Alex

Autor: corinne

Kéž poprvé není naposledy...

„Byl to lhář. Ale dobrý lhář. Stál na správné straně.“ Ve vzduchu byl cítit sníh a pak ještě něco, co jsem zatím nedokázala popsat. Pohladila jsem posedlí sedla a vyhoupla se nahoru. George vykročil, ale jeho krok byl napjatější než jindy. Nebyl tak pružný, jak býval. „Chceš si promluvit?“ odhodlala jsem se ho zeptat, i když jsem si byla skoro jistá, že něco zabručí a už si mě nebude všímat.

„Máš pravdu,“ překvapil mě svojí odpovědí. „Trval na tom, že všechno musíme vidět jeho očima, i když to znamenalo prozrazení věcí, které ti nikdy nechtěl říct. A nemohl ani vědět, jestli tě kvůli tomu neztratí,“ rozpovídal se a já ho jen nerada přerušila.

„Neztratí?“ To mi nešlo do hlavy. Jak neztratí? Vždyť jsem se ho zřekla a nebylo to jednou.

Medvěd už ale zase mlčel a zrychlil do klusu, abych se třeba nechtěla vyptávat dál. Mechanicky jsem se přizpůsobila rychlejšímu chodu a ani ho nevnímala.

„Syn Drákuly...“ vydechla jsem myšlenku přesně tak, jak mě napadla, „jak je to možné...?“

„Nikdy by ti to neřekl. Nikdy by ti neřekl, že je princ, protože jím být nechtěl.“ Zaskočilo mě to.

„Kdo by nechtěl být? Kdo by nechtěl mít takovou moc?“

„Měl pod velením spousty upírů, ale to jsi viděla sama. Drákula mu tak kompenzoval přítomnost jeho staršího bratra, co ho obral o nárok na trůn. A přitom on byl jediný, kdo by konečně upíry dostal trochu pod kontrolu.“ Ztuhla jsem v sedle a George to poznal. Zastavil.

„Teď už to vím.“

„Co víš?“ zeptal se nervózně. Byla jsem to já, kdo ho vyváděl z klidu.

„Vím, že jsem udělala chybu, když jsem s Alexem nešla na slavnost.“ Konečně se sevření, co mě nutilo nedýchat, uvolnilo.

„Slez.“ Cítila jsem, že se musí ovládat, aby nevybuchl hned.

„Cože?“ Ne, nechtěla jsem ho provokovat.

„Okamžitě dolů!“ zařval a já radši poslechla a sklouzla na zem. Skokem se otočil a ve vteřině stál čelem proti mně. V té další už na mě vrčel. „Jak něco takového můžeš vůbec říct?! Jak? Jak jen můžeš?!“

To, jak se najednou proměnil, mě naplnilo hrůzou, ale pořád to byl můj brácha. Můj medvěd. Pohledem mě přikovával na místě, a když jsem konečně překonala strach a pohnula se, hodil se mnou o zem a stoupl si nade mě, abych třeba nezkusila utíkat. I když to bylo to nejabsurdnější a nejnepravděpodobnější, co bych v té chvíli udělala.

„Vím přesně, co chceš říct. Nezachránila bys je. Jen by zabili i tebe! Zbav se těch vzpomínek už jednou provždy. Zapomeň na všechny. Zapomeň na mrtvé i ty, co by tě zabili i tisíckrát, kdyby to šlo. Copak tobě to nevadí? Tobě nevadí, že tě zabili? Že tě na do smrti zmrzačili, proměnili a zavřeli? Tobě nevadí, jak nás mučili?“ Chvíli se odmlčel a čekal na moji reakci. Já se pořád ještě třásla, protože jsem nevěděla, co dělat.

„Vadí,“ špitla jsem, „jen tomu nemůžu uvěřit.“

„Ty jsi velice složitá bytost, Elie,“ povzdechl si najednou a nechal mě vstát, „složitější než jakýkoli člověk, upír nebo medvěd.“ Mohla jsem si jen domýšlet, co má za následek takovouhle jeho těkavost. Vždyť to on vždycky uklidňoval mě a ne naopak. Určitě to bylo kvůli bitvě. Kvůli tomu kolik jich viděl umírat, a že sám umřel taky.

