Taneček dvakrát a ještě jednou

Autor: corinne

Chvilku se zamyslete...jak všestranné slovo tanec je...

„Čau šmoulové!“ zahalekala jsem do ztemnělé chodby. V odpověď se mi ozvalo ticho. Mírně příjemně rozčarovaná jsem se právě vrátila z první taneční lekce a měla překvapivě dobrou náladu.

„Kdo je u tebe šmou... Á, popelka se nám vrátila z plesu.“ George stál najednou ve dveřích do kuchyně a tvářil se, jako kdyby mě chtěl zavraždit.

„Já tam chci chodit a budu tam chodit, ať se ti to líbí nebo ne,“ reagovala jsem na postoj, který zaujal. Už předtím se mi snažil taneční vymluvit. Protože tam nemohl. A chtěl mě mít neustále pod dozorem. „Jsou to dvě hodiny za týden.“

„A z toho pět dní ve škole,“ odpálil mou odpověď a já věděla, že hádat se nemá smysl.

„Ušetři mě toho, jo?“ vyprskla jsem vztekle. Můj mírně podnapilý tanečník mě zval do hospody, ale já odmítla. Teď by mi v zakouřené sloji bylo líp než tady.

Když se medvěd naštval, zalezl do pelechu a jen po mě štěkal, když jsem ho o něco poprosila. Schoulila jsem se na gauči a, ještě napasovaná do svých nejoblíbenějších šatů, popadla svůj deníček.

***

Je mi mizerně a potřebuju se něčím odreagovat. Mohla bych ti třeba dovyprávět, co se stalo minulý týden, když jsem se zamotala mezi lovce. Bylo to vlastně ještě horší, než když jsem potkala strašidla. Takový ten pocit šoku.

Hrála jsem nešťastnou, ale nebylo mi to nic platné. Hrála jsem slabou, ale jen se mi vysmíval. Přesně, jak jsem si to vysnila. Vlastně...přesně, jak jsem věděla, že to bude. Nešli jsme dlouho a já děkovala Bohu, že do míst, kde jsem to znala. Únos za bílého dne.

Ze všeho nejvíc jsem se bála, že někoho potkáme. Že potkáme civilistu. A tak to se mnou pořádně zamávalo, když se zpoza zatáčky vynořil postarší muž opírající se o dlouhou pokřivenou hůl. To proto mi na něm nic nebylo divné. Takoví lidé sem chodili běžně a jeho hůl se na první pohled lišila od pečlivě opracované zbraně toho kluka.

„Přivedl jsi medvědího jezdce?“ promluvil najednou, když se k nám přiblížil a chlapec kývl. „Prvního a jediného.“ Se zájmem si mě prohlédl. „A já se postarám, aby byl i poslední.“ Skrytý význam jeho úšklebku znamenal něco moc špatného. Podle výrazu starcových očí smrt.

Střelila jsem okem do houští a ubezpečila se, že je George na svém místě. Víš, nebylo to tak lehký, jak se zdálo. Alespoň pro mě. Nic jsem neříkala a dělala všechno, co po mě chtěli. Mohla jsem jen doufat, že jim to nepřijde podivné. O zbytečné hrubé zacházení jsem fakt nestála, ale strkání a kopání, když jsme šli moc rychle a já zakopla, jsem se stejně nevyhnula.

Nebylo mi ani trochu do smíchu, ale přesto jsem se musela usmát. Uvnitř. Sama sobě. Jako někdo, koho se rozhodli zabít jen proto, že měl tak dobré oči. Nic jsem neprovedla. Nic, co by se přímo týkalo lovců. Nemohli proto ani soudit, mohli jen zabít. Vysypat kamínek z boty, aniž mohl za to, že cesta byla vysypaná štěrkem.

„Co s ní chceš udělat?“ zeptal kluk toho starce.

„Nejlepší bude se jí zbavit,“ odpověděl klidně muž.

„Myslíš, že je to skutečně to nejlepší?“ ptal se dál a vůbec ho nezajímalo, že já slyším každé slovo. Nemohla jsem proti nim nijak zakročit, tak proč cokoli skrývat? „Mít na své straně jezdce by znamenalo hodně.“ Stařec se zamračil.

„Nikdy jsme se s nikým nespojovali.“

„Možná je čas začít,“ odsekl chlapec.

