Roh s rohem na roh splete

Autor: corinne

 

Běž, věř, dokážeš!

Běžím, věřím...zakopnu, ležím.

Sherlock Holmes by to neřekl líp.

 

Moje povinnosti ohledně výcviku jezdce odpadly s mým nástupem do školy. George mi přikázal cvičit, ale já celou situaci vyhodnotila tak, že síla mi je stejně ve většině případů ohrožení života k ničemu, takže jsem se rozhodla hlavně jíst a učit se.

Ani anatomie upírů není k zahození.“

Hlavně anatomie medvědů,“ připomněla jsem mu, proč jsem se dala na válečné lékařství se zaměřením na medvědy.

Taky jsem si začala pomalu uvědomovat, že zkažený vzduch a hluk velkoměsta mi ničí zrak, sluch i plíce. Za chvíli se stanu jedním z nich. Neuslyším včas šelmu a zaplatím životem. Den za dnem mě víc a víc pohlcovala panika.

 

***

Učitelka se usmála a vyzvala Honzu, aby přednesl svoje aktuality. Nevypadal vůbec nadšeně a nezlomilo ho ani to, že celá třída včetně mě nejevila sebemenší zájem o cokoli s takovým neoriginálním názvem. Honza drmolil před tabulí naučený text o politice a taky o tom, kdo všechno umřel. Moji pozornost si však dokázal získat poslední informací. Byla ze zvířecí říše.

Ve světě ubývá nosorožců?“ zněl zřejmě nadpis článku, který si tak pečlivě nacvičil. „National association of rhinos – mezinárodní asociace pro ochranu jednorožců rozhodla navrhnout zákon o zákazu hubení jednorožců pod trestem smrti.“ Všichni se začali chichotat, když si neuvědomil svou chybu a on vypadal, jako kdyby si tu chybu ani uvědomit nechtěl. Jakoby to řekl naschvál.

Mě ale začalo hlodat podivné tušení a to i přesto, že se najednou zarazil a rychle se opravil. Smál se taky, ale já věděla, že to má být jen maska něčeho moc vážného. Normální člověk by si to uvědomil hned. Dlouho jsem přemýšlela, jestli to mám říct Georgovi se svou nedávnou zkušeností s lovci, ale nakonec jsem to zavrhla.

Ta nejhorší věc se však stala až následující víkend. Ve vlaku jsme si s Honzou povídali o střílení z luku a o dalších nepodstatných věcech ohledně školy. Netušila jsem, že mě to mělo varovat.

 

***

Stála jsem před zrcadlem v koupelně. Bylo něco k deváté hodině ranní a já se rozhodovala, co si dát na krk. Dělala jsem to vždycky bez George, protože kdyby viděl, jak váhám mezi medvědem od něj a křížkem, nemyslel by si o mě už nikdy nic dobrého.

Vem si ho,“ ozvalo se náhle za mnou. Nějakým zázrakem jsem ho v zrcadle neviděla, až když jsem se ohlédla.

Cože?“

Vem si ten křížek. Ochrání tě víc, než to, že všichni budou vědět, že jsi medvěd. Je posvěcený a posvěcené věci mají velikou moc.“ Věděla jsem, na co tím naráží. Měl větší účinek, než jasan. Medvědí přívěšek jsem pečlivě schovala, aby ho nikdo nenašel a vydala se čerpat energii do lesa. Mezi stromy mi vždycky bylo nejlíp, i když někdy pro mě znamenaly spíš problémy než úlevy.

Dneska jsem zabloudila do míst, kam moc často nechodím. Šla jsem se podívat na místo, kde nás George vysekával ze zajetí lovců. Nic tam nebylo. Nic, co by stálo za zmínku. Cesta vypadala všedně jako vždycky a naše vězení tak mělo vypadat taky. Ale já si přišla jako v jiném světě, protože jsem o ní nikdy dřív nevěděla.

Někde za mnou zafrkal kůň. Lekla jsem se a otočila se, abych uhnula z cesty jezdci, ale nebyl tam ani kůň ani člověk. Zvíře přešláplo z nohy na nohu a znovu si odfrklo. Tentokrát však zvuk přicházel zpoza zchátralého domku.

