Volání Medvědiny

Autor: corinne

I když nechceš válku, musíš bránit svoji vlast. I když tě nepřítel ušetří, můžeš patřit jen k jedné rase. To si pamatuj...

„Ruce vzhůru!“ Tahle hra se jmenovala plížení. Spočívala ve sledování objektu, který nemá ani potuchy o vaší přítomnosti a v podstatě neví, že s vámi hru hraje. Vyskočila jsem z křoví a vykřikla. V pokleku a s napřaženou zbraní...teda vlastně rukou. Vyhrála jsem. Ségra se otočila, prohlédla si dva klacky, co držela v rukou, a pak mi jeden hodila.

„Chytej!“ Přišlo mi, že o mou hru na plížení nemá zájem. Zachytila jsem zbraň a postavila se proti ní na trávník. Už byl posekaný a i zanedbané záhony už nevypadaly tak beznadějně mrtvě.

I přes moje přesvědčování, jsme sem čas od času zajeli. Zvykla jsem si všude chodit první a všechno kontrolovat. George běhal na zámek den předem a prováděl nejzákladnější úpravy.

Ostrý úder mě probral z chvilkového zamyšlení. Byla o tři roky starší. Byla vyšší a těžší. Mohla a taky používala svou váhu. Věděla o ní. Přijala jsem výzvu, a tak brzy létaly třísky. Mojí výhodou nebylo skoro nic. Byla všude. Všude se dokázala krýt a já s ní měla co dělat. Byl to skoro zázrak, že jsem ji dokázala seknout do nohy. Zahrála divadýlko.

„Koukej, jsem bojující umíralec!“ Začala kolem sebe mávat dvěma půlkami své zbraně, kterou se mi podařilo rozlomit a přitom hekat a kvílet.

Složila jsem se do trávy mezi sedmikrásky a smála se. Tak moc. Rebeka mě po chvíli nepozornosti dloubla klackem do žeber.

„Seš mrtvá.“ Rozesmála se taky. Naneštěstí se trefila přímo do mého věčného zranění. Zalapala jsem po dechu. Úspěšně jsem se pokusila taky usmát. Jenže sestra se mezitím už ztratila ve dveřích vedoucích dovnitř do tvrze.

Zahodila jsem svůj klacek někam do křoví. Najednou se však ozvalo zavrčení. George stál na zadních za nějakým rododendronem a držel mou bývalou zbraň v tlapě. Naoko se tvářil dotčeně, ale v čumáku mu cukal úsměv. Pustil klacek a skokem se vrhl přes keř.

Prolétl jím a chtěl mě povalit, ale já uskočila a rozběhla se hloub do zahrady. Do dvou třetin, které ještě nebyly zkulturněné, a které byly obrovským parkem. Teď jen velkou džunglí. Brzy mě povalil tlapou a pak jsme se chvíli váleli v trávě. Když mi konečně dovolil vstát, oklepala jsem si z džínů zelená stébla, jehličí a větvičky a zůstala jen zírat.

Dokonale ukrytý altánek s neskutečnou výzdobou. Zub času asi zapomněl hryzat... Obrazy namalované na dřevěných stěnách zvenku a zevnitř byly jako nedávno dokončené. Celý byl laděný do květů a listů a překrásně se hodil do tohohle podrostu.

Mozaikou vykládaná podlaha v podobě rodového erbu se dvěma českými lvy, košatou lípou a tkalcovskými člunky. Polstrované sedačky po celém obvodu a zdobené sloupy vykládané stříbrem. Byl jako kouzelný.

Vkročila jsem dovnitř a prohlížela si tu nádheru. Méďa si sedl doprostřed a čekal. Když jsem se konečně odhodlala usadit, udělal ke mně krok.

„Víš, schovával jsem ti to k narozeninám. Ale vím, že ho budeš potřebovat už teď, když je slavnost blízko...“

„Slavnost?“ nechápala jsem, ale vysvětlení mi nebylo dopřáno. Ihned jsem si vzpomněla na upíří ples a na Anet. Jestli to...bude něco podobného... Rozevřel tlapu a podal mi malého drátěného medvěda na koženém řemínku, jehož tělo tvořil šedý kamínek.