***

Už jsem skoro usínala, když mě ohromná rána vytrhla z polospánku a donutila otevřít oči. Sakra. Zas někdo něco hází z okna, prolétlo mi hlavou. Tady na intru to bylo normální, že o půlnoci někdo vylil ze sedmého patra dva litry vody na auta, co stála na parkovišti. Vlastně to bylo skoro pravidlo každé noci. Občas jim ta flaška upadla a s ohlušující ránou dopadla na chodník.

Tahle rána ale směřovala přímo na naše okno. A rozhodně nezněla jako kámen.

I když mě to v jedenáct v noci dost otravovalo, vylezla jsem z postele a opatrně otevřela okno. Ze tmy pouličních lamp se najednou vyřítilo něco malého a černého a vlétlo to do pokoje. Lekla jsem se toho a vykřikla.

„Co je?“ zahuhlala Monča a zamžourala na mě rozespale, co dělám u okna.

„Větrám, bylo mi vedro,“ konstatovala jsem se srdcem tlukoucím jako o závod. Co to jenom bylo? Zavřela jsem, protože mráz mě už začínal štípat, a chtěla vlézt zpátky do postele. Spala jsem dole na palandě. A to bylo nejkrásnější místo pro...

„Pírko, jsi to ty?“ Netopýr visel za drápky na trámu horní postele. I když v pokoji byla tma, černá myší očka se mu leskla. Krčil se tam a já jen úplnou náhodou zahlédla, že k zadní nožičce má přivázané něco, co bylo na obyčejnou zásilku netopýří pošty přeci jen trochu velké. Opatrně jsem to rozvázala.

Jakmile se Pírko zbavil zátěže, totiž zásilky, kterou měl doručit, zatřepotal se a narazil do žaluzií na okně. Zahodila jsem vzkaz a rychle mu otevřela, aby si neublížil. Jakmile byl pryč, opřela jsem se na chvíli rukama o stůl. Nevyřizuje náhodou veškerou mou korespondenci George? Sám mi to říkal... První věc, co mě napadla, že se s ním něco stalo. Nesmysl, odpověděla jsem si hned.

Pořád jsem neměla odvahu podívat se, co to vlastně přinesl. Dopis, smotaný do dlouhé ruličky, pořád ležel na peřině, jak jsem ho tam odhodila. Roztřásla mě zima. Opatrně jsem ho vzala do ruky a vlezla si zase pod peřinu. Věděla jsem, že dokud si to nepřečtu, tak neusnu, ale bála jsem se, co tam bude stát.

Rozsvítila jsem tedy lampičku a rozechvělými prsty rozmotala dopis, abych konečně mohla usnout. Vlastně to byly dva papíry. Drahé dopisní papíry s prapodivným vodoznakem. Četla jsem a tajil se mi dech.

„Nejdražší Elie. Otec mi už dávno zakázal říkat ti jménem, a kdyby si tohle přečetl, ještě uspíší své plány. Ví, že Gabriela nenávidím jako nikoho na světě a udělal by všechno proto, aby se mě zbavil. Matka na mě nedá dopustit, ale i tak cítím, že brzy nadejde den, kdy nebude moct nic udělat. Jestli si tohle čteš, s největší pravděpodobností už se nikdy neuvidíme. Pírko dostal jasné instrukce. Prosím, odpusť mi všechno, čím jsem ti ublížil. A ještě o jedno tě žádám. Nezapomeň. Zítra bude slavnost a upíři zaútočí. Všechna práce je k ničemu. Dávej taky dobrý pozor, s kým se bavíš. Protože, i když nás medvědi roztrhají, je tu něco mnohem nebezpečnějšího, o čem nikdo zatím nemá ani tušení. I já na to narazil náhodou, když jsem studoval něco historie do kroniky. Sever cení tesáky, jak by řekli medvědi. Užij si čtení i zbytek života a pomsti všechny, co padli rukou upíra.“

