Cirkus

Autor: corinne (já)

Věnováno cirkusu Prince za nevšední inspiraci

Proč vlastně chodíme do cirkusu? Za kulturním zážitkem? Já osobně tedy chodím do cirkusu výhradně za inspirací (z důvodu přítomnosti cizokrajných zvířat) a za cukrovou vatou. Klidně si myslete co chcete, že jsem barbar a nevážím si českého cirkusového umění, ale já jsem jaká jsem a to se prostě nezmění. Na návštěvy divadel i jiných nudných zařízení mám naprosto vyhraněný názor, kterým se zde nehodlám zabývat.

To jsem takhle zase jednou navštívila zvířátka v tom jejich velkém červeném stanu se světýlky…

Nudná a nijak nezáživná první polovina večera se táhla nekonečně dlouho. Ostatní divoce jásali při každém novém kousku odvážných krotitelů pudlů nebo kamerunských koz. Já jen seděla a občas jsem otevřela jedno oko, abych se ujistila, že už se neválím pod nohama staršího vychrtlého pána vedle mě.

Zpestřením mi bylo pouze vystoupení úžasného Spidermana a jeho odvážné kreace na gumových lanech nad manéží. Přesněji řečeno, závěr tohoto čísla, protože před odchodem za třpytivou oponu si ten neznámý cizinec strhl pavoučí masku z obličeje a usmál se do záře reflektorů a jásajícího davu. Nějak jsem si ten milý úsměv a nepatrné zajiskření v jeho pravém oku přivlastnila a zadoufala, že tenhle románek bude mít ještě nejméně první kapitolu, když už byl tak krátký úvod.

Ani jsem nečekala, že se moje přání splní tak brzy. Při drezuře zeber, která bezprostředně následovala, se jednomu pruhovanému koni podařilo šikovně přeskočit bariéru a dostat se tak do osobního prostoru některých z diváků. Povětšinou to byli ti zazobanci z lóže. V té chvíli jsem ještě napůl zasněně, napůl zklamaně hleděla do míst, kde zmizel můj červenomodrý hrdina. Probrala jsem se až ve chvíli, když jistá panička pronikavě zaječela. Vyplašená zebra hbitě vyškubla jednomu chlapečkovi z ruček balónek, který ovšem v jejích zubech ihned praskl, zmateně zahýkala a hnala se uličkou kolem přihlížejících diváků, kteří měli na tvářích děs.

Můj instinkt byl v pohotovosti a šestý smysl mě vymrštil z dřevěné lavičky prudce vpřed. Rychlost mých reakcí zřejmě udělala dojem i na ostatní obecenstvo, když jsem chudáka vylekané zvířátko popadla za ohlávku a klidně na něj začala promlouvat. Všechno kolem mě ztichlo a diváci čekali, co bude. Nebylo nic, protože drezér měl co dělat, aby ostatní čtyři zebry udržel v klidu, a tak se mi nemohl věnovat. Najednou tu nebyl nikdo, kdo by mi přispěchal na pomoc.

Nedbala jsem na nesmyslné rady sedících lidí a, protože do manéže jiná cesta než vchodem s oponou nevedla, něžně jsem na zebru zamlaskala a vyšly jsme ze stanu. Zamířila jsem ke zvěřinci. V ústrety mi kráčel vysoký mladý muž a já v něm poznala Spidermana. Hladil mě svýma hnědýma očima a v koutcích mu cukal úsměv. Když mi děkoval a přejímal ode mě koženou ohlávku i se zebrou, naše ruce se vzájemně dotkly a já se neubránila ucuknutí. Teplo z něj sálalo do všech stran a vyzařovala z něj síla…

