Po bitvě

Autor: corinne

Nedovol své mysli zemřít, když tvá duše ještě žije!

Celá první část patří Anet. Já ji jen popsala ze svého pohledu.

Uviděla jsem Anet, vytřeštila oči a prostě jsem se musela zeptat, co tady dělá. Jak se opovažuje postavit se medvědům do cesty! Rozsápou ji. A to jsem nechtěla. Ne ani po tom všem, co mi udělala a co se mi, podle Alexe, chystala udělat. Jenže zbraň, co držela v ruce byla ve vteřině od krve a já se válela někde na zemi.

„Georgi!“ křičela jsem a snažila se přehlušit ocel a medvědy. Něco mě od něj odtrhlo. Nějaká síla. Obrovská síla.

To obrovské něco, co vypadalo jen jako trojnásobný upír, zabodlo svoje kopí do hřbetu medvěda. To zaskučení bych poznala kdykoli. I mezi tisícem řevů a lomozem lámaných stromů jsem ho poznala.

„Georgi!“ Jedna větev mi předtím spadla na nohu a já nemohla dost dobře chodit. „Georgi!“ Dobelhala jsem se k němu jak to šlo a pohlédla na obra, co stál nad ním. Byl skutečně veliký. S dlouhými tmavohnědými vlasy. S kopím v ruce a úsměvem nápadně podobným tomu upířímu. „Nech ho být!“ zařvala jsem ze všech sil. Obr se zakřenil a posměšně odpověděl něco, co jsem v tu chvíli nemohla vstřebat, protože se mi zatočila hlava. Ještě otřes mozku? No nepovídej!

A pak mě očaroval. Nazval mě medvědí jezdkyní? Možná ano. Zatmělo se mi před oči a musela jsem si kleknout. Mlhavě jsem rozeznávala siluetu svého nového nepřítele a přišlo mi, že nějak vyrostl. Jenže on jen roztáhl obrovská černá křídla a vzal mi i tu poslední špetku zdravého rozumu. Létající muž? Anděl? Padlý anděl...jen ten může stát na jejich straně. Ukázal mi svoje dlouhé zuby, když se široce usmál a já se konečně utvrdila v tom, že to upír je.

Možná mě chtěl zabít, možná jen mučit nebo vystrašit. Ale na to nedošlo. Z lesa vyběhlo spoustu bojovníků. Našich bojovníků. V patách jim byli upíři a pak další medvědi a další lovci a jednorožci. Jednorožci! No to snad ne! Jestli je tu i Honza a jestli ho zabijou kvůli týhle blbý válce...!

Nebyl ale čas přemýšlet. Ta podivná bytost zmizela i se svým kopím a já měla konečně volnou cestu ke svému medvědovi. Sotva se moje prsty dotkly jeho husté hnědé srsti zmáčené jeho, cizí a teď i mou krví, ozval se rozkaz.

„Palte!“ vykřikl kdosi. Myslela jsem, že to bude konec. Že zemřu po boku svého přítele. Svého bratra. Nevím, jak velké měli zásobníky a nevím, proč mě žádná z těch tisíců kulek nezasáhla. Stříleli po všech. Ale po nás ne.

Chtěla jsem obličej přitisknout do medvědovy srsti a čekat, ale zmatek mezi bezbrannými byl neuvěřitelný. Nějaký medvěd do mě vrazil a já se musela odkutálet dál, aby mě neušlapaly dva páry těžkých bot. Nakonec o mě někdo zakopl a uvěznil mou zraněnou nohu pod svým bezvládným tělem.

Střelba ustala a následoval proces očisty. Každý, koho viděli dýchat. Každý, kdo se pokusil pohnout. Nemohli utíkat a vyčleněná skupina upírů každému zvlášť probodla srdce. To už se mi konečně podařilo uvolnit nohu a chtěla jsem se vrátit k Georgovi, ale když jsem se otočila, uviděla jsem, jak k němu kráčí Norbert.

Vypadal pořád stejně. Do tváře jsem mu neviděla, ale i tak jsem si dokázala představit samolibý úsměv. Přišel, aby se vysmíval raněnému zvířeti. Ta ubohost! George ale měl svou hrdost. Tu, kterou mu nikdo nemůže vzít ani v poslední minutě života.

Myslela jsem, že už nežije. Myslela jsem, že ho zabilo to odporné stvoření s černými křídly. Když se teď ale s námahou postavil na všechny čtyři a odhodlaně upírovým slovům vzdoroval, zalily se mi oči slzami štěstí. Jen tak. Bez varování. Uprostřed nespočtu mrtvých těl jsem byla šťastná. To je dar, umět se radovat ze všeho, co je dobré. I z té nejmenší maličkosti, zaznělo mi v hlavě jako povzbuzení. Nazval medvěda zrůdou. Ts, ten má co říkat...nemrtvý...

Kousek ode mě se zvedl ještě jeden medvěd. Poznala jsem v něm jednoho z Georgových bratranců, se kterými mě seznamoval na slavnosti. Upír ho nemohl vidět a nikdo jiný ho ani nemohl varovat. Koutkem oka jsem zahlédla Anet, jak stojí asi padesát metrů mezi stromy zavěšená do toho svého...prince. Než stačil kdokoli cokoli udělat, a když jsem otočila zrak zpět k Norbertovi, obrovský medvěd se zadními tlapami odlepil od země, dobré dvě vteřiny letěl vzduchem a pak ho srazila k zemi upírova paže.

Teď měl George zaútočit! Teď! Nezaútočil. Možná proto, že byl rád, že stojí na nohou. Upír měl na svědomí další medvědí život. Ne! To ne! Zaťala jsem ruce v pěsti, když se medvěd chtěl bránit, ale na třech prostě stát nemohl. Upadl a Norbert se jenom smál. Pak se naklonil a něco mu zašeptal. Byla jsem od nich daleko a začala mě bolet hlava. Slyšela jsem každé třetí slovo, ale jeho rozkaz mnou projel jako elektrický proud.