Už bylo víc než jasné, že tuhle noc spát nebudu. Druhý papír byla závěť. Jeho závěť. Alexova závěť. Odkázal mi svůj byt a všechno, co je v něm a svazek klíčů. Georgovi obsah sklepa. Tipovala jsem to na slušnou zásobu vína. Když políbíš muže, co by si zasloužil žít, všechny tvé city klesnou k nule a teprve pak se dveře můžou otevřít. Ta poslední věta dopisu, připsaná až úplně dole, mi nedávala smysl, a přesto jsem ji převalovala na jazyku celý zbytek noci. A taky nesmyslnost některých souvislostí v dopise. Bylo jasně patrné, že ho psal ve spěchu a plácal věty jednu přes druhou, jen aby mi sdělil všechno, co potřeboval. Bylo to všechno tak zvláštní...

***

„Ukaž. Dej to sem.“ George se hned, jak jsem mu řekla o co jde, sápal po papíru v mojí ruce. Dopis jsem mu neukazovala, tam nebylo nic, co by mohl vidět ani nic důležitého. Několikrát si přečetl závěť, pak zkonstatoval, že je to úžasný nápad a, než jsem stačilo komukoli cokoli říct, v pátek večer jsem seděla v letadle.

„Víš jak nesnáším letadla,“ utrhla jsem se na George, když mě nacpal na sedačku k oknu. Nic neřekl a obsadil dvě zbývající.

Let trval sotva hodinu a já teď zase stála na začátku té podivné ulice, kde odevšad dýchala smrt. Teď už vlastně ne tolik. Dům na jejím konci, co se zdál tak podivný, už nenaháněl hrůzu. Vlastně byl už docela obyčejný. Opuštěný. Bylo to vidět na první pohled.

Tentokrát jsme šli s Georgem bok po boku a oba společně vstoupili do hlavních dveří. Všechny dveře bytů byly vylámané s hrůzostrašnou symetrií.

Překročila jsem známý práh už potřetí. Bylo to tu stejné jako dvakrát předtím.

„Kde je ten sklep?“ ptal se hned George.

„No asi někde dole,“ odpověděla jsem s povzdechem a sáhla do kapsy pro klíče. Když jsem je vyndávala, něco vypadlo.

„Copak, Alex píše z pekla?“ zeptal se štiplavě. Jistě, byl to můj dopis. Totiž jeho dopis. To poslední, co mi po něm zbylo. Rychle jsem ho zase schovala a místo toho mu strčila pod čumák klíče.

„Jdi se podívat do toho sklepa, já se zatím porozhlédnu, jestli by tu nebylo něco užitečného.“ Vzal si je a odešel.

Měla jsem nejisté tušení, že právě tady a teď je nejlepší a možná jediná možnost najít řešení té záhadné poslední věty. Kdo si zasloužil žít? Co je to za logiku? Seděla jsem na pohovce v obýváku, dopis před sebou na stole. Je to pitomost. Už jsem tu větu viděla všude, jak mi nedala spát. Pořád dokola jsem si ji četla a opakovala. Zabořila jsem obličej do dlaní.

„Co je?“ zeptal se George s plnou pusou. Objevil se tu náhle a tiše a s sebou táhl obří uzenou kýtu. Půlku už jí měl v sobě.

„Snažím se tu na něco přijít, kupodivu,“ odsekla jsem zmožená tím, jak mi nic nedávalo smysl. A hlavně ta pitomá věta nedávala smysl.

„Hádanky, hádanky?“ ušklíbl se, ale když jsem vzhlédla a on uviděl můj útrpný výraz, roztál. „Tak ukaž, čemu nerozumíš?“ Strčila jsem mu to pod nos. „No a čemu na tom nerozumíš? Má to bejt tady?“

„Copak já vím?“ řekla jsem zoufale. „Možná...mám takový tušení...“

„Tušení se musí poslouchat,“ prohlásil rezolutně a to už mi bylo jasné, že vypil minimálně půlku sklepa. „Stačí tady najít chlapa, co by si zasloužil žít. To znamená...?“

„No...asi že už je mrtvej,“ odpověděla jsem nejistě.