Vzal si zebru a odešel. To jen já měla pocit, že se na mě dívá nějak dlouho. Připadala jsem si jakoby mě někdo polil kýblem studené vody, abych se probrala. Nějakou chvíli jsem si dodávala odvahy, chtěla jsem ho alespoň oslovit a zeptat se na jméno, facebook, cokoli. A tak jsem se zhluboka nadechla a vykročila za ním. Už před nějakou chvílí mi zmizel za rohem jedné z červeně natřených maringotek, a když jsem za ten roh nahlédla, zatočila se mi hlava. Ten…ten…Spiderman, můj Spiderman, se tam u výběhu zeber ocucává s jinou! Svůdná blondýna z kasy a pomocnice kouzelníka v jedné osobě přitiskla svou hebkou tvář na jeho rameno a on svůj obličej zabořil do jejích přebarvených, podbarvených a vyžehlených vlasů. Pozorovaly je jen dva páry černých očí. Moje a té malé vystrašené zebry. To byla rána pod pás. Udělalo se mi špatně a cítila jsem jak rudnu vzteky. Tak, tenhle vztah asi skončil. Mlčky jsem se vydala zpátky.

Nakoukla jsem do stanu právě ve chvíli, kdy podsaditý ředitel v červeném sametovém livreji ohlašoval patnáctiminutovou přestávku. Mě to bylo fuk. Zvysoka jsem se posadila na lavičku, až dřevo zaskřípalo. Neměla jsem ani chuť na tu svou sladkou růžovou vatu, jejíž chuť i vůni jsem tak milovala.

Tiše jsem pozorovala dav i stále se zvětšující rivalitu mezi občany pod šapitó. Nekonečná fronta na cukrovou vatu se postupně zmenšovala, až zůstal jen nešťastný klaun truchlící nad hromadou železného šrotu a toho, co zbylo z mašiny na onu osudnou vatu. Rozzuřený zástup se dožadoval spravedlnosti a hlavně další cukrové pochoutky.

To, co zbylo z osvětlovače, který nevydržel první nájezd chtivého davu, jsem rychle schovala pod sedačky, abychom se vyhnuli narážkám policie a ztížili jim pozdější vyšetřování. Praskot a řinkot ale neustal, doprostřed manéže se zřítily čtyři hlavní opěrné sloupy stanu a modrá plachta přikryla důkazy i zmítající se akrobaty, kteří zůstali uvězněni pod troskami ocelové konstrukce.

Venku se mezitím někomu, samozřejmě náhodou, podařilo otevřít výběh zeber a lam, které se okamžitě vyřítily do šera, čímž rozlítily ostatní zvířata, dosud zavřená v klecích. První podlehla klec s bytelnou dřevěnou mříží a to náporu mohutných drápů tygra bengálského, který se okamžitě vyhrnul ven.

Ti, kdo neutíkali před osvobozeným a značně rozverným tygrem, se jali chytat ostatní zvířata. Taky je samozřejmě pochytali. Tedy až na ulítlé hejno papoušků Ara Arakanga a to ani díky tomu, že polovina přítomných vlastnila síťky na motýly.

Z trosek bývalého cirkusu se nějakým zázrakem vyhrabal malý ředitel, hnal se k nám a křičel z plných plic, aby upoutal pozornost. To se mu však stalo osudným. Jakmile dav spatřil svého úhlavního nepřítele na nohou, obklopil ho jako stádo nosorožců, kterým právě lenochod snědl poslední pampelišku. Malému mužíkovi se podlomila kolena a omdlel. Tváří padl do prachu u nohou v červených holinkách.

Všichni přítomní jen ledabyle pokrčili rameny a několikrát se přes něj prošli, místo půlhodinového dupání, běhání a škrcení. Ředitel mohl být v tu chvíli rád, že je duchem nepřítomen.

Už skoro v úplné tmě pak každý nasedl na to, co bylo právě po ruce a všichni se vydali do ulic našeho, jinak klidného, městečka. Celý zástup vedl majestátní tygr bengálský, na jehož hřbetě seděla docela malá dívenka a vykřikovala něco, co by se jen těžko dalo pokládat za češtinu. Neuspořádaný rozjásaný dav uzavíraly zbytky z artistů i samotného ředitele (samostatně pochodující ruce a nohy nevyjímaje), plačící nad ztrátou takového krásného tradičního stroje na cukrovou vatu.