„Vítězí u tebe příliš síly a hrdosti. Nikdy jsme se s nikým nespojovali a neučiníme tak ani teď,“ uťal jeho slova starý muž jako sekyrou. Jako holí prolitou kovem. „Až zabijeme jezdce, medvědi klesnou na dno. A už nebudou stát v cestě.“ V cestě čemu?

„Ale musíme pamatovat taky na to,“ promluvil znovu mladík, „že jakmile se někdo dotkne dna, odrazí se od něj tím větší silou. A taky není jisté, že se nestane pravý opak. Že se nebudou chtít mstít.“ Muž pokýval hlavou.

„Dobrá, použijeme ji jako zbraň. Dokud bude u nás a dokud bude žít, máme alespoň jistotu, že se medvědi budou držet zpátky. Je to nakonec lepší, než nic. Bude z tebe dobrý lovec.“ Trochu se mi ulevilo, ale víš co...jak asi můžu dopadnout? Budou mě chtít udržet naživu...ale za jakou cenu?

Ale zase tu byl George, co mě mohl kdykoli odnést domů. Kdykoli? Ty jsi tak pošetilá! Neodbytný hlas se mi vkrádal do mysli a já si nebyla jistá, jestli to jsou stoprocentně moje myšlenky. Nemohla jsem se soustředit zároveň na obranu a lovce, protože lovci byli pro mě mnohem důležitější. Pomalinku mě začala zaplavovat panika. A pak byl chlad všude kolem. Nutně jsem potřebovala zahřát. Ne kožešinou, ale horkou sprchou. Nějakou hodně dobrou zprávou.

„Co že jste to říkal?“ ozvalo se zezadu a někdo mě chytil za paži a smýkl zpátky, takže jsem skoro upadla.

„Že medvědí jezdec bude žít,“ pronesl stařec hluboce a v jeho hlase byla cítit hrozba. Sotva znatelná, ale byla tam.

„A já říkám, že ta dívka zemře.“ Byl pevný jako skála, věkem něco mezi oběma lovci.

„Zemře, bratře,“ přidal se do sporu další, aniž bych si všimla, odkud se objevil, „ale mojí rukou.“

„Bude žít, protože na ní závisí náš osud!“ Nejnovější příchozí mě silou vytrhl ze čtveřice, která se o mě začínala tahat. „A kdo ji bude chtít zabít, bude muset nejdřív zabít mě.“

„Takovou laskavost ti milerád poskytnu.“ Špička zakrvaveného dřeva se mě sotva dotkla, jak mě držel před sebou, když mu kdosi bodl hůl do zad.

„Co jsi to udělal?!“ Stařec se silou, jakou bych u něj ani omylem nečekala, vymrštil a zaútočil na útočníka, co před chvílí útočil na toho, co mě držel.

Logicky mě teď nikdo nedržel a mým úkolem bylo jen přežít. No, ono se to snadno řekne...přežít...ale není to tak lehké, jak to zní. Uhnula jsem, ale za cenu přískoku a tvrdého dopadu na cestu. Ruce zmírnily pád, ale ne tak, jak si ostatní smysly představovaly. Vzápětí na mě dopadlo tělo, ale jen tak, aby mě ten někdo ochránil před případným útokem.

Postavil mě tak prudce, až mi přišlo, že se mi ruce už nikdy nevrátí do původní polohy a pak mi sykl do ucha, ať se neohlížím a pokračuji v cestě za zatáčku. Nemohla jsem v tu chvíli dost dobře rozeznat, o koho se jedná a zmatek také udělal své. Teď mě někam ukryje a potom hezky v klidu a sám zabije. Nebo si přizve i své druhy ve zbrani a o to bude ta smrt horší. Proč vždycky musím myslet jen na to nejhorší. Ne. Proč vždycky musím myslet na smrt? Nedává to smysl. Nic nedává smysl. Celý můj život nedává smysl. Jo, už je to tak a já už se s tím více méně smířila. Už není co řešit.

Pokračovala jsem a skoro se divila, že mě nikdo nepronásleduje. Aspoň jsem nikoho neslyšela. Jen jedny kroky člověka, co mě vyrval ze spárů smrti. Možná jen dočasně, ale já jsem mu vděčná za každou vteřinu.