„Přiveďte tu tmavou!“ Proč asi upíři berou zajatce? Aby dokázali, jak jsou všemocní. Aby po kouskách odřezávali duši. Aby pálily mysl.

Byla to medvědice. Krásná mladá medvědice se srstí černou jako půlnoční obloha. Těsně předtím, než jí nůž projel hrdlem, podívala se na mě. Já skoro nedýchala a teprve její tvrdý odhodlaný pohled mě probral.

Napadlo mě něco, na co bych normálně nemyslela ani ve snu. Chtěl tě zabít. Zapátrala jsem očima a skoro hned našla dlouhou hůl špičatou na obou koncích. Rozevřela jsem prsty, které byly pevně stažené posmrtnou křečí, a uchopila zbraň do ruky. Zabil ti rodinu. Nemohla jsem dlouho čekat. Zabíjí ti rodinu. Nebylo na co čekat.

Postavila jsem se, zatnula zuby, překonala bolest a několika kroky stanula tak blízko Norbertových zad, abych si byla jistá úspěchem. Dřevěné kopí opustilo mou ruku, aniž bych si to sama přála. Byl to instinkt. Skryté pudy konaly poslední přání krásné černé medvědice.

A potom se stalo něco, co nemohl očekávat nikdo. Odnikud se vynořil tmavý stín a mihl se mezi mnou, upírem a kopím. Do Norberta narazilo nějaké tělo, v němž tkvěla moje zbraň a rána, která měla patřit někomu jinému, už nešla vrátit.

„Bernarde!“ křičela Anet a já si pomyslela, že teď je asi opravdu šílená. Běžela k nám. Rychle. Tak rychle, jsem asi ještě žádného člověka běžet neviděla. Řvala na něj a třásla s ním, jakoby ještě bylo co zachraňovat.

Byla jsem omráčená šokem, ale i přesto jsem měla ještě dost zdravého rozumu, abych se snažila sama sebe ovládnout a utéct. Hlava mě ale bolela čím dál, tím víc a ani zraněná noha na tom nebyla líp. Anet se ještě pořád chovala nepříčetně, tím spíš, že zjistila pravdu. Křičela i na mě, ale já ji nebyla schopná vnímat. Jen každé její slovo se mi bolestně zarývalo do duše. Bolelo to a ani jsem nemusela přesně slyšet, co říká.

Použila kouzlo v zuřivosti a já si konečně uvědomila, jakou má sílu. Tu kouzelnou sílu, co z ní dělá mocného spojence upírů. Vyrazila mi dech, když jsem dopadla na kmen stromu. Zalapala jsem po dechu, ale to už se Anet složila na zem a nade mnou stanuli čtyři upíři.

Probudila jsem se v obyčejném hradním vězení vlastně jen chvíli předtím, než se otevřely dveře. Myslela jsem, že mě ti upíři aspoň zabijou, ale ty bestie mě strčily sem! Medvědí jezdec je holt příliš vzácný kousek, než aby se s ním plýtvalo. Usnula jsem psychickým vyčerpáním a otevřela oči právě včas, abych zaslechla kroky.

Nakráčela sem Anet. Jistě, kdo jiný by teď měl náladu mě navštěvovat? Kdo jiný, kromě Norberta, který mě teď chce zabít?

„Spokojená? Medvědice?“ začala nasupeně. Já mlčela. Neměla jsem jí k tomu co říct. „Věř mi, že tě nechám trpět jako nikoho.“

„Slova...jen slova a žádné činy...“ Moment! Tohle nejsou moje... Blbá provokace udělala svoje.

„Vyveďte ji!“ vykřikla. „Ji i jejího medvěda!“

Nesvazovali mě. Proč taky? Od té doby, co po nás stříleli, jsem George neviděla. A ani teď mě k němu nechtěli pustit. Byla jsem smířená se smrtí do té míry, že umřu s medvědem. S medvědem po boku. Ale Anet mi teď dala šanci spolu se strachem, bolestí a vztekem, co se ve mně neustále vařily a přelévaly.

„Nedělej to!“ chtěla jsem vykřiknout, ale místo toho jsem sotva popadala dech. „George ti nic neudělal!“ I tahle malá slova udělala svoje. Byla jsem zadýchaná jako po kilometrovém běhu.

„Nic? Skutečně nic?“ dýchla mi do tváře a já ucítila i z jejích úst měděný zápach krve. Upírko! Měla jsem chuť vykřiknout a plivnout na ni. „Nebýt tvého přechytralého medvěda, k ničemu z tohohle by nedošlo,“ pokračovala s hlasem jedovatým a očima zlobně přivřenýma. No bezva, takže já se s ní budu ještě hádat? Ještě teď, předtím, než mě zabijou?

„Nesvaluj vinu na ty, kteří s ní nemají nic společného!“ Celou dobu jsem se jí dívala přímo do očí. Celou dobu.

„Zabila jsi Bernarda! Zabila jsi mi nejlepšího přítele!“

„Ta rána patřila Norbertovi,“ zopakovala jsem docela klidně to, co už dávno věděla. Co věděli všichni. A přesto jsem já byla ta špatná. No kvůli něčemu umřít musím. A jestli chtějí, aby to byly válečné zločiny, prosím. Nevinu už mi teď nikdo nedokáže. Byl to soud. Soudila mě malá holka, co byla zaslepená hněvem. A podle toho se taky chovala.

„Jak se opovažuješ...!“ Obličej se mi stáhl bolestí a zlobou a ruce se samy sevřely v pěst. To je teda hrdinství...mlátit bezbranného. Kdybychom aspoň stály proti sobě jako upír s medvědem. Jenže toho bych se u těchhle bestií nedočkala nikdy. Spravedlnosti bych se nedočkala nikdy.