Potichu jsem vykročila a plížila se podél stěny v naději, že se splnil můj sen a do naší země přitáhlo stádo mustangů. Zadkem ke mně tam stál ebenově černý kůň a spásal lesní maliníky.

Vydechla jsem a on otočil jedno ucho ke a zvedl hlavu. Levým okem si mě prohlížel, ale pak mu asi došlo, že já mu neublížím a pokračoval ve snídani. Přišla jsem ještě o kousek blíž a všimla si, že rohem na čele zavadil o větvičku smrku, která rostla příliš nízko.

Tak ty jsi jednorožec,“ zašeptala jsem koně a natáhla ruku, aby si mě očichal. Podrbala jsem ho na čele a pak pohladila jeho roh. Jednorožec...jsem první člověk, co vidí jednorožce. Sjela jsem mu rukou po hedvábné hřívě, přes hřbet až k zádi. Velikostí i stavbou těla připomínal fríského koně. Fríského koně s rohem.

Uplynulo pár minut, co jsem ho hladila po krku a on se ke mně čas od času otočil hlavou, abych ho podrbala, když se na krok ode mě ozvalo:

Už se ani nehni!“ Ztuhla jsem podle rozkazu ne proto, že bych sama chtěla poslechnout, ale proto, že jsem ten hlas znala. „Otoč se!“ přikázal a já pevně zavřela oči, abych neviděla, kdo tam stojí. Donutila jsem se je otevřít právě včas, abych uviděla hrot šípu. „Vím, že jsi medvěd. Nezkoušej útočit nebo tě zabiju.“ Stál tam Honza a mířil mi na hlavu. Z metru a půl neměl šanci netrefit. Ne s jeho muškou.

Co se to...?“ nechápala jsem, ale vzápětí mi secvakly dvě myšlenky. Jeho lhostejnost při přeřeknutí a jeho přítomnost spojená s výskytem jednorožce.

Medvědi stejně jen zabíjejí, není jich škoda. Nejdřív jsem myslel, že jsi jiná.“ Po těch slovech měl vypustit šíp, ale nestalo se tak. Najednou jsem si uvědomila, že mám zase zavřené oči a otevřela je.

Mezi mnou a smrtící zbraní zvědavě mrkalo černé oko napůl schované pod hustou kšticí. Jednorožec postoupil o dva kroky vpřed a dokonale se mezi nás narval. Strčil Honzu do ramene a přitulil se ke mně, jako to vždycky dělá Leki. Dával pozor, aby mě nezranil rohem a dožadoval se dalšího drbání.

Ty nejsi medvěd,“ sklonil luk. Měla to být otázka, ale zněla jako konstatování.

Jsem,“ usmála jsem se a k jednorožcově veliké nelibosti se otočila zpátky na svého spolužáka. Třída bláznů, proběhlo mi hlavou, dokonalá. „Ale očividně ze mě necítí nebezpečí.“ Honza vypadal ohromeně. „Řekni něco,“ zašeptal.

Cože?“

Řekni honoris causa.“ Zopakovala jsem ta dvě slova, co nápadně zněla latinsky. Jednorožec zastříhal ušima, o krok ustoupil a dotkl se čumákem země. „Descendit,“ promluvil zase tiše a vypadalo to, že se pomalu uklidňuje z šoku.

Descendit,“ zopakovala jsem. Kůň očichal zem a pak si elegantně lehl přímo mezi nás.

Nasedni,“ pokynul mi a přes tvář mu přelétl stín škodolibosti. Já jsem na jeho výraz nijak nereagovala, jen se sebevědomě narovnala a přehodila pravou nohu rožci přes hřbet. Ten ani nečekal na pokyn a sám se zvedl. Stál klidně.

Lucernae!“ vzpomněla jsem si na eso, o kterém jsem doteď neměla ani tušení. Aby viděl, že já jeho jednorožci neublížím. Ten se vzepjal na zadní a zahrabal kopyty vysoko ve vzduchu.