Aby George zasáhl do pranice bylo téměř nemožné. Všichni by náhle zapomněli na mě a zcela svorně by se obrátili proti medvědovi. Teď se situace změnila, ale dost silně jsem pochybovala o tom, že by tolik riskoval. A jenom kvůli mýmu blbýmu nápadu o infiltraci. Zatím jsem jen zjistila, že moc disciplinovaní nejsou a zabíjejí se navzájem.

Když jsme se ztratili ostatním z dohledu, popadl mě za stále ještě svázaná zápěstí a vtáhl do lesa. A pak už jsme se přímou čarou prodírali k místu, o kterém jsem věděla, že tam nic není. Totiž, že tam kdysi cosi stálo, ale shořelo to.

Asi jsem to místo nikdy neprozkoumala dost, možná proto, že působilo hrozivěji než kterékoli jiné, každopádně tohle mi uniklo. Stará, polorozpadlá chata šikovně postavená mezi čtyřmi stromy. Nebo ty stromy šikovně vyrostly, což mi přijde logičtější.

„Tady tě nikdo hledat nebude,“ promluvil konečně můj samozvaný zachránce a mě došlo, že je to ten, kterého jsem nezabila. Kterého jsem neměla sílu zabít. „Slibuju, že oni se tě ani nedotknou.“ Kývl směrem, ze kterého jsme přišli a pak se mnou mrštil dovnitř.

Kužel světla ode dveří pohasl dřív, než jsem se stačila pohnout. Vydrápala jsem se na nohy, kopla do dveří a zpětně si přehrála jeho poslední větu, kterou pronesl tak posměšně těsně předtím, než jsem mu zmizela ve tmě.

„Být tebou, tak moc nekřičím. Myslím, že ještě žije.“ Koho myslel a proč, sakra, ty dveře nejdou vykopnout?! Dřevo drželo pevně. Tak pevně, že... Když ve tmě cosi zašramotilo a já se otočila, a když na druhém konci místnosti zablikala dvě modrá světýlka, zkameněla jsem poznáním. Je tady. Jeden z nich je tady.

Cítila jsem hluboký nádech, jak se snažil určit pach toho, co mu sem hodili. Ale nádechy byly přerývané a nepravidelné, i když vzduch mu byl v plicích celkem na nic. Pokusil se o zavrčení a plíživé kroky pomalinku šustily na kamenné dlažbě. Proč neuteče? Blesklo mi hlavou, ale zároveň mě nohy instinktivně nesly někam dozadu. Záda narazila na stěnu. Dřevěnou stěnu. A to už mi bylo jasné, proč neuteče a co je nejlepším vězením pro upíry. Docela obyčejný jasanový domeček. Žízeň... Tušila jsem jeho myšlenky. Veliká žízeň. Palčivá sžírající žízeň. Pít...

„Ne!“ vykřikla jsem, i když jsem si jeho slova jenom domýšlela. Najednou se zarazil.

„Elie...?“ zachraptěl hlasem proměněným k nepoznání. Ztuhla jsem znovu. Už byl ode mě jen malý kousíček. Stačilo, aby natáhl ruku a sevřel ledové prsty kolem mého hrdla. „Elie.“ Tiskla jsem se do koutku a snažila se nedýchat, aby mě zvířený vzduch neprozradil. Jenže jeho smysly teď pracovaly mnohem hůř, než lidské. „Elie.“ Zašátral rukama těsně přede mnou. „Kde jsi?“ To mám za to všechno. Za to, že jsem ho pustila a zachránila ho od otravy krve a kdoví čeho ještě. Na rameni jsem ucítila lehký lidský dotyk. „Jsi tady,“ vydechl upír a dvě oči náhle pohasly, když se prsty dotkl dřeva.

Ale on už nevnímal bolest, i když jsem zcela určitě cítila, jak kůže podléhá horku, rudne, mokvá a praská a pod ní se objevuje tkáň, jakou jsem asi ještě nikdy v životě neviděla. Žádný výkřik nebo zachvění. Žádný pohyb, který by mě strhl na kolena nebo do jeho náruče. A co bylo nejdivnější, žádná bolest na mojí straně.