„Nebyla to moje chyba, že tam skočil.“ Jen jsem se bránila, nic víc. Bránila jsem svůj a hlavně Georgův život. Když se pak Norbert sám rozhodl vykonat další její zvrhlý rozkaz, vhrkly mi do očí slzy.

Ostrá bodající bolest se mi zasekla do šlach na obou patách. I když...byl to vlastně upírův nůž, co se zaseklo. Nevím, co se dělo dalších několik minut, protože moje duše neunesla tíhu bolesti a propadla se do temnoty.

Probudil mě chlad kamenné dlažby a fakt, že bezvědomí trvalo jen pár okamžiků. Vzepřela jsem se na rukách a jasně cítila, jak jsou slabé a jak se chvějí. Měla jsem pocit, že nemám nohy. Anet dala příkaz a dva upíři s Georgem zamířili k jedné z věží. Není tam...náhodou...studna...?! Už mi nešlo ani přemýšlet. Okolí se rozmazávalo a já pro svého bratra nemoha nic udělat. Mohla jsem jen ležet a brečet.

„Ne!“ skutečně jsem brečela a vztahovala ruku proti kruhu syčících tvorů kolem mě, jakoby v ní byla nějaká síla, co jim může ublížit.

Znovu jsem uviděla temného anděla a znovu mě přikryl stín jeho křídel. Už i on poslouchá princeznu, proběhlo mi hlavou, když ke mně poklekl a zabořil zuby do mého krku. Tak tenhle bude mít tu čest.

Když krev vystříkla všude kolem, jak prudce trhl hlavou, aby to nebylo jen tak, myslela jsem, že je tu vysvobození. Ale on jen dlaní přikryl ránu a já slyšela nesrozumitelný šelest jeho rtů. Bolest ustoupila. Proč?

Když mě pustil, svezla jsem se mu k nohám. Mělce jsem vdechovala svou vlastní krev z dlažby na nádvoří a už sotva cítila, že po jeho ledabylém kopnutí mi v hrudi něco prasklo.

„Spoutejte ji!“ zaslechla jsem jako v mlhách. „A otevřete jí rány!“ Jaký tohle mělo smysl? Jistě nějaký ano, i když bych se nedivila, kdyby ne, protože to celé měla pod velením šílená osoba.

„Co jste to...?!“ zařval Norbert, ale jeho hlas zanikl, jak ho opět odtáhli dál, aby mi nemohl ublížit. Spíš, aby mi nemohl pomoct.

Nevím, kolikrát jsem omdlela, když se po mě sápali upíři jako hyeny, co si chtějí pochutnat na mršině. Ale vím, že to nebylo pětkrát ani desetkrát ani stokrát. Nejmíň tisíckrát. Byla jsem mršina. A vnímala jsem veškeré dění jen s krátkými přestávkami mdlob.

Řetězy mi svíraly zápěstí, vykloubená ramena se ztrácela stejně jako předtím nohy. Kdesi v hloubce pode mnou šplouchala voda, jak se George snažil dýchat. Ale já věděla, že ani jeden z nás to moc dlouho nevydrží. Nahoře nade mnou se pomalu uzavíral poklop. Poklop ze dřeva. Proměněná... Došlo mi to až teď, když mi chlad vody trochu pročistil mysl. Byla tu tma. Už ani jediný...

***

„Dost! Už dost! Prosím!“ Můj řev se rozléhal celým sklepením. „Už dost!“ Nikdo mě neposlouchal. Nejradši bych se zhroutila na zem a brečela a bušila pěstmi do kamenů. Znělo to, jako kdybych umírala. Jako kdyby mě Anet sama kousla a napila se. Jako kdyby každá buňka umírala a bolela zvlášť. „Dost! Slyšíte mě?! Dost!“

Ruka mě zabrněla a já se svezla na zem. Všechna fyzická bolest pominula a zůstávala jen ta, co mě přiváděla k šílenství. Znovu jsem se rozkřičela a rozvzlykala zároveň. Teď už jsem mohla brečet. Ležet a brečet.

„Dost! Ne! Už dost!“ vzlykala jsem. „Ne! Tohle ne!“ Řev přešel v hysterický pláč. Konečně mi pomohl aspoň do kleku. „To ne! To nemůže být pravda!“

„A přesto to tak je,“ zamručel klidně. Jeho hlas mě uklidňoval. Ostatně jako vždycky. Jako vždycky...

„Chci, aby všechno bylo jako dřív.“ Byl to nesmysl. Naprostý nesmysl, ale s blázny se musí opatrně a George to moc dobře věděl.

„Pšš,“ přivinul mě k sobě, „co bylo, bylo. Co se stalo, stalo se. Nám nezbývá nic jiného, než se s tím vyrovnat.“

„Ale tohle ne! To by neudělala!“ Zase jsem přestávala být sama sobě pánem. Slzy se mi řinuly po tvářích jako potoky.

„Ale ano,“ promluvil zase jen tichounce bezbarvým hlasem, co mě měl jen uklidnit.

„Opravdu?! Opravdu by to udělala?! Tak řekni!“ křičela jsem.

„Udělala by to. Udělala by ti to.“ Medvěd opakoval realitu pořád dokonala s neskonalým klidem. Musela jsem se s tím smířit. Musela jsem to vzít takové, jak to teď je.

„Prosím, Georgi!“ Nervy mi povolily a já teď mohla už jen brečet a brečet.

„Ano, zlatíčko,“ pohlédl na mě hlubokýma medvědíma očima a tlapou mi otřel slzu na bradě.

