Bearfe a Bearšenka u nás doma

Autor: corinne

Můžeš odvést Medvěda do Británie, ale Lovce z něj neuděláš.

„No to snad nemyslíš vážně! Děláš si ze mě legraci?!“ George supěl a funěl a vztekal se. „No tak vysvětlíš mi už konečně, co to má znamenat?!“

„Probereme to později,“ zasípala jsem. Byla jsem nemocná. Vlastně jsem byla nemocná už od května, kdy... Stalo se tolik věcí, které vyžadovaly mou pozornost. Tolik strašných věcí! Vztek, zklamání, vztek, lítost, vztek, strach... Ještě jedna emoce ani nedozněla a už se na její místo drala další. A až teprve teď, po třech měsících, to na mě dolehlo plnou vahou.

Ležela jsem v posteli a měla teplotu. Každý sebemenší stres mi dělal pořád hůř a hůř. Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem nikoho poslouchat, nemohla jsem jíst ani spát. A teď přišel medvěd s tím, že se chci stát lovcem. Nevím, kde to vyhrabal, já to nikomu neříkala.

„Ne, probereme to teď! Teď hned!“

„Georgi...prosím...“ zaúpěla jsem a to ho konečně trochu ukonejšilo.

„Hned, jak ti bude líp! Taková ostuda,“ zabručel si ještě a asi si myslel, že ho neslyším. Já však byla ráda, že odešel, a tak jsem se zase ponořila do příjemné tiché prázdnoty.

***

Ták, ještě ko-usek...jo dobrý, držim to... Hlavně drž, kliko, hlavně drž! Přitáhla jsem se na úzkou římsu před vchodem do svého pokoje. A teď jen otevřít a nesletět dolů... Jednoduše tu chyběly schody a klika byla jediné, co mě drželo. Pode mnou zela dvoumetrová propast, kam jsem rozhodně spadnout nechtěla.

Opatrně... Měla jsem opravdu veliké štěstí, že se dveře otevíraly dovnitř. Stiskla jsem kliku, vstoupila a oddechla si. Popadla jsem tričko, pro které jsem se sem drápala, a zase dveře opatrně zavřela. Nešlo to snadno, protože jsem musela zároveň zabouchnout a zároveň seskočit dolů.

Dopadla jsem na všechny čtyři, tak je to nejbezpečnější, ale ve vteřině byla na nohou, koukala, na kterou dlaždičku můžu šlápnout a za další okamžik už jsem letěla přes krabicovou bariéru ve dveřích do ložnice rodičů.

Dopadla jsem zase tiše a měkce na dřevěnou podlahu. Ve skříni tady měla mamka schované sušenky. Vzala jsem si jednu a ladným skokem se přenesla zpět na rozdělané dlaždice. Ještě ve vzduchu jsem změnila polohu nohou, abych dopadla na ty správné, přilepené. Dolů po schodech už to byla hračka. Proč jen mám někdy pocit, že bych se měla dát na parkour?

***

Mohlo za to možná víno nebo rum s kolou. A nebo taky fakt, že toho moc nevydržím. A ten zmetek to věděl moc dobře. Ještě líp než já. Určitě to nemohlo být jenom alkoholem, protože svoji hranici znám. A tohle musel vědět taky! Vrazila bych tomu prasákovi jednu dobře mířenou mezi oči, kdybych ho znova potkala. Pamatuju si celý večer. Celou noc. A pak mi dal něco do pití! Líbil se mi. Asi až moc. Nikdy potom jsem ho už neviděla. Dobře pro něj, asi bych ho zabila.

Probudila jsem se přivázaná k posteli. Můj chlupáč chrněl na koberci vedle a u mě seděl chlap a pořád něco mumlal do vysílačky, co mu visela na krku.

„Kočka přede u tympánu, kočka přede u tympánu...přepínám.“ Bylo mi fakt blbě a to, co mu někdo na druhém konci odpovídal jsem nebyla schopná vnímat. „Rozumím, sejdeme se ve cvokárně,“ odpověděl tomu hlasu a pak si zřejmě všiml, že jsem vzhůru. Jo, tam určitě brzo skončíme, pomyslela jsem si. Otupělá tím svinstvem a byla jsem ráda, že si pamatuju aspoň tohle. Zase jsem usnula a přišlo mi to jako minuta, když jsem opět otevřela oči.

Válela jsem se na zemi za jasné měsíční noci na štěrkové cestě u vesnice, která se utápěla ve tmě. Obrysy domů jsem tam jen tušila. Možná to bylo moje nejtajnější přání v tu chvíli zmatku a strachu. V puse pachuť krve, v krku sucho. Probudil mě vlastně ten nechutně štiplavý hlas.

„Vítám tě v království noci, zlatíčko.“ To už mi bylo celkem jasné, kdo to je, a že tohle celý byl od začátku plánovaný únos. Horečně jsem se snažila dostat tu odpornou krev pryč. „Dobrá, co?“ ušklíbl se hlas a já tušila, že je někde poblíž. Sleduje mě a směje se mi. „Kdo by to byl řekl, že je medvědí?“ Udělalo se mi špatně doslova na povel. Ne špatně, ale špatně jako když víte, co se v té omáčce koupalo před knedlíkem. Možná jsem se i dusila, co já vím, ale on se smál dál.

„Ty zvíře! Ty hnusný zvíře!“

„Nechutná ti snad? Vždyť se obětoval pro tebe. Jenom pro tebe.“ Bála jsem se ještě víc než kdy v životě. Otřásl mnou odpor, strach a lítost, ale doba byla zlá a já se naučila být silnější, než bylo na první pohled vidět.

„Co po mě chceš?“ vyštěkla jsem na něj a nešetřila opovržením. Párkrát už mě unesli a většinou chtěli informace.

„Tvůj medvěd žije,“ začal obchodnickým tónem, ale v tu samou chvíli jsem konečky prstů, kterými jsem se opírala o zem, ucítila zachvění. To mě konečně donutilo vzpomenout si opět na fakt, že medvěd není jen jeden. Ale jich je taky hodně a nesmím zapomínat, že můj chlupáč je naživu a za chvíli už nemusí být.

„Takže co chceš?“ vyjela jsem znovu kousavě.

„Chovej se slušně nebo...“ zasyčel hlas věčně se plazící kolem mě.

„Nebo tě roztrhám na kusy?“ ozvala se za mnou slova tolik naplněná výsměchem. Otočila jsem se.

***

„Ale no tak, to bylo zase špatně. Musíš do toho dát víc hrdosti. Musí být poznat, že to říká medvěd.“

„Nebo tě roztrhám na kusy?“ hlas mi klesl pod nepřirozenou hranici hloubky a možná ještě níž. Odráželo se v něm pohrdání. „Už je to lepší?“ dodala jsem s hraným ironickým úsměvem zase o něco výš, než normálně a odhodila knížku na stůl. „Že tě to vůbec baví číst. Vždyť je to brak. Milionkrát omílané klišé strachu, krve a nevědomosti.“

Podívala jsem se na knihu, jako kdyby tam místo ní byl obří pavouk. Ts, medvědí knihy...to už i ten můj deníček je lepší než tohle! George se na mě zadíval podivně, pak naklonil hlavu na stranu a najednou zničehonic se zeptal:

„Nepůjdem na maliny?“ Nedošlo mi hned, o co mu jde, a tak moje reakce nebyla překvapivá.

„Ty nejíš maliny,“ zarazila jsem se a zamračila se.

„Jdeme. A hned.“ Vystrčil mě z kuchyně. Zmateně jsem si nazula boty a prostě ho poslechla. Nemělo cenu dělat opak.

Mlčky jsem utrhla první malinu. Měli jsme odtud krásný výhled na místo, které mě před několika dny tak znepokojilo. Teď jsem si vzpomněla. Taky mi došlo, že mě medvěd vytáhl ven, protože mi chce něco říct.

„Víš, Georgi,“ otočila jsem se na něj a snažila se působit důstojně i s plnou pusou, „minulý týden jsem se šla projít do lesa, a když jsem se vracela přes tu neposekanou louku, viděla jsem něco moc divného.“ Medvěd, který mě doteď zamyšleně pozoroval a asi zvažoval, jestli to na mě má vychrlit najednou nebo postupně, hned ožil a dožadoval se dalších podrobností. „Nejlepší bude, když ti to ukážu,“ povzdechla jsem si.

Stáli jsme uprostřed louky, u jediného stromu, co tady rostl. Byla to lípa.

„Takže je to tu týden, říkáš?“ George se tlapou dotkl hromady uhlíků. Kolem byla sešlapaná tráva a u ohniště vidlice s prutem, na kterém jistě někdo něco opékal. Jenže kdo a co?

„No a to je ono. Nedává to vůbec smysl. Proč by tu kdo spal a proč by to všechno tady takhle nechával?“

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zavrčel medvěd. „Tak proč jsi mi to neřekla dřív?“

„Vzpomněla jsem si až teď, když jsem to místo znovu uviděla...“

„Jdeme domů,“ odfrkl si a já ho nejistě následovala.

Seděli jsme na zahradě a mrkali do zapadajícího slunce. Já opřená o méďův hřbet. Jednotvárné cvrkání cvrčků a teplo mě pomalu uspávalo, když George prolomil pomyslné ticho.

„Víš, v tom lese...když jsem se dozvěděl o tvém rozhodnutí, o tom lovci, věděl jsem, že ti to nedovolím. Že nedopustím, aby ses stala někým třetím. Ale stále víc vidím, že se jim podobáš víc, než si uvědomuješ.“ Mlčela jsem. Nerozuměla jsem. Takže to znamená co? Neodvažovala jsem se říct to přímo nahlas a dál klidně seděla se zavřenýma očima a ušima nastraženýma. „Vezmu tě za jedním z nich,“ pokračoval a mě se zatajil dech i přes veškeré mé snahy, „ale myslím, že se ti to setkání nebude ani trochu líbit.“ Otevřela jsem oči. „Měj se na pozoru. Elijah si nehraje na kompromis. Neuzavírá sázky ani dohody a obchody jen tehdy, když je pro něj dostatečně výhodný. Každé slovo si raději rozmysli, než ho řekneš. Ty obzvlášť.“

Otevřela jsem oči, ale ještě víc se pohroužila do svých myšlenek a hlavně do otázek. Co se stalo, že George tak najednou obrátil, když byl prvně naprosto přesvědčený o pravém opaku? Co znamená ohniště uprostřed louky a proč se stále víc podobám lovcům? Kdo je ten, ke kterému mě chce vzít? Proč hlavně já mám vážit slova? Elijah... Jméno, ze kterého nejde předem určit nic...

Den skončil a v propadlišti dějin zůstal jen velkým otazníkem mezi současností, minulostí a budoucností.