„Nos ho. Dodá ti sílu i odvahu...medvěda. Pomůže ti, až budeš potřebovat. Vždycky ti připomene, kam patříš.“ Podívala jsem se na něj, v očích jen samé otázky. „Není kouzelný,“ zasmál se, „ale zázraky občas dokáže.“ Navlékla jsem si ho na krk a pořád se nemohla vynadívat. „Teď už jsi jedním z nás. Teď už jsi medvěd.“

Vyhlédla jsem z altánku a uviděla vlnící se koruny stromů. Až někde vysoko nad nimi se tyčila bílá věž. Kousla jsem se do rtu, abych nic neřekla. Necítila jsem se medvědem a asi k tomu ani nikdy nedojde...

Večer jsem stoupala po ztemnělých schodech se svíčkou v ruce a připadala si jako ve středověku. Podlaha studila a když jsem míjela dubové dveře vedoucí nahoru do věže, na okamžik jsem zaváhala. Bylo to to první, co jsem ze zámku uviděla...a ještě jsem tam nebyla... Zvědavost byla tak silná...

Vstoupila jsem na úzké schodiště a nevšimla si, že vede oběma směry – nahoru i dolů. Přirozeně jsem začala stoupat vzhůru, ruku se svíčkou napřaženou před sebe. I tady byly schody kamenné. Ošlapané milionem kroků...

A pak už stačilo vzít znova za kliku a modlit se, aby dveře nevrzaly. Staré panty nevydaly ani hlásku. Otevřel se přede mnou úžasný pohled na noční nebe a, když jsem vstoupila na ochoz, ovanul mě teplý vítr. Ještě nebylo tak pozdě.

Opřela jsem se o jeden z bloků cimbuří a začala přemýšlet o tom všem. Hlavně o tom, co říkal George ohledně Întuneric. Na severní straně upířího zámku. Musela bych se podívat ze severního okna... To znamená, že pokud chci zkusit zahlédnout Întuneric, musím na jižní stranu věže.

Velký vůz byl v tuhle roční dobu vždycky zhruba na severu. Obešla jsem věž kolem dokola a očima pátrala po velkém souhvězdí. Po jediném souhvězdí, které jsem byla schopna nalézt. Když jsem bloudila po ochozu už asi potřetí dokola, kdosi mě chytil za ruku.

Měla jsem tak prokřehlé prsty, že jsem si ani neuvědomila, jak hrozně je studená. A jak mrtvolně bledá září. Lekla jsem se a instinktivně ucukla. Čekal to a držel pevně. Neotáčela jsem se na něj. Na důkaz pohrdání. A taky jsem měla strach. Tušila jsem, že je to jeden z nich. Že je to Norbert.

„Chci ti jen...chci ti jen říct...že...“ Měkký hlas zašeptal do ticha. Tohle nebyl Berního brácha...ten by se takhle nechoval. Poznala jsem toho podivného upíra. Ještě pořád jsem ani netušila, na čem jsem a co ode mě vlastně chce.

Přitáhl si mě k sobě a otočil tak, aby mi viděl do očí a aby měsíc zářil přesně na mou tvář pobledlou strachem. On sám se schoval v mém stínu. Působil zase o něco uvolněněji než při našem třetím setkání. Bála jsem se jeho objetí, bála jsem se upíra, když byl tak moc blízko.

„Nejsem ten, za koho mě máš. Za koho mě má medvěd.“ Zarazila jsem se. Co tady teda dělá? Mohlo mě napadnout, že tak vysoce postavený se nebude zabývat druhořadým zabíjením. Ale co tu dělá? „Přišel jsem zabít medvědího jezdce,“ prohlásil nahlas ledově. A je to tady, proběhlo mi hlavou. Je tady konec. „Norbert pro mě neposlal. Jeho vzkaz už pták nedoručil. To přeci víš.“

Kývla jsem a začala se nepatrně chvět. Oči mu zářily teplou modrou. A nebylo to odleskem měsíce.

„Přišel jsem z rozkazu vyšší moci. Přišel jsem tě zabít, Elie.“ Proč mi jen na něm nic nepřipadalo nebezpečné? Logicky. Snažil se mě spalovat neúprosným pohledem, ale já spíš tála. „Víš, mohl a měl jsem to udělat už dřív. Už při našem druhém setkání. George by našel jen ubohé bledé nic...bez života.“ Když se odmlčel, nasucho jsem polkla.

Bolest mě sevřela jako do kleští. Proč jsem sem jenom lezla? Už jsem dávno mohla spát. Donutilo mě to spočinout mu v náručí. Tentokrát mě však držel pevně a jemně a nedovolil mi upadnout na kamennou dlažbu. Bolest už byla všední. Dech se automaticky krátil a možná už bych ani nepostřehla, že se dusím. Nepostřehla bych svoji smrt.

„Nemohl jsem ani tušit, že jezdcem jsi ty.“ Najednou už jsem necítila nic. Dech se vrátil do normálu. „Už tě to nebude bolet. Od nikoho,“ zašeptal. Skutečně dodržel slovo.

„Ale já přeci nejsem v ničem zvláštní,“ namítla jsem.

„Zvláštní...“ pousmál se. „Jsi první jezdec na medvědovi, kterého jsem potkal. Jsi první člověk, kterého jsem viděl postavit se upírovi. Upírovi jako je Norbert. Jsi první člověk, který se mi odvážil podívat do očí. A první člověk...“ zarazil se, „...kterého bych litoval, kdybych ho zabil.“ Začalo mi docházet, kam tím míří, ale lehko mi z toho nebylo.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl Berní ještě normální...kamarád a občas se i stavil. A taky na ten incident s polibky. „Ty chodíš s upírem?“ Tahle věta se mi pořád ještě vysmívala.

Najednou byly naše obličeje až příliš blízko. Lekla jsem se a chtěla ucuknout, ale držel mě pevně. Objímal mě a já si to uvědomila teprve teď.

„Zavři oči,“ přikázal mi šeptem. Beze slova jsem poslechla. Nevěděla jsem, jak se hájit. Jak to zastavit. Jediná neopatrnost by mě mohla stát život. Jediné neposlechnutí... Jenže tohle je taky neopatrnost! Křičelo to ve mně někde hluboko uvnitř. Přivinul mě k sobě ještě pevněji a dlouze políbil. Bránit se nemělo žádný smysl. Zazmatkovala jsem a chtěla otevřít oči, ale náhle mě pohltil zcela neskutečný obraz.

Stála jsem...na balkoně...možná. Vysoko. Vysoko nad ohromným nádvořím. Všude bylo pusto. Stmívalo se. A nad krajinou se stahovala černá mračna. Dlouho jsem jen stála v té šedé prázdnotě a pozorovala, jak se zvedá vítr, vane mi vlasy do obličeje a jak daleko na obzoru burácí hrom.

S přibývající tmou se dole pode mnou začalo shromažďovat čím dál, tím víc lidí. Lidí...nebo vlastně... Ne, nemohli to být lidé. Nebyli to lidé. Zářivé oči. Zářivé oči všech barev. A všude to ticho. Lidé by mluvili. Byli to upíři. A byli jich deseti tisíce.

Ohlédla jsem se do prázdné místnosti za sebou. O kamennou veřej průchodu na balkon se opíral on. Jediný upír, co zatím přiznal, že by mě nedokázal zabít. Usmál se na mě, odlepil se od chladného kamene a objal mě ledovou paží kolem ramen.

„Podívej,“ zašeptal. „Podívej se na ně.“ Bázlivě jsem nahlédla přes zábradlí. Zazněl hrom a celé okolí osvětlil blesk, který prořízl oblohu i mraky. „Ti všichni. Ti všichni tě budou poslouchat.“ Celou mou mysl zalily pochybnosti. Pokud na to skutečně přistoupím, bude mě chtít proměnit... „Budou tě poslouchat jako člověka, pokud staneš po mém boku.“ Dokončil myšlenku a mě se přeci jen malinko ulevilo.

Naklonila jsem se přes zábradlí ještě jednou a ještě víc. Možná jen proto, abych unikla jeho neživému doteku. Když si představím, že bych pak musela...s ním... Otřásla jsem se nad tou představou.

Přímo pod sebou jsem zahlédla ve světle dalšího blesku celkem známou tvář. Upír, co mi už tolikrát zkomplikoval život...a nejen mě. Postával tam po boku svého bratra a mě ovládla strašlivá touha po tom, aby konečně okusili, čeho všeho jsem schopná. Měla bych nad nimi neskutečnou moc!

Zrovna ve chvíli, kdy mě tahle myšlenka začala zcela naplňovat, obraz zmizel a opět jsem se dívala do pronikavě modrých očí. Polibek konečně skončil.

„Co si to sakra...?!“ Lapala jsem po dechu a s odporem se mu vytrhla z objetí. Tentokrát mě už nechal, abych jeho náruč opustila. „Co si to sakra dovoluješ?!“ dokončila větu, kterou jsem nakousla. Jeho úsměv plný bolesti mě přivedl do ještě větších rozpaků.

