Ele Wöndiir

Autor: corinne

For Tony…

Jejich charakter silou nezlomíš…

Mohutný bělouš pomalu cválal po široké lesní cestě. Vysoký jezdec v zeleném plášti seděl pevně v sedle a soustředil se jen na cestu před nimi. Kolem poletovaly první sněhové vločky, ale jeho hřála naděje a plála v něm nezkrotná hrdost. Kápě mu halila mladou tvář i zlatavé vlasy a jeho špičaté uši. Byl to posel dobrých zpráv.

Ani si nevšiml, že už nějakou dobu nejede po bezpečné královské půdě, ale je nyní v zemi Nikoho. V rozsáhlých lesích a pláních, které jen přejet trvá několik dní. Bylo to území, kde násilí vždycky zvítězilo nad rozumem. Žili tu jen lapkové, zloději a uprchlíci, kterým bylo zatěžko plnit královu vůli. Mělo se to však změnit.

Vysoko v horách tam žili elfové. Zahnala je tam válka. Válka, do které se neodvažovali zapojit. Stejně však některé donutili královi vojáci k boji, který neměl nejmenší šanci na úspěch. To však už bylo pryč.

Ubylo elfů a poctivých lidí a přibylo těch, kteří chtějí žít jen sami pro sebe. Mladík nyní vezl list, ve kterém stálo, že celé toto území, až k pobřeží moře, patří od tohoto dne elfům. Té hrstce, kterou král svou chtivostí nepostavil do čela své armády.

Náhle kůň napřímil uši a i jezdec na pár vteřin zpozorněl. Naklonil se a zašeptal:

„Alun, Lee, mergia ta!“ Bělouš uskočil z cesty. Proplétal se hbitě mezi stromy a zem pod jeho nohama jen letěla. Vítr elfovi strhl kápi a jeho vlasy za ním teď vlály spolu s pláštěm. Ani jednou se neotočil, ale věděl, že už tu nejsou sami.

Kůň nespokojeně zafrkal a na jezdcův povel zastavil téměř na místě. Oba sledovali cestu zpoza houštiny a ani jeden se nepohnul. Čekali. Ale oba dva věděli, že čekat nemohou. Ne dlouho. Uplynulo pár nekonečně dlouhých minut. Mladík slyšel jen svůj dech a tlukot svého srdce.

Bělouš zahrabal kopytem a nervózně se ohlédl. Zůstal však stát, i když mu jeho instinkt radil utéct. Elf pustil otěže a aniž by spustil oči z cesty, sundal si z ramene luk. Než však stačil nasadit šíp, kdosi za ním promluvil.

„Nehýbej se a jestli chceš žít, odlož zbraň.“ Byl to hlas tvrdý a nezpochybnitelný. Hlas, který zcela jistě patřil muži dlouho žijícímu v divočině. Hlas, který byl zvyklý poroučet a nečekal odpor. Chlapec na okamžik ztuhl, protože se lekl. Ale vzápětí se bleskurychle otočil, napjal tětivu a vystřelil.

Divoce vyhlížející muž s výkřikem klesl na kolena. Z hrudi mu trčel šíp. Elf zmateně zíral na střelu s rudým peřím. Nebyla jeho. On sám svůj cíl minul. Ale kdo tedy střílel? Jeho nepřítel už ležel bez dechu na jehličí barveném čerstvou krví.

Náhle se mu kolem pasu omotaly silné paže a než on nebo jeho kůň stačili cokoliv udělat, stáhl ho ten někdo ze sedla. Pak ucítil tupý náraz a před očima se mu všechno rozplynulo v neprostupnou šeď.

„Běž ven, Marieto, chci tu být sám, až se probudí.“ Jemný hlas zněl jakoby z veliké dálky. Dveře zaklaply a i přes zavřená víčka cítil něčí pohled. „Kéž bychom někoho z vás dostali dřív… Hory by byly volné. Je tam dost zvěře pro nás pro všechny. Všechna zvířata tam utíkají a kdo se za nimi vydá, už se nevrátí. Ale teď je můžeme zničit! Jednou pro vždy rozdrtit jejich hrdost. Pokořit je a pak nechat zemřít.“

Mladík dýchal klidně, jako když spí, ale v jeho nitru zuřila bouře. Přál si odejít. Teď hned. Doopravdy usnout a už se nikdy neprobudit. Elfové v horách by nikdy nedostali to radostné poselství, ale jejich bezpečí bylo teď přednější. Stále ležel bez hnutí a pokoušel se srovnat myšlenky.