„Kdo...?“ donutila jsem ze sebe vypadnout, ale hned vzápětí mi to došlo. Je jen jediný upír, co by se do mě nezakousl ani kdyby umíral. A jediný, který mě v poslední době oslovuje takto. Byla jsem pořád namáčknutá v rohu u stěny. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se rozechvěle a mimoděk nahmatala ve tmě jeho dlaň na svém rameni. Ihned jsem ale ucukla, když můj dotyk zanalyzoval něco odporně lepkavého. „Alexi!“ Ani teď se nepohnul. Neodpověděl.

„Jak ses sem dostala?“ zeptal se najednou, ale zněl zcela nepřítomně.

„Osobní průzkum. Ty?“ odsekla jsem, protože jsem se ptala první.

„Co asi?“ ušklíbl se. „Chtějí mě zabít. Jako každého jiného upíra. A celkem vzato se jim to docela daří.“ Odtáhl se ode mě. „Zvlášť, když teď jsi tu ještě ty.“ Poslední větu už sotva slyšitelně zamumlal, ale mým uším nic neuniklo.

„Co?“ snažila jsem se nechápat význam jeho slov.

„Už nějakou dobu si s tebou chci promluvit,“ začal, aby odvedl téma jiným směrem, „a teď myslím, že je na to vhodná chvíle.“

„Co?“ zopakovala jsem jako zaseknutý gramofon s poškrábanou deskou.

„Řekni mi, co se teď podle tebe děje všude kolem.“ Tohle mě upřímně zaskočilo. Začala jsem tedy chrlit všechno, co mě napadlo. Všechno, ale úplně všechno, co se kolem mě dělo ohledně medvědů a upírů.

„Pomalu, ale jistě se schyluje k válce. Vzájemné provokace už překročily všechny meze. Navíc se do toho všeho ještě připletli lovci. Ti se ale taky dělí na menší skupinky a nikdo neví, na čí stranu se postaví nebo jestli budou bojovat na vlastní pěst. Nebo jestli se války vůbec zúčastní. Možná budou jen přihlížet a pak dorazí vítěze. Měla bych jít do války, ale nemůžu. Musím zabránit otevřeným bojům, které jsou docela zbytečné. I když je to nemožné, k válce nesmí dojít.“ Všechno jsem odříkávala jako automatický stroj a dokonce opakovala přímo některé jeho věty.

„Nesmí,“ souhlasil, „ale všechno ostatní ti musím vysvětlit znovu.“ Posadila jsem se a on taky. To nebylo normální. Museli jsme se přesunout do středu místnosti, aby se neopíral o stěnu, ale i tak jsem cítila jeho nejistotu a podivnou slabost. Přes to všechno dokázal stále dokonale vidět ve tmě. Ano, i když všechny smysly vypoví službu, zrak vnímá až do posledního vydechnutí. Za cenu neuvěřitelného vypětí sil povolil uzel a já si pak ruce snadno rozvázala. Cítila jsem krev a on taky. Možná mě jen o chvilku déle držel za ruku, já si však byla jistá.

Dřív, než kdokoli z nás stačil promluvit, uslyšeli jsme zvenku dva rozčilené hlasy. A mě poprvé napadlo, že vůbec nemám pojem o čase.

„Za hodinu bude svítat,“ ujistil mě. Skutečně? Skutečně jsme tu tak dlouho? To přeci není možné... To, co se v mé mysli událo během hodiny, ve skutečnosti trvalo celý den a noc. Hrůza. Dostala jsem hlad. A žízeň. „Taky mám žízeň. Bylo tu někde nějaké vědro, ale neradil bych ti, abys ji pila. Bylo to to jediné, co chladilo. Teď je otrávená tou břečkou z mých zranění.“ Okamžitě se mi zvedl žaludek. Žízní, hladem a gradací situace, která měla být nechutná ještě mnohem víc. Hlasy se přiblížili.

„Už jdou,“ pronesla jsem s pohledem provrtávajícím tmu někde na druhém konci světa.