„Omlouvám se... Byly jen dvě možnosti, jak ti ukázat jednu z budoucností. Políbit tě...nebo kousnout. Myslel jsem, že ta první se ti bude líbit víc...“

„Ne, já...“ zarazila jsem se. „Já se omlouvám. Bylo to unáhlené, pane, jen jsem zmatená, to je všechno.“ Kde se ve mně taková zdvořilost vzala? Už z těch upírů magořím. Samotné oslovení pane mi nějak nešlo vyřknout, ale bála jsem se s ním mluvit bez úcty. „Odpustíš mi ukvapenost, pane?“ Usmál se mým slovům.

„Alex. Pro tebe vždycky Alex. Jenom pro tebe, pro nikoho jiného.“ Podal mi ruku, a když jsem ji přijala, tak tu moji lehce políbil. „Musím jít. Nech si to projít hlavou. Včas pro tebe přijdu.“ Pak se přehoupl přes kamenné kvádry cimbuří a zmizel.

Celé mi to pulzovalo v hlavě. Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem vůbec našla dveře a schody a pak po nich začala více méně kontrolovaně sestupovat. Už se mi točila hlava, když se přede mnou objevil konec schodiště a objevil se i začátek prázdné temnoty.

Nějakým zázrakem mi svíčka zůstala v ruce a dokonce ještě hořela. Nechápala jsem, jak to Alex udělal. Každopádně do tmy přede mnou zářilo matné světlo. Zavanul chlad a pach sklepa. V rozrušení jsem přehlédla dveře do chodby a sestoupila až úplně dolů. Do sklepa. Když už jsem se sem dostala, proč bych se tu nemohla taky porozhlédnout? Byla jsem bosá a vůbec se mi nechtělo šlapat naprázdno do temnoty. Ale moje nezkrotná povaha zvědavce mi nedovolila otočit se a vrátit.

Sunula jsem před sebou svíčku a klaustrofobie mi pomalu roztřásla ruce i nohy. Musela jsem být mnohem hloub pod zemí než na Întuneric. Poslední, co jsem uviděla, byly prastaré pokřivené dveře sotva na dosah ruky. Pak přímo do plamene ukápla obří kapka odkudsi ze stropu a svíčka zhasla. Nastala tma, ale zato jsem uslyšela tlumený hlas. Jediný krok mě dělil ode dveří.

Přistoupila jsem blíž a podle toho, jak jsem si dveře zapamatovala, po nich lehce přejela prsty. Bylo mi jasné, že ať je tu kdokoli, nesmí mě teď slyšet. Nahmátla jsem jednu z velkých štěrbin a zaposlouchala se do monologu. Byla jsem si téměř jistá, že jde o více lidí, ale mluvil jen jeden.

„To byla poslední kapka! Jestli se teď sjednotí i medvědi, je konec. Vezmeš si to na starost, znáš ji nejlíp z nás ze všech. A ona zná tebe. Nešetři ji, ale dotáhni živou za každou cenu! To je teď důležitější než cokoli jiného.“ Nastala dlouhá pauza. Zachvěla jsem se zimou a zároveň strachem, protože mi bylo jasné, že ti za dveřmi rozhodně nejsou lidmi. Nemohla jsem tušit o kom se baví, ale v úvahu jsem připadala já nebo Anet. Logicky.

Domlouvali se asi očima. Nebo mě zaslechli. Raději jsem ustoupila ode dveří ke stěně a udělala to právě včas, protože dveře se v té chvíli tiše otevřely. Měla jsem štěstí, že ven a na mou stranu. I přes to, že jsem toho, co vyšel, viděla špatně, jeho postava i tak nepatrně kontrastovala. Slyšela jsem, že se na okamžik zastavil a popotáhl nosem. Ucítil mě! Rozbušilo se mi srdce a vyskočilo skoro až do krku. To je konec! Ale upír si jen něco zamumlal o tom, že z té člověčiny dostává hlad a pak zamířil na druhý konec sklepa, než kde byly dveře do věže.

Setrvávala jsem na tom samém místě, v té samé poloze a neodvažovala se ani pohnout. Druhý upír se po chvíli taky zvedl od stolu, který jsem v té místnosti tušila, a zmizel stejným směrem jako první. Ještě několik minut jsem jen zhluboka dýchala přitisknutá na stěnu a svíčku křečovitě svírala v ruce, než jsem se odhodlala rozběhnout se směrem, kde bylo přeci jenom malinko světleji.

Vylétla jsem schody kosmickou rychlostí, vpadla do komnaty a rozsvítila baterku, co jsem ji sem propašovala i přes zákaz rodičů. Na polštáři ležela čerstvě utržená rudá růže. Od koho asi? Hodila jsem květinu na zem a padla obličejem do peřin. Ve vteřině jsem spala.

***

Slavnost světla. Nejkrásnější, co se v kostele dá zažít. Letos jsem šla sama. Ostatní rodinu zachvátila nějaká nemoc. Začíná průvodem zvenku, hlavní lodí až do samého středu kostela. Když se pak kněz zastaví uprostřed s obrovskou velikonoční svící v rukou a všude kolem je tma. Tma a tolik lidí...

Od té jediné rozsvícené svíce si pak lidé zapalují svoje svíčky. Světlo se šíří a od člověka k člověku si všichni předávají plamínky. Hoří stovky světýlek celou nádhernou hodinu. To už jsou dávno všichni v lavicích.

Seděla jsem a naslouchala. Zapomněla jsem na všechno, co se událo o minulém víkendu. Zapomněla jsem na George, na přívěšek, na Alexe a i na podivnou rozmluvu, kterou jsem vyslechla ve sklepě. Možná to bylo tím, že ze svíčky v mé ruce se linulo teplo. Možná tím, že jedině tady, jedině v kostele, jsem si připadala v bezpečí a nebo možná tím, že byl přítomen člen řádu Maltézských rytířů. Přítmí mě uklidňovalo, ale stále ještě zůstávala chvíle, která měla všechno završit.

Obyčejní lidé by řekli, že se zvony vrátili z Říma. Ale křesťané by řekli, že Ježíš vstal z mrtvých. Všechna světla se začala rozsvěcet, zvonily zvony a varhany hrály neskutečnou skladbu největší radosti. Ta jediná minuta mě naplnila. Až po okraj duše. Přetékala radostí a úžasem. Nikdy jsem netušila, že v našem kostele se toho dá tolik rozsvítit. Bylo to hodinu před půlnocí. I květiny všude kolem jakoby věděly, že se děje něco mimořádného.

Když jsem se plna nové energie a odvahy vrátila domů, před vchodem jsem se zarazila. Zašátrala jsem v kapse...a zjistila, že nemám klíče. Nezbývalo mi, než si nešťastně sednout na schody před domem a doufat v další velikonoční zázrak. Zvonit nemělo cenu. V tuhle noční hodinu všichni spí a jestli jim je ještě pořád tak špatně, spí o to tvrději.

Už jsem začala přemýšlet o tom, že si půjdu lehnout do stáje do sena, když tu náhle jsem ucítila podivný pach. Nevím, proč mi do té doby nedošlo, že tu něco takového je ve vzduchu. Podivně známá vůně mě uhodila do nosu podruhé. Zvedla jsem se a popošla do kuželu světla pouliční lampy.

Bylo po dešti a všude na cestě stály kaluže vody. S mojí šikovností se mi podařilo do jedné šlápnout. Voda se zvířila a vzduch byl zase o něco těžší a štiplavější. V neurčitém světle, když jsem si zrovna nestála ve vlastním stínu, bylo na světlých botách hned vidět, že to, do čeho jsem šlápla, nemohla být voda. Kde se tady sakra vzala kaluž krve?!

Udělalo se mi špatně; do žil proudil adrenalin. Zase tak nějak automaticky. Cesta byla mokrá, a i když nešlo určit přesně od čeho, sahat se mi na to nechtělo. Proč ale? Proč by to nějaký upír dělal? Vydala jsem se po cestě k lesu a unavenýma očima pročesávala tmu. U prvních břízek jsem se zastavila. Bylo mokro, ale měsíc už zase svítil na bezmračné obloze. V stínu stromů tam stála červená audina. Bernardovo nejoblíbenější autíčko. Všechny dveře dokořán a nikde nikdo.

„Vítám tě doma,“ ozvalo se za mnou. „I když už je trochu pozdě na vycházku, nemyslíš?“ posměšně se usmál.

„Ta krev okamžitě zmizí,“ řekla jsem pomalu. Co by se stalo, kdyby se ráno probudili a před barákem našli louže krve, jsem radši nedomýšlela.

„Zítra už tam nebude,“ usmál se znovu. „A teď nastup!“ Úsměv mu ztuhl na rtech, ale já zůstala klidně stát. Sjel mě ledovým pohledem a přes tvář mu přelétl stín překvapení, když jsem dál bez hnutí stála na místě. Mělo mě to bolet.

Na rtech mi pohrával úsměv. Jeho tvář se proměnila v zuřivou a v očích se mu chtivě zablýsklo. Jedním krokem zdolal vzdálenost, která nás od sebe dělila a chytil mě pod krkem.