Proč mě Lee nebránil? První jeho myšlenka, když se trochu sebral, patřila jeho příteli. Sněhově bílému hřebci. Nikdy by nedopustil, aby se mi něco stalo… Celé je to sen? Nebo podivná shoda náhod? Nebo… Na třetí možnost, že si tohle všechno někdo do detailu promyslel a naplánoval, se mu nechtělo ani pomyslet.

Úvahy mu však přerušila prudká rezonující bolest. Od páteře až po konečky prstů; jako elektrický proud. Otevřel oči a zalapal po dechu.

„No jistě, věděl jsem, že nespíš,“ promluvil opět ten, co klečel u elfa a stále se do něj vpíjel očima, jakoby ho jedním pohledem chtěl rozpustit.

Mladík se chtěl postavit, ale nešlo to. Neviditelná síla ho pevně držela na studené kamenné podlaze. Zlehka tedy otočil hlavu a pohlédl do safírově modrých očí. Tak nepřirozeně sytá modř…

„Znám svou sílu i sílu svých kouzel,“ pokračoval cizinec. „Byl bys mrtvý, kdybys nebyl už hodinu při vědomí.“ On je… Je to…čaroděj! Muž se prudce postavil a ukazováčkem soustředil ještě větší sílu, která z jeho vězně pomalu vysávala všechen kyslík. „Neopovažuj se mě přelstít! Znám elfská kouzla a dokážu je zrcadlem své duše obrátit zpět!“ Vypadal rozrušeně a možná se i lekl.

Elf už mnohokrát slyšel vyprávět o kouzelnících, kteří zde ještě žijí. Jsou krutí a nelítostní, ale zároveň velice citliví a nestálí. Dokáží obdivuhodné věci a umí dokonale přečíst tvář každé bytosti. Čaroděj se lekl, protože mladík v myšlenkách odhalil jeho identitu a to se mu objevilo také ve tváři – překvapení. Jedno ale věděl jistě. Kouzlům elfů a elfské síly nerozumí.

Kouzelník své sevření nepatrně povolil a on se mohl zase nadechnout. Na čele ucítil drobné kapky; vzduch všude kolem byl náhle prosycen měděným pachem. Krůpěje krve mu stékaly do vlasů a on nevěděl proč. Nevěděl, co má tohle všechno znamenat. Ten muž s ním zacházel jako s nebezpečným nepřítelem. Ale proč? Mágové přeci vždycky byli silnější. Jejich kouzla měla větší moc i účinnost. To oni byli obávanými kouzelníky, ne elfové.

„Ty víš, co po tobě chci,“ začal znovu čaroděj, „a taky víš, že patřím k těm, kteří vždycky dostanou, co chtějí.“ Nesmál se. Mluvil vážně. Mluvil z něj strach.

To elf poznal jen z výrazu jeho tváře. Tenhle kouzelník není tak silný, jak se dělá. Ale já jsem úplně bezbranný! Myšlenky mu letěly hlavou jako splašené stádo.

„Řekni, kam se ukryl tvůj lid? Kterou jeskyní se dostanu do Srdce hory, do údolí, které je stále zelené? A varuji tě předem, o nic se nepokoušej.“ Tlak opět trochu povolil, aby mohl mluvit. Ale on mlčel.

Ví toho víc, než jsem myslel. Jeho hrdost byla víc než bolest. Víc než strach. Kouzelníkova trpělivost vyprchala až příliš rychle.

„Ještě se rozmyslíš, jestli odpovíš…zítra,“ zasyčel a stejně jako had se mrštně protáhl pootevřenými dveřmi. Jakmile se za ním zabouchly, drtivá síla se rozplynula v prostoru elfova vězení.

Mladík se ztěžka posadil a rozhlédl se. Teprve teď si všiml, že v rohu, až úplně vzadu ve stínu je ke studeným kamenům přitisknutý i jeho přítel. S pomocí zdi se postavil a vrávoravými kroky došel ke koni.

Bělouš se chvěl po celém těle, oči měl doširoka otevřené. Váhavě udělal krok a nechal se od chlapce obejmout.

„Ty žiješ, Lee,“ hlesl elf, ale pak si uvědomil, že téhle řeči on nerozumí. „Sam tor…torme, Lee.“ S hrůzou si začal uvědomovat, že ztrácí a zapomíná slova svého jazyka. Dělá to snad ta tma? Nebo mágova kouzla? Nebyl však čas na domněnky. Ani na plané naděje. Byly tady důležitější věci… Jak daleko je schopen zajít, aby ze mě tajemství dostal?

Z tohohle měl největší strach. Z věčné temnoty, v níž bude pomalu umírat a která ho brzy přivede k šílenství.

„Lee!“ vykřikl a skoro se rozplakal, když bělouš složil nohy pod sebe a jeho trup tvrdě dopadl na dlažbu. Zíral kamsi nahoru ke stropu.

Mladík se se zoufalstvím vrhl k němu a svůj plášť mu přehodil přes hlavu.

„Norem,“ zašeptal, když i on odvrátil hlavu. Po stěně se dolů začalo plazit odporné stvoření připomínající smrtícího baziliška.

Tahle nestvůra však žila jen v temnotách. Jediný pohled do jejích červeně světélkujících očí znamenal téměř jistou smrt. Jakmile se jí totiž podaří upoutat pohled jiného tvora, už od ní neodtrhne oči. A ona ho svou temnou silou rozkládá zevnitř. Živí se jeho duší a bytost i se svou podstatou se pomalu rozpadne. Skutečně, nebezpečnější zvíře snad ani neexistovalo. Nebylo žádné jiné, které by zabíjelo pouhým pohledem na desítky metrů daleko.

Jeho pařáty už cvakaly na kamenné podlaze. Pohyboval se lehce a tiše…a pomalu. Bylo to jako když se plíží smrt. Už je blízko, už je na dosah ruky, ale ona chce ještě blíž, ještě o kousek… A to čekání, to nekonečné čekání… Čekání na smrt, bylo horší než cokoli jiného.

Víčka pevně semknutá, aby nikdo neviděl ten děs, ze kterého vystupuje Norem jako věrný obraz své ohavnosti. To, co ze mě zbylo, se nevzdá tak snadno!

Elf sebral veškeré zbytky své síly a z ní vytvořil zářivý štít z planoucího světla. Nebyl velký, ale ke zničení netvora stačil. Ten zasyčel a vypařil se jako sněhová vločka na příliš horké dlani. Kůň zatřepal hlavou a plášť mu sklouzl z očí. Pak se sklonil k mladíkovi, který se po náročném kouzle zhroutil na zem.

„Máš tady krev,“ řekl potichu a přitom mu čumákem jemně strčil do tváře. Chlapec otevřel oči a smutně se usmál. Věděl, že každé zvíře promluví, když je nejhůř, jak jen může být. A každé jeho slovo znamená víc než celá lidská kniha. Věci už budou jenom lepší. Opět oči zavřel a nechal koně, aby svou hlavu položil vedle jeho. Usnuli. Bělouš vyčerpáním, elf úlevou.

Nespali dlouho, ale stačilo to, aby nabrali zpět trochu své ztracené síly. Když oba současně otevřeli oči, spatřili stát ve dveřích vysokou dívku. Její bělostné šaty zářily a ona, přeci tak prostá, vypadala jako anděl. Úzkostlivě na oba pohlížela, ale jakmile uviděla, že se probudili, trhla sebou jakoby to už vůbec nečekala.

„Vy… Myslela jsem, že…jdu pozdě,“ promluvila roztřeseným hlasem. Pak opatrně poklekla k mladíkovi a tišeji dodala: „Pustit vás nemůžu, přes otcova kouzla se nedostane žádný vězeň, ale dá se odejít i jinak.“ Mluvila smutně a upřímně a v jejím hlase zazářila i jiskřička naděje.

Elf zaváhal, ale Lee do něj strčil nosem, aby nezapomínal, kdo je. Zadíval se jí tedy do tváře…a spatřil v ní soucit, pravdu a divokou nevoli. Tou byl vztek. Skrytý, navěky vtisknutý do duše každého, kdo zná alespoň jedno temné kouzlo. Někdo do ní vnesl světlo…

„Dokážeš nám vrátit sílu, kterou nám tvůj otec vzal?“ zeptal se mladík, i když předem znal odpověď.

„Ne, nenaučil mě nic, co by vám teď mohlo prospět,“ smutně sklopila hlavu. „Možná…až na jedno,“ zašeptala po chvilce ticha. Nevěděla, zda to má vůbec říkat. Elf se posadil, věděl, co má na mysli a od první chvíle, co se tady ocitl netoužil po ničem jiném.

„To bys opravdu udělala? Tvůj otec to zjistí…“ Říkal to tak vážně… Vypadalo to, že nic na světě teď není tak důležité jako její odpověď.

„Zjistí,“ přikývla, „ale nic mi neudělá. Zato vám ano. Potřebuje vás živé. Pokud zemřete, už s tím nic nenadělá.“ Chlapec si povzdechl.

„Chceš jít se mnou, Lee?“ zeptal se bělouše. Ten dívku pohladil očima.

„Copak někdy byl jeden z nás sám?“ Nechal se od chlapce obejmout. V jeho očích, které byly ještě před chvílí plné odhodlání se nyní zatřpytily slzy. Kůň plakal a pozoroval dívku temnot, jak pomalu mizí v černém závoji, který tady upustila smrt.