„Musíme se rozhodnout.“ Domyslela jsem si jeho kývnutí. O čem jako rozhodnout? Nahlas jsem ale nic neřekla. „Je to jednoduché,“ promluvil znovu hlasem zastřeným bledým závojem bolesti. „Zavřel tě sem s jedinou myšlenkou – zabít tebe, nakrmit mě. Zní to nelogicky, když, právě on byl nejvíc pro tvé přežití, vím. Situace je ale mnohem vážnější. Ale o to se ty už nemusíš starat, moje osobní věci se tě netýkají a ani týkat nebudou. Nechci to. A proto jim vyhovíme. Začneme jim hrát do karet, ale ve skutečnosti se začne hrát nová hra a jim zbydou jen esa v rukávu. Takže až teď otevřou dveře, budeš mrtvá a já připravený čelit jejich nenasytnosti.“

Až příliš rychle jsem se postavila. Chytil mě za kotník a já se zhluboka nadechla, abych nevykřikla. Vzpomněla jsem si na minulý rok a na Děvín, když se mě Šála dotknul v dokonalé tmě a náhle si uvědomila, jak moc mě ten rok s medvědem změnil. Tenkrát jsem ječela hrůzou i přesto, že jeho ruka byla teplá. Teď jsem se dokonale kontrolovala i přesto, že mi nohu svírala chladná ruka nemrtvé příšery. Ale nic není jen náhoda a já tomu musím věřit.

„Nezabiju tě,“ zašeptal, jako kdyby promlouval k vyplašené myši, „moc dobře víš, že bych to nemohl...“ Hlas se mu však zadrhával rozpaky a vyčerpáním. „Lehneš si do kouta a nebudeš se hýbat. Až mě odvedou, najdeš si cestu ven.“

„Ale oni...tě...“ vydechla jsem konečně.

„Já vím,“ nenechal mě domluvit, „vím, že se vidíme naposled.“

„Ne!“ vykřikla jsem v první chvíli a pak marně hledala další slova. „Tak...tak...mě proměň,“ vyhrkla jsem z náhlé popudu, protože zoufalá doba si žádá zoufalé činy. „Budeme oba silní a utečeme.“

„Ne. Ty jsi medvěd, lovec a především člověk, ale nejsi upír. A nikdy se jím nestaneš.“ Nevím, jestli ta slova měla bolet, ale byla silná. Tak, že mě začala dusit, dokud nevymyslím něco lepšího.

Odmítala jsem přijmout jeho návrh, i když na mě tlačil, abych se podvolila, protože každou chvíli může někdo přijít.

„Půjdeme oba. Oba půjdeme ven. A společně,“ prohlásila jsem nakonec a všechny vnitřnosti stažené pláčem a dotčením povolily.

„To ti nedovolím. Jestli můj plán nepřijmeš dobrovolně, uvědom si, že mám ještě pořád dost síly, aby stačila jediná rána a budeš spát dalších dvacet čtyři hodin bez jediné známky života.“ Už zase jeho hlas zněl velkolepě a hrozivě.

„Tolik síly nemáš,“ odpověděla jsem s pohrdáním; přesně tak, jako jsem se bavila s Bernardem. „Nejsi silnější než já.“ Nebyla jsem si tím úplně jistá, ale vzdát jsem se nehodlala.

„Dobře, zapomněl jsem, že tebe nejde vystrašit,“ zasmál se. „Musím ti ale objasnit pár věcí.“ Mlčela jsem. Čekala. „Důvod, proč lovcům tak moc vadí, co jsi řekla na sněmu je jednoduchý. Mluvila jsi, aniž jsi chápala rozsah a podstatu věcí. Vadilo jim, že jsi mluvila ve prospěch upírů.“

„Ale...“ snažila jsem se bránit.

„Ne, ty jsi to totiž vůbec nepochopila! Vůbec jsi nevěděla, o čem mluvíš, a že to dá do pohybu takové veliké události. Že totiž lovec se obrátí proti lovci, medvěd proti medvědovi a upír proti upírovi. Medvědi jsou zvířata, loví pro obživu a zabíjejí jen v sebeobraně. Lovci zabíjejí tam, kde je příliš upírů, aby chránili. A upíři dělají to, co umí nejlíp,“ ztišil hlas do ponurého, „masakrují, vraždí a zabíjejí a hlavně proměňují lidi většinou jen pro radost.“ Krátká odmlka vedla k zamyšlení. „Ty jsi medvěd, obrátila ses proti medvědům tím, že jsi nejednou jednala s upírem jako sobě rovným. Jeden lovec zabil toho druhého taky kvůli tobě. A já jdu proti těm, kterým bych měl říkat bratři...“

„Taky kvůli mně,“ dokončila jsem ohromeně.

„Už chápeš? Už chápeš, proč se nemáš zastávat upírů? Odporných bestií, co mají pořád hlad. Už víš, proč mě nemáš zachraňovat? Protože jsem jedním z nich. A jsem úplně stejný.“ Dokonalá harmonická hyperbola jeho projevu, kdy z rozčílení přejde v pláč, však vyšuměla ke stropu.

„Nejsi stejný,“ špitla jsem.

„Jsem stejný jako oni všichni. Jen nechci, abys mě i ty takhle viděla. Jako nechutnou stvůru, co si nezaslouží nic jiného, než věčné utrpení.“ V tu chvíli se mezi dveřmi a stěnou objevil proužek světla a zaslechla jsem smích.

„Nejsi stejný,“ řekla jsem znovu, „a proto s tebou teď zůstanu.“

„Dobře, ale slib mi, že se mnou zůstaneš i přesto, co všechno uvidíš. Nesmí dojít k tomu, aby tři mocné národy válčili proti sobě. Za medvědy jsi ty, za upíry já a za lovce...“ Dveře se rozlétly a on instinktivně ztichl, ale já pochopila.

Do výboru potřebujeme ještě jednoho. Já mám velký vliv na medvědy, Alex vládne obrovskou mocí tisícům upírů a chybí ještě velitel lovců. Aniž jsme si cokoli řekli, naše prsty se propletly, aby bylo jasné, že jsme se oba vzepřeli systému a zaběhnutému stereotypu přirozených věcí. Že totiž medvědi a upíři jsou spojenci. Chtělo to tak vypadat, ale jen na oko, abychom si my připadali silnější a lovci aby pochopili, že nemůžou jít hlavou proti zdi. Pak se s nimi bude jednat líp.

„Tak co? Nakrmilo se zvířátko, nakrmilo?“ zahalekal zvenku jeden z našich budoucích spolujednatelů a my oba zároveň ve stejnou chvíli zatnuli zuby. Ucítila jsem, jak mi stiskl ruku ještě pevněji a já udělala to samé, i když se mi dlaň přilepila k jeho, protože na ní měl něco nechutně lepkavého. Donutila jsem se neotřást odporem a vykročit ve stejné chvíli jako on a jako hlas, co znovu zavolal zvenku. „Tak pojď, už tady na tebe čekáme!“

„Co slunce?“ škubla jsem mu rukou.

„Možná mi něco udělá, ale já nic neucítím,“ pronesl nepřítomně a pohled upíral přímo před sebe do světla. Já taky.

Na chvíli mě oslnila záře brzkého rána, ale moje oči si přivykly mnohem rychleji, než ty unavené upírovy. A v ten okamžik jsem zapomněla, že se mám dívat před sebe. Nechala jsem se vést a stočila oči doleva. Dech se mi zastavil.

Jestli jsi nikdy neviděl člověka, co má osmdesáti procentní popáleniny povrchu těla, nemůžu ti to dost dobře popsat. A nebyl to druhý ani třetí stupeň. Hluboké rány bez kusů tkáně. Bylo na první pohled patrné, že nejsou vyrvané, to by upírovi bylo skoro jedno, ale vypálené. Vypálené jasanem. Čím ho jen museli spoutat, aby... Na vteřinu jsem zavřela oči a nepustila myšlenku, aby mi unikla.

Zhluboka jsem se nadechla a sjela pohledem lovce okolo. Bylo jich asi třicet a všichni se ještě pořád tvářili překvapeně. Tak překvapeně, jako ještě nikdy ve svém životě. Všichni měli svoje zbraně sestávající z holí různých délek a tvarů, ale nikdo z nich se ani nepohnul. Kdybychom chtěli utéct, povedlo by se to. I když v Alexově stavu... Mlč! Přistihla jsem se, že přemýšlím proti tomu, co jsem slíbila Alexovi. Zvládl by to, opravila jsem se, určitě.

„To...to mám být vzpoura nebo co?“ zeptal se jeden z prvních, co se vzpamatovali z toho, že jsem živá.

„Přesně tak,“ Alex se kysele usmál.

„Upír, který je pološílený hlady, nemůže vést vzpouru. Ne s člověkem a ne proti lovcům,“ ozval se zase někdo jiný z řady kruhu těch okolo nás. Teď už každý z nich byl připravený na pokyn vůdce ukončit naše bídné rebelské životy.

„Naopak. Hladoví upíři jsou nejlepší vůdci. Jdou za hladem,“ zasyčel nejbližšímu lovci do obličeje, ale v odpověď mu přišla jen bolest, kterou jsem cítila za něj. Píchlo mě u srdce, když ostrý konec pokrouceného klacku lehce zajel Alexovi mezi žebra.

„Na dva metry ode mě!“ zvolal lovec, když svou zbraň vytrhl a chystal se k novému útoku. Jenže dva metry měřil průměr kruhu, ve kterém jsme byli dokonale uvězněni. Teď už zády k sobě. Tak takhle oni si hrají...

Stále jsme se drželi a tiskli se na sebe pořád víc. Začala jsem se chvět po celém těle a snažila se nedýchat, protože stačilo jen několik málo milimetrů, aby se mé hrudi dotklo dřevo. Lovci bude jedno, jestli to byl omyl nebo ne. Bude to brát jako útok. Už teď by stačil jediný prudší pohyb kterékoli ze stran a moje plíce je mrtvá.

„Poslouchejte,“ začal Alex a já tušila, že to špatně dopadne, „poslouchejte mě všichni.“ Nová vlna bolesti však pálila dosud nedotčené místo. Pravda, moc jich už nebylo a mezi nimi i pravá strana hrudníku. Polilo mě horko.

„Poslouchejte,“ vysoukala jsem ze sebe nějakým záhadným způsobem, ale jeden z nich mě hned okřiknul a holí udeřil do posledního volného žebra na levé straně. Bolest mi připomněla staré zranění, které se díky Alexovi vytratilo.

„Vy jste ti, kdo mají poslouchat!“

„Mýlíš se,“ promluvil znovu upír a nebránil se, když na něj opět jeden zaútočil za účelem umlčení. Pochopila jsem, že mám mluvit dál, ne se pokoušet přinutit je, aby nás poslouchali.

„Zvedáte zbraně proti přátelům, zabíjíte přátele!“ Pod další ranou se mi podlomila kolena.

„Zabíjíte mocné přátele!“ Měla jsem co dělat, abych nevykřikla, když mi zmáčkl ruku upíří silou.

„Zabijte nás, ale až se rozkřikne, jak jsme umřeli...“

„...Tak každý medvěd podá tlapu upírovi a společně vás zničí,“ dořekl za mě, co jsem už nestačila, ale i jeho poslední slova už zněla jen jako bolestný výkřik.

„Mlčte!“ zvolal kdosi, ale na všech bylo jasně vidět, že znejistěli. Alex toho využil.

„Nechte nás mluvit. Nechte nás říct, co máme na srdci.“ Žádná odezva nenastala jen proto, že stařec, co mi byl povědomý a co jsme ho potkali na cestě těsně před tou rvačkou, zvedl ruku, aby lovce zadržel.

„Co chceš říct, že je to tak důležité? Že se spojil upír s medvědem. Jaké nebezpečí hrozí?“ Výstižněji to ani říct nemohl.

„Zastupujeme dva ze tří velkých kmenů,“ promluvila jsem, i když to asi očividně bylo proti pravidlům.

„Tobě jsem slovo nedal,“ vyštěkl na mě stařec a rozpřáhl se svou zbraní. Alex se přede mě postavil a rána mu nezpůsobila nic, krom jasně červeného fleku na pravém předloktí.

„Neopovažuj se! Když dáš slovo mě, jako bys ho dal jí. Medvědi a upíři teď svorně vedle sebe shlížejí jako silní a početní na lovce, kteří si myslí...“

„Už dost,“ sykla jsem a on opravdu zmlkl. Asi mu taky došlo, že tohle už bylo přes čáru.

„Zastupujeme dva ze tří velkých kmenů,“ zopakovala jsem, „medvědy a upíry. Určete, kdo z lovců bude společně s námi utvářet osud nás všech.“ Nikdo se ani nepohnul. Nikdo nepromluvil. Nikdo už mě nemlátil.

Bolelo mě celé tělo a zápěstí mi zdobila krev z potrhaných vlásečnic, jak si ten kluk s holí myslel, že mu můžu ublížit, a tak mě radši odsoudil k smrti v aréně, aniž mi dovolil bránit se aspoň holýma rukama.