„Jak to, že to nefunguje?!“ zasyčel mi do ucha. Vypadal, jako když se chce zakousnout do bezmocné oběti. Já se však jen smála.

„Přísahal jsi. Přísahal jsi, že už se nikdy nenapiješ.“

„To je pravda,“ procedil skrze zuby nenávistně. „To ale neznamená, že tě nemůžu zabít jinak!“

„Nemůžeš,“ smála jsem se dál, i když bych vlastně neměla. Odpovědí mi byl jen silnější stisk. Nebyla jsem hloupá, abych si nedomyslela, že on byl prvním upírem ve sklepě.

Ve vzteku mě odstrčil a já prudce narazila na kmen stromu.

„Zrádce,“ zasípala jsem a svezla se po kůře na zem.

„A koho?! Leda svého lidu, když nechám žít takovou...takového...člověka!“ Zuřil. Takového jsem ho ještě neviděla. Neměla jsem sílu cokoli proti němu podnikat.

„George je doma. Mám pro něj zajít?“ vypravila jsem ze sebe z posledních sil. Stáhl tvář do jediného statického výrazu a s veškerým sebezapřením mi jen svázal ruce za zády a usadil na sedadlo spolujezdce.

„To nebude nutné. Jistě si tě najde sám. A brzo,“ pravil ledově, když si sedal za volant. Jeli jsme dlouho já mlčela překvapením.

„Proč tohle děláš?“ zeptala jsem se tiše, když mi už trochu došlo, že se nejedná o sen. Jediné, po čem jsem nyní toužila, byla postel.

„Nemůžu potřebovat, abys udělala nějakou hloupost.“ Stále mě po očku sledoval a já věděla, že má strach. Někde hluboko uvnitř má strach.

Usnula jsem. Probudil mě závan nočního vzduchu, a když jsem otevřela oči, tak taky tma. S námahou jsem se postavila a ani si neuvědomila, že ruce už mám volné. Podle zvuku kroků to byla jeskyně.

„Neradím ti utíkat,“ ozvalo se právě ve chvíli, kdy mi hlavou proběhla právě tahle myšlenka. „V tomhle bludišti ještě nikdy žádný člověk nenašel východ.“ Polilo mě horko. Věděla jsem, že Bernard je někde tady, ale nebylo vidět vůbec nic. Ani jeho fialové oči.

Strkal mě před sebou a já jen tápala ve tmě. V prázdnotě, která byla ovšem naplněná. Každou chvíli jsem zakopla a jen tak tak udržovala rovnováhu. Když jsem se pak natáhla přes dva schody do podzemní síně, která byla trochu výš, skoro na mě šlápl.

„Bernarde!“ ozval se z útrob jeskyně hromový hlas, který jsem nepoznávala. „Chovej se přeci k našemu hostovi trochu s úctou!“ Jaká ironie zněla tomu neznámému v hlase. Ne, tady rozhodně nejsem jen tak. Nepopsatelný pocit změti strachu a zmatku mě pohltil v jediné vteřině.

Těžce jsem vstala z kamenné podlahy. Zase mě přepadla ta šílená tíseň jako ve sklepě na Întuneric. Zemřu bez slunce.

„Ale no tak se neboj,“ promlouval ten na očko medový hlas. Ve skutečnosti byl jedovatý a jistě i pekelně žíznivý. Pár nejistých kroků. Aniž bych věděla, kam vlastně jdu. Musím něco podniknout. Cokoli. Stát jako ovce před porážkou. To nebyl můj styl.

Váhala jsem však příliš dlouho. Ledová ruka mě uchopila za paži a otočila o sto osmdesát stupňů.

„Ví vůbec medvěd, že nejsi doma?“ vyštěkl na mě zase jiný hlas. „Nebo to tady kamarád zase zvrtal?“ Pohled, který jsem cítila, se teď upřel jinak. Asi za mě. Asi na Bernarda. „Má totiž co napravovat,“ dodal ten někdo a pustil mě.

„Tak neumíš odpovídat?!“ Zase jiný... Kolik jich tu jen může být? Strach mi vzal rozum a vzal mi taky hlas. Nejspíš chtěl moji troufalost ztrestat bolestí a já tušila překvapení ve všech jejich tvářích. A došlo jim to asi dřív, než mě.