„Jak...? Jak ji tam odtud můžeme dostat? Potřebuje...pomoc!“

„Neboj se. Arya je mocná čarodějka a nedělá to poprvé. Ještě dnes večer se k nám připojí. A ještě dnes v noci se upíři dozví, že jejich novorozená nesmírným vztekem rozmlátila deklík z jasanu a uprchla i s utopeným medvědem.“ Znělo to jako fraška. „A ty se sebereš a půjdeš na tu prodlouženou!“ Tohle už byla realita.

„Nepůjdu,“ odsekla jsem vzdorovitě, protože jsem fakt neměla náladu tančit, když se teď stalo tohle.

„O tom nebudeme diskutovat. Prostě tam půjdeš. Potřebuješ to.“ Zatvářila jsem se ublíženě, i když měl zatracenou pravdu. Pokusila jsem se vstát a vyšlo to překvapivě hned na první pokus.

„Jdu se projít,“ prohodila jsem, aby si nedělal starosti.

„Tak na to zapomeň!“ vykřikl a skočil mi do cesty. „Myslíš, že chci, abys to viděla? Všechny ty mrtvé...“

„Viděla jsem je.“

„Jenže to byly myšlenky Aryi a ne reálný pohled a pocit.“ Zase jsem se posadila, uzavřela se do sebe a přemýšlela.

Když jsem se dneska ráno probudila, u postele seděl George a řekl mi, že upíři dneska v noci zaútočí, že se na nic nemám ptát a dělat jen to, co mi řekne. Chtěla jsem jít ven a bojovat, ale on mě tiskl ke stěně, abych nemohla utéct proti jeho vůli. Medvědi se prý domluvili na tom, že mě budou chránit za každou cenu.

Ještě toho dne mě medvěd odvlekl na naši tvrz. Její sklep byl dost hluboký na to, aby nikdo zvenku neslyšel můj křik.

Alex nám dovolil vnímat celou slavnost jeho očima, ale museli jsme se s Georgem držet za ruce, abychom oba viděli stejný obraz. Nedovolil nám cítit bolest, když ho temný anděl drtil ve svých spárech ani když pak hořel. Hořel. Myšlenka se mi zadrhla. Byli čtyři, které Alex zasvětil do medvědí věci, a kteří ochotně pomáhali. Anděl ale odhalil pouze tři. Lydie se jako jediná z nich včas ukryla ve spletitém podzemí, kam ani oko znovuoživeného nedohlédne.

Alex nás pak přesměroval na její mysl, ale to bylo jen na krátkou dobu. Jak Alexe uvěznili a jak se všichni začali šikovat. Pár užitečných informací ohledně strategie tam sice bylo, ale pro můj mozek momentálně naprosto zbytečných.

Brzy na to jsem se totiž spolu s Georgem ocitla ve svém těle na hřbetě medvěda. A prožila jsem to všechno spolu s Aryou. George říkal, že je to její podmínka. Aby mě to bolelo stejně, jako ji. Ale já si stejně myslím, že byla obrněná nějakým kouzlem a všechno to jenom hrála. Ona i ten medvěd byli dokonale naladěni na mou a Georgovu mysl, aby se chovali stejně jako my. A Elie za mými zavřenými víčky říkala a dělala úplně to samé, co bych říkala a dělala já. Dokonalé. Prostě dokonalé.

„Přemýšlíš, jak jsi to mohla všechno přežít?“ zabručel tiše medvěd, protože teď jsme se v propojení myšlenek posunuli o další krůček vpřed.

„O Arye,“ odpověděla jsem úsečně a věděla, že on bude naprosto přesně vědět, co myslím.

„Je to mocná čarodějka. A ten trik... Bernard to řekl moc pěkně,“ usmál se, „doba rytířů skončila, tahle noc za ní udělala tlustou čáru, a nyní nastává doba lží a intrik. Netvrdím, že jsem se neinspiroval tím varietním číslem s Urszulou, ale tady šlo o tvůj život.“ Už se nesmál, jen ztišil hlas.

Pořád jsme byli ve sklepení pod zámkem, ale s námi tu zůstalo už jen málo medvědů. Všichni ostatní shromažďovali mrtvé, počítali je a přenechávali rodinám, aby je pohřbili podle zvyklostí. Shlukli se kolem mě a čekali, jestli se z toho dostanu nebo ne.

„Promiňte,“ ozvalo se najednou někde vzadu. „Promiňte. Prosím uhněte. S dovolením.“ Doprostřed k nám se prodíral někdo... „Promiňte. Ano, děkuji.“

Přede mnou...jsem stála já ve značně dezolátním stavu. Hodně moc dezolátním stavu. Kdybych se potkala za normální noci v normálním městě na normální ulici, abych se sebe lekla.

„Šéfe,“ promluvila moje kopie a provedla parádní pukrle. Úklonka měla patřit Georgovi.

„Pěkná práce,“ pokýval medvěd uznale hlavou.

„No to teda,“ odfrkla si dívka a já si až teď všimla, že jí v patách kráčel medvěd. Byl celý mokrý, nepochybně ze studně na Karlštejně. Mocně se oklepal, až voda stříkala na všechny strany.

Čarodějka si setřela z obličeje krev dlaněmi, ale ve skutečnosti si ji jen víc rozmazala po tváři. Ta ale teď byla jiná, než ta, kterou jsem znala jako svůj odraz v zrcadle. Pak si prohrábla moje dlouhé vlasy a ty se změnily v tmavohnědé mikádo končící těsně pod ušima.

„Teda holka,“ promluvila ke mně a jedním škubnutím si prohloubila výstřih, aby její ňadra mohla zase normálně dýchat, „ti tě asi musej mít hodně rádi.“

Ještě jednou hodila svou hřívou, aby se vlasy srovnaly a začala si prohlížet rány. Nevypadalo to, že by jí to bolelo, přesto sykla, když si dokonalým štíhlým prstem přejela po dlouhém škrábanci od upířích zubů.