Ty jsi ochránce,“ zašeptal a oči mu zářily vzrušením, i přesto, že jsem svoje medvědí já hájila.

Ne, já jsem me...“ zarazila jsem se, protože v tu chvíli se mi vybavila Alexova slova promlouvající o tom, že jsem všechno možné, jen upír ne. „Jsem medvěd,“ setřásla jsem vzpomínku a přibouchla jí dveře své mysli před nosem.

Je ochránce,“ ozvalo se odnikud. Najednou tu stál Alex. Samolibý úsměv mi připomínal Norberta. Takhle se vždycky tvářil, když...mě chtěl zabít.

Co ty tady?“ zeptala jsem se nenuceně, ale moc to tak neznělo.

Už to zachází příliš daleko. Člověk to není a já taky musím jíst. Nemůžeš ochránit všechny.“ Srdce se mi zastavilo, protože chtěl zabít jednorožce. On chtěl zabít jednorožce, co jsem na něm seděla.

Tohohle ne!“ pokusila jsem se zoufale odporovat jeho rozhodnutí.

Slez!“

Ne! Neublížíš mu!“ Zároveň jsem se přestávala i začínala bát.

O tom ty už nerozhoduješ,“ pravil temně, přistoupil ke koni a pohladil ho po krku. Jednorožec se zachvěl, když ucítil chlad.

Vypadni,“ křičela jsem, „běž pryč!“

Ne.“ Oči už mu zářily, tentokrát naprosto ledově a já už byla zoufalá.

Vypadni!“ vykřikla jsem znovu a těsně předtím, než stačil zabořit svoje zuby do teplého těla vyplašeného zvířete, zapomněla jsem, co dělám. Jo, dala jsem mu facku. Ze sedla to mohlo působit možná neohrabaně, ale stalo se. Moje síla mě překvapila, když o krok ustoupil a donutil se nedotknout se mě.

Tohle tě bude mrzet,“ zasyčel výhružně a rychlým krokem zmizel mezi stromy.

Co kdybychom...co kdybychom spolu někam zašli? Ochránců je prý jen málo a já se ještě nikdy s žádným nesetkal.“ Jednorožec už zase stál na všech čtyřech, uklidnil se a se zájmem poslouchal náš rozhovor. Poslouchal, jak mě Honza vůbec neposlouchá. A jak se snaží odpoutat pozornost od syntetické události, která nezapadala do kontextu našeho rozhovoru ani trochu.

Nejsem...“ V tu chvíli se kůň otočil a zafrkal na moji botu. „Dobře, tak jo.“ Můj neurčitý souhlas měl znamenat, že jsem se teda smířila s tím, že pro něj budu ochránce, ale on pochopil oba smysly.

Super, tak jdem, aspoň si pořádně promluvíme.“ Chtě nechtě jsem sklouzla na zem a následovala ho několik desítek metrů hustým lesem a pak na silnici.

Ihned zamířil k domku, co stál v bývalém lomu a bez zaklepání vstoupil. Jediná místnost byla narvaná k prasknutí a přetékala řevem a smíchem. Usadili jsme se na jediná dvě místa u stolu a ostatní nás okamžitě vtáhli do víru středověké krčmy prosycené odérem piva, rumu a pečeného masa.

To tady tenhleten to taky nedokáže, i kdyby stokrát chtěl,“ přivítal nás kdosi, sotva jsme dosedli a ukázal na mého spolužáka. Ano, je doslova absurdní nazývat tohohle kluka svým přítelem.

Kdo tvrdí, že ne?“ Honza byl zřejmě seznámen se situací o poznání víc než já.

Já.“ Od stolu se zvedl chlap, co seděl naproti nám. Určitě nepatřil k nejslabším ani k nejmenším a už vůbec ne k nejlehčím. Proti němu působil chlapec vedle mě jako bez rukou a nohou.

Tak se předveď,“ odpověděl Honza a pomalu se zvedl taky. Muž se jen ušklíbl a já čekala, že strhne prvotřídní rvačka. Chytila jsem svého kamaráda za rukáv.