„Ono to nefunguje... Takže tys ji nevzal medvědovi z pod tlapy?!“ Upír za mnou popravdě zakroutil hlavou. Cítila jsem to. „V tom případě je nám tahle holka k ničemu!“ Poslední slovo vykřikl ten neznámý s takovou silou, že ho ozvěna několikrát vrátila. V tu samou chvíli mrštil čímsi o zem a bylo slyšet tříštění skla. „Skoncujte to. A pak se všichni sejdeme u severního vchodu. Musíme George najít dřív, něž stačí cokoli podniknout.“ Zase mi někdo stiskl paži a srazil na kolena. Stojatý vzduch se rozvířil.

„Stát!“ zašeptal kdosi do klapotu stovek kroků. Celá jedna stěna vzplanula mrtvým studeným plamenem a ozařovala místnost oranžovým světlem. Upírů tady bylo bezmála dvacet. Žádného jsem neznala. To znamenalo, že za tímhle úskokem Norbert nestál.

Jeden klečel u mě a jeden stál ve dveřích. Unaveným očím trvalo dlouho, než si uvykly na světlo, ale pak jsem poznala, kdo to je. Všechno se zastavilo v půlce kroku a teď všichni tiše vyčkávali. Všichni nakročeni směrem ke dveřím. Všichni otočeni na mě.

„Odstup od ní.“ Alex dvěma kroky pokročil vstříc upírovi, co mě držel. Tomu se v očích zračil hlad zvířete. A jako zvíře hodlal o svou oběť bojovat. V okamžiku jsem odlétla o kus dál a měla štěstí, že hlavou nenarazila do stěny. „Ustup.“ Probodl toho druhého očima.

Když neposlechl, vzal ho a hodil do přihlížejícího davu. Pak se zadíval na mě, jestli jsem v pořádku.

„A vy všichni,“ otočil se k ostatním, „myslím, že jsem řekl jasně, že od toho jsou tu jiní. Příště se už se nepokoušejte zabít medvědího jezdce a přenechte to odborníkům.“ Mluvil zcela vážně. Těžko říct, zda to mělo být divadlo.

„No tak ho zabij,“ ozval se kdosi. Rozhlédla jsem se kolem v náhlém záchvatu sebezáchovy. Třeba by se dalo utéct... Přesně naproti průchodu, kterým jsme přišli, byl ještě jeden. Úplně stejný.

V něm se zavlnil obrovský stín a do světla se brzy přikolébal můj chlupáč. Byl pořádně navztekaný. Celá skupina se otočila směrem k němu, ale Alex je jediným gestem zase znehybnil. Nikdo se neodvažoval ani hlesnout. George se postavil na zadní.

Opět se udělal mnohem větší, než ve skutečnosti byl. Upír ke mně udělal krok a medvěd zavrčel. Nohou zavadil o něco na zemi a to o kamennou podlahu malinko cinklo. Tvář měl nehybnou, vážnou. Sehnul se a v tu samou chvíli taky vystřelila moje ruka. Byl však samozřejmě rychlejší.

V dlani třímal kožený řemínek a na něm se dole pohupoval malý drátěný medvěd. Úplně jsem na něj zapomněla! Zase jsem se na ten umělecký skvost nemohla vynadívat.

Chtěla jsem mu ho vytrhnout, ale on kupodivu přívěšek pustil. Držela jsem ho pevně v dlani a ignorovala pohled obou. Vlastně všech.

„Přišel jsem se zeptat na tvoje rozhodnutí,“ pronesl nahlas a ve mně hrklo. Od chvíle, co se mě zeptal, jsem neměla ani vteřinu pro sebe a po víkendu jsem všechno vypustila z hlavy. A jakým tvrdým tónem to pronesl; začalo mi být úzko.

George vrčel stále víc nahlas a už by se byl mezi nás postavil, kdyby taky necítil tu sílu autority.

„Půjdeš?“ dodal, už zase mile, a napřáhl ke mně ruku. Nápad přilétl, jako vždy, z vteřiny na vteřinu. Fakt miluju tyhle mega rychlý plány postavený jen na domněnkách a přesvědčení.

Přijala jsem nabízenou pomoc a postavila se. Nepouštěl mou ruku. Věděl, že jsem se tak rozhodla. Přitáhl si mě k sobě a naše oči se setkaly. Ze skupinky za jeho zády se ozval šum. Zase byly naše obličeje až příliš blízko. Ale tentokrát bylo přeci jen něco jinak.

Vymanila jsem ruku z jeho sevření. Už mě zase držel kolem pasu. Podívala jsem se na medvědí přívěšek. Věděla jsem, že to bylo správné rozhodnutí.

„Půjdeme?“ zeptal se tiše Alex.

„Ne,“ odpověděla jsem jasně. Zatvářil se nechápavě a medvěd přestal vrčet. Pustil mě ze svého objetí.

„Ale...proč?“ Otočila jsem se směrem k Georgovi a znovu se zadívala na přívěšek.

„Patřím jinam. Patřím k medvědům.“ Pověsila jsem si ho znovu na krk a uviděla, jak se méďa při těch slovech pousmál. Upír za mnou pevně sevřel rty. Skrýval vztek. „Zabij mě, vím, že to chceš udělat. Máš na to právo.“ Mýlila jsem se snad? Byla jsem u něj příliš blízko, bylo to příliš velké pokušení a on byl příliš rozzlobený.

George hluboce zavrčel, když mi upít položil ruce na ramena. Na krku jsem cítila jeho chlad. Místnost se naplnila očekáváním a i tváře všech ostatních upírů se naplnily očekáváním. A chtivostí. Hladem. I ta Bernardova. No tak ho zabij, tepalo mi v hlavě a ozvěna mé mysli tu větu vracela do povědomí se stále větší intenzitou.

„Rozhodnutí bylo na tobě. Odejdi.“ Pustil mě a ustoupil o pár kroků. Roztřesené nohy mou váhu neunesly a já klesla opět na zem. To už však nade mnou stál medvěd. Zavrčel. „Odejděte oba,“ dodal Alex s tváří stále nehybnou. Dokázal se ovládat dokonale. A potom... Výraz neuvěřitelného zklamání, ve které se proměnil vztek.

„A co sis myslel,“ zašeptala jsem tak tiše, aby to neslyšel. Nikdo.

„Jdeme,“ zabručel George ke mně. Už byl zase na všech čtyřech a já se o něj opřela, abych mohla vstát. Vůbec se mi nechtělo otáčet se k upírům zády, ale George mě postrčil čumákem. I přes jeho protesty jsem se otočila na Alexe. Kývl očima.

„Neboj se. U mě máš náruč stále otevřenou.“ Ta druhá věta mě zarazila asi stejně jako jeho pozvání ke společnému životu. Nicméně mi teď už nezbývalo nic jiného, než se vypotácet za medvědem do tmy a vyškrábat se mu na neosedlaný hřbet. Zhýčkaná pohodlím jsem se sotva držela.

***

Venku byla stále ještě hluboká noc. Muselo se to všechno odehrát neuvěřitelně rychle. George sice bral ohledy na mou únavu, ale rozhodně to nebylo dostačující. Když se po další hodině běhu zastavil, na obzoru už pomalu svítalo.

Stáli jsme na vysokém kopci a medvěd po mě hodil okem.

„Radši sesedni a zacpi si uši,“ prohodil. Sotva jsem to stačila udělat, vydral se mu z hrdla strašlivý ryk. Řval. Můj medvěd řval. Zvuk jako z jiného světa rozhýbal snad úplně všechno kolem.

Jakmile opět nastalo ticho, začaly se ozývat odpovědi. Tlumené neskutečnou vzdáleností. Nahoru k nám stoupal medvěd. Hnědý, veliký jako George a kráčel pomalu. Velmi pomalu a majestátně.

Ze všech stran a ze všech lesů, co jsme jen viděli, vybíhali medvědi. Spousty medvědů. Stovky. Ten první se zastavil sotva dva kroky před námi. Všechno se zastavilo, všichni tiše naslouchali. Jen občas některý přešlápl z nohy na nohu.

„Přátelé,“ promluvil George hluboce, „svolal jsem vás již dnes. Svolal jsem vás za velmi slavnostních okolností.“ Dav mlčel tichým očekáváním. „Představuji vám prvního člověka, který se svým dnešním činem stal Jezdcem. Medvědím jezdcem. Nechť ho tak všichni znají a nazývají!“ Z jejich mručení a vrčení nešlo nic bližšího určit. Přirozeně myslel mě...ale...

„Mám tomu rozumět tak,“ zabručel medvěd nejblíž, „že to byla ona, tato dívka, která se sama postavila upírovi?“ George provedl gesto připomínající němé kývnutí. „Pak máš, Medvědí jezdče, můj obdiv. A od této chvíle máš i mou sílu.“ Poté sklonil hlavu a dotkl se čumákem země.

„I mou,“ ozval se medvěd o pár metrů dál.

„I mou.“ Lehký šum prolétl nad kopcem, když všichni zopakovali tu samou větu, a když se všichni dotkli čumákem země. Otočila jsem se na George.

„I mou,“ pronesl slavnostně a i on se sklonil. Přede mnou. Neuvěřitelné...