„Je to hluboký,“ zamumlala. George něco zabručel a hodil hlavou směrem ke mně. „Jo, sory,“ dívka se odtrhla od svého stehna, které stejně halil jen cár látky, otočila se ke mně a stiskla mi ruku, „sem Arya.“ Usmála jsem se a nadechla se, abych jí taky řekla svoje jméno, ale ona mě předběhla. „Ty seš Elie, já vim.“ Nepřekvapilo mě to, ale dostala mě do rozpaků. Radši tedy pustila mou ruku a začala se dál věnovat kritické kontrole všeho, co jí Anet způsobila. Co mě způsobila.

„Půjdeme domů,“ rozhodl medvěd, „skočíš do sprchy a zůstaneš tam minimálně hodinu, je to jasné? Pak se navlečeš do šatů a půjdeš tančit. Potřebuješ to. A nechci slyšet žádné odmlouvání.“ Nesnažila jsem se bránit, jen odevzdaně kývla. S jakous takous špetkou slušnosti jsem se přitočila k Arye.

„Moc ti...děkuju.“

„Neboj, medvědi platěj nejlíp z celý tý havěti, ale znova bych to teda zažít nechtěla. Fuj, bestie studený. Jen na mě šáhnul první, měla sem chuť mu jednu vrazit, ale byly v tom prachy, rozumíš?“ spiklenecky na mě mrkla a já se usmála, stejně jako ona.

„Spěcháme,“ postrčil mě George k východu, ale mě se nechtělo odtud. Ve společnosti Aryi mi bylo nějak dobře.

„Kam ten spěch, šéfe?“ podivila se, když uviděla, jak mě popadl. Nevšimla jsem si, že se celou dobu, co jsme mluvily, svlékala, a tak mě docela zaskočilo, že když jsem se teď otočila, stála tam jen ve spodním prádle. „Já vám můžu třeba pomoct,“ seskočila z balvanu, co spadl ze stropu, když se tady zřítil a dvěma dlouhými kroky k nám přistoupila. George se na mě otočil a očima se mě zeptal. Já mu očima odpověděla, že jo.

***

„Ták...ne, ještě se nedívej!“ Seděla jsem před zrcadlem ve sladkých růžových šatech, co jsem si schovávala právě na prodlouženou. Arya mi dělala veškerou vizáž a trvala dokonce na tom, že mě doprovodí. „No, novorozená paní upírko, jak se líbí?“ pronesla s hranou něžností. Otevřela jsem oči a uviděla krásku, co na mě zírala ze zrcadla, jako kdyby se nemohla poznat.

„Kdo to je?“ vyprskla jsem smíchy.

„Já věděla, že se ti bude líbit,“ uculila se čarodějka bez ohledu na moje reakce.

„Je to...nádherné...“ vydechla jsem, když mi došlo, že tohle jsem opravdu já a nikdo jiný.

„Máš velice jemný vkus,“ začala měkce, „ale nikdy se s nikým moc nesereš, že jo?“ dokončila a já nemohla víc, než kývnout.

Šaty byly kapitola sama. Vybrala jsem si je a těšila se, až si je budu moct vzít. Dokonale nalíčené oči s černou linkou a růžovými stíny se zelenými odlesky. Bezchybný účes v podobě vysokého drdolu, co mi tak sluší, z nějž splývaly na levé rameno tři drobné lokýnky.

„Za tu chvíli sem měla dost času, abych si tě prohlídla zevnitř. Fakt zajímavý.“ Nevěděla jsem, jestli to mám brát jako poklonu nebo radši ne. „Tak poď, ať nepřídem pozdě,“ vytáhla mě ze dveří.

Na chodbě si smetla z trika a džín, co jsem jí musela půjčit, protože všechno její oblečení, co měla na sobě v bitvě skončilo roztrhané a špinavé od krve a bláta ve sklepě naší tvrze, smítka stínů. Všechno se to proměnilo v nepřekonatelné zlaté šaty. Sukně z několika vrstev tylu překrytých třpytivou látkou byla přirozeně načechraná a končila docela vysoko nad koleny. Hluboký výstřih do V a vypasovaný živůtek zdůrazňovaly její ženskou postavu. Vlasy i obličej měla netknuté, nohy v silokách z hedvábí se vzorem pavučiny, aby tento efekt zakryl její zranění.

„Páni,“ vydechla jsem.

„Tak poď, upírko, ještě boty a můžem vyrazit.“ Otočila se na patě a já ji měla následovat.

„Neříkej mi tak,“ vyštěkla jsem na ni. Nejsem upír.

„Proč?“ zarazila se a bylo vidět, že ji to docela zaskočilo. „Si přece upírka...nebo ne?“

„Přesně tak,“ zamumlal George, který se najednou objevil za mnou, „jsi upírka.“

„A odkdy?“ zvedla jsem obočí.

„Od chvíle, co tě proměnili,“ odpověděl medvěd. Vrhla jsem pohled na Aryu. Ta se do našeho rozhovoru nemíchala a asi dělala dobře.

„Ale oni mě...“

„Proměnili,“ dokončil medvěd. V tu chvíli mi konečně došlo, jak to myslí. Jistě, proměnili mě.

„Znají tě teď jen jako upírku, co nějakým zázrakem unikla z vězení, ze kterého uniknout nešlo. A jako upírku tě taky budou hledat. Jsi pro ně jen obyčejný proměněný, co nemůže na slunce. Nemáš požehnání temného anděla. Takže tě budou hledat v noci, kdy ty budeš klidně spát. Chápeš? Dokud jsi upírka, jsi v bezpečí.“ Chápala jsem.

„Dojdu ti pro boty,“ špitla jsem tiše, když moje oči zabloudily k Aryiným nohám. Věnovala mi letmý pohled.