„Přesně tak. A kterej blb by tu skladoval mrtvolu?“

„Asi žádnej?“

„Jo! Tím jsme vyloučili možnost, že nejde o metaforu.“

„Takže?“ Furt mi nedocházelo, co to teda znamená.

„Socha, obraz nebo něco takového,“ zamručel a zahryzl se do masa. Zamyslela jsem se. Má tu Alex vůbec něco takového? Nevzpomínala jsem si.

Co jsem mohla dělat jiného, než systematicky začít prohledávat každou místnost. Skutečně tady nebylo nijak moc obrazů. Socha žádná. Našla jsem viset jen tři. Na jednom byla krásná žena v šatech z nějakého šestnáctého století, na druhém džbán plný vlčích máků a na třetím portrét muže v plné zbroji. Odhadovala jsem ho někdy mezi Napoleonem a první světovou.

„A co že máš udělat?“ ptal se medvěd se zájmem a prohlížel si obraz vojáka na stěně v jídelně.

„Políbit ho,“ vyprskla jsem.

„No a co? Vždyť je to jen obraz.“ Jasně...jen obraz. Obrátila jsem oči v sloup. Tak jo, jedním polibkem se nic nezkazí. Rty jsem se lehce dotkla plátna. Bylo jen napnuté v rámu a pod mým dotykem se trochu prohnulo. Ve zdi to cvaklo a já uskočila, co jsem to zase rozbila. Celý obraz byl najednou nakřivo. No jasně...zase já. Chtěla jsem ho narovnat, ale on se místo toho otevřel jako miniaturní tajné dveře. Bezva skrýš.

„To je v každym druhym filmu,“ zabručel George otráveně. Možná ho to zklamalo. Možná čekal něco velkolepějšího. Výbuch nebo něco na ten způsob.

Za obrazem byly další dvířka. Tentokrát od trezoru.

„Co teď?“

„Jsi normální? Alex ti napsal naprosto polopatickej návod a ty se ještě ptáš? Dej to sem.“ Hodina jsem mu složený papír. „Když políbíš muže, co by si zasloužil žít, všechny tvé city klesnou k nule a teprve pak se dveře můžou otevřít. Vždyť je to jasné.“

„Takže?“

„Hoď to na nulu,“ povzdechl si medvěd nad mou zjevnou inteligencí. Otočila jsem zámkem k nule a dvířka skutečně povolila.

„Kolik že máš v sobě promile? Měl bys to zkoušet častěji.“

„To spíš ty bys to měla zkusit taky,“ ušklíbl se a znovu se zakousl do masa, co si přitáhl ze sklepa.

***

Den, kdy jsem dostal bratra. Jeden z nejhorších dní v mém životě. A otec na něj byl tak pyšný. Když přišla čarodějka a ani se nenamáhala ohlásit své jméno, bylo mi to divné, ale jen v tom směru, že je nanejvýš drzá. Za ruku táhla malé sedmileté dítě. Plavovlasého chlapce s očima jako letní nebe. Byl mi podobný a já si to uvědomoval. Otec prohlásil, že je to můj starší bratr a čarodějka odešla se stejně ledovým výrazem, jako předtím přišla.

Kluk se bez vyzvání posadil do čela stolu a ani se neobtěžoval nalít si krev do poháru. Už tenkrát jsem věděl, že ho budu nenávidět. Od první chvíle, co jsem ho uviděl, mi byl sokem.

Já jsem ve svých šesti letech uměl většinu věcí, co se nosí u dvora. Uměl jsem tančit, jezdit na koni a chovat se k dámám. Učili mě střílet a šermovat, zdvořile konverzovat a všelijaké drobné nezbytné maličkosti. Uměl jsem číst, psát i počítat, učil jsem se zeměpisu a astronomii a později fyzice, chemii a dějepisectví. To mě zajímalo nejvíc. Dějiny mého lidu. Naší rasy. Kde máme nejstarší kořeny a kdo jsou naši předci?

Jak jsem byl starší a starší, zajímalo mě to víc a víc. Hledal jsem prameny a jezdil na staré hrady po celé Evropě. Radoval jsem se z každého objevu, byť byl sebemenší. Gabriel měl ze mě jen legraci. Sám nic nedělal a neuměl, z hodin utíkal a na lekce nechodil. Nechal se rozmazlovat a všichni mu jeho chování tolerovali, protože toho dne, kdy ho čarodějka přivedla, otec prohlásil, že on je pravým dědicem jeho koruny. To on bude jednou vládnout všem upírům. To on...

Nejdřív jsem měl vztek a ten spratek to párkrát schytal, když jsem si na něj počíhal na chodbě, a pak přišla dlouhá doba, kdy jsme jeden druhého vedle sebe jen trpěli. Nic víc, nic míň.

Snažil jsem se ho zbavit. Několikrát. Nespočtukrát. Nemrzelo mě to, že bude vládnout místo mě. Mrzelo mě, že já celý život dřel a bylo to k ničemu, on nedělá nic a jen čeká, kdy se otec rozhodne přenechat vládu někomu mladšímu. Bude to blbec na trůnu, říkal jsem si tenkrát.

Chvála všemu, co je mi drahé, že otec není tak slepý, jak se zdá a stále čeká na vhodný okamžik k odstoupení. Najednou se mu asi taky nechce přenechat trůn někomu takovému, jako je sladký Gabriel.

***

Pousmála jsem se nad tím a zaklapla knihu v tvrdých deskách potažených bílou kůží.

„Deník. Je to Alexův deník,“ promluvila jsem, ale medvěd nevypadal překvapeně.

„Myslím, že má větší cenu, než tohle všechno dohromady,“ zatočil se kolem dokola.

„Mnohem větší cenu,“ zašeptala jsem, „je to celý jeho život.“ Otevřela jsem knihu znovu, tentokrát na úplně první straně. Kronika mladých i starých upírů, stálo tam rudým písmem. A pod nápisem jméno. Alexander, první z Drákulova rodu, Rumunský rytíř a pán na Zeleném vrchu.

„Páni,“ vydechla jsem, „patřil k Rumunským rytířům...“

„Poslední dosud existující řád upírů. Jsou silou a taky zbraní. Jsou nepřemožitelní, chránění vším možným.“

„Ale on umřel. Jak to, že umřel?“ zeptala jsem se, protože otázka byla na místě. Jak mohl být nepřemožitelný, když ho zabili?

„Neumřel. Spálili ho. Spálili mu tělo. A nebyl to nikdo obyčejný, kdo mu sebral sílu. Byl to netvor, kterého se musejí bát i upíři sami. Naštěstí s nimi odešel do věčné temnoty a už nikdy nevkročí do našeho světa ani do našich životů.“ Přitiskla jsem knihu k obličeji. Voněla podivnou směsí koření a vína.

***

Zámek cvaknul a já nechala dveře, aby se sami otevřely. Připomínalo mi ho snad úplně všechno. A teď, když jsem uviděla svoji postel na tvrzi a na ovčí kůži u jejích nohou uschlou červenou růži, znovu mě přemohl stesk. Nemohla jsem před tím zavírat oči a dělat, že se nic nestalo. Nemohla jsem jen tak zapomenout a jít dál, jak mi neustále opakoval George.

Sebrala jsem ji ze země a opět za sebou zamkla. Procházela jsem ztemnělou chodbou a zastavila se přede dveřmi na věž. Dlouho jsem váhala, než jsem se konečně odhodlala stisknout kliku a vkročit na první schod.

Stoupala jsem vzhůru kamenným schodištěm, kde se každý pohyb neuvěřitelně rozléhal. Měla jsem z toho husí kůži a mráz mi běhal po zádech při každičkém kroku. Bála jsem se. S dlouhým nádechem jsem otevřela dveře na ochoz a němě zadoufala, že tam bude stát a usmívat se a bude mi vyprávět, že všechno bylo vlastně úplně jinak. Venku byl ale jen vítr a zima.

Opřela jsem se o kamenný blok hradeb a koukala se do nočního kraje. Tím směrem byl Bernardův starý zámek. Întuneric. Tam už jsem taky byla...

„Chytáš minulost? Nebo ji chceš přivolat zpět?“ Melodický hlas mě vytrhl ze zamyšlení. „Copak, lekla ses?“ Na vteřinu jsem zadoufala, že je to on. „No tak, holka, to bude dobrý,“ nasadila Arya zase svůj obvyklý tón a já na ni málem vyštěkla.

„Chci být sama.“ Čarodějka se taky opřela o hradby a zhluboka se nadechla svěžího mrazivého vzduchu. A pak začala zpívat. Byla to jednoduchá melodie a spolu se slovy dojímala k slzám a tahala vzpomínky i z těch nejčernějších koutů, kam se zatoulaly nebo jsem je tam já sama zahnala.

Bílá noc už pominula,

lásek marných skončil čas.

Červená krev zaplavila,

umlčela mocný hlas.

Zítřek přišel do tvých nocí,

bratr bratru ku pomoci.

Silou tvojí už je čas,

nyní ať je každý z nás.

Ta slova jsem nechápala. Jen mi ještě víc zamotávala hlavu. A do očí se mi draly slzy. Jedna za druhou dopadaly na studené kameny a vítr je odnášel do zahrady.

„Ty jsi ho milovala?“ Zeptala se Arya najednou.

„Ne, upíra bych nikdy...“

„Ale ano, já vím, že ano,“ přerušila mě. Zavrtěla jsem hlavou.

„Jen byl...jiný, než ostatní.“

„Ty myslíš, že nikdy žádného člověka nezabil?“

„Ne, to si nemyslím. Ale když ho Drákula poslal, aby mě zabil a on to neudělal, bylo to tak velké gesto, že se nedalo přehlédnout. Nenechalo na sebe zapomenout. Neustále se opakovalo a připomínalo.“ Věděla jsem, ale nebyla jsem si jistá svými city. Rozhodně jsem ho nemilovala a rozhodně jsem s ním nechtěla prožít zbytek života. Ale byl to přítel. Přítel medvědů.

„Chtěl tě zabít. Chtěl tě vzít na slavnost,“ nadhodila čarodějka další věc, kterou jsem si potřebovala zopakovat nahlas.

„Chtěl mě ochránit. A dokázal by to. Upíří zvyklosti poněkud upadly za ten rok, kdy Berního málem zabili za to, že přivedl Anet. Letos tam byli dva lidé a byli srdečně přivítáni.“ Složitá spleť událostí ohledně mojí smrti mi byla zase o kousek jasnější.

***

Vymyslela jsem novou hru. S vědomím, že teď budu na dobu neurčitou upírka, se moje ego začalo urputně snažit, aby se těm nemrtvým potvorám vyrovnalo.

Už se nikoho nebojím a městem chodím s hlavou vysoko vztyčenou. A každému, koho míjím, se dívám do očí. Tvrdě a upřeně. Většina jich sklopí pohled k zemi, ale jsou i tací, kteří mi je oplácejí. Tvrdě a upřeně. Ale to nejsou lidé. Člověk je asi každý desátý. Upířímu pohledu neuhne jen upír.

Najdu je. Najdu a zabiju. Pořád hrdá a arogantní...ale jsem přece upírka nebo ne? Jsem jednou z nich. A budu se mstít!

Hlavou mi proběhla myšlenka na Aryin slib, který mi dala nahoře na věži. A na její slova, která mi zase dopřála doušek hřejivé naděje. Každý mrtvý se dá přivolat zpátky, musíš jen chtít.