„Půjdu já,“ ozvalo se zezadu, všichni se tím směrem otočili a ustoupili z cesty. Ne, bylo první, na co jsem pomyslela. Byl to on. Ale ze slov, která pronesl potom, se mi tajil dech. „Ukázala jsi, že máš srdce medvěda. Velké, tvrdé a citlivé. Kvůli infekci mi zřejmě odumře jedna plíce a díky tobě ta druhá zůstala v pořádku. Jsi hrdá a divoká. A kdo si myslí, že tě zkrotí, se bude snažit marně. Budu s tebou jednat, protože ti věřím.“ Tohle že je ten podrazák z lesa? Tohle je ten kluk, co se mu hůl zasekla hluboko do kmene smrku, když jsem uhnula před jeho ránou?

„Přistup blíž,“ vyzval ho Alex a sám stál zase po mém boku. Chlapec několika kroky stanul před námi.

„Rozestavte se a hlídejte, kdyby kdokoli chtěl narušit naše jednání,“ poručil, ale nikdo nic nenamítal, dokonce i stařec vzal svou hůl a odebral se o kus dál, aby dával pozor.

Upír do mě strčil a já pochopila, že nás z toho budu muset dostat. Co jsem si nadrobila, ať si taky sním. Nemělo cenu chodit kolem horké kaše, a tak jsem mu to, psychologie nepsychologie, vpálila přímo do tváře.

„Musíme zabránit otevřené válce. Musíme zabránit nesmyslnému vraždění a to dokážeme jen svojí jednotou. Pomoz nám udržet svět, aby jeden z našich národů nemusel zaniknout.“ Kluk na mě chvíli koukal jako na medvěda z Marsu, ale pak k mé nesmírné úlevě pokýval hlavou.

„Máš pravdu. Musíme se spojit.“ Podal mi ruku jako zpečetění naší spolupráce. Najednou bylo kolem zase plno lovců, možná ještě víc než předtím a znovu byli připraveni nás dva s Alexem zabít. „Upíra zabijte,“ promluvil najednou, když už byl z našeho dosahu. „Jezdec souhlasil se spojenectvím, tak ať vám neuteče!“ Vrhli se na nás a mě se vybavila vzpomínka na Elijase a jeho výklad hierarchie lovců o tom, že za daných okolností může být vůdcem každý. Měli nás od sebe odtrhnout, Alexe zabít a mě znovu uvěznit, aby pak měli na medvědy silnou páku, co jim zajistí vítězství.

***

„Chtěli jeho na svou stranu. Nepotřebovali mě, když by měli armádu otroků. Ale spojenectví s medvědy je mnohem výhodnější. Proto to udělal. Lovci nechtějí mír, chtějí bojovat.“

„No, aspoň teď víme, že budou provokovat, a že se postaví na stranu silnějšího, aby společně rozdrtili nejslabší článek z trojice. Aspoň víme, na čem jsme.“ George se protáhl. „Ale stálo ti to za to?“ Sklopila jsem oči, když jsem si vzpomněla, jak to dopadlo.

Jak medvěd vtrhl mezi lovce a riskoval tak vlastní život, aby zachránil dva blázny, co se staví proti federaci. Alex se v nastalém zmatku vytratil se schopností jemu vlastní a v tu chvíli byla na jeho adresu vyřčena nejedna nadávka.

„Stálo,“ zašeptala jsem, když se mi myšlenky vrátili až do okamžiku, kdy jsem se rozhodla, že spolu s upírem budu bojovat o mír. Do okamžiku, kdy jsem ho odmítla poslechnout. Do okamžiku, kdy jsem ho zachránila.

„A co ten chlap? Už sis vzpomněla?“

„Vzpomněla,“ přikývla jsem, „několikrát jsem ho zahlédla, jak sedí v Hradci na nádraží a sleduje mě. Se stejnou holí a se stejnýma očima. Ve špinavých šatech si hrál na bezdomovce, aby mě přečetl.“

„Vidíš, kdybys mi říkala o každém, kdo ti přijde podezřelý...“ začal George.

„Tak bych celý týden nedělala nic jiného, než zapisovala pochybná individua a celý víkend nedělala nic jiného, než to s tebou probírala. V Hradci je stokrát tolik lidí co tady. Jestli tady potkám dva podezřelý za týden, tam jich potkám dvě stě.“ Otočila jsem se na medvěda, ale ten už pravidelně oddechoval. „No bezva,“ pohlédla jsem ke stropu a pak se schoulila k němu.