Vyhrabala jsem vzadu ve skříni svoje zlaté střevíčky, ale když jsem se chtěla vydat zpátky, zarazila jsem se. Okno bylo příliš lákavé, než abych se nepodívala ven. Na své vlastní tvrzi jsem se stala obětí travičů. Vlastně to bylo jen uspávadlo, ale jde o princip. Tím pádem jsem z výletu domů moc neměla.

Zavřela jsem oči, abych odolala pokušení, ale bylo to příliš silné. Silnější než já. Pomalu jsem cítila, jak tělo přesouvá těžiště na zadní nohu a otáčí se. Otevřela jsem oči a dvěma kroky přiskočila k oknu.

Venku byla tma, ale pouliční lampa osvětlovala značnou část štěrkové cesty vedoucí k našemu domu. Nikde nic. Nic. Bitva přeci nebyla všude. Ale ano, jistě byla. Nemohla být. A tady se nebojovalo.

„Co tady děláš?“ vybafl na mě kdosi, až jsem nadskočila. George pro mě vždycky chtěl jenom to nejlepší a já ho teď zklamala. Vypadala jsem asi dost vystrašeně. „Jdeme,“ zabručel, a když jsem vykročila ke dveřím, nahlédl do tmy. Kontroloval moje bezpečí. „Vypij to,“ vrazil mi do ruky skleničku. Tázavě jsem na něj pohlédla. Byla jsem už připravená k odchodu a Arya taky a už teď jsme měly zpoždění. „Pij, udělá se ti líp.“ Vonělo to medově, tak jsem se napila, abych to měla za sebou. Lekla jsem se té odporné chuti tak, až mi zaskočilo. Rozkašlala jsem se alkoholem.

„Co to je...?“ sípala jsem.

„Pampeliška. S mateřidouškou. Uklidňuje. Jdete pozdě, ne?“ dodal pak a Arya mě na jeho pokyn vytáhla ze dveří.

***

Proč tu jsem? Proč tady vlastně jsem? Seděly jsme s Aryou u stolu pro čtyři. Já nad friskem, ona si přinesla víno.

„Smím prosit?“ zeptal se kdosi, ale já jen zavrtěla hlavou, aniž bych zvedla oči od bílého ubrusu. Myslím, že by se lekl toho, jak jsem bledá. Protože mi byla zima.

„Vypadáš jak smrt,“ konstatovala Arya, když tanečník odešel. „Proč si nešla tančit?“

„Nechci tančit,“ odsekla jsem a obrátila do sebe půlku sklenice. „Chci...chci...“ Očima jsem hledala poslední kapky, co tam zbyly. „Aryo?“ Neodpověděla. „Jak jsi to dokázala?“ Zbledla jsem ještě víc a ona si toho všimla.

Chtěla jsem se zeptat na tolik věcí ohledně války, že jsem nedokázala myslet na nic jiného. Když pořád mlčela, ptala jsem se dál.

„Přesekli ti šlachy, jak jsi dokázala...jak ses odtamtud dostala?“ Kamenná tvář jí na vteřinu roztála. Kousla se do rtu, aby neodpověděla.

„Půjdu ti pro něco k pití,“ povzdechla si pak. Bezradně jsem se opřela a sledovala, jak míří k baru.

„Smím prosit?“

„Ne!“ odsekla jsem dalšímu dotěrnému klukovi, protože taneční kroky bylo to poslední, co mě teď zajímalo.

Sklenice bouchla o stůl.

„Jestli tě todle nepostaví na nohy, tak už fakt nevim,“ povzdechla si znova a opět se začala věnovat svému vínu. Byl to dokonale duhový koktejl s překrásnými efekty mísení barev.

„Já si nejsem úplně jistá...“ Nedůvěřivě jsem pohlédla na sklenici a pak na Aryu. Nebylo pochyb o tom, že dohromady to musí mít minimálně sto procent. „Já toho moc nevydržím, takže mě máš na svědomí.“ Kývla. Já překonala strach a napila se. Horší, než Georgovy lektvary to nebude. Překvapivě to chutnalo jako přezrálé jahody, co je mám tak ráda. Bylo to chladivé, ale v krku to začalo pálit.

„Co to je?“ zasípala jsem neschopna pohybu. Arya se zatvářila kysele. Zřejmě se stalo to, čeho se obávala. Opřela jsem se rukama o stůl a snažila se popadnout dech.

Zvíře! Nebýt tvého medvěda, nikdy by se to nestalo! Udělalo se mi špatně, když se mi vybavily vzpomínky na to, co jsem minulé noci prožila. Na ta všechna slova, co mi chtěla rozervat duši. A mě už docházely síly ji bránit.

Stála jsem a zhluboka oddechovala. Ani jsem si nevšimla, že místo stolu se teď opírám o umyvadlo. Nadechla jsem se, že vykřiknu bolestí, když mi ten obr zlomil žebro, ale Arya byla rychlejší a zacpala mi pusu dřív, než jsem na sebe stačila upozornit. Držela mě do té doby, než jsem zase přišla k sobě a uvědomila si, že obraz, který vidím před sebou, je Elie a nikdo jiný. El. Medvědí jezdkyně. Tak mi říkala...

„Chce se ti zvracet?“ Zavrtěla jsem hlavou. Konečně se mi podařilo všechno zlé vytěsnit za hranice vědomí.

Bezmyšlenkovitě jsem si přejela dlaněmi tváře a upřímně se zhrozila, když jsem necítila nic jiného, než chlad.

„Vezmi si jiný šaty a můžeš klidně jít na nějakej upíří bál,“ zasmála se čarodějka, ale její pokus o odlehčení situace vyšuměl do prázdna.

„Jak ses dokázala osvobodit? Nemohla jsi vůbec nic dělat...“ Potřebovala jsem mít jasno ve věcech, co se mě týkaly jako nic na světě. Musela jsem mít jasno v tom, proč vlastně ještě žiju. Jak se upírka dostala ven. Arya zesmutněla, přivřela oči a čelo se jí samou starostí zkrabatilo.

„Počkej tady,“ špitla tiše a vyklouzla na chodbu.

Ještě chvíli jsem zírala na svůj obraz v zrcadle a pak se vypotácela ven. Zaslechla jsem rozčilený hlas, jak něco energicky vysvětluje. Tak tiše, jak to jen v podpatkách šlo, jsem se doplížila podél stěny až k místu, kde zahýbala za roh, a poslouchala.

„Já už prostě nevim, co mám dělat.“ Krátká odmlka. „Zbláznil ses? To po mě nemůžeš chtít! To nemůže...já nemůžu...zkrátka to nejde!“ Zase ticho. Podle hlasu jsem poznala Aryu a podle podivnosti rozhovoru to, že telefonuje. S kým asi? Nebylo pochyb, že s Georgem. Medvěd je prostě lepší psycholog. Vždyť je to můj brácha.

„Hele, jestli se něco stane, na mě to nebude.“ Představovala jsem si, jak vztekle ukončila hovor a mrskla mobil do kabelky.

Párkrát jsem zadupala na místě, aby to vypadalo, že vycházím ze dveří toalet, a vynořila se zpoza rohu už celkem v pořádku.

„Dem zpátky,“ zavelela.

Když jsme se usadily opět k našemu stolu, v mých očích byla stále ta samá otázka, co tam byla už celý večer. Zhluboka se nadechla.

„Máš právo to vědět. Ale máš povinnost mlčet. Ve svym vlastnim zájmu.“ Pohlédla jsem na ni s jistým očekáváním. S nadějí v očích. „Možná si myslíš, že mě to nebolelo jako tebe, ale kdyby ne, neměla bych podmínku, že musíš cítit to samý jako já. Nedělám to jen tak, z čistýho rozmaru. Už jsem se pořádně nepobavila ani nepamatuju. Ale jako část ceny za svou službu. Aby si ten, pro koho to dělám, uvědomil, čeho jsem ho zbavila. Co jsem vytrpěla kvůli němu. Asi si teď řikáš k čemu teda to všechno a proč mi maj ještě platit. Vtip je v tom, že člověk, pro kterýho se obětuju, nebude mít trvalý následky. Třeba ty. Kdyby někdo neměl ten debilní nápad s proměněním, nemohla bys už nikdy chodit. Ne. To víš, že by tě nezabili. To by nebyl trest za tvoje hnusný skutky. Radši by tě zavřeli. Přežívala bys, protože by ti nedovili, abys umřela. Byla bys tam a nemohla chodit. Nemohla se pohnout, protože šlachy by ti každou vteřinu bodavě připomínaly, že už nejsou, žebra by ti nesrostly bez pořádnýho jídla a slunce, všechny vnitřní zranění by se nehojily a žádná rána by nikdy nezaschla.“

Polkla jsem, když se mi vybavilo všechno to, co by se stalo, kdyby...mě nechali člověkem. Radši žít jako upír a mít naději, než bezmocně ležet na studené dlažbě nasáklé vlastní krví a čekat, jestli mě tentokrát už nechají umřít nebo jestli si to ještě rozmyslí.

Zabila jsi Bernarda! Zabila jsi mi nejlepšího přítele! Jak se opovažuješ! Trhla jsem hlavou, abych se vyhnula ráně, ale ta na mou tvář stejně dopadla, protože jsem se nemohla hýbat a tak to mělo být.

„Ale oni tě proměnili,“ pokračovala Arya, aniž by mi věnovala pozornost. „Zvolili si tu špatnou cestu. Jedinej, kdo měl rozum, byl Norbert.“

„Norbert?“ ozvala jsem se slabě a čarodějka se na mě teprve teď pořádně podívala.

„Zní to šíleně, co?“ Zřejmě jí můj stav neudivil. „Ale je to tak. S tvym uvězněním by se smířil, ale s proměněním ne. A víš proč? On jedinej si uvědomoval potencionální nebezpečí. Jasně, uvěznili tě ve vězení, ze kterýho by se normální upír nikdy nedostal, ale pořád ve vzduchu visí možnost, že se přeci jenom dostane ven. Co pak? Muselo jim bejt jasný, že se budeš chtít mstít. Jako člověk by ses už nikdy nepostavila na nohy, tudíž by to pro ně bylo bezpečnější a taky by bylo jednodušší tě uvěznit a uhlídat. Ale oni byli blbý. Stvořili upírku, co se dusila vlastní krví člověka, co v ní ještě zbyl a taky vztekem na všechny, kdo se toho masakru účastnili. Dostala se ven. A má dost síly k tomu, aby se pomstila každýmu zvlášť a stokrát tolik. Nezapomeň na to a využívej toho, jak nejvíc to půjde.“ Bez dechu jsem poslouchala a ani ve snu by mě nenapadlo, že Arya dokáže mluvit i trochu seriózně.

„Už vím, proč musím být upírka, ale chci vědět, jak jsi to udělala s těma šlachama. Jsi čarodějka a obyčejná zranění ti jistě nic moc neudělají, ale ty achilovky mají spíš mechanickou funkci...“ Arya se ušklíbla, ale vzápětí se jí tvář zkřivila bolestí, když se jí připomnělo nějaké zranění.

„To patří k práci. Zase tak bezmocná nejsem, jsem čarodějka, ne?“ Nesmála se, jak bych čekala. Kouzlo. No jistě. Zase až přehnaně jednoduchý. „Kurva,“ sykla bolestně, „ještě něco chceš vědět? Bolí...mě na to...myslet...“ Kývla jsem.

„Všechny čarodějky jsou na straně upírů. Proč jsi proti nim?“ Zajímalo mě to. Možná ze všeho nejvíc. Bylo to nejdivnější. Viděla jsem, že se jí trochu ulevilo, protože bolest ustoupila a na její místo se prodral vztek.

„Gabriel. Pamatuješ si toho bastarda, ne? Samozřejmě, že si ho pamatuješ! Drákula udělal chybu, že si začal s mojí matkou.“

„Cože co?!“ skoro jsem vykřikla do ticha nastalého po jedné z písniček.

„Moje matka nebyla žádná šlapka!“ ohradila se, jako bych něco řekla. „Kdybys tak věděla, co se stalo...“ zašeptala. „Ach ano, milovala jsem svého staršího brášku. Dokonce tak, že jsem se ho pokusila několikrát zabít,“ zarecitovala s hranou upřímností. „Naposled to bylo na narozeninách, když nás jeho fotr pozval na svůj hrad. Byla jsem to já, kdo měl u sebe vždycky nějakou zbraň. Tenkrát to byla tahle dýka.“ Ze šatů vytáhla malinkou dýku. Byla skutečně velká jen asi jako obyčejný zavírací nůž. Nebyla nijak zdobená, jen rukojeť byla omotaná proužkem tmavé kůže. Zato čepel vypadala mnohem zajímavěji.

„Je to slitina stříbra a duralu. Kvůli vlkodlakům. A když se podíváš zblízka, uvidíš nepatrný nerovnosti. Sáhni si.“ Opatrně jsem prsty přejela po lesklé čepeli a skutečně ucítila ostré hrbolky. „Třísky z posledního svatého stromu. Byl to jasan s lidskou láskou vypěstovaný ze semínka a zalévaný svěcenou vodou, aby se jeho větve staly svatým materiálem pro výrobu mocných zbraní. Tenhle vyrostl ve zdech zahrady strahovského kláštera a byl v péči premonstrátů.“

Ztuhla jsem. Nebylo to totiž poprvé, co jsem o tomto řádu slyšela.

„Ty jednoho znáš, viď?“ Přikývla jsem. Ano,Timotej. Člen řádu, co bojoval proti upírům? „Všichni bojovali proti zlu. A bojují doteď,“ četla Arya z výrazu mé tváře.

Pak schovala dýku a navázala ve vyprávění tam, kde skončila.

„Bohužel se mi ho nepodařilo vyřadit ze hry a to Drákulu strašně rozzuřilo. Dal mě uvěznit a mučit za to, že jsem se opovážila sáhnout na mladého prince a jeho syna a já si každý večer opakovala, že se pomstím. Jemu, Gabrielovi i všem, kdo mi ubližovali. Taky mě chtěli proměnit, ale nepodařilo se jim to. V té době mi už matka stačila předat dost svých znalostí, aby se mnou měli problém.“

„Počkej, takže Drákula tě držel ve vězení a tvoje matka nic nepodnikla?“ zeptala jsem se, aby pořád nemluvila jen ona.

„Nemohla. Kdyby se o cokoli pokusila, stihl by ji stejný osud a ona věděla, že by to bylo zbytečné. Věděla, že já se o sebe postarám.“

„Vlastní matka...“ zamumlala jsem, ale Arya mě neslyšela.

„Veškerého dění kolem mě se účastnil i princ Alexander. To on by měl nárok na celé upíří shromáždění, kdyby tu neotravoval jeho starší nevlastní bratr. I tak měl však pod svým velením armádu tak silnou, že by bratra dokázal zabít, kdyby chtěl. Přečetla jsem si v jeho očích, jak moc ho v hloubi duše nenávidí. Ale on nebyl hloupej a věděl, že by to znamenalo jeho smrt. Rozhodl se proto ke skrytému útoku. Prvním krokem bylo moje osvobození, při kterém jsem ho chtěla zabít. Chtěla jsem mu vyřiznout srdce dýkou, co jsem si ji pečlivě schovala, aby ji nenašli. To srdce tam ale nebylo. S tváří staženou bolestnou grimasou mi tenkrát oznámil, že není jako všichni. Že jeho srdce je na druhé straně. Pak mi dýka vyletěla z ruky a on mě odvlekl před bránu. Pochopila jsem, co udělal a slíbila mu, že splatím pomoc pomocí, až bude potřebovat.“

Odmlčela se, napila se a rázným gestem odmítla podnapilého tanečníka.

„Ta chvíle nastala včera.“

„Takže to nebyl George, kdo tě zavolal a kdo ti zaplatil?“ zeptala jsem se, i když odpověď byla už jasná. Proč mi každý lže?

„Upír mě zavolal, ale medvěd mi velel. Kdyby mi dával peníze, odmítla bych. Mohla jsem se pomstít a udělala bych to znova. Ale ne jako ty. Udělala bych to po svém a fakt bych tý malý holce plivla do ksichtu, kdyby mě zkusila urážet.“ Začala jsem se smát. Bylo to všechno tak absurdní... A taky jsem si představila, co by Arya Anet asi řekla.

„Nesměj se!“ štěkla po mě, ale ani ona se nedokázala ubránit úsměvu. Smály jsme se tomu jako hodně dobrému vtipu. „Pojď, půjdem tančit!“ Chytla mě za ruku a vesele se přitočila k sousednímu stolu. „Smím prosit?“ oslovila mladého muže, který se zdál být otcem jedné z přítomných dam. Nečekala však na jeho odpověď, popadla ho za ruku a vytáhla na nohy jako předtím mě. V další chvíli už mě svíral v náručí, zatímco Arya si vybrala kluka od stolu hned vedle. Waltz.

„Umíš waltz?“ zeptal se mě a já s úsměvem přikývla. Proplouvali jsme mezi tanečníky a já se pořád smála. Možná proto, že jsem nemohla dělat nic jiného.