Ne, tohle nedělej.“

Neboj,“ protáhl se značnou dávkou výsměchu. Překvapilo mě, že oba položili pravý loket na stůl. Tuhle hru jsem vůbec neměla ráda. Byla tak neuvěřitelně nespravedlivá... V páce je totiž většinou dopředu jasné, kdo bude vítěz a ani tady tomu nebylo jinak. Moc dobře jsem znala ten pocit, kdy se moje ruka dostane pod určitou hranici únosnosti a to pak člověku dojdou síly během několika vteřin.

S napětím jsem očekávala nerovný zápas, ale pak mě zklamalo, že ho Honza vyřídil tak rychle. Se zaduněním dopadla pěst na stůl. Nastalo ticho, muž kývl hlavou a beze slova odešel. Místnost zase pomalu začala žít a nikdo nerozebíral to, co se tu právě stalo.

Je to jako šachy,“ zareagoval chlapec, když zachytil můj udivený pohled, „přemýšlej, kombinuj a vyhraj.“ Zakroutila jsem hlavou a napadlo mě, že tohle není jen tak, to není samo sebou.

 

***

Tak co? Vybral jsem dobře?“ pochechtával se George, když jsem v nových botách skákala jako gazela.

Děláš si srandu? Budu chodit běhat jenom kvůli nim. Ani nevíš, kolik mi dalo práce přemluvit mamku, aby mi je koupila.“ Byly dokonale odpružené a lehoučké. Zároveň pevně držely nohu a dalo se v nich pohybovat tiše a rychle bez větších potíží.

Královské boty pohybu,“ zamumlal, „když v nich stojíš příliš dlouho, začnou tě bolet nohy.“ Tomu jsem dokázala uvěřit. Byly naprosto dokonalé.

Vezmu si je do hor.“ Těšila jsem se na rodinné setkání asi tak jako do školy, ale jet jsem musela.

Když jsme dorazili na chatu a zjistili, že jsme více méně první, nálada se mi malinko zvedla. U krbu bylo teplo a já tam strávila značnou část večera. Zbytek jsem se choulila v posteli a usínala s podivnou prázdnotou uvnitř. Už i Alex se začal z mého srdce vytrácet. Nebo tam možná nikdy nebyl a celé to byla jen kulisa mého nevědomí, které si nechtělo připustit, aby jakékoli místo zůstalo prázdné.

Ráno jsem vešla do kuchyně, dala si ke snídani mošt a chtěla se jít zase zašít se svými pocity, když se objevil bratranec. Původně vůbec neměl přijet, ale mě to v ten okamžik přestalo být fuk. Vidíme se jednou do roka, když už a pokaždé, když ho zase potkám, je jiný. Je mu o rok míň jak mě, ale vypadá o dost starší. Není správné zamilovat se do vlastního bratrance, ale mě se to povedlo už dvakrát.

Tak si pujč tu naši, ale už je to na body.“ Kývla jsem. Strejda pořádal střeleckou soutěž, ostatně jako každý rok, a já byla vždycky v top třech nejlepších.

Pět ran, z toho dvě do desítky. Jenomže tohle nebyla ta moje puška a střílelo se s ní fakt špatně. Hluboký stisk kohoutku, bez jištění a zanášela pokaždé na jinou stranu.

Ty jo, to bylo dobrý,“ konstatoval organizátor. „Máš rozptyl něco mezi cenťákem a půl a dvěma, to je fakt dobrý.“ Zahřálo mě to u srdce, ale ségra střílela s mojí puškou a měla o bod víc. Tohle se může stát vážně jen mě!

Myslela jsem na to, co mi Alex může udělat a celý víkend mi protekl mezi prsty. Poslední společný večer však přinesl zase jedno veliké překvapení. Byl jím George s vynikajícím nápadem a úžasnou medvědí hrou. Kdo by to byl řekl, že na šesti kostkách jsou díry v ledu a medvědi se kolem některých sesedli, aby lovili ryby. Hráli jsme dlouho do noci a smáli se a já zapomněla na svoje starosti jenom proto, abych mohla v klidu usnout.

Roh s rohem na roh splete

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
 

Kontakt

Vyhledávání

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode