmál se a odložil obálku. Kývl jsem a dál zůstával tajemným němým neznámým.

Tolik jsem toužil s Losnou promluvit… Splnil by se mi tak další z mých věčných snů… Ale nevěděl jsem, co říct. Otočil jsem se a jen u vchodu jsem ještě jednou pohlédl zpět. Tohle už nikdy neuvidím.

Velký Vont. Losna. Přítel. Uprostřed hloučku živě rokujících chlapců pod klenutým stropem svatojakubského kostela. A všude okolo lampiony… Jako na večerech světel… Udělal jsem krok a obraz jakoby se rozplynul. Vše zmizelo za dveřmi a já byl zase sám.

Rozhlédl jsem se. Nebylo mi zcela jasné, kam jít. Vklouzl jsem do úzké uličky a raději se skryl do stínu průjezdu. Ti dva ničemové z Bratrstva kočičí pracky doplatili na svou neopatrnost a padli Vontům do spárů. Nelitoval jsem je, jen se ohlédl a pokračoval dál. Uběhla půlhodina nebo snad hodina a já se zamotával do spletitých Stínadel stále víc a víc.

Co jsem to hledal? Už ani nevím… Chtěl jsem přeci domů. Vysoká zeď, jenž se přede mnou tyčila, mi dala odpověď. Svatyně Uctívačů Ginkga…nikdy bych neuvěřil, že ji někdy uvidím.

Nikde žádné dveře, jen jeden hladký kámen vedle druhého. To jen Uctívači věděli, jak dovnitř. A ještě někdo. Vysoko nad zemí, na zdi protějšího domu, se objevil temný stín. Matně se rýsoval v neúplném světle pouličního osvětlení. Byl téměř beztvarý, ale já věděl, kdo to je. Všichni tady.

Vysoká postava se vyhoupla na zeď. Tiše seskočila na dlažbu a stanuli jsme tváří v tvář. Obličej skrytý za maskou měl snad nahánět hrůzu…nebo si nepřál být poznán… Stáli jsme, on udýchaný, já vyjevený a mlčeli jsme. Čekal nějakou zradu.

„Tak co je? Chceš snad ježka, nebo ne?“ Kývl jsem; už ze mě překvapení poněkud opadlo.

V bláhové naději jsem čekal, sáhne do skryté kapsy svého černého kabátu a vytáhne tak dlouho hledaný hlavolam. On se však jen hluboce zasmál.

„Jsi naivní jako ti ostatní. Ale jsi sám.“ Napřáhl ke mně ruku. „Pak si tohle budeš pamatovat jako den, kdy jsi mě potkal.“ Přijal jsem jeho ruku a on mi ji sevřel neuvěřitelnou silou. „Vyřiď jim všem, že ježek v kleci už není,“ zašeptal a v mžiku se vnořil do stínu. Jeho kroky zněly prázdnou ulicí ještě hodně dlouho.

A já stál v kuželu světla lampy a civěl do míst, kde před chvílí zmizel. Široko… Skutečně to byl…Široko…? Co jsem věděl z doslechu, už dlouho se neukázal. Byl jako duch. Objeví se a zase zmizí. Nedá se vidět, když nechce.

Zamyšleně jsem se loudal dál. Teď už skutečně domů. Na Uctívače už jsem ani nepomyslel.

V posteli jsem se krátce před půlnocí probudil z neodbytné noční můry. Někdo zaťukal na okno. Rozechvěle jsem se posadil a vykoukl ven. Nikdo tam nebyl. Jen věžní hodiny odbíjely dvanáct.

Měsíc v úplňku svítil na moji milovanou Druhou Stranu a kreslil na zdi domů obrazy ze stříbra. Můžu ještě někdy zažít to, co